ONA - Ježíš, jak já tam nechtěla! Jenže když si Jirka něco vezme do hlavy, není pomoci. Na příjmu byl samozřejmě zrovna ten pitomec Macháček, co u nás jednou polil bílý koberec červeným vínem a místo omluvy pronesl, že pořád lepší než kdyby se u něho „manifestovala epizoda akutní nauzey". A manželovi to ještě připadalo vtipný...
„Aaaa... koho to k nám obyvatelé subterestriálních oblastí nesou... paní Hořká...“ pronesl s ironickým úšklebkem, když mě s Jirkou zbadal. Sestra na něho nevěřícně koukla, ale zůstala zticha. Ne tak Jirka, samozřejmě: „Vy jste tady za doktora nebo za odboráře?“
Macháček vyvalil bulvy a jen zafuněl: „A to jak myslíte?“
„No jestli jsme tu dobře za lékařskou pomocí nebo jen za zbytečnejma řečma.“
Nevím, jak by mu tohle prošlo před pár lety, ale dneska to zafungovalo. Nakonec mě po několika vyšetřeních naštěstí poslali domů s tím, že mám být ráda, že nemám tlak naopak moc vysoký. Jenže mezitím stihla volat maminka, zrovna když jsem byla svlečená ve vyšetřovně, vzal to Jirka a bezelstně jí sdělil, že jsme ve špitále, protože jsem omdlela.
Na základě toho pak volala ještě pětkrát a nešlo zabránit tomu, aby následujícího dne nezazvonil u nás zvonek: „Ahoj Pavluška, čo to vystrájaš, celú noc som nespala,“ hrnula se dovnitř. „To si nemôžeš zariadiť tak, aby si nemusela jazdiť na nákupy sama, vo svojom stave? To sa nemôže postarať ten tvoj... priateľ?“
„Prosím ťa nechaj môjho priateľa na pokoji, ok?“ neudržala som sa. „Stará sa o mňa stokrát lepšie ako ten tvoj milovaný pán doktor, ktorý bol nakúpiť dvakrát v živote, keď som mala štyridsiatky horúčky.“
Jak to, že mě vlastní matka dokáže vytočit pokaždé během dvou minut. Rozhlížela se po bytě a moc mě neposlouchala. „No, aspoň si bola zabezpečená, moja zlatá,“ utrousila.
Zírala jsem na ni a bylo mi do breku: „Mami, ty si fakt myslíš, že najdôležitejší je počet izieb? Alebo prečo mi to robíš? Čakám konečne dieťa, navyše s chlapom, ktorého milujem, a ktorý miluje mňa, mala by som byť najšťastnejšia osoba na svete... ty nechceš, aby som bola šťastná?“
„Ale Pavluška, práve to chcem. Len si nie som istá, že robíš dobre. Každopádne, teraz potrebuješ kľud kvôli dieťatku.“
„Mami, mám viac kľudu ako hocijaká žena, čo chodí do práce. Nemusím robiť nič iné, len sa trochu starať o domácnosť, to predsa musím bez problémov zvládnuť... ver, že Jirka toho má na pleciach viac než dosť.“
„No veď počkaj, až ťa dajú na rizikové, budeš ležať s nohami dohora celý čas a ten tvoj zázrak sa bude musieť postarať aj tak.“
„Preboha prečo by ma mali dávať na rizikové?“ už jsem začínala být v koncích.“Mám mať pokoj, tak čo ma rozčuľuješ?“
„Ja ťa nerozčuľujem, ty len nerada počúvaš pravdu. Celý život,“ odtušila. „Vidím že nemáš vyžehlené. Kde máte žehličku? Ľahni si, ja to zatiaľ urobím.“
Asi ma porazí.
„Mami, prosím ťa. To ozaj nie je nutné,“ namietla som. V tej chvíli začala krútiť nosom. „Cítim tu niekde cigaretový dym... Pavlína! Nechceš povedať, že ten chlap fajčí!?“
Nevědela jsem, co na to říct. Cítila jsem se jako malá školačka, co je přistižena bez úkolu. No, bývalá učitelka se nezapře.
