Tento příběh začíná, jak už bylo naznačeno, v nemocnici. Ano, v té staré, v tovární čtvrti. Ležím na bílém lůžku, je ještě z dob první republiky... Nudím se a sleduji jak pacouši hrají karty. Jen tak na půl ucha poslouchám z magnetofonu ohraný šlágr „Kávu si osladím", doprovázený pleskáním karet o desku stolu.
Některé věci i události se v lidském životě stále opakují. V mém případě nemocniční pokoj. Tři lůžka, lékaři, sestry a pomocný personál. A přece v každé nemocnici, na každém oddělení je něco nového, něco zvláštního, záhadného až tajemného. Nevím co to je, ale vždy to cítím. Je to nasáklé ve stěnách, personálu i pacientech. I na tomto oddělení to není jiné. Jsem zde teprve pár hodin, čekám na plastickou operaci, ale nemohu se zbavit pocitu strachu či obav. Nic určitého, jenom ten pocit.
Léčebný režim se opakuje pravidelně den co den. Všední k uzoufání. Budíček, měření teploty, měření krevního tlaku, léky, osobní hygiena, převlékání ložního prádla, vizita, převazy, stále dokola. Noviny, časopisy, návštěva, injekce, vizita, večeře, léky.
Konečně dobrou noc.
Jednotvárnost ubijí. Pacient upoutaný na lůžko, chtě nechtě začne pozorovat své okolí do všech podrobností. V hledáčku jsou hlavně mladé krásné sestřičky. Někdy to je zajímavé, vzrušující, ale hlavně to zahání nudu. Nevěřříte? Zkuste to!
Zpočátku to byla zábava, časem se ukázalo, že podezírám, ano, podezírám určitou osobu. Před několika dny přivezli nového pacienta, takový bezmocný, ubohoučký a slaboučký dědoušek. Pod přikrývkou se úplně ztrácel. Z tváře se však na ten náš svět dívala živá očka, ale plná nedůvěry, obav a strachu. Vyjukaný, ale sympatický děda. Ovšem děda budil dojem, že sestřičkám i lékařům důvěřuje.
S láskou nás opatrovaly hezké a milé sestřičky, až na jednu. Též mladá, krásná, ale chladná jak led.Většinou sloužila pouze noční. Mladá holka a samá noční? A tak z všetečnosti jsem se začal více všímat - pozorovat.
Sporé noční osvětlení nemocničního pokoje mi vyhovovalo. Všiml jsem si utajovaného napětí mezi dědou a sestřičkou. Když v noci sestra dědovi píchala poslední injekci, měla v očích krutý výsměšný lesk a skrývaný vítězný pohled. Bože, přeskočilo mi, co si to představuji a podezřívám? Musím se uklidnit...
Byl jsem na pochybách.Brzy mi ale události daly za pravdu. Děda se nám ztrácel před očima. Jeho oči vysílaly SOS. Už bylo patrné, že sestra si s dědou hraje ,jako kočka s myší. Jako kočka s myší před smrtícím úderem. Dědův zdravotní stav se zhoršoval. Bylo patrné, že „milosrdná sestra" našemu dědovi dopřává injekce z vlastní iniciativy. Bylo zřejmé, že vitamíny to nejsou.
Děsivé zjištění.
Před vlastníma očima anděl smrti vede poslední marš... Déle jsem už nemohl čekat. Co podniknout? Komu se svěřit? Zatím do našeho pokoje vchází noční tma, pravidelné oddychování spáčů, klid. Přichází pomalu, tiše, jako šelma. V ruce se zaleskne injekční stříkačka, míří k dědovi, sklání se k němu. Nečekám a ze všech sil řvu, řvu hrůzou, řvu nelidsky. Pokoj je rázem vzhůru. Někdo se přidal, někdo rozsvítil. Z napětí a nečekaného leknutí upírku noci ranil šlak. Už se neprobrala. Dědu po nějakém čase podařilo vyléčit a mohl se vrátit domů.
Ležím na nemocničním lůžku, ano, toho z první republiky, a probouzím se. Fuj, to byl sen... s rozkoší naslouchám nádherným tónům Čajkovského koncertu B moll, linoucím se z rozhlasu po drátě.
-doktor-
Ale "zákeřné" sestřičky v tom většinou hlavní roli nehrají.
Ale z textu úplně cítím tu atmosféru víkendové odpolední nebo noční dvanáctky na mužské chirurgii. Na hlavě bílý čepeček, modrobílá uniforma se zástěrou. Velké pokoje pro 8-10 chlapů, kteří se nudí a hledají zábavu. Ano - karty na stole, rádio po drátě, Karel Gott. A mladá sestřička, která se červená u každé narážky a nechá se napálit každým jejich fórkem, a že jich na mne vymysleli..
Ale všechno to bylo laskavé, klid, žádná zloba a naschvály. Doktore, hodilo mne to krásně do doby přibližně před 30 lety, byla jsem čerstvě po maturitě a medicína pro mne byla ještě náboženstvím.Vím, člověk si staré časy snadno idealizuje, ale - no bylo to fakt jiné.Díky
P.S. už poznám tvůj rukopis tak mi ani nemusíš říkat...
