Divadelní festival v Hradci je událost. Loni jsme ho zaznamenali tak nějak na půl ducha, protože byly úplně jiný starosti a hlavně jsem měl na prvním místě to, aby se tu Myška zabavila. Letos jsme si to užívali. Viděla Král je panna, to jsem bohužel nestíhal, ale o to víc jsme si užili Mnoho povyku pro nic. Ten člověk, co hrál dona Juana, byl excelentní a jeho „Pojďme na dezert" jsme si říkali ještě pár dní potom.
Chvílemi se ve mně ozývaly mladické divadelně nerozvážné touhy, asi je Myška měla po kom zdědit. Hrál jsem v Juidice, ve studentském klubu v Praze, a to jsem si zase odnesl po mamce. Viděl jsem kdysi její fotky z ochotnického divadla v Děčíně a byla velmi krásná. Asi to táta při své povaze neměl zrovna jednoduchý.
„Docela se mi stýská," ozvala se Myška, když jsme blbli cestou domů.
A jeje, už je to tady, pojedem do Rychnova.
„Mno, můžeme jet příští týden, jsou svátky, takže jestli chceš..."
„Ale ne, já mluvila o divadle."
„Aha," usmál jsem se. „Jako že bys chtěla zase chodit hrát?"
„No vážně. Chybí mi to."
Před dvěma lety chodila Myška k Ritě Jasinské, jenže ta se pak přesunula do Prahy a bez ní jí to moc nebavilo.
„Ono by to možná šlo zařídit. Fakt to chceš?"
„Jistěěěěě!"
Nebylo pochyb. Teď už to jen zařídit.
- Miláčik.
- Ano, Pavlínko?
- Veľmi mi chýbaš.
- Ty mně moc, lásko moje. Jak je v nížinách?
- Bez teba zle.
- V těch našich taky. Nejradši bych s tebou zašel třeba na kafe a nebo kamkoliv.
- Ja viem.
Ne, miláčku, nejradši bych věděl, jak na tom jsme. Jak ses rozhodla a jak to vlastně bude dál. Je fakt, že člověk asi musí trochu zestárnout, neumím si představit, že bych Mileně kdysi tenhle prostor vůbec dal. Možná ale, že odešla právě proto, že ten prostor začala dostávat, nevím.
Všiml jsem si, že na čáře života mám zhruba v půlce čáru přes. To by mohlo být ono. A já už kompletně blbnu a od zítřka začnu čarovat z divotvornýho hrnce. Takže místo toho, se milý Jirko, radši starej o reálnou budoucnost. Třeba o to, jak vydělat na komfortní kočárek. Člověk nikdy neví.
„Přemku, chci se zeptat na jednu věc. Ošemetnou."
„Peníze," ani nezvedl oči od práce.
„Dobrá analýza. Jo."
„Jirko, nic. Nepočítej s tím, že by výhledově vůbec něco bylo směrem nahoru. Spíš naopak. Příští rok nám chtějí sebrat asi třicet miliónů."
Ach jo. V životě bych tohle místo neopustil, obzvlášť po tom, co jsem k němu přišel za takových okolností.
„Víš, díky těm balíkům průserů, co mi visej na krku, jsme s Myškou v podstatě na hranici. Uvažuju dopředu a asi budu muset aspoň teoreticky zkusit najít něco... kde se trochu posunu."
Přemek odsunul klávesnici a podíval se na mně.
„To ti nemůžu mít za zlý. Vím jak na to jsi. A štve mě, že pro tebe nemám jinou možnost."
„Neber to, že bych chtěl za každou cenu pryč. Na to je tu moc udělaný práce a ještě nás jí hodně čeká."
„Já to tak neberu. Dej mi vědět, jak jsi dopadl."
I když se to může v tomhle kraji zdát ne moc pravděpodobné, firmu, co hledá analytika vývojáře se schopností navrhnout a realizovat kompletní model, jsem našel za čtvrt hodiny. Schůzku jsme si domluvili na odpoledne.
„Proč jste nám poslal CV v angličtině?"
„Jiné nemám. Kdysi dávno jsem dával reference v češtině, ale stejně se pak chtěly i v angličtině, čili jsem to posílal rovnou."
„Jak dlouho hledáte práci?"
„To jste mi špatně rozuměl. Já práci nehledám dvacet let. Alespoň ne pro sebe. Tohle CV je pozůstatek z doby, kdy jsme jednali s agenturama o free-lance zakázkách. Odkaz na firemní reference je na webových stránkách. V současné době se spíše rozhlížím, protože mám obavu, že na univerzitě mi další finanční růst nehrozí a já ho budu potřebovat."
Z personálií jsme přešli na odborné věci. Ke stolu si kromě obchodního přisedl i šéf jejich vývoje. Byl to poměrně mladej člověk, něco po třicítce, ale rváč. Myslím, že bychom spolu docela zápasili.
„Mně se líbíte," prohlásil obchoďák. „Dokonce bych řekl, že tady k Pavlovi by se nám někdo takovej hodně hodil."
„Já myslím, že se sežerem," prohlásil Pavel, ale nevypadal, že by ho to nějak moc rozhodilo.
Domluvili jsme se, že první dva měsíce zkusíme něco jako polospolupráci a pak se uvidí. Takže milá Pavlínko, na kočárek bude.
Stavil jsem se na interně, měl jsem tam výsledky z posledního vyšetření. Škoda, že sestřička koukala jako kakabus, měla všechny atributy na to, aby jinak byla docela fajn.
