Ozval se Honza Pokorný, šéf genetické laboratoře z Plzně. Už to bude patnáct let, co jsme pro něj dělali software. Žádný z tehdy existujících mu nevyhovoval, takže jsme se vyřádili oba - on jako zadavatel, já jako řešitel. Ta práce byla zajímavá, všiml jsem si u ní zajímavých souvztažností.
Překvapilo mě třeba množství žen, které u genetika už přiznají (na rozdíl od gynekologa), že očekávaný potomek přece jen není tak úplně jejich manžela. Udělali jsme tehdy opravdu skvělou práci, celých patnáct let v podstatě nebyl důvod cokoliv doplňovat nebo opravovat, takže mě docela překvapil, když se ozval.
„Honzo, nezapomeň, že jsem to strašně dlouho neviděl. Nemám možná už ani zdrojáky, přece jen se loni pár věcí přihodilo a byl jsem rád, že jsem odvez aspoň aktuální věci. Natož archivy."
„No o to právě jde. Milena se u mě zastavila asi před rokem, takže vím, co se u vás stalo. A já jsem se svoji laborkou vstoupil do eseróčka, už v podstatě myslím na penzi a tahat to sám nechci."
„Počkej, nevzpomeneš si náhodou, kdy to přesně bylo, co se u tebe zastavila?"
„Jojo, náhodou vím přesně, že to bylo 13. dubna. Zrovna ten den má totiž narozeniny Iveta Jebáčková Lažanská."
„Kdože?" rozesmál jsem se.
„To je moje známá z Brna, spisovatelka. Nevím, co je na tom k smíchu," zasmáli jsme se oba.
„Takže Milena ti řekla už 13. dubna, že jsme skončili?"
„Jo. Že bydlí u mámy, a že je mezi vámi konec."
Proč by mě mělo po roce překvapit, že lhala i v tom, že klientům neřekla minimálně dva měsíce nic. Když to všechno měla dva roky připravované a hlavně... když nakonec lhala vlastně ve všem.
„Pak mi ještě řekla, že se někdy staví, ale už jsem ji neviděl. Chtěl jsem po ní nějakou drobnost k dávkám, ale nebylo z toho nic. Taky proto jsem se ozval tobě teď."
„Povídej."
Honza se rozpovídal, že potřebuje převést aspoň nějaká data do nového systému. Noxy, OGL a co já vím ještě. Po těch patnácti letech jsem v tom docela plaval.
„Koukej Honzo. Bude to asi docela fuška. Navíc je možnost, že by to nemuselo vyjít. Sice malá, ale je."
„No jsi jedinej člověk, kterej mi může pomoct ještě. Firma, co dělá ten novej soft, to vzdala rovnou."
„Ani se nedivím, kdoví jestli vůbec na to seženu nějaký drivery."
„Coto?"
„Ale nic. Zkusím to. Dáš mi týden?"
„Určitě. Jestli budeš něco potřebovat, tak si řekni. No a finančně se neomezuj, eseróčko to zaplatí."
„O to nejde, i když každá koruna se hodí. Standardní hodinovou sazbu na to dám a odhaduju to na dvacet hodin. S rezervou."
Domluvili jsme se, a ještě chvíli vzpomínali, jak jsme to kdysi dávali dohromady. Nakonec Honzu napadlo, že do Hradce občas jezdí, dokonce teď plánuje něco v červnu a tak se patrně uvidíme. Stejně už jsem musel končit, Přemek na mně mrk, v rukou měl asi tu zprávu ode mě.
„Chceš kafe?"
„Jo dám si, dík."
„Jirko, mluvil jsem se Stöhrovou."
„A?"
„Ta nová síla byla tvoje známá?"
A má to cenu řešit? Skoro bych to ani už nerozpitvával.
„Dá se to tak říct. Ale neřeš to, doufám, že tě uznali."
„Uznali. A děkuju. Ale chtěl jsem říct... že... kdyby..."
„Ale ne. Není třeba. A opravdu to nebylo jako revanš, neboj. Pavlína si našla něco jiného."
Viditelně si oddechl. Já moc ne.
„Tak to jsem rád. Byl bych nerad, kdybych ti nějak zkomplikoval život, nebo tak něco."
„Ty ne Přemku. Ale fakt to není nutný rozebírat."
„Rozumím. Půjdeš dneska na tu děkanskou oslavu?"
„Ale jo."
„Tak ji vezmi s sebou. Já taky vyrazím s obrannou vrstvou."
„Myslím, že půjdu sám. Bude to tak lepší."
„Hele, napadlo mně... ta rvačka tenkrát..."
„Jo," dopil jsem kafe a šel jsem po svých.
S Pavlínou jsme měli ještě v tom Grandu dlouhé povídání. Zkusil jsem jí vysvětlit, že ten problém nebyl v tom, jesti si najde svoji práci. Ale prostě mě naštvalo, že s tím přišla z ničeho nic, že mě postavila před hotovou věc. Fakt si nejsem jistej, jesti když se povídá o životní lásce, tak se člověk zachová takhle. Ale čert to vem, stejně je to jedno.
