Divnou touhou se mi krev vaří celém těle. Z hlavy nemohu vypudit čokoládovou krásku z odpoledního letmého setkání - dá-li se tomu říci setkání. Zmaten se utíkám ke své tůňce v lesním chládku a tichu. Uklidňuji se a na tmavnoucím nebi vychází první hvězdy... V hladině tůňky se začíná vzhlížet luna, bledá a krásná. Připadám si jako v pohádce, v pohádce o Rusalce. Ticho a klid.
Zaslechnu slabounký šustot. Štípnu se. Ale ne, nezdá se mi to. Na protějším břehu opravdu stojí čarokrásná Rusalka; avšak není bledá, a je opravdová, skutečná. Šaty z ní sklouznou a ona pomalu a s viditelným potěšením noří své krásné snědé tělo do chladné vody tůňky. Nemohu od této něžné scény odtrhnout oči. Omámen vidinou pohádkové vidiny nechávám na břehu též oblečení a připlouvám k té živé víle.
Není zaskočena, přijala mne, snad i mne čekala. Vyměníme si stydlivě úsměv - s rozpaky k naší nahotě. Plaveme, dotýkáme se jeden druhého rukama, zvolna od úst, ramen, dál a dál, tiskneme se k sobě a prožíváme pocity blaha a štěstí, jaké nelze slovy popsat. Pojednou se odpoutá, pohladí mou tvář a zašeptá: „Jmenuji se Aranka, budu jen tvá." Zahalí své svůdné tělo a cestičkou ozářenou měsícem mi mizí.
Naše štěstí trvalo několik úžasných nocí. Každý večer patřil jen našim citům a něžným vyznáním lásky. Pravda, občas jsem zavítal na trochu popovídání k táborovému ohni táty této snědé čarodějky. Povídání s Vargou bylo velké poučení, tento kočující cigán byl nesmírně moudrý, ale nemohl jsem myslet na nic jiného, než na svou Aranku.
Milovali jsme se s touhou svých šestnácti let. Již nikdy jsem nepoznal nic něžnějšího, sladšího, vášnivějšího a opravdovějšího...
A pak se to stalo: též nádherný vlahý večer, a my nevíme, že náš poslední... Ležíme, naše těla jsou propletena touhou a obklopena něžnou láskou. V tom zapraskala větvička a Aranka mi ztuhla v náručí. Pohlédneme vzhůru, jakoby ke korunám stromů: stojí tam - stojí tam mohutná a mlčící, hrozivá postava!
Dívka bez hlesu a se skloněnou hlavou vstane, zahalí se, ještě mne letmo políbí na tvář a dojde k otci. Vtom sviští bič. Má láska ani nehlesne. Rány biče dopadají na její tělo, rány trhají šaty. Vyskočím a zatnu pěsti - trhnu sebou směrem k Vargovi. Gestem ruky s bičem přikáže: STŮJ!
Krev mi zuřivostí, ponížením a citem k Arance buší ve spáncích - nevnímám a pokračuji v pohybu. Bič zasviští ještě jednou a znovu a dopadá na má ramena. Ztuhl jsem - hanbou, studem a ponížením. Ten muž, ten cigán! Vždyť přede mnou zneuctil svou mou princeznu! Silou odtáhl mou lásku, mé štěstí i můj život do tábora. Zůstal jsem tam jako opařený, plný lásky i hněvu, ponížení. Po tváři mi stékaly slzy, slzy vzteku i bolesti. Krása okolí pro mne přestala existovat. Lehký dotek něčí ruky mne vrátil do reality.
Vedle mne stála Aranky malá sestřička - prstem na ústech jen naznačila ... mlč. Rozevřela mou dlaň, něco do ní vložila pak lehce zavřela a vytratila se...
Ráno se budím bolestí v ramenou, mám rudé pruhy tam, kam dopadal Vargův bič. Rozevřu svou stále ještě zavřenou dlaň. Ležel v ní zlatý řetízek s kotvičkou, srdíčkem a křížkem. Vzkaz od mojí Aranky: stálost, láska a víra, víra ve shledání. Bohužel, nesplnilo se. Ale jako památka na naši lásku mi zůstala na rameni jizva a řetízek. Obléknu něco na sebe a utíkám k místu ležení tuláků. Prázdno. Lidé, koně i vozy opustili své ležení. Více se nesetkáme.
x x x
Na místech našich dětských her dnes stojí paneláky. V jednom z těch paneláků žije i můj syn s rodinou. Náš les je pouze přes ulici. S vnoučkem do lesa chodíme bojovat proti lupičům, chráníme krásné princezny před draky a zápasíme s vlky a medvědy. Mohutné duby jsou ještě mohutnější, místo tůňky je však už jen mokřisko plné haraburdí. Ale máme náš les stejně rádi.
Když jdeme domů plni dojmů, tak se otočím a po tvářích mi stékají slzy. S vnoučkem za ruku vím, že dnes jsou to slzy štěstí...
-doktor-
(dost možná taky léčil ženský dušičky)
). Krásně napsaný, doktore. Vcelku jedno, zda zcela či zpola vyfabulovaný. Taky se mi vybavily nějaký fragmenty z filmu. Abrhám tam má za manželku krásnou cikánečku. V panelákovym bytě, kde její touha po volnosti, nebi, hvězdách, votevřeným vohni naráží na každej kus nábytku. .