Ráno jsme zaspali. Nestává se to zas tak běžně, ale když to přijde, stojí to za to. Člověk by nevěřil, na kolik věcí si lidi v takové situaci dokáží historicky vzpomenout...  „Už bude volná koupelna?“ „Nemáte zaspávat. Hlavně, že furt mám udržovat hygienu a teď nesmím.“  -   „Myško!“ - „Mám svoje práva!“

 „Dáte si někdo raňajky?“

 „V tomhle? Ty ses zbláznila?“

 „Nie, ale když vás vidím kmitať, napadlo mě jestli nechcete něco na posilněnou.“

  „Nikdy nesnídám.“

 „To děláš chybu. Malé dítě potřebuje zdravou výživu.“

 „Grrr... Nikdy jsme nesnídali!“

 „Čože? Vy ste nesnídali? Jirko, ako to je možné?“

 „Pavlínko, neřeš to.“

 „A dokonce jsme někdy ani neobědvali.“
 „Myšáku!!“

 „No protože jsme vstávali až na večeři.“

 „Grrrr..“, pro změnu ode mne.

     Ještě, že je aspoň v práci klid.

      Tedy .. možná. No moc ani ne. Čekaly mě statistiky a docela určitě neodkladné maily. Jo a taky schůzka s novou účetní.

      Jirko, ty se z toho dneska zblázníš. Nemohl by mi někdo napsat něco milého?

     Jo. Našel jsem zprávu od dr. Hořkého. Když vynechám poměrně formální oslovení, dočetl jsem se, že:

      Měl byste vědět, že dítě čeká Pavlína se mnou. Genetika nelže. Doufám, že to vezmete do úvahy při Vašem dalším jednání a nebudete nám nadále komplikovat život.

       Cože? Ten člověk se zbláznil.

      Tedy, Milena taky zkusila cokoliv, ale tohle? Co je to za blbost? Jirko, počítej do deseti. Nebo radši do stovky. Nebo radši počítej úplně se vším...

      Zbytek dne jsem nestál za nic. Statistiky jsem nějak vnímal, ale myslím, že by mě ten den dokázal nahradit i ten kazašský robot.

     Tedy kyrgyzský.

     Pavlína nebrala telefon.

     Co se člověku dokáže nahromadit v hlavě za jedno odpoledne. Vzpomněl jsem si, když jsem kdysi dávno našel ve schránce anonym. Milena ti zahýbá.

      Nikdy jsem neměl takovou silnou povahu, abych to jen tak pustil z hlavy. Nejsem rád, když v člověku něco zraje, pořád si navzdory zkušenostem říkám, že je lepší věci řešit a vědět, na čem člověk je, než se utěšovat a čekat.

      Copak jsem udělal tenkrát? Prostě jsem to neroztrhal a rovnou od schránky jsem vzal ten cár papíru a Mileny se zeptal.

 „Tak co tomu říkáš, miláčku?“

 „Ukaž, co to je?“

 „Anonym. Bohužel se nepodepsal.“

 Zasmála se.

 „Pusť to z hlavy. Je to blbost.“

      Jo. Stačilo mi takhle málo. A bylo to dobře, protože přes to všechno, co se pak někdy za dvacet let mezi námi stalo, Milena na rozdíl ode mě nikdy neselhala. Ten morálně špatnej jsem byl vždycky já.

       Zkusil jsem zavolat znovu. Zvedla to.

 „Áno.“

 Zněla unaveně, dokonce ani žádnej miláčik nebyl.

 „Pavlínko...“

 „Promiň, mala som tu nejaké vybavovanie. Potřebuješ něco?“

      Herdek, možná by se člověk neměl na nic ptát radši. Napadne někdy toho druhýho, že i otázka může být docela náročná?

 „Došel mi mail od tvého muže.“

 „A čo ti napísal?“ Úplně jsem viděl, jak se napřímila do pohotovostní polohy.

 „Já ti to snad radši pošlu. Ale prosím tě, nechci aby sis to vykládala nějak... nepřesně.

Myslím ode mě, ne od něj.“

 „Nerozumím. Ale pošli, prečítam si to.

“
 A tak jsem ho přeposlal.

       Další  minuty byly k neukousání. Pak zavolala:  „To je taký neuveriteľný chrapúň, ten chlap, že to neni možné!!“

 „Pavlínko, klid... víš co? Přijdu dneska trochu dřív, a proberem to, jo?

 „Jak může někdo něco takového udělat?“

 „Vzpomeň na Krammerová versus Krammer.“

 Když jsem dorazil domů, chodila nervózně po pokoji.

