Sovětská loď Estonia, na kterou mě osud zavál, byla turistická loď pro 300 lidí. Byla vyrobená ve východoněmeckých loděnicích v roce 1960 pro státní Baltickou plavební společnost se sídlem v Leningradu.
Později byl její interiér zrenovován ve Francii a Estonia byla od té doby pronajímána západoněmeckým cestovkám pro výpravy do arktických oblastí. Protože v dubnu ale bylo ještě na takové akce brzy, a bylo potřeba zaučit část posádky, podařilo se loď pronajmout za levný peníz socialistickému Čedoku.
Ubytoval jsem se v dosti sparťansky zařízené kajutě pro čtyři a vyrazil na výzkumy. Loď se mi líbila. Byla tam velká restaurace, bazén, obchod, kde se daly koupit suvenýry sovětské výroby a dva bary. Bar Old Thomas a Aquarium. Byly otevřené na střídačku, neboť barman byl jen jeden.
Když se setmělo a loď se proplétala průlivem Kattegat, zapadl jsem po vynikající večeři právě do Akvária. To mělo skleněnou stěnu, za kterou byla voda, ve které ovšem nebyly vidět ryby, ale nohy a další části těl koupajících se spolupasažérů. U jednoho stolu sedělo několik mladých lidí, kteří pili Budvar a pozorovali skrz sklo bazénu jakéhosi tlustého pána, který se právě škrábal na různých choulostivých partiích těla v domění, že to pod vodou nikdo nevidí..
Přisedl jsem si a připojil se k jejich humorným komentářům. Dověděl jsem se mj., že v baru platí jako všude v socialistickém světě dva druhy měn. Za libry a norské koruny - kterých jsme od Čedoku dostali jen nepatrně množství - se dá koupit cokoliv, za lodní rubly, kterých jsme měli spoustu, jen lihoviny ze socialistických zemí. Takže zapomeňte na Gordon´s Gin, bude se pít Džin Kapitanskij. Ale také naštěstí Budvar, kterého bylo naštěstí dost a dost.
Hodně mě překvapilo složení mých spolupasažérů. Mladých lidí bylo na palubě asi tak patnáct, pár lidí středního věku a hrozně moc důchodců. Při ceně zájezdu od 15 do 25 tisíc dost překvapující. Šeptalo se, že ten a ten člověk je vysoký stranický funkcionář nebo jiný papaláš, jeden starší pan se mi pochlubil tím, že je nositelem Řádu práce a má i v důchodu peněz dost!
Naše průvodkyně byly většinou dámy mladšího věku, uměly anglicky a věděly toho hodně o programu zájezdu i o místech, která navštívíme. Byl mezi nimi jen jeden muž, který jim pochopitelně dělal šéfa. Ten chudák ovšem anglicky neuměl ani slovo a o programu zájezdu neměl nejmenší tušení. Jeho skutečně povolání i poslání bylo každému jasné a lidí ho po čase začali tajné titulovat „soudruh strážmistr". Mě v hlavě nejvíce utkvěla slovenská průvodkyně Darina. Byla docela milá, ale měla dost nepříjemný hlas a funkci hlásné trouby. Kazdy den nás pomocí lodního rozhlasu celé hodiny informovala o všem možném a jejímu hlasu nešlo uniknout. V kajutách se sice dal reproduktor vypnout vypínačem s nápisy „vključit" a „vyključit", ale to jen když hrála hudba. Darina vypnout nešla a proto rychle získala přezdívku Darina Nevyključitělnaja.
Další průvodkyně si zase vysloužila přezdívku paní Kultura. Ta dobrá žena měla za úkol pořádání nejrůznějších společenských her a tanečních zábav. Protože většina mladých mužů seděla u baru, pořádala tam paní Kultura barbarské nájezdy, ale skalp získala jen málokdy. Někteří z nás před ní prchali opačným vchodem, jiní zase museli jít nutně na toaletu a jakýsi hulvát ji dokonce řekl, že on tančit nemůže, protože musí pít pivo. Já jsem se coby člověk nekonfliktní většinou teple oblékl a uprchl ven na příď, kde jsem jako Leonardo di Caprio ve filmu Titanic neohroženě vystavoval tvář slané tříšti a větru.
A pak přišla velká chvíle: přistání v norském Bergenu a první výlet na kapitalistickou pevninu. Průvodkyně nám ještě před přistáním odebraly pro naše pohodlí pasy a předložily je norským úředníkům samy. Při výstupu z lodi stáli na obou stranách úzkých dveří dva mohutní sovětští matrosové, bedlivě si nás prohlíželi a jejich prosté ruské tváře jakoby říkaly: „jen prchejte holoubkové, ale bez dokladů a bez zavazadel".
