Zapálil jsem si. Zas po několika týdnech, ale o to s větší chutí. Asi to prostě nepůjde už tak jednoduše jako před deseti lety. Ono spousta věcí už nepůjde tak, jak před deseti lety. Jenže taky vím, že spousta věcí jde líp, třeba zrovna vaření. Je to docela štěstí, že teď, když musím, tak už mám věk na to, aby mě to bavilo.
Totiž, ono mě to bavilo vždycky, ale myslím, že kdybych to měl dělat před těmi deseti lety každej den, brzo bychom skončili na fazolích s párkem. Kdo to má pořád vymýšlet, když ho to nebaví. Zrovna včera jsme si udělali docela nečekanou mňamku a začalo to nenápadně...
Myška přišla s tím, že dostala chuť na francouzské bambory, nebo prostě na něco křupavého, bramborového z trouby. Jeli jsme zrovna v autě a na jedné stanici vykládal cizozemec o tom, jak na pečené brambory dává zelí. Pak jsem si vzpomněl, že máme plnej mrazák krkovičky ... mno a zrodil se nedělní gurmánskej zážitek.
Osmahl jsem osádlovanou krkovičku, pak jsem jí v bujóně dopekl s cibulkou a bazalkou a drobně pikantním kořením, ve zbytku bujónu jsem pak uvařil brambory na malé kostičky. Stačilo už jen poskládat brambory, maso, slaninu, kapie, brambory a zelí a bylo.
„Po tomhle asi nezhubnu, že jo?", prohodila Myška, ale jednoznačně bouchala, až se jí dělaly takové ty boule za ušima.
„Mno, doufám, že ne. Řekl bych, že tohle určitě nemáš za potřebí."
Vzpomněl jsem si na neteř, která byla asi do třinácti jako sud a pak začala z ničeho nic hladovět. Nebyl to vůbec krásnej pohled, když už z ní pomalu lezly kosti.
„Nebudeš anorektička, že ne?"
„No ani náhodou. Na to mám ty tvoje bašty až moc ráda. Ještě tam něco zbylo?"
Určitě. Je to fajn, když se strávníci oblizujou. Copa asi zrovna ochutnává Pavlína? Všiml jsem si, že od té doby, co je pryč, tak už jsem v podstatě neměl vzpomínkové problémy s Milenou. Prostě to naše manželství konečně skončilo i pro mě. Takže aspoň jedno plus z toho, že tu Pavlína není. Zatím udržujeme aspoň nějakou komunikaci, ale mám pocit, že Pavlína opravdu nechce, abych na ní „visel". Nejde mi to moc do hlavy, ale stejně s tím nic neudělám. Když se sejdem na skype, je mi s ní dobře skoro tak, jako by byla tady. Jenže - copak jí to můžu říct, když potřebuje tu svoji volnost?
> Je tu obrovske tempo Jirko, skoro nestiham.
> Ja toho mam taky dost, mame diky prijimackam zatezovej test. Ale vypada to dobre a aspon nemusim myslet na blbosti.
(delší odmlka)
> To je dobre, som rada, ze je všetko ok. Myslim v praci.
> Jestli se muzu zeptat ... něco noveho s rozvodem?
> Preco by si nemohol? Niekedy na buduci tyzden dostanem navrh majetkoveho rozdelenia. A zistila som, ze na rozvod ani nemusim byt přítomna.
> To nemusis, to je fakt. Je to fajn instituce pro lidi, co se radi schovaj. Milena to taky pouzila.
(opět delší odmlka)
> Jirko.
> Ano?
> Mrzi ma, ze ma srovnavas s Milenou
(A co mám asi dělat, když se chováš jak ona?)
> Nesrovnavam. Jen me napadlo, ze to vlastne udelas stejne jako ona. Aspon se konecne dozvim, o co ji opravdu slo.
> Budem dnes koncit, mam na vecer pracovny program.
> Mno my budem honit mravence.
> :) Pozdravuj Mysku.
> Budu. :)
Takhle nějak konverzujeme, řekl bych neutrálně, už pár dní. Snažím se respektovat to, co po mně Pavlína chtěla, ale jde to blbě. Myška měla pravdu - jestli je to ono, přežijem. A jestli ne, no tak holt zesnu opuštěn někde v hradeckém starobinci. A pak si v něm zapnu ten mobil, co jsem měl jen pro Pavlínu.
„Tedy pánové, dneska mě dorazil Jakub," zahájil dnešní pracovní ráno Přemek.
„Copak provedl, nějaké rozbité okno?"
„Ale kdepak. Dostal jsem od něj hádanku."
Tak to nás zaujalo všechny, ajťáci jsou prostě hravej národ. Někdy až moc.
„Kdysi dávno došlo k bitvě mezi dvěma rody."
„To je skutečnej příběh nebo jen hádanka?" zeptal se Křečkodlak a vypadal, že si bude dělat poznámky.
„Skutečnej. Ale upřesňovat to moc nebudu, našli byste si to na google."
„Tak povídej."
„Jeden rod sídlil na hradě, ten druhý ho začal dobývat. Jenže brzy zjistili, že přímo ho nedobydou, takže začali s psychologickou válkou. Nejdřív se v noci pořádaly různé ohňostroje a radovánky vůbec, přes den pak probíhaly v ležení bohaté trhy. Na čím dál víc vyhladovělé obyvatele hradu to mělo účinek. Ale pak se stalo něco, co je opravdu dorazilo. Ze dne na den se po ránu na protějším kopci objevil hrad."
„Nějaká imitace, ne?", zeptal se Milan.
„Kdepak, skutečný hrad."
„Ze dne na den? Jakože po ránu se objevil na kopci?", začalo mě to docela zajímat.
