Tyto rekvizity z mého života na chalupě znáte. Doprovázejí většinu mých povídání. Vlahé večery na horách... ano, to je zážitek. Ne častý. Ale dnešní večer mám kliku. Nepotřebuji ani pléd. Sedím. Sklenku pozvednu. Přivoním. Láskyplně na jazyku poválím. Slastně polknu.

      Jistě, je řeč o vínku. Červeném. Nevím jak náš vztah - vínko a já - popsat. Mám rád svou ženu. Miluji své děti a vnuky. Oddán jsem své rodné krajině. Ale vínko... vínko to je jiná. Ano, to je něžné pouto. Stává se mi, že při sklence vínka přemýšlím. O vínku. Vínko je zázrak. Bůh stvořil Zemi. Bůh stvořil člověka. Bůh stvořil slunce. Člověku zapůjčil úrodné vinohrady a dal mozolnaté ruce. Abych nezapomněl -  i révový keř. Když člověk vše v určitém poměru s dřinou pomixoval, výsledkem bylo vínko.

      Nyní je na člověku, aby v pokoře dar boží užíval.

      Filozofuji.. ale ruší mne soused. Je to soused, tak jej přivítám. Pozvu k usednutí. Sklenky naliji. Sklenky pozvedáme a... a... prožíváme slast znovuzrození. Mhouříme nad mokem oči. Načnutou lahvinku posléze dopijíme... Otvíráme novou slámou obalenou. Večer je vlahý a noc mladá. Tato urozená dáma ze Sicílie nám učerovala. Sedíme na terase. Louka před chalupou, ozářena svitem luny, se pomalu zahaluje mlžným oparem. Připijíme si poslední kapkou... loučení s urozenou dámou není lehké. Jsme muži. Vstaneme.

     Podáme si ruce... a … a... nevěříme sluchu. Z dáli slyšet smutnou melodii. Po pár okamžicích, v mlžném oparu, vznáší se nad loukou tančící dívka či víla... Tančí, tančí... nedotýká se země. Ladně mlžným oparem tančí.

      Melodie s ní. Melodie i dívka je blíž a blíž. Dělí nás již pouze pár metrů, zhlédla nás. Ustal její pohyb. Ustala melodie. Dívá se na nás  smutným pohledem. Až zamrazí. V okamžik mlžný opar zavířil a louka opět tone v tichu letní noci, zalita svitem měsíce. Chvilku zíráme a není nám moc do řeči; tak hurá na kutě. Vysvětlení ani v noci nepřichází žádné.

      Uběhlo pár dní. V hospůdce  „U kulaté báby“ to vře a hučí. Po delší době jsme se, horalé i chalupáři, ve vší počestnosti sešli. Pánům kamarádům jsme dali k dobrému štamprličku jeřabinky a naši historku o víle. Padaly poznámky, zda to nebyla Amálka ... že by dostala též po sklínce... a tak podobně... znáte to.

      Až děda z dolní pily bouchl do stolu. Vše utichlo. Vzal si slovo: “Kluci měli štěstí! Koho ta nešťastná holka obejme nebo se ho dotkne... odejde s ní. Tahle dívka, bylo jí šestnáct, bydlela v dolní chalupě při potoku - dnes nejsou po ní už ani základy. Bylo to ve dvacátém roce minulého století, když šla ta holka na louku k horní chalupě. Chalupaří tam včil tady soused“, ukazuje na mne. „Šla natrhat kytku lučního kvítí. Byla to nejkrásněji kvetoucí louka. Povídám, byla asi uprostřed, když... když se ozvala rána. Jen rána dozněla, holka nešťastná padla jako podťatá. Padla a přikrylo ji kvítí. Ráno ji našli sousedé. Od oné střelby odteklo hodně vody v potoce pod strání, ale klidu holka nenašla. Nenašel se její vrah. Vypráví se, že ta mrtvá holka, čas od času, za svitu měsíce, chodí na louku pro kvítí.“

      Vypravěč usedl. Na znamení, že domluvil, posloužil si velkou jeřabinkou.

      A věřte nevěřte, ale ta naše louka je stále nejkrásněji kvetoucí. Říká se, že ve víně je pravda, a já jsem toho důkazem...