Holky mě nechaly doma s Majdou, ať si odpočinu, že si vyrazí na nákup. Sotva cvakly dveře, chtěl jsem si to opravdu upřímně užít. Majolenka spala v postýlce a protože do spaní jsem se nutit nechtěl, sáhl jsem po hodně dlouho nečtené knize. Byla to taková hrozně stará polská detektivka z anglického prostředí, jedna z mála knih, co jsem si vzal kdysi s sebou. Ani nevím proč – prvně jsem ji četl snad v patnácti, prostě byla nějak víc „osobní“. Autor v ní vystupuje jako hlavní hrdina, v podstatě je to komorní konverzační příběh, přesně to u čeho bych si měl odpočinout.
„Toho dne dosáhl Joe věku třiceti pěti let a neměl pocit, že by jeho život byl čímkoliv naplněn. Na straně Má dáti toho chybělo nějak moc.“
Účetnictví. Přesně.
Já si tady čtu, a přitom jsem nejmíň měsíc na účetnictví ani nešáhl. Odložil jsem knížku, vyloupl se z postele (všimli jste si někdy, že když se k miminu chováte přirozeně, tak se neprobudí?) a vrátil se do ní s notebookem. Lepší chvilku na doplnění svého Má dáti nenajdu.
Kdykoliv pracuju, dost často si u toho povídám. Jsou lidé, kteří tvrdí, že jsem cvok, ale mně to pomáhá. To povídání si, myslím.
Takže to za chvilku v ložnici vypadalo nějak takhle:
„Hm. Čili za pozdní telefon nám přidali sto třicet korun. Hm. Poslední klient ještě nezaplatil za program … tenhle týden upomínka.“
„grííínghaaa“
„Předposlední splátka za notebook…“
„huuuuuuuug“
„A zaplatíme sociálku už tenhle týden?“
„néééééééééééé“
Tak to přirozený chování asi moc nefunguje :-)))
Majolenka leží na bříšku (pase ovečky se tomu říkalo tuším, ale jestli i na Slovensku?) a živě se mnou diskutuje.
Opravdu diskutuje, žádné hladové příznaky. Oči má navrch hlavy a vyloženě čeká, až zase něco řeknu...
„No tak nezaplatíme. Ale jídlo musíme.“
„uuuugheeeeeee!!!“
Ty oči má krásný. Jestli jí to zůstane do dospělosti, tak se z ní budou kluci střílet. Ostatně pár obětí už má na triku i Myška, řekl bych.
„Má Myška kluka, Majdo?“
Na chvíli se zarazila, asi slíbila, že o tom nebude mluvit.
Pak se rozesměje a rozpovídá: „huuugheeeeehug. Paťa! Eeeeee“
„Paťa se jmenuje? Zajímavý. Chceš něco přečíst?“
Souhlasně se rozkývala a přidala nějakou tu batolecí frázi.
V zájmu výchovy jsem nesáhl zpátky po plytké detektivce, ale po učebnici makroekonomii – aspoň to využiju na zkoušku.
„Tak poslouchej Majdo, tohle se ti bude hodit.“
A začal jsem jí číst o spotřebě, produktu, investicích a vůbec o spoustě věcí, který jsou v praxi úplně na nic. Ne, že by byly hloupý nebo nepoužitelný .. ale hlas lidu je aspoň na chvíli hlas boží a křesla je třeba zachovat. No schválně se na to, Majdo, podívej – pořád, že chceme vládu odborníků a když to dneska shrneme, tak to vypadá asi takhle:
ministr financí je chemik,
obrany archivář,
práce a sociálních věcí milionář a podnikatel,
zemědělství hasič,
průmyslu lékař,
školství bachař,
vnitra taxikář
a kultury družinářka.
„Neměl bych jít dělat třeba švadlenu?“
„huuuuuuuuuuuuuurgh“
„Ale ty šatičky ode mě bych ti nepřál, Majolenko.“
Cvakly dveře, a i Majolenka pochopila, že přišlo jídlo.
Proč si matky pořád myslí, že je mají batolata rádi i z jiných důvodů.
To by pak opravdu otcové byli úplně zbytečný. A to tedy nejsme. Aspoň my někteří.
„Je tam zima, takováhle,“ zajela mi Pavlína pod peřinu.
„Mně nevyděsíš, lásko moje. Chceš ohřát?“
Už to vypadalo, že jo, ale pak se trošku rozhlídla.
„Tys pracoval, že?“
„To není úplně pravda. Jen jsem si povídal s Majolenkou a chtěl jsem, aby se jí něco z toho hodilo do života.“
„Jirko. Měl sis odpočinout. Aspoň jeden den.“
„No vždyť jo. Opravdu si myslíš, že jsem s Majdou řešil něco důležitýho?,“ usmál jsem se.
„Tati, po obědě skočím ven, nebudeš po mně něco chtít?“ houkla na mě Myška.
„Nebudu .. a pozdravuj Páťu.“
„Páťu? A to je kdo?“
„Kto je Páťa?“ zeptala se i Pavlína.
„Ježíš, jakej Páťa? Co vás to bere?“
„Mno tak si holt Majda vymýšlela,“ shrnul jsem to.
„Cože?“
„Měl jsem debatu s tvojí sestrou, a ta mi napráskala, že máš nějakýho Páťu.“
„Ty bonzáku!“ Myška ji ze srandy zahrozila.
Jenže Majdu ani nenapadlo, aby se při jídle nechala rušit.
ONA
Majda hladově cucala a já zavřela oči.
Zítra musím zas k soudu. Náhlé úmrtí mého ex-manžela věci značně zkomplikovalo. Nemluvě o tom, že jsem musela rozdýchat existenci pětadvacetiletého syna, o kterém jsem neměla ponětí.
Mluvila jsem s ním krátce po pohřbu. Hezký kluk, jak jinak. Tátova smrt ho nechala poměrně chladným, nikdy se nestýkali.
Nedalo mi nezeptat se, jestli si můj manžel po celou dobu řádně plnil aspoň vyživovací povinnost – v životě jsem doma neviděla nic, žádný papír, co by s tím mohl nějak souviset.
Prý ano.
Maminka prý vždycky dostala, o co si řekla.
Maminku jsem ovšem neviděla, je dlouhodobě v zahraničí. Docela bych na ni byla zvědavá. Podobá se na mne?
Proč mi vlastně Karel nikdy neřekl, že má syna?
A proč opustil jeho matku? Na tyhle otázky už nedostanu odpověď....
Nicméně nevypořádané společné jmění manželů po rozvodu hodně komplikuje dědické řízení.
Proto bude zítra další stání.
Kdyby byl aspoň podán návrh, než došlo k úmrtí, bylo by to jednodušší... takhle se musí začínat od nuly.
No, uvidíme, jak to dopadne.
Majda mi usnula u prsu. Jemně jsem jí vsunula do pusinky konec malíčku, abych zrušila podtlak, vytáhla bradavku a odtáhla se od ní, abych se mohla pro změnu přivinout k Jirkovi.
Má toho chudák opravdu moc.
Ty dvanáctky jsou děsné.
Ale musíme to vydržet do jara, kdy skončí největší splátky. Pak bude určitě líp.
Políbila jsem Jirku na krk a on se jen zamrvil.
Usnul stejně, jako jeho dcera.
Zaplavila mě veliká vlna něhy. Miluju vás tak moc... přežijem cokoliv.
ROMAN
(takovej primo jufik - tyto znaky opiste )