Sedím v kavárně Slavia, je deštivý den, poslední v srpnu. Odsedl jsem si od výhledu na Národní divadlo a k oknu, kde na mne táhlo, si přisedly dvě mladé Američanky. Jedna tlustá velká a druhá drobná. Drobná mluví tiše, tlustá pronikavým hlasem. Snažím se soustředit na kavárenský hluk a nerozumět, o čem si holky povídají.
Vedle mne přes uličku jemně hraje pianista. Znám ho snad desetiletí, je to matematik, studoval matfyz a má teorii, že lidé se mají scházet jen v kavárnách, protože to má úroveň a kulturní odstup. Když se scházejí doma, tak to vede k nevěře, rozvodům a ničení společnosti.
Pianista ve Slávii to jinak vidět nemůže a snad ani nesmí. Udělal přestávku, vstal, naklonil se přes koženou lavičku ke mně, podal mi ruku a srdečně řekl:
„Přeju Vám, mistře, velkou inspiraci! Už nám začal podzim. Včera jsem strašlivě zmokl.“ A kamsi zmizel.
Za velkými okny tedy začal podzim, a mně začíná další sezóna. Počítám na prstech… čtyřicátá šestá. Dvě jsem ale neodehrál. V osmdesátém roce v Holandsku, když jsem krajany urazil fejetonem Požár v bazaru a za to mě vyloučili z české světové vesničky. Vlastně vyhodili z exilu. Zrušili mi zájezd do Australie a na Nový Zéland a pět let jsem si pro Čechy nezahrál, než se objevila další emigrantská vlna, které už kádrovácké vlastenectv íbylo ukradeno. A ten rok mi trvalo, než jsem se nějak připravil na vystupování před holandským publikem.
Podruhé jsem neodehrál sezónu v roce 1997, když mi bylo padesát a měl jsem zoufalý pocit,že jsem zcela zbloudil, a že je ještě šance život změnit a začít něc oúplně jiného a smysluplného. Po roce trčení na české vesnici a v marných otázkách, mě Fedor Gál pozval na vystoupení do svého malého klubu na Vinohradech. Ušlo mu, že jsem skončil s vystupováním a už přes rok se neobjevil na jevišti. Zahanbeně jsem nic neřekl a tiše a skromně šel znovu zahrát.
Bylo tam maličko publika, ale objevila se tam krásná šestnáctiletá Nina, která mé písně znala, oslovovaly ji, chtěla o nich mluvit. Sešli jsme se několikrát a já přes ni zase nahlédl do svého zpívání. Byla v tu chvíli mostkem, přes který jsem přešel přes prázdnoty devadesátých let zase zpět do tohoto světa.
Před šedesátkou jsem se pak pustil naplno do nové tvorby, stáhnul do toho také Vladimíra Veita a za šest let máme hotových víc než sto písní a je čas je začít vnucovat do veřejného prostoru. V kapitalismu je publikum jako vesnická buchta sedící v koutě na hasičském plese. Sama nic neudělá a pokud ji někdo nevytáhne na parket, sedí v rohu a neví nic. Umění je reklama a reklama je umění, slyšíval jsem od progresivních umělců v Holandsku.
Hmm. Není.
Letos v zimě jsem dokončil Spis číslo 5 - Prózy II. Stalo se to v Indii. Už je to v sazbě, 650 stran. Všechno v této knize je z Holandska a exilu, pro mne zatím moje nejpodstatnější próza. Bude to už čtvrtý vydaný svazek z osmidílých Spisů.
Teď se pouštím do Spisu Písně. Ten bude ten nejpodstatnější a od začátku se ví, že bude mít číslo 1. Pan vydavatel ale chce, abych k tomu stohu písní napsal také svůj písničkářský příběh.
Zúčtování s minulostí, která nebyla jen moje soukromá. Příběh, který se děl na veřejnosti, i když dnešní veřejnost o mnoha jeho kapitolách ví asi tolik, jako ta buchta na hasičském bále. Ale i mně se mnoho z hlavy vykouřilo. Podobně jako příběh, který jsem slyšel letos v únoru v indické rybářské vesničce Agonda.
Bylo už k půlnoci.
Stáli jsme u místního baru před mohutným kostelem svaté Anny. Kostel je postaven na širokém prostranství a za ním, za zdí hřbitova, hlučně mlátí do pláže vlny Indického oceánu.