„Jo jo, přesně tak. Obránci se taky přesvědčili, že se jedná o hrad jako brno, žádná imitace, a to je psychologicky dorazilo. V následující bitvě už neměli šanci."
„To je jednoduchý," povídá Křečkodlak. „Ten hrad koupili v IKEE a jen ho přes noc sestavili."
„Ono to bylo od Švédska dost daleko, ale jinak dobrý," zasmál se Přemek.
„Víc už nenapovíš?", zkusil jsem ještě vyzískat nějakou infomaci, ale Přemek už nic dalšího nepřidal.
Chvilku jsme dumali, ale dorazila paní Stöhrová, takže jsme měli práce nad hlavu, hrad nehrad.
Odpoledne mi volalo neznámé číslo.
„Ano?" zásadně se neznámým volajicím nepředstavuju, ale tenhle neznámý nebyl.
„Máma je v nemocnici."
Petr.
„Ahoj Petře."
„Říkám, že máma je v nemocnici."
„Já jsem to slyšel."
„A je ti to jedno, že jo?"
„Není mi to jedno. Nevím, co mám říct."
Petrův hlas zněl hádavě.
„Ona ti to Myška neřekla?"
„Neřekla. A nevidím důvod, proč by měla. Ona to ví od tebe?"
„Počítám, že od mámy. Já s ní v kontaktu nejsem."
„A jak víš, že to vůbec ví?"
„Si děláš srandu, ne? Na rozdíl od tebe má mámu ráda."
Ach jo. Milý Petře, je toho hodně, co nevíš, a ani vědět nechceš.
„K tomu nemám co dodat. Proč mi vlastně voláš?"
„Aha. Takže ona je pro tebe někdo úplně cizí, nebo co?"
„Udělala pro to dost, Petře."
„Ty taky. A celej život."
„Podívej. Jestli chceš něco řešit, tak budeš muset poslouchat i ty věci, co ti zrovna nevoněj. Bez toho nemá žádná debata smysl."
„Já nic řešit nepotřebuju. Jen jsem chtěl vědět, co jsi zač."
„To přece víš, za těch dvacet let, co jsme byli spolu."
„To máš pravdu. Čau."
„Počkej..."
Zavěšeno.
Herdek, to je zase co? Milena v nemocnici. A co já s tím?
Má přece kolem sebe celou svoji rodinu, na co by potřebovala mně. Vracel jsem se z práce přes nákupy a nemoh nemyslet na to, co mi Petr řekl. Takže jsem zapomněl na mlíko i brambory.
„Myško?"
Nic.
Jo, zase sedí se sluchátkama na uších.
Seděla. Nevypadala na to, že by měla nějaké trable.
„Ahoj, tati. Tak z praxe mám taky za jedna."
„Skvělý, taky proto jsem ti vzal dortíky. Dáš si?"
„Jasně, jenom chvilku, dochatuju."
Udělal jsem kafe, pro Myšku s mlíkem... aha... tak bude bez mlíka.
„Nemluvila jsi s maminou, teď někdy?"
„Ne," ani nezvedla oči od čokoládový placky.
„Proč?"
„Volal mi Petr. Je prý v nemocnici."
„Petr?"
„Ne, mamina."
Chvíli jsme mlčeli.
„Napíšu jí, jestli něco nepotřebuje."
Teď mlčela Myška.
„Jsi pro?"
„Asi jo," a za chvíli dodala: „Pozdravuj jí."
VELMI VZDÁLENÁ ONA
Sedím v lietadle a je mi hrozne smutno. Staršia pani vedľa mňa asi vidí, že nie som ok, a každých päť minút mi ponúka hnusné cukríky z veľkého sáčku.
Odviezol ma na letisko, chcela som ho objať tak, aby definitívne pochopil, že odchádzam len preto, aby som sa vrátila, ale po letmom bozku sa odtiahol a odišiel. Odkráčal rýchlo a ani raz sa neobzrel.
Musela som použiť všetku svoju silu vôle, aby som sa nevykašľala na celý let a nerozbehla za ním. Možno to naozaj nebol dobrý nápad, odísť teraz. Čo keď o neho prídem? Čo keď si nájde medzitým niekoho iného alebo čo keď si niekto iný nájde jeho? Nejaká Petra?? Odkedy je v Hradci, stal sa lovnou zverou pre všetky rozvedené chudery z okresu, dobre to viem.
Lenže ja MUSÍM preč... musím sa zbaviť toho emocionálneho balastu, čo so sebou vláčim. Musím sa spamätať z manželstva. Zbaviť sa výčitiek svedomia. Musím nájsť samú seba a musím sa postaviť na vlastné nohy. Až potom môžem byť plnohodnotnou partnerkou. Až potom sa môžem niekomu dať naozaj úplne celá. Tak to chcem a tak to chce aj Jirka. V tomto sa zhodneme ako nikto.
Viem, že sa bojí, že sa k nemu už nevrátim, že som len našla elegantný spôsob, ako zmiznúť z jeho života. Ako mu to vysvetliť? Ako mu vysvetliť, že sa o neho bojím snáď ešte viac, ako on o mňa?
Pustená páska hlási v troch jazykoch do reproduktorov, že sa máme pripútať a vypnúť mobilné telefóny, ale ja ho miesto toho zapínam a píšem Jirkovi:
Robim to pre nas, pochop. Milujem ta.
ROMAN
Ovšem dala by se možná vyhlásit čtenářská soutěž o nejlepší hepáč
.. a soutěž dohodni s Danielou, jinak to skončí úplně jinak
A vzhledem k tomu, co se tady všude kolem děje, tak o tu zamotanost nouze nebude. Krásný večer všem obrázky - mi nevaděj. Mám ráda ilustrované knížky...je jich teď tak málo.
