Protože v Edinburghu ani v celém Skotsku nebyl žádný uprchlický tábor, kam by bylo možné naši skupinku šoupnout, museli jsme se s pomocí nových přátel o sebe nějak postarat sami. Naštěstí nám byla přidělena jakási minimální sociální podpora. Ta stačila jen na to nejlevnější bydlení a jídlo, ale tak to má být.
Paní Deyová v té době pracovala v soukromé jazykové škole, která potřebovala přes prázdniny vymalovat a tak jsme získali první práci a možnost vydělat si na letenky. Navíc jsme mohli zdarma používat školní jazykovou laboratoř a pokusit se o nějaký pokrok v chatrné jazykové výbavě většiny z nás. S nabídkou pomoci se přihlásilo i několik místních Čechů. Pan Millar, který pracoval na univerzitě, nám pomohl s překlady a taky nám ve všem možném poradil. Manželé Hornungovi - židé z Prahy, kteří přežili nacistický koncentrák - nás několikrát pozvali na oběd a také pomáhali, jak se dalo.
S bydlením jsme to vyřešili tak, že jsme se rozdělili do tří skupin. Velkej Jirka bydlel s Milanem, já se Zdeňkem a Jirka s Alenou dostali (coby nastávající rodiče) poměrně brzy být od nějaké sociální organizace. My dva jsme bydleli dost dlouho u vynikajících lidí Stuarta Robertsona a jeho manželky Jenny. Stuart byl univerzitním kaplanem Anglikánské církve a víte, co na něm bylo úžasného? Představte si, že uměl česky !!! A docela slušně, i když v Československu prožil jen půl roku. Dost jsem se před ním za svou mizernou angličtinu styděl a zkoušel v tom směru něco dělat...
Ve Skotsku to ale nebylo s domluvou vždycky lehké. Vzpomínám si na jednoho opravdového Skota s opravdovým skotským přízvukem, kterého jsme se kdesi na předměstí ptali na „Edinburgh Road". A on nerozuměl a nerozuměl. Teprve po dlouhém vysvětlování pochopil a vyslovil jméno ulice „správně", když že sebe vyrazil skřek, který zněl jako: "huuudinberrrra rrrud!"
Když byla škola vymalovaná a bylo víc času, vyrazili jsme se Zdeňkem na dvoutýdenní výlet po Skotsku. Jeli jsme stopem, spali v youth hostelech a dostali se přes Inverness a kolem slavného Loch Ness až do Ullapoolu. Ta cesta byla nádherná a rád bych se tam chtěl - právě kvůli skotské vysočině a dobrým lidem, kteří tam žijí - ještě někdy podívat.
Královna ve svém Rolls Royce
Jednou, když jsem si to kráčel po tiché ulici ve středu Edinburghu, překvapila mě přítomnost bobbyho uprostřed křižovatky, přestože provoz byl minimální. Ten najednou zapískal na píšťalku a kolem projely čtyři policajti na motocyklech, provázejíce velký Rolls Royce. Na zadním sedadle, jen pár metrů ode mě, seděla velice elegantní dáma, jejíž tvář v U.K. nesmí chybět na žádné bankovce. No - a mezi hrdými Skoty, kteří cizáckou královnu se zájmem, ale poměrně chladně pozorovali, se našel jeden člověk, který na ni radostně mával!
Královna to ocenila tím, že se na mě přátelsky usmála a důstojně pokynula hřbetem ruky v bílé rukavičce. Ten úsměv byl opravdu tak přátelský a lidský, že se že mne stal royalista ...
Často jsme jezdili do Glasgowa, protože tam bylo kanadské vyslanectví. Moje situace ohledně imigrace do Kanady byla o hodně snadnější, protože mě sponzoroval brácha, který už v té době žil na západním pobřeží Kanady v Britské Kolumbii. Takže všechno byla otázka času, lékařské prohlídky a několika pohovorů.