„Vy jste byl objednán na dnešek?"
„Myslím, že ano. Dvacátého osmého, pondělí."
„No tak to si budete muset vybrat. Pondělí je, ale dvacet sedm. A doktoka je tu zítra."
„A sakra. Tak to je můj průšvih. Omlouvám se. Čili dneska jsem měl zařídit divadlo."
Pozdvihla obočí a prohlídla si mě velmi modrýma očima.
„Divadlo? Festival už skončil, ne?"
„To jo, já vím. Ale dceru napadlo, že by chtěla chodit tady v Hradci na nějaký kroužek... divadelní. Tak jsem si řekl, že v pondělí zkusím něco oběhat. Ale to už asi dneska nestihnu, protože jsem u vás měl být až zítra."
Zasunula moji kartu a pak si sedla za stolek.
„Jak to vidím, žádný problém s vámi není, takže si zítra jen zavolejte, ať vám to doktorka potvrdí. A co se týče divadla... „
„Ano?"
„Jestli chcete, můžu vám možná pomoct. Můj syn tam chodí pár let, takže bych mohla zavolat jeho vedoucí a zeptat se."
Já musím mít prostě v osudu silnej ženskej element, jinak to není možný.
„To musí hrát hodně dětské role, řekl bych."
„Proč myslíte?"
„Nemyslím, že byste měla syna staršího než deset let."
Jirko, ty zvíře, ty už zase strkáš čumák do průšvihu...
Trochu se zamračila.
„Letos maturoval. Viděl jste Mnoho povyku pro nic?"
„Don Juan."
„Jo. Líbil se vám?"
„Když vám řeknu, že mi padl do oka rovnou, tak si budete myslet, že vás balím."
„A balíte?"
„Ne. Ale jsem rád, že vám to dneska sluší. Kdykoliv jsem tu byl, tak jste byla zbytečně... zamračená, nebo jak to říct."
„O tom nic nevím. Jsem, jaká jsem."
„Tak já zítra zavolám, můžu?"
„Určitě, vždyť jsem vám to nabídla."
A hned venku, sotva jsem vyšel z ordinace, mě čekala smska.
Už viem. Buď večer na skype, prosim.
A je to.
Sice netuším co, ale pořád lepší než se pořád v něčem plácat - to je výhoda vědkyní, že aspoň ví.
0NA
Chodím po meste a premýšľam. Pokúšam sa aspoň trochu usporiadať ten enormný chaos, ktorý mám v hlave, a čo je horšie, tiež v srdci. Čo vlastne chcem naozaj? Chcem sa na „staré kolená" do toho ešte pustiť? Sen o dieťati som si so sebe vlastnou dôslednosťou vyhodila z hlavy, keď sa ukázalo, že to (aspoň trochu) normálnym spôsobom nepôjde, a vtedy ma stálo veľmi veľa trápenia, nechať tú túžbu odplávať. A situácia je všetko iné, len nie priaznivá. I keď... keby sa deti rodili len v priaznivej situácii, dávno by sme boli vymretí.
Je krásny letný večer, pol desiatej, a slnko ešte na oblohe, odráža sa na hladine kanálov, po ktorých sa plavia lodičky s turistami. Nie som sama, kto sa prechádza a ja si všímam divnú vec - naraz je pomaly každá žena, ktorú vidím, tehotná, alebo tlačí kočík. To sa všetci naraz rozhodli, že sa budú práve teraz rozmnožovať, alebo mám tak veľmi selektívne videnie?
Keby som poslúchla hormóny, je to jasné. Chce sa mi ovoniavať miniatúrne pršteky na nohách, chce sa mi dávať niekomu piť vlastné mlieko... chce sa mi starať sa o malý bezbranný uzlík, ktorý je vlastná krv... a ktorý je okrem toho jeho krv... poviť mu naše spoločné dieťa, teoreticky je to nádherná predstava.
Lenže prakticky? Začína mi byť ráno trochu blbo, a zo všetkého najviac sa mi chce spať. Ako budem odvádzať požadované výkony, ako sa budem pretĺkať ďalej sama, ešte pol roka? A uživí nás vôbec? A kde budeme bývať? Na rozvodové ťahanice radšej ani nemyslieť... Sadla som si na lavičku pri vode a zavrela oči. A viem si vôbec predstaviť, že by som išla na ten zákrok?
Pravda je taká, že nie. Položila som si dlane na brucho a cítila, že vlastne viem, čo je treba robiť. Je treba tešiť sa, že konečne budem mať to šťastie stať sa matkou. Je treba tešiť sa, že to bude dieťa, splodené z veľkej lásky. Je treba tú fazuľku, čo sa rozhodla vo mne vyrásť, všetkými dostupnými prostriedkami ochraňovať.
Prepáč, fazuľka, že mi to nedošlo hneď. Sľubujem, že to bolo posledné zaváhanie.
ROMAN
(klik - poslední pokračování před prázdninami)
Maličká a bezbranná. A tak bych znovu apelovala na prevenci, kdo dítě nechce, chraňte se početí. Měla bych apelovat jinde, já vím, ale napsat jsem to musela...
Tip pro Jirku - viděla jsem v Hradci u nádraží ve speciálce pro děti krásnou repliku starého proutěného kočárku v bíleém provedení, za cca 35.000 korun českých. Tak koukej pěkně aplikovat !
