V podvečer jsem absolvoval nákup, doma jsme udělali rychlomňamku (krkovička na malé kostičky, brambory taky, opéct, pak zapéct a posypat sýrem – rychlý a chutná to) a pak jsem kompletoval účetnictví. Do postele jsem dopadl tak akorát, asi už bych usnul v sedě.

     Druhý den jsem si vzal dovolenou. Čekal mě berňák, sociálka, pojišťovna a pak ještě zubař a banka.  Prostě docela našlápnuto. Odvezl jsem Myšku do školy a cestou jsem ještě naťukl včerejší rozhovor.

„Takže, nebudeš se stěhovat, že ne?“

„Tati... já jsem to nemyslela zle,“ odhrnula si vlasy z čela, slušelo jí to.

„Já vím. Ale vážně je to tak, jak jsem ti říkal. Já už jsem holt takovej... kvočna.“

„Petra si Šárka taky nemůže vynachválit.“

„Cože?“

„Mno, na facebooku se svěřila, že je nemocná a Petr jí odvezl na pohotovost, koupil prášky a už třetí den jí dělá čaj.“

To má asi po mně. Kdykoliv děti nebo Milena začaly marodit, byl jsem ve svém živlu.

„No vidíš, ta to aspoň ocení.“

„Mamina to taky olajkovala.“

Aha. Facebookový „To se mi líbí“.

„To je od ní hezký.“

„Jo. Já tam dala minulý týden ty fotky s miminem. Ty, jak jsi je olajkoval ty.“

Ach jo. Opravdu mám dojem, že ženský dokážou být víc necitlivý než my.

„Taky bylo za co. Ale na druhou stranu - ocenit to dokáže jen znalec.“

„Dík.“

„To bylo trochu nevážně, já žádnej fotoznalec nejsem.“

„Dyk říkám. Dík.“

Je to zlatá holka. Chlap by měl mít aspoň jednu takovou, aby něco za ten život vytvořil pořádnýho.

Myška vystoupila u školy a já se chtěl rozjet dál, když se ozval telefon.

„Pan Moravec?“

„Ano?“

„Venclová.“

Venclová, Venclová … říká mi to něco?

„Dělal jste mi kdysi ten horoskop, naturální.“

Nativní.

„Už vím. Problémy s klouby, finanční zručnost, nepříliš ideální vztahy.“

„Máte skvělou paměť.“

„Děkuji.“ Ale proč volá, že by reklamace?

„Ale proč volám.“

„Povídejte.“

Přeparkoval jsem z ulice, abych zbytečně nezdržoval ranní motoristy.

„S těmi vztahy, víte... „

„No moc teď nevím. Už je to dlouho, co jsem vás dělal a počítač teď u sebe nemám, paní Venclová.“

„To nevadí. Víte, vy jste mi tenkrát říkal, že bych neměla moc spoléhat na to, že bych s někým mohla mít … ten … spolehlivej vztah.“

Tak to jsem jí určitě neřekl. Ale budiž.

„Pokud to teď vidíte jinak, tak je to jen dobře, ne?“

„No já se chtěla zeptat, jestli teda ten horoskop celej není špatně, když tohle nevyšlo.“

„Paní Venclová, pamatujete se i na důvody, proč jsem to tak řekl?“

„Říkal jste něco o tom, že nemám v povaze schopnost pro partnerský život, nebo tak něco.“   

„Já myslím, že to bylo malinko jinak. Prostě, pokud chcete mít partnerský vztah, spokojený, musíte v něčem ubrat. Vzpomínáte si?“

„Asi jo. Ale já si nemyslím, že bych ty svoje partnery vyháněla nebo jak jste to tenkrát řekl. Já pro ně chtěla vždycky, aby byli spokojení oni.“

„No a to je právě to ne úplně ideální. Spokojená musíte být přece nejdřív vy, jinak jim žádnou spokojenost dát nemůžete.“

„To jsem právě chtěla k tomu horoskopu. Ono to teď vypadá, jako že by to mohlo být ono. A když jste mi říkal, že se mi takovej vztah nepodaří, tak jsem se chtěla zeptat...“

     Mám pocit, že lidi, co chtějí znát svoji budoucnost, tak ji vlastně znát nechtějí. Oni chtějí jen potvrdit, že to co dělají, dělají dobře. Když se to opravdu nějak kroutí k tomu, že pro tu svoji budoucnost musejí něco změnit, udělat, tak jsou nespokojený.

„Asi se vám podařilo na sobě změnit to, co vám ty vztahy trošku bouralo, nemyslíte?“

„Myslíte?“

Ne, nemyslím. Já už raději nemyslím.

„Určitě. Bez toho přece žádná změna nastat nemůže.“

„To máte pravdu. Takže mi asi neřeknete, jestli to teď vydrží.“

„Ne. To je opravdu na vás.“

„Tak vám děkuju. Nezlobíte se, že jsem si na vás vzpomněla?“

„To opravdu ne. Člověk je rád, když někomu utkvěje v paměti.“

      Pavlína. Adaptér. Aspoň vím, co budu dělat odpoledne, až to všechno olítám, abych se náhodou nenudil. A nezapomeň Jiříku, koupit ty dobrý koláčky, ať si to drobet spravíš.