 „Jirko, je to nesmysl. Nevím, jak na to přišel, ale prostě je to nesmysl.“

 „Pavlínko... chci ti říct... že pro mě není zas takový problém si nějak srovnat v hlavě to, že…“

 „Jirko! Posloucháš, co ti říkám?“

 „Poslouchám sakra. Jen se snažím vzít do úvahy...“

 „Ty mi snad neveríš?“

      Ježíš, o čem to mluví? Snažím se jí říct, že i kdyby cokoliv, tak to prostě přežiju a místo toho mluví o důvěře.

 „Pavlínko. Nemyslím, že by tvůj manžel jen tak provokoval. To by přece bylo hodně průhledný.

 Jen se snažím ti říct, že nechci, abys měla problém s tím, že bych se v případě... že... prostě, že bych to nezkous.“

 „Takže mi neveríš.“

 „A ty si věříš?“

 „Co je to za otázka? Samozřejmě. Něco takového prostě není možné.“

 „Poslouchej, fakt nejde o to, abys musela něco přiznávat nebo naopak zatloukat. Chci, abys věděla, že prostě jsem s tebou.“

 Zdvihla hlavu a oči měla plné slz:  „Jirko… to nie je možné. Predsa vieš...“

 „Pavlíno, genetika nelže.“

 „Ježíš ja neviem, o čo ide, ale ja som s ním proste nespala, odkedy sa poznáme... dlho predtým vlastne...“

 „Ale ano vím, ale to není podstatné.“

      Asi jsem něco řekl špatně. Asi jsem řekl něco úplně jinak, ale kdybych se rozkrájel, nevěděl bych, co mám jinak říct.

     Přece po mně nechce, abych jí prostě jen věřil.

     Přece musí nějak vzít i to, že mi stojí i za to, že fazulka nebude moje.

 „Pro mne je to to nejpodstatnější, Jirko.“

 „Jenže to nám u soudu a vůbec moc nepomůže.“

 „Pavlíno. Jsi vědkyně. Mysli.“

 „A co mám myslet? Že ti moje slovo nestačí?“

 „O to vůbec nejde přece!“

 „Ale to si píš, že o to ide. Aspoň mě ano.“

 „To není jen o tobě, Pavlíno. K tomuhle budem potřebovat trošku širší domluvu, nemyslíš?“

       Chvíli na mne koukala velkýma smutnýma očima, pak se otočila, odešla do ložnice a zavřela za sebou dveře.

      Do prdele práce. Copak je to opravdu jen o důvěře? Upřímně, představa, že by fazulka nebyla naše, mě začala docela vadit. Ale to přece není teď podstatný.

      Pavlína tvrdila, že s Hořkým neměla nic už dlouho předtím. Je to hajzl? No zatím se tak jevil.

     Jirko! Nemůžeš chvíli nebýt analytik a nechat to být, jak to je?

     Nemůžu.

     Tohle ze sebe nemám šanci dostat.

      Proč mi sakra Pavlína nerozumí v tom, že prvotní je opravdu se toho zbavit jako problému – právního, soudního, co já vím jak ještě. Že od toho závisí nejen moje a její žití, ale taky Myšky a možná i dalších lidí. To, jestli s ním spala, je přece až někde potom.

       Stejně to nemůžu brát jinak. A je mi fuk, jestli je to málo důvěry v ní nebo ne.

      Člověk nemůže dávat oporu a jistotu, když ji sám v sobě nemá. A já ji mám, protože je tady problém a vím přesně, že ho musíme vyřešit.

Pavlíno .. miluju tě. A jestli necouvneš, tak mě ani nehne.

ONA

     To čekání je nesnesitelné. Kdybych tak už konečně věděla, na čem jsem. Hrozně blbě spím a jsem podrážděná, vidím to sama. Jirka dělá co může, má to chudák teď se mnou těžký.

      Jenže já mám prostě strach... co když opravdu fazulka není v pořádku? Nejsem schopná mít teď z ničeho radost, jakoby nad vším visel šedý stín.

     A do toho všeho trápení tahle šílenost. Když jsem ten mail, přeposlaný Jirkou, viděla, nevěřila jsem vlastním očím.

     Jak ubohý pokus vrazit mezi nás klín! Hrozně mě to naštvalo, ale věřila jsem, doufala jsem, že Jirka mu na to neskočí, že mi prostě beze všeho věří. Jako já jemu.

     Nebo je to hloupost, někomu beze všeho věřit?

     Jirka nechápe, proč mě jeho reakce zklamala... a já zas nechápu, jak může co i jen zvažovat možnost, že jsem mu lhala o tom, jak to mezi mnou a manželem je.

     Neříkal mi snad on sám stokrát, že vztah stojí na důvěře?

     On si myslí, že bych měla ocenit jeho velkorysost... a mě to spíš uráží. Kdyby to byla pravda, že dítě není jeho, velkorysost tohodle druhu bych určitě ocenit uměla a byla bych mu za ní vděčná.

     Ale takhle?

ROMAN