Venku nás čekaly autobusy, které nás vezly krásnými starobylými ulicemi města do jakéhosi skanzenu. Ten byl jistě zajímavý a krásné udržovaný, ale já byl jako na trní. Poprvé na západě a musím čumět na nějakou lidovou architekturu. Autobusy nás ale brzy zavezly zpět do města a my dostali na několik hodin rozchod.
Bloudil jsem sám ulicemi, obdivoval jejich čistotu a krásné stavby, až jsem narazil na jakýsi obchodní dům. Prošel jsem několik oddělení, až jsem našel oddělení hudebnin. A tam jsem prožil šok, který potkal na západě dříve nebo později většinu socialistických návštěvníků. Prohlížel jsem si elpíčka a ono jich bylo prostě moc. Hrozně moc. Měli tam i sekci mě oblíbené foklové hudby a bluegrassu a tam bylo zkrátka a dobře všechno. Já některé ty desky znal, ale jen v potrhaných obálkách, poškrábané a vyšmelené na různých černých trzích a burzách. Tady jich byly stovky, úplně nové, jen je odnést k pokladně a zaplatit. Najednou se mě udělalo blbě, musel jsem si na chvíli sednout a pozorovat, jak se mi klepou ruce... Nakonec jsem byl rád, že jsem se dostal včas zpět na loď a našel Akvárium otevřené.
A pak jsme pluli dál. Dlouhým fjordem do Trondheimu, přes polární kruh kolem Lofot do Narviku, pak Tromsö a konečně Hammerfest s nedalekým nejsevernějším bodem Evropy, Nordkappem. Zastávky ve městech byly vždycky jednodenní, spali a jedli jsme na lodi a na den dostávali svačiny. Hluboké, dlouhé a čistě fjordy, stejně jako krásné hory, vodopády, ledovce a barevné domečky na stráních, mi zůstanou navždy v paměti. Vzpomenu si na to všechno hlavně vždy, když se dostanu na západní pobřeží Kanady, kde je příroda podobně krásná. A po tom všem naše loď nabrala směr na jih a plula bez přestávky až k pobřeží Skotska. Já se v té době snažil netrávit i přes špatně počasí moc času v baru a skamarádil se na horní palubě se slovenskými manželi Ondrou a Katkou.
U baru padla první a jediná zmínka o emigraci. Někdo se zeptal ruského barmana, jestli z lodi už někdy někdo utekl. Barman váhavě odpověděl, že ano. Dva hudebníci z lodního orchestru emigrovali v Hamburgu. Ale později oba spáchali sebevraždu. Na naše udivené otázky, jak to ví, odpověděl ten dobrák, že mu to řekl kapitán. A že soudruh kapitán je správný chlap.
Pak loď přistála v Leithu, předměstí Edinburghu. Na molu už nás očekával dudák v kiltu, a krásné nám hrál na přivítanou. Vyloďování se trochu protáhlo; proslýchalo se, že nám budou vydány pasy, ale to se bohužel nestalo. Znovu jsme prošli mezi mohutnými námořníky. Já si tentokrát vzal zavazadlo; igelitovou tašku se svetrem, tranzistorovým rádiem a foťákem. V kapse jsem měl peníze a český řidičák. Při nastupování do autobusu jsem se nějak zdržel a s hrůzou zjistil, že většina mých známých z baru už prvním autobusem odjíždí. Stačil jsem ale jednomu z nich přes sklo posunky naznačit, aby na mě někde počkali.
Druhý autobus mě konečně vyklopil na kopci nad městem, na plošině u pomníku admirála Nelsona. Kromě českých turistů a jejich autobusu tam nikdo nebyl. Soudruha, který nás měl hlídat, jsem nikde neviděl, Ondru a Katku bohužel také ne. Někteří moji přátelé stali v hloučku daleko od ostatních a o čemsi se rozčileně radili. V té chvíli jsem byl pořád ještě řádný socialistický občan, kterému byla dána důvěra k cestě na západ. Ale důležitá chvíle se blížila. Šel jsem rychle ke svým známým, kteří na mě už netrpělivě mávali.
Snažil jsem se jít klidně, ale ve spáncích mi divoce bušila krev.
MIKIN
(pokračování za týden)
Píšeš moc hezky, těším se na příští pondělí
.
A z Edinburghu uz budu mit nejake vlastni fotky.