„To snáď neni pravda. Ja som už mala zlé tušenie keď sa ukázalo, že kedysi nedokončil školu, ale dobre, môže sa stať... ale aby niekto fajčil tehotnej žene do ksichtu? Čo je to za nezodpovedného človeka? Dneska už snáď každý vie, aké je to škodlivé?? Keď už mu nezáleží na tebe, na vlastnom dieťati by mohlo, nie? To ho necháš urobiť zo svojho dieťaťa astmatika, alebo čo??“
Au, au, au. Mami, prečo? A to si o sebe myslíš, bohvie aký nie si psychológ. Empatia sama.
Nešťastně jsem se senula do křesla. V té chvíli zachrastily klíče v zámku a vešel Jirka. S tím svým fantastickým, nezlomným úsměvem. Tedy téměř nezlomným.
„Ahoj miláčku,“ hodila jsem se mu kolem krku. „Tohle je moje maminka, velice se jí u nás líbí, ale zrovna je na odchodu. Děsně spěchá, ani kafe si s tebou nedá.“
„Bože můj,“ zakřenil se na ní Jirka a úplně mě ignoroval: „Už mě nepřekvapuje, že jsi nejkrásnější ženská pod sluncem... máš být po kom.“
Je to možné? Moje mamka nadobro zmlkla a zatvářila se jak Grace Kelly když ji prvně oslovil monacký kníže. Aspoň tak si to představuju.
„Víte,“ pokračoval Jirka neochvějně, když už ten prostor dostal, „celý život mám v příbuzenstvu a v blízkém okolí učitele. Ale dnes poprvé toho nelituju.“
Představil se a než jsem vůbec stačila začít zase dýchat, už seděli v obýváku a probírali vhodná jídla pro mě teď. Ježíš, on jí odkývává brokolici a dokonce si stěžuje, že ji dělám málokdy. Ty prevííííte! No to sa mi snáď snííva …
ON
Zvládli jsme to. Pavlína je v pohodě, jen si prostě musí dávat pozor na tlak. Jenže to Myška taky, ještě pořád si pamatuju, když se mi loni složila na prusko-rakouské bitvě. Takže ona dostala hlavní dozor, i když tak úplně docela to pravda nebyla.
Na pár dní převzala kormidlo moje nová budoucí panímáma - i když uznávám, že pro ní tohle oslovení není úplně ideální. Když jsem jí našel u nás doma, docela se mi rozklepala kolena. Ještě, že tohle patrně Pavlíně nedošlo, v každém případě jsem asi v životě nebalil ženskou tak, jako ji.
Nakonec jsme skončili v docela příjemné debatě, problém je v tom, že u nás nemůže být víc jak pár dní. Jednak tolik místa nemáme a jednak bych se asi brzo zastřelil. Už se nemůžu dočkat, až si upečeme bůček, protože nikde mi nejsou ochotni prodat antibroccolicin a já už se na tu zelenou hrůzu nemůžu ani podívat.
Jo, jo, v každé válce jsou oběti.
Takže takové úplně nevinné rande s Petrou jsem si vlastně zasloužil. Vlastně jsem byl rád, že to, co se stalo v Grandu, už máme za sebou. Slušelo jí to velice a takhle jsem si aspoň nemusel představovat, už jsem věděl.
„Sluší ti to, Petro.“
„Ja viem,“ usmála se.
„Škoda, že o tom asi reč nebude, že?“, dodala a musel jsem se usmát já.
„Ne, to opravdu ne. To by tě asi maminka vytahala za uši.“
„A na ňu si prišiel jak, prosím ťa?“
„Od té doby, co spolu vaříme zdravou výživu pro Pavlínku, tuším, jak by se při něčem takovém zachovala.“
„Čože???“ tenhle údiv nehrála.
Vyprávěl jsem jí událostech posledních dvou dnů, takže jako špión bych se fakt živit nemohl. Místo, abych něco zjistil já, funguju jak informační kancelář.