„Mňa to velmi mrzí, Jirko," řekla mi a asi se jí to dalo věřit.
„To nic, Pavlínko. Přemýšlel jsem o tom hodně a myslím, žes udělala dobrej krok. Opravdu nejdřív ze všeho potřebuješ asi najít sebe." Jen doufám, že při tom nedopadneš jako Milena, ale to už jsem si řekl spíš pro sebe.
„Vieš, ja viem s naprostou istotou, že ťa milujem. A chcem po tom všetkom žiť s tebou. Možno to znie podivne, ale je to tak, cítim to tak. Veríš mi?" uprela na mne svoje velké smutné oči.
„Věřím." Co mi taky jiného zbývá.
Pak mi vyprávěla o tom, co ji v Holandsku patrně čeká a já ji moc neposlouchal. Díval jsem se na tu hřívu, rty a říkal jsem si, že tohle jsem pro žádnou ženskou nikdy neudělal.
Snad to přežijem. Nevím, kde ona bere tu jistotu, ale jestli to všechno překoušu já, to fakt nevím. Tyhle vztahy na dálku, to nebylo nikdy nic pro mě.
„Kdy začínáš?"
„Od prvého."
„Července?" zkusil jsem to.
„Nie. Června."
„Jsi si jistá? Víš, že se tyhle měsíce občas pletou," zkusil jsem to zlehčit.
„Som si istá. Nechcel by si so mnou ísť do Amsterdamu na podpis zmluvy?"
Nevím. Já vůbec nic nevím.
„Máme docela fofr teď. Předpokládám, že to zabije tak tři dny a to asi v květnu zařídím těžko."
„Jirko."
„To není žádný trucování. Ale je fakt, že je to tvůj job. Asi bych tam neměl co dělat teď."
Pavlína si povzdechla.
„Bude mi po vás smutno."
Myslím, že ne. Ale docela určitě teď myslím jen sobecky. Každá racionálně uvažující feministka by mi to vysvětlila.
„Budeš dneska u nás?"
„Rada by som."
„Tak buď. Dokud to jde."
Děkanská oslava byla decentní, a nebyl důvod se zdržet příliš dlouho. Kolem šesté jsem už otvíral doma, a tam to vonělo. Hodně to vonělo.
„Myško?"
„Ahooooj. Cejtíš??"
„Cítím. Co to je za baštu?"
„Udělaly jsme smaženej ananas s medem a k němu Pavlína udělala takový pikantní řízečky."
„No počkej, snad ty jsi udělala ananas k řízečkům, ne?" objali jsme se s Pavlínou, slušelo ji to dneska velice velmi. Herdek, fakt to bez ní nebude jednoduchý.
„No tak jo, dyk je to fuk, ne? Hlavně, že to je strašně dobrý."
A bylo. Už jsme navařili s Myškou leccos, ale tohle byla opravdu mňamka.
Vylovil jsem zapomenutý merlot a zkusil jsem zapomenout na to, že za deset dní Pavlína nebude.
Milovali jsme se dlouho. Velmi dlouho. Nemohl jsem se Pavlíny nasytit, a měl jsem pocit, že to prožívá podobně.
„Miláčik..." zašeptala mi někam do podramenní jamky.
„Lásko ..."
„Asi som bola chvíľočku v úplne inom vesmíre, človeče."
To její „človeče" miluju. Zanořil jsem čumák do její hřívy a byl jsem štastnej, jako dlouho ne. Copak se to štěstí bez nějaké té poskvrny nevyskytuje? Copak by ho člověk nedocenil, nebo co?
„To je dobře."
„Vieš, čo ma napadlo?"
„Nevím, povídej," políbil jsem jí někam za ucho.
„Vďaka tomu projektu sa môžeme vidieť predsa pomerne často nie?"
„Tak to fakt nevím, Pavlínko. Jezdit tam bude hlavně Přemek, já budu spíš nutnej tady."
„Ale predsa ..."
„Prostě radši počítej s tím, že se uvidíme za půl roku. Bude to tak lepší."
„To je hrozne dlhá doba."
„Je a není." A to jí napadne teď. Ach jo.
„Ale slibuju, že jak to bude možný, tak za tebou vyrazím. Když budeš chtít."
Přitiskla se ke mně celým tělem.
„Budem. Veľmi moc budem."
Stejně jsou to krásný stavy. Ještě pořád mám tendenci srovnávat to, co jsem prožíval přesně před rokem. A prostě to je úplně o něčem jiném. Tohle nejsou žádný rozchody, člověče. Tohle je přece to, co jsi chtěl. Žít, růst a vědět, že zítra něco bude. Nebo třeba za půl roku, sakra.
A začal jsem cítit, že něco roste už dnes, tuhle noc. Něco, kvůli čemu jde všechno ostatní stranou.
„Lásko," zašeptala Pavlína, když si všimla, že se to dotýká právě jí.
„Chci tě."
Obejmula mě celým tělem, a my jsme zůstali zase úplně sami. Někde daleko pípla smska, ale na to opravdu teď čas nebyl.
ROMAN
Jinak taky doufám v závažný obsah opomíjené sms !