Byl to poslední otevřený skutečně místní bar. Obsluhovala starší Indka v sárí. Odkudsi z nízkého a temného baráku vynášela na silnici panáky domácí kořalky, pálené z mízy kokosových palem. Říká se jí coconut fenny. Kořalka má sílu slivovice, po škrtnutí hoří. A je to jak na Moravě, někdo ji pálí dobře, někdo hůř. V temnu na asfaltu nás stála asi desetihlavá česká skupinka.
Kousek od nás si na silnici ustlalo menší stádo krav. Bylo stále vedro.
„Pamatuješ si, jak jsi v roce 1973 hrál v Častolovicích?“ zeptal se mě chlap, který dnes se ženou přijel vlakem z Bombaye a za pár dní pokračuje dál někam do Karnataky. Přešlapovali jsme všichni na stále teplém asfaltu. V baru místo pro hosty nebylo, ale tak to bývá s bary, které nejsou pro turisty. Vlastně to ani nejsou bary, jen nálevny. Panák přišel asi na tři koruny...
„To si tedy nepamatuju. Ale hrál jsem tam loni. To mě pozvala paní hraběnka.“
„Tehdy jsi přijel vlakem. Mně bylo čtrnáct a viděl jsem tě na nádraží.“
„Jábyl tehdy zásadně proti autům a odmítal jsem si udělat řidičák. Tak jsem jezdil vlakama a autobusama.“
„Právě. Přes rameno jsi měl na koženém pásku futrál s kytarou, v ruce tašku a přišel jsi ke mně a řekl: Jdeš na Hutku?“
„Fakt jsem to řekl?“
„No jasně a já ti odpověděl, že jdu a ty jsi dodal: tak mě tam zaveď, já nevím, kde hraju. A já tě tam zavedl.“
Rozesmálo mě to.
„Tak to je docela možné. Tehdy všechno fungovalo jinak, ale fungovalo. To komunista nečekal, ale ani já ne. Byl to zázračný čas v tom pustu a prázdnu, které přinesla ruská okupace. Každý rok tak stovka koncertů. Na vyprahlé poušti se stále objevoval život.“
„Měl bys to napsat. Dnes už to nikdo neví. Tohle bylo to nejpodstatnější. Tak jsme tu okupaci přežili.“
„Jenže já už to taky pořádně nevím. Pak přišla emigrace a všechno mi to vymlátila z paměti a teď už to v mozku nikde nenajdu. Tohle je dobrá příhoda...“ zasmáli jsme se ještě jednou.
Kopli jsme do sebe dalšího panáka. V tom horku se zdálo, že to ani nepůsobí. Čeština si hlučela před kostelem postaveným Portugalci a vše se zdálo domácké a radostné. Někteř ísem jezdí na půl roku, my s Magdalenou jsme přijeli na tři měsíce, někdo jen na den. Skupinka lidí v daleké cizině, které spojuje pouze jazyk. V Česku bychom se nesetkali.
Pak u nás zastavilo auto.Řídil Rahul a vedle něj seděla Ayesha. Dva Indové z Dillí, kteří si pronajali dům na naší straně pláže, na té severní. Nedávno jsme se skamarádili. Spolu mluví anglicky, hindí mluví se svým sluhou, který skvěle vaří a je nešťastný, že z hlavního města padnul do takové díry. „Do you want to go with us. We shall take you home,“prohodil znělým chraptivým hlasem Rahul.
Patnáct let prožil v Anglii, tři v Holandsku, Ayesha studovala umění v New Yorku. Od kostela k nám je to dva kilometry po kamenité cestě. Magda nastoupila první, já se vsoukal za ní.
Měl jsem pocit, že ostatní nevidí rádi, že se takhle spouštíme s cizinci. Češi si většinou hledají bydlení na levé straně od kostela. My na té nejvzdálenější vpravo. Je tam víc vesničanů a méně turistů. Rahul nás vysadil před cedulí Blue waves. Písmena ale vidět nebyla, protože už asi hodinu byla v celé vesnici zase vypnutá elektřina. Prolezli jsme kolem palem a vesnického domečku.
Všichni už spali. Prošli jsme za domem dlouhým pískovým dvorem, na kterém stálo šest bambusových domečků pro turisty. Pět bylo přízemních. Náš byl úplně vpředu na třímetrových tyčích s výhledem přes širokánskou pláž na moře, které teď bylo temné a chvílemi hlučné.