„No to ma podrž. Takže mama je tu.“
„Jo, jo. A chce se u tebe zastavit. Jen přemýšlím, jestli je to zrovna u Hořkého vhodné. Vlastně vůbec nevím, jak na tom spolu jste.“
„Žiarliš?“ popíchla si, ale nemyslela to vážně. Aspoň doufám.
„No, to asi opravdu ne, milá Petro, to už mám za sebou,“ řekl jsem statečně.
„Pekne si ho omotávam okolo prstíku,“ udělala pomalej kruhovej pohyb. „Zatiaľ je to v pohode.“
„Věděl jsem, že přesně tohle zvládneš. Zhruba za čtrnáct dní mají soud. Jestli podepíšou majetkové vyrovnání, není moc co řešit.“
„Vie Pavlína, že sme spolu teraz?“
Hm, co na tohle říct. Možná bude lepší, když nebude Petra vědět všechno. „Jistě. Nemám důvod jí to neříkat.“
Petra na mne zkoumavě koukla: „Neviem neviem, Jiříčku, či nerobím chybu.“
„S čím jako? S Hořkým?“
„Ne. S tebou.“
Myška byla celá vedle z toho, že se jí letos podaří možná vysvědčení bez trojek.
„Ještě je na to brzo, Myško, je konec října.“
„Prvního listopadu, náhodou.“
„Jo. Promiň, nepřetočil jsem si kalendář po letním čase.“
„Víš, co říkal Bugy?“
„Netuším, kdo je Bugy.“
„Hm, já tuším, co je ta mužská logika.“
Donutila mě zvednout hlavu od notebooku: „Jak to myslíš?“
„No že se ti snažím říct, co říkal můj kamarád a tebe zajímá hlavně, kdo to je.“
„Myško. To je snad logický, že mě zajímá, kdo je tvůj... kamarád.“
„Ale to je fakt jen kamarád, spolužák.“
„Já ti věřím. Jen jsem to jméno, nebo spíš nick, ještě neslyšel. Proto jsem se zeptal.“
„Ále slyšel, jenže občas neposloucháš, co ti říkám.“
Ach jo. Tohle mi snad ještě žádná ženská neřekla. „No tak holt asi už stárnu. A co ti to vlastně říkal?“
„Že máš pěkný auto.“
„Cordobu? To je podezřelý.“
Myška zbystřila: „Proč? Vždyť to je pěkný auto.“
„No ale koukej. Hádám, že je to mladej kluk, když je to spolužák. Tak nějak osmnáct?“
„No... tak nějak.“
„A že by se v tomhle věku kluk vyjadřoval k poměrně staršímu a nijak atraktivnímu autu?“
Zabralo to.
„No jo. To je fakt. Čili to na mne zkouší.“
„Vypadá to tak. Nejvyšší čas koupit tu pušku.“
Zasmáli jsme se.
Ve dveřích se objevila Pavlína: „Večeře, miláčkové.“
„Co bude, lásko?“
„Dušené kuřecí prsa s brokolicí a kaše.“
„Jdu balit,“ prohlásila Myška.
„Pssssst, to prostě musíš vydržet. Ostatně králici to svědčí.“
„Správně Myška. A neboj se, už to nebude dlouho trvat.“
„Proč jsi mi to neřekl, že jdeš zase za Petrou?“
Jejda. Že by to můj dvojitý agent nezvládal?
„Pavlínko... nebyla moc příležitost. Byla jsi pořád s mamkou a nepřišlo mi vhodné to před ní řešit.“
Za oknem se vyloup měsíc, svítil necelej, ale hodně.
To prý bývaj holky povolnější, říkala moje známá, kdysi na studiích.
Pavlínka mlčela. Dlouho.
„Něco ti řeknu. Ať si vezme Horkého i s barákem a ať jdou třeba do pekla. Ale tebe jí opravdu nedám.“
Objala mě... políbila... velmi... velmi intenzivně.
ROMAN
), nebo jestli je to nějak běžnej a rozšířenej jev i na "zeleným stromu života". Ale je to smutný.
Ale hlavně jsou to opravdu literární postavy, a kdyby se kolem nich nedělo žádné emocionální vzrůšo, kdo by to četl, že jo