Zaměstnanci ambasády se chovali přátelsky a měli se mnou i s mou angličtinou trpělivost. Jeden z nich měl zřejmě trošku jinou specializaci, protože chtěl vědět, co že jsem dělal během vojenské služby a pak hned, u jakého typu radarů jsem sloužil. Když jsem řekl, že u přehledového P-12, věděl okamžitě o čem mluvím, obrátil oči v sloup a už se na nic neptal.
Starožitná, elektronkami osazena kopie německého zařízení z 2. světové války, už v roce 82 hochy z NATO fakt nezajímala.
A čas šel dál.
Jirkovi a Aleně se narodil potomek, já se Zdeňkem jsme se přestěhovali do bytu pro studenty, který byl o prázdninách k maní velice levně.
Když se studenti vrátili, tak jsme šli do jiného bytu, přímo proti hřbitovu a hned nad hospodou Athletic Arms, kde atletické paže místních borců opravdu zvedaly půllitry; a kde byl řev (dlouho do noci) skoro jako v české hospodě.
Manželé Deyovi na nás nezapomínali a tak jsme všichni dostali lístky na Edinburgh Military Tatoo - každoroční přehlídku vojenských kapel z celého světa. Hlavní slovo měly ovšem pochopitelně skotské dudy. Nezapomenutelný okamžik nastal, když pochodovaly jednotky z právě vyhrané války o Falklandské ostrovy. Napřed sveřepě vypadající snědí Gurkhové, za nimi jednotky drsných skotských horalů v kiltech. A do toho hrály dudy a bubny „Scotland the Great". Lidé kolem nás začali tak strašně dupat do taktu, že jsem měl opravdový strach, že se pod námi zřítí tribuna. Pak vše ztichlo, zhasla světla a jen jediný bodový reflektor ozařoval cimbuří edinburghského hradu, na kterém stal osamělý dudák a hrál „Amazing Grace"....
Blížil se podzim a s ním i čas k odletu do Kanady, na který jsem se těšil jako blázen. Ne že by se mi ve Skotsku nelíbilo, ale nemohl jsem se dočkat, až po půlroce nejrůznějších nejistot začnu nový život. Dokumenty opravňující k přistěhování do Kanady mne už na vyslanectví v Glasgowě čekaly - ale s nimi i nepříjemné překvapení. Celou tu dobu jsem se totiž domníval, že mi kanadské úřady vydají i nějaký prozatímní cestovní dokument, ale to byl omyl. Bylo mi řečeno, že takový doklad může vydat jen U.K. Šel jsem proto na příslušný úřad a tam jsem se dověděl, že ano - o cestovní doklad pro cizí státní příslušníky si opravdu mohu zažádat, ale vyřízení trvá 5 - 6 měsíců. A žádné výjimky...
Po dlouhé době mě zase polilo horko.
MIKIN
Dokončení za týden
Ta Daniela je uplna dablice. Nejen ze nasla fotku radaru P-12 kodove jmeno Chvojenec, mezi vojaky nazyvaneho "hrabe", ale i fotku hospody, nad kterou jsem bydlel. Za tim oknem vpravo nahore !!!
A - všimnul sis, že i ten Military Tatoo je z roku, kdy jsi tam byl?
A do toho hrály dudy a bubny „Scotland the Great".
na Edinburgh Military Tatoo 1982, ale vsadím boty, že to bylo "Scotland the Brave"
Deeres - ja vim, ze jsem mel kliku, ale snazil jsem se trpelive nekolik let, takze to byla klika ktere jsem pomohl.
Jeden z mych spoluuprchliku, 19-ti lety Milan vzal coby hornik nekolik svych mesicnich platu, dal je do obalky a obalku dal na stul nejakemu neznamemu soudruhovi z ostravskeho pasoveho oddeleni. A o vic se nestaral. Mel taky kliku ? Ja nevim......