Jen hvězdy byly jasné a významně mlčící, jako každou noc.
Seděli jsme ještě chvíli na balkónku. Už jsme tu třetí měsíc. Za první dva jsem stačil napsat vše, kvůli čemu jsem sem jel a teď už mi mysl klouzala zpátky do Prahy ... no a proč to píšu? Jestli si někdo ještě z těch sedmdesátých let něco pamatuje, tak aťmi to napíše.
Je to fakt důležité! A jestli máte fotky, tak je pošlete nebo oskenujete a dobré tehdejší nahrávky jsou také pořád vzácností.
Tento týden začnu psát svůj písničkářský příběh. Býval jsem zpěvák šedesátých let. Potom sedmdesátých…a uvidíme, jak to bude dál...
JAROSLAV HUTKA
To, co provedl tomu Nohavicovi JE SVINSTVO.
Přestože jsem se v dobách "pokontrarevolučních" pohybovala ve světě folku a country několik následných desetiletí, žádný Hutka mi v paměti neuvízl.
Až po "slavné sametové" se v Čechách odkudsi objevil jakýsi dlouhovlasý chlap kytarou, zuby měl jak vyhořelý františky, a všichni s ním zpívali "Krásná je zem".
Najednou z něj byla "célebrita", nechal si tu vyspravit chrup...a zase se za ním zavřela voda.
Třeba je to jen mou neinformovaností, ale Jaroslav Hutka nepatří mezi mé oblíbence. Znám jen tu jednu jeho písničku.
ad nohavica: tak úplně nevím, co si o tom vlastně myslet. řekla bych, že oba pánové u mě ztratili body. a ta hutkova písnička je dost otřesná, těžce prvoplánová, žádnej nápad, ani stylistickej ani hudební...
To ale takhle ke konci roku otevřete Reflex, kde známý osobnosti mají říct svoje oblíbený židovský anekdoty a narazíte na pana Spravedlivýho. Nepochopil zřejmě rozdíl mezi židovskou anekdotou a anekdotou o židech a tak připojil jednu nacistickou a jednu komunistickou. Obě cituji. Ta první zní: „Žid horníkem.“ To je celý. A je prý z padesátých let a Hutka ji pochopil až v dospělosti. Vzhledem k počtu Židů v Jáchymovskejch dolech mi to zas tak vtipný ani trefný nepřijde. A ke vtipu to má obecně docela daleko. V té druhé se Hutka rozchechtal nad poněkud hrubším zrnem: „Co je absolutní rehabilitace? Když se z mýdla zase zpátky dělají Židi.“ Vážně k popukání.Reflex 2010
Podobný pocit jsem měla při poslechu písničky Stůj neriskuj Romana Horkého z Kamelotu. Ta byla složena po nehodě, kdy jeho letitý kolega z kapely Viktor Porkristl boural opilý a při té přiležitosti zabil 2 lidi, Lampu a Kuldu. Lampa byl Romanův kamarád, takže je pochopitelné, že nějaké emoce vybublaly, ale stejně pak stát na pódiu a zpívat taková silná slova jako "kdo má právo zabíjet", nebo "na předním skle všechny popravil", když všichni posluchači ví vo co go a komu je to adresováno, mi přišlo mimořádně nechutné.
U toho Hutky je to to samé, pokud má s něčím problém, měli si to vyříkat u píva a ne o tom skládat písně, ve kterých budou poukazovat na životní chyby svého kolegy z branže.
Mmch. naprosto nepochopitelně vzal nakonec Roman Viktora zpátky do kapely, jsou z nich bezva kámoši a Stůj neriskuj už se na koncertech nezpívá...
