„Mluvil jsem včera s Pavlem, mám tě pozdravovat,“ oznámil jsem po ránu Pavlínce.
„Áno? Taky ho pozdravuj .. i od Majdy.“
Malá měla asi tendenci rovnou i zamávat, ale možná se jen oháněla pro další příděl. Asi určitě, protože mého druhého syna ještě ani neviděla.
„Co kdybychom vyrazili za Jiřkou. Mohli bychom tak začít ty Myščiny oslavy.“
Určitě jsem tady někde včera měl ponožky. Jenže zapomínám na ten neuvěřitelnej ženskej zlozvyk, všechny účelně odložené ponožky uklízet.
„Jestli hledáš ponožky, tak jsem je samozřejmě hodila do prádla.“
„No a jak si je teď mám vzít, když už jsou ve špíně?“ poškádlil jsem Pavlínu.
„Jirko!“
„Jo, já vím, dělám si srandu. Takže jak, pojedem?“
Moc bych na to nevsadil. Pavlína vychází s mojí sestrou řekněme, jakžtak. Ale docela určitě po setkání s ní netouží.
„No vieš ... Majdalenka má asi trochu rýmu...“
„Rozumím.“
Oponožkován jsem k ní dorazil a dal jí pusu.
„Neřeš to. Stavíme se v Praze pro Pavla a zajedem k ní sami. Určitě má pro Myšku nějaký superdar, a už jsme ji dlouho neviděli.“
Má hrozně krásný oči, když chce poděkovat. To je asi ten důvod, proč bych pro ní skočil třeba do Labe. A nebo do Orlice.
V práci mě překvapil nejdřív Křečkodlak.
„Nebude mít Myška nějaký důležitý narozeniny?“
„No jo, osmnáctky.“
„To bude chtít nějakej dar.“
Přemek něco napůl zaslechl a hned se přidal.
„Něco oslavujeme? Já nemůžu, kolauduju.“
Tak jo.
„Takže pánové ... vzhledem k tomu, že jste byli částečně naše rodina, když jsme se sem naplavili ... tak mě napadlo, že bychom mohli i tu osmnáctku mojí dcery oslavit pohromadě. Co vy na to?“
„Já jsem pro,“ řekl Křečkodlak obratem a k němu se přidal i Milan.
„No vidíš,“ dodal. „A konečně se taky potkaj naše králice.“
„Tak to nemůže neudělat. Přijede i tvoje paní?“
„Mohla by. Ale dorazí asi až večer, jen na chvilku. Má nějaký zpívání ve městě.“
Zavolal jsem Myšce kolem poledne a nabídl ji opatrně možnost toho, že se kluci staví.
„Jasněě .. a bude mít křečkodlak s sebou králici?“
Možná jsem se s tou její dospělostí unáhlil. Ale zas na druhou stranu .. člověk by si měl nějakou tu dávku dětství v sobě uchovat celej život. Pořád lepší jak vyražená zaražená puberta v padesáti.
„Poslouchej ... třeba bys mohla udělat něco jako pozvánku pro ty, co chceš aby dorazili.“
„Skvělej nápad. Tak já něco splichtím. A bude dort?“
Samozřejmě. Už jen proto, že Pavlínka umí strašně dobrý. A vzhledem k tomu, že mi dlouhodobý cukr skončil při posledním měření někde 3,6 nebo kolik, tak si ho taky užiju.
U Jiřiny jsme pobyli pátek a sobotu. A i když u ní bylo skvěle, už jsem se nemohl dočkat, až budem aspoň na těch hradeckých okruzích. Tohle město má zvláštní kouzlo. Přitáhne si vás a nepustí. Pochopil jsem, co znamená výraz, hradeckej votrok.
„Myško .. přemýšlela jsem, co ti k těm osmnáctinám dát. Je to pro tebe významný den ..“ a pak ještě chvíli pokračovala. Napadlo mě, jestli ten projev s tvou svojí učitelskou důsledností náhodou netrénovala předem.
„.. a nakonec mě napadlo, že bys měla dostat něco výjimečného. Snad se ti to bude líbit.“
Podala ji etuji a já tušil, že to bude stát za to.
„Ouuu ..,“ vzdychla Myška, sotva ji otevřela.
„Jiřinko ... to je nádhera.“
Uvnitř byl prsten, přesně takový, co se hodí k osmnáctinám.
„Hlavně, aby ti byl Myško, ukaž?“
Holky se na chvíli sklonily k sobě a manévrovaly s prstenem. Vzal jsem Pavlíka a šli jsme chvíli ven.
„Tak jak je v Praze?“
„Ale jo, veselo.“
„A v Rychnově?“
„Asi taky.“
Nechtěl jsem vyzvídat a Pavel nechtěl vyprávět. Chvíli jsme mlčeli.
„Mamina něco Myšce poslala?“ zeptal se Pavel.
Vzdychl jsem.
„Jo. Přání. S tím, že když u ní dva a půl roku nebyla, tak neví, co jí má koupit.“
„Myška u ní?“
„Tak nějak.“
„Snad se mohla přijet podívat spíš ona, ne?“
„Mně to neříkej. Zkusili jsme požadat ještě naposled o zvýšení alimentů, teď už by si to musela s maminou zařídit sama.“
„A dopadli jste jak?“
„Standardně. Oznámila, že je zase v hmotné nouzi, a že si nemyslí, že by Myška za ty dva roky měla mít nějaké zvýšené náklady.“
Pavel se zasmál.
„Herdek, ty mám i já. Víš, jak se zdražily energie?“
To si piš, že to vím. A asi není moc lidí v tomhle státě, kteří by si toho nevšimli.
Telefon.
„Ano Pavlínko?“
„Nič. Jen se mi zastesklo a mám chviličku. Co děláte?“
„Zrovna vybalujeme dárky od Jiřky.“
„To je fajn. Ja stále neviem, čo jej kúpim.“
„Lásko .. nelam si s tím hlavu. Udělej ten skvělej dort a není co řešit.“
„Ten už je skoro hotový. Ale něco ode mně dostat musí. A já už možná viem čo,“ rozesmála se Pavlínka.
„Miluju tě. Hrozně moc. A za chvilku už vyrazíme. Nemůžu se dočkat.“
„Dojeďte dobře, Jirko.“
Dojeli jsme skvěle. Pavla jsme vyhodili u kamaráda na svatbě a cestou jsme vynechali mcdonalda – po dvou dnech u Jiřky by se nám prostě nikam nic už nevešlo.
Miluju tu vůní doma, když tam někdo na mně čeká.
Moc se nedá popsat, prostě se musí nadechnout. A je v ní všechno, co jsem kdy chtěl. Snad si tyhle chvíle za těch pár let šíleností zasloužíme. Docela určitě jo. Všichni.
ROMAN
http://www.kudlanka.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=3454&Itemid=37
prvni dil druhe serie
http://www.kudlanka.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=4192&Itemid=37
a jinak v necem to je opravdu jen roman
