Když se dá koupat, je všechno ok. Pavlína si mě dobírá, že jsem vzácný druh vodního lva, pořád nechápe, že jsem nejspokojenější namočenej.
Sobotní ráno, červenec... otevřeným oknem dýchá do ložnice budoucí horko a venku je klid. Když se podívám vedle sebe, oddychují tam dvě nádherný ženský, a to se dokonce aspoň jedna usmívá. Ne, musím zklamat nové čtenáře, opravdu to není žádná sexuální divočina, prostě si užívám rodinnou pohodu.
Asi o hodinku později se kojí. Mája je přisátá s Moravcovskou urputností a ještě stačí při tom bouchání rozesílat po ložnici celebritní úsměvy. Na hlavě jí nedávno vyrostlo srandovní blonďatý chmýří, je rozkošná. Že by to byl základ budoucí zlaté hřívy, co bude mít po matce?
„Všiml sis?“ povídá Pavlína, když vyměňuje prsy.
„Čehopak?“
„Kdykoliv jsme tady komplet, tak se Majda usmívá."
Vědecký přístup k pozorování reality u Pavlíny zbožňuju. To se pak lze s tím druhým o něčem bavit. A je v podstatě jedno o čem.
„To jako, že umí v půlroce základní aritmetiku?“
„No tak nějak.“
„No a proč se usmívá teď?“
„Jak jako?“
„No teď nejsme komplet. Myška tu není.“
Pavlína se zarazila: „No, já myslela hlavně tebe ...“
Pohladil jsem ji po vlasech: „No, víc už se lvovi zalichotit nedá, miláčku. Dáš si snídani?“
Už jsem to kdysi říkal.
Sobotní snídaně jsou takovej malej týdenní zázrak. Dokud nezačne škola, tak si jich užiju úplně maximálně. Domácí vajíčka, na drobné cibulce, nebo na špeku, šunce, se slaninou a k tomu džus, kafíčko, mandarinky, chlebíky s máslem...
Utřískal bych se po tom.
A jsem rád, že si na to Pavlína zvykla. Dokonce někdy i vyleze z brlohu a pomůže mi s tím.
A dokonce, co bych to nepřiznal, už jsem jí dostal skoro až do postele i já. Obzvlášť v poslední době se to hodilo.
Začal jsem dělat dvanáctky, respektive jsem si přibral úvazek – o těch penězích, respektive antipenězích, jak Pavlína nazvala mé dluhy, by se dala napsat víc než jedna roční série, ale věčně se s tím čtenářstvo obtěžovat nedá.
„Tatí?“
Ne, to nezačala Majda mluvit, to vylezla Myška. Letos začíná třeťák, neskutečně to letí. Když moje bývalá odešla, dcera se rozhodla zůstat se mnou, a to dokonce ve městě na druhém konci republiky, kde jsme nikoho neznali a začínali úplně z nuly.
Vlastně ani ne tak z nuly, jako z hodně velkého minusu.
Doby, kdy mě Milena dokázala i na dálku naštvávat, už jsou dávno pryč.
Nejsme v kontaktu dva roky, ona dokonce ani s Myškou.
Když jsem požádal o zvýšení výživného, protože Myšce bude letos osmnáct a sama se o to, aspoň zatím, starat nechce, reagovala očekávaně.
Jako vždy je v hmotné nouzi (přemýšlím, jestli odpověď soudu stylizovala v Itálii, Německu nebo Belgii, kam jezdí s kapelou), navíc si nemyslí, že osmnáctiletá dcera má větší požadavky než šestnáctiletá a úplně navíc na ní dcera kašle.
Mno, dcera na ní nekašle, to vám můžu říct z první ruky. Zato ona na dceru hodně zvysoka.
Nechce se mi už moc na ty začátky v Hradci vzpomínat, ale Myška čekala po odstěhování od mámy dva měsíce na první smsku.
Nedá se nic dělat, city se nekupujou.
„Copa chceš, Myško?“
„Koupil bys mi lítačku, až pojedeš ven?“
No dobře, tak se občas i kupujou, no.
„Ok. Bude snídaně, za chvilku, jo?“
„Jasnýýý. Vajíčka nechci.“
To snad není ani moje dcera.
„Zase jen namazanej chleba? Tak já ti udělám aspoň hem, chceš?“
„Hem?“
„No, hemenex bez eggs.“
Miška se ušklíbla: „No, tak jo, nó.“
„Mimochodem, jak tě napadlo, že pojedu ven? A na co potřebuješ lítačku o prázdninách?“
Zmizela v koupelně, což pro můj stařecký sluch znamená, že může říkat co chce, a já uslyším jen to, co můžu.
Tenhle měsíc nedošly alimenty. Milena se zachovala jako vždy, nedala vědět předem a ani se poté neomluvila.
Přitom by za těch dvacet čtyři let mohla vědět, že průser stačilo oznámit, nějak se to vždycky vyřešilo – nejhorší byl ten její celoživotní přístup, kdy se snažila všechno odkládat, neřešit a maskovat – hlavně, aby měla klídek.
Její sestra vložila na facebook takovej krásně maminkovskej obrázek:
Takže jsem jí k tomu jen připsal: Mamííí a kdy zaplatíš alimenty??? Nevím proč, ale pak už to docela rychle zmizelo. Bohužel, peníze se neobjevily.
Zvykám si na to, že se brzo objeví požadavek na to, abych ji živil. Ale to mě Pavlína zabije. Už toho takhle překousla dost, myslím ve vztahu k mému bývalému životu, a tohle by jí dorazilo.
Přemek, šéf oddělení, přišel s veselou historkou – spolupracoval na tvrobě ochranných prvků k jednomu zařízení pro Němce.
Ti po měsíci testů konstatovali, že výrobek je skvěle ochráněn a zcela bezpečný pro užití v provozu.
Poslali ho zpátky Českou poštou a došel ... kompletně zničenej. Možná by nebylo vůbec špatné zařadit Českou poštu mezi další testery.
Ale co. Hlavně, že je léto. Hlavně, že jsou holky.
Ten čas letí přímo děsně .... A kdo ví, co nás čeká letos. Tedy kromě šíleného dědického konání po doktoru Hořkém, kterého je Pavlína už ňákej pátek účastníkem.
Ale o tom až příště.
ROMAN
odkragloval se : romanB odjinud
sam, protoze jedl biopotraviny, nekouril a sportoval.
:-))