     Raději jsem je vyzvedl hned a měl jsem co dělat, abych se do nich nezakousl. Berňák proběhl svižně a slečna za přepážkou byla příjemná. Kam na to ty ženský tady choděj? Přece Hradec zas tak daleko od západních hranic není a přitom mě pořád překvapuje jednání všech těch lidí tady. Nechci vypadat jako nevděčník, ale najít u nás na úřadě ženskou s úsměvem, trpělivostí, ochotou, to bylo sci-fi. Většinou, spíš skoro vždycky, vypadaly jako já budu v té čekárně u zubaře. Au. Že já na to myslím. A to už nějaký hodně starý dumal objevil, že není filozof, který by vydržel bolest zubů. Něco na tom bude.

      Takže jsem zdaleka nevyužil parkovací potenciál mojí dvacetikoruny a zamířil přímo do nemocnice. Vlastně - ani ne tak přímo, ještě jsem musel pro ten adaptér. Skleróza se věkem prodražuje.

     Zastavil jsem u našeho vchodu, zapnul nouzovky a mrkl do schránky. Pošta. Vybral jsem jí fofrem, hodil na linku a s adaptérem skočil zpátky do auta.

„Lásko,“ uvítala mě Pavlína a vůbec nevypadala naštvaně.

„Promiň, úplně jsem včera na ten adaptér zapomněl.“

„To nevadí.“

„Jistě, aspoň tě smsky neobtěžovaly,“ zazlobil jsem.

„Ale houby.“

„Mám pro tebe něco.“

Zvědavý oči miluju. A Pavlína je má krásně zvědavý.

„Ukáž.“

„No pomalu, miláčku. To není jen tak. Vůbec nevím, jestli to sem můžu propašovat.“

„Koláčiky??!!“

„Jasně.“

„Všechno je ti odpustené. Daj ich sem.“

„Jojo, a pak že láska. Jak vidí kus žvance …“

Nemohl jsem se moc zdržet. Bohužel. Úřady by možná počkaly, ale zubař určitě ne. Au.

„Tak jak to vypadá, pane Moravče?“

Seděl jsem na křesle a uvolnit jsem se opravdu nemohl, i když jsme si to všichni v ordinaci přáli.

„Víte, začalo to vpravo nahoře … pak vpravo dole. Nakonec už mě občas zabolí i vlevo dole. Takže vůbec netuším, kde to vlastně řešit.“

„To už nechte na mě. Podívám se, zaměřím a zlikviduju.“

      Tohle fakt obdivuju. Opravdu. Člověk už sám neví, kde to vlastně všechno má počátek a nakonec odejde s tím, že je v pořádku. Tedy - aspoň doufám, ještě mám tu banku dneska.

U svojí zubařky už bych kdysi měl v tváři aspoň tři injekce. Tady to zatím třeba nebylo. Au. A doufám, že ani nebude.

„Nafoukalo vám tam. Tudy přes tu sedmičku.“

Abych nebyl na pochybách, doktor mi jí oťukl. Fakt by mě zajímalo, jak na zubařském křesle vypadá třeba Bond. James Bond. A nebo aspoň Rambo. Ale ten by si ty zuby vyndaval postupně sám.

Dýchal jsem pravidelně, hubu rozpaženou jak na spartakiádě a v duchu si říkal, porod je síla, tohle je nuda. Asi proto, že mi tam nafoukalo málo, tak mi tam foukal pořádně. Je to nepříjemné. A někdy to zabolí hodně. AUUU.

„No no. Asi jsme něco našli.“

„Blahopřeju.“

„Vy jste šprýmař. Ale já to budu muset vrtat. Chcete injekci?“

Chtěl bych. Jenže to už bych tu banku dneska nestihl.

„K čemu injekce,“ zahučel jsem.

„Abyste mi nepřekous ruku třeba.“

     Já vím, že porod je porod. Ale tahle půlhodina taky stála aspoň za dvojčata. Jenže sotva jsem slezl z křesla, nadýchl jsem se … uf. Konečně bez toho, aby vzápětí něco v té tlamě zadrnčelo. Jestli mají zubaři olympiádu, tak tenhle právě vyhrál zlatou.

ONA

     Já se tady asi ukoušu. Dny se vlečou, jako kdyby se éter najednou změnil na med a čas se marně pokoušel stíhat nějaké rozumné tempo. Éter je to, co Einstein jakožto absolutní vztažní soustavu zrušil. Ale možná se jednou dočká své rehabilitace.

      To já se svého porodu asi nedočkám. Jirka dělá, co může, aby mě navštěvoval co nejčastěji, ale má toho chudák moc.

     Nejvíc mi vadí jídlo. Proč to musí být z principu hnusné? Taky nerozumím, proč je nutné každého budit tak brzo. Není přece možné, aby se to nedalo organizačně vyřešit nějak jinak, s tím střídáním služeb atd.

     No nic, teď už to musím nějak dovydržet. Jak říkala kdysi Veškrnová, pojídajíc řízek, dávno předtím, jak byla Havlová – babi, vydržať!

ROMAN