Ale: Jeho písničky s výjimkou jedný mě nebavěj, fakt je, že jsem jich moc neslyšel. Z toho mála, co jsem slyšel, je jednoznačně nejpříšernější právě "Udavač". Pro mě je nejenom dokladem nedostatku skutečnýho talentu, ale i dokladem nedostatku soudnosti a sebereflexe. Protože vytasit se s takovýmhle "songem" mohlo mít jedinej důsledek - a taky mělo: Hutka už bude navždy usvědčenej z malosti a závisti vůči úspěchu mnohem talentovanějšího kolegy Nohavici (dovolte mi malou odbočku: Ústav pro jazyk českej by měl už konečně pochopit, že "c" je obojetná souhláska a v takovejchhle slovech by po něm logicky mělo následovat ypsylon). A nic na tom nezmění ani fakt, že v dobách totalitních slaboch a alkoholik Nohavica nebyl schopnej estébákům vzdorovat, což je pro nás, kdo jsme ho kvůli tý části jeho tvorby, která je unikátní a skutečně kvalitní, měli tendenci vidět jako poloboha (a taky trochu disidenta), docela rána. Mimochodem Nohavica napsal taky spoustu špatnejch písní, srovnatelnejch s ubohostí Udavače, ale má dost soudnosti na to, aby se k nim dnes nehlásil. Z chlastu se vyhrabal a v období poalkoholovym napsal podle mě svý nejsilnější songy. Už pro mě nikdy nebude hrdinou, ale nesmírně talentovaným kolegou muzikantem zcela jistě jo. Hlavně jsem Nohavicu nikdy neslyšel blejt takový ty relativistický kecy vo tom, že "byla taková doba, všecko je jen vo lidech, však dnes se taky dějou křivdy" a podobný moudra, jak to umí výtečně třeba paní Obermaierová. Nohavica si navopak plně uvědomuje, co se tu dělo a v čem si smočil - mám z něj ten pocit. To mi asi stačí na to, abych na něj nekoukal jako na parchanta a abych mohl v klidu dál hrát jeho písničky (ne však na akcích Konfederace politickejch vězňů, což respektuju
). Hutka nemá šanci se s ním jakkoli poměřovat, co se tvorby tejče. Sympatičtější je mi v tom, že si nevomočil, ale tím to asi končí. Pokecal bych s voběma, myslím. Ale zahrát bych si chtěl s Nohavicou. 
Ale když jsem od něj něco v posledních letech četla, hlavně tady na Kudlance, tak jsem to četla celkem se zájmem, nepíše vůbec špatně, i když obsah je mi někdy vzdálený.
Na spor Nohavica vs. Hutka mám stejný názor jako Krakonoš. Taky bych si mnohem radši zahrála s Nohavicou, když už nic jiného, tak on neopakuje každou sloku padesátkrát.
Nohavicovo písničky jsem měla radši, i když mi tam taky pár věcí vadilo, ale byly melodičtější, vtipnější a zpívaly se líp.
Ohledně sporu H. versus N. - ta H. písnička je hodně prvoplánová a hodně tvrdá. H. musel být hodně naštvanej. Mně osobně se takové vyzvracení negativních citů nelíbí. Taky nevím, co je na tom pravdy, že by N. udal Kryla, a nevím, zda to může vědět H.
Prostě nevím. Na jednu stranu chápu rozhořčení někoho, kdo si nikdy "nesmočil" a byl pronásledovaný a dodneška nese následky, vůči někomu, kdo si "smočil" a měl se mnohem lépe tehdy i teď, na druhou stranu N. je jako muzikant opravdu lepší a volit takovouhle formu "propíchnutí" něčí činnosti je strašně nevkusné a navíc, udělá-li to ten méně talentovaný, bude se vždycky nabízet jako motiv závist..
Ale konečný soud si netroufnu vynést, za komančů jsem já ani moje rodina naštěstí nebyla vystavena "pozornosti" STB a ten nátlak si nedovedu - taky naštěstí - představit.
Ja byl na Hutkove koncertu jeste pred svou (a Hutkovou) emigraci a docela se me ten clovek zamlouval. I kdyz - ze na Nohavicu coby hudebnik nema, o tom zadna. Talent je talent.
Ale co se charakteru tyce, budu si vzdycky vazit tech, co neohnuli chrbat. A on se ten hrbet dal kupodivu ohybat i v emigraci. Staci vzpomenout treba na krysy jako byli napr. "upravenci", kteri hned po ziskani obcanstvi nove vlasti psali ponizene supliky mistodrzicimu Husakovi, aby jim racil udelit milost za "trestny cin opusteni republiky".
Hutka byl presne na opacne strane a rovnej jak se zda zustal. Jeste ze mame lidi jako on......
A ze si vazim charakternich lidi ?
To snad taky nejsu sam....
Vyjádřila jsem svůj názor jen na Hutku.
