S Přemkem jsem se potkal na chodbě hned druhý den. Vypadal ustaraně, marně jsem pátral v paměti průserů, kde nám co visí, ale nic mě nenapadlo. Harmonogram se jakžtakž stíhá, uživatelé si nestěžují (ideální symbol spokojenosti).
Že by něco soukromého? "Jirko, prosím tě... " "Jsem jedno ucho," povídám a čekám, co mě čeká.
"Potřeboval bych s tebou mluvit... někde spíš bokem."
"Nějakej průšvih s projektem?"
Přemek se zamyslel.
"Ne. Ale vlastně trochu jo. Ale nic, co by souviselo přímo s ním."
To mě moc neuklidnilo, ale budiž.
"Tak jo, skočíme na jedno?"
"Tak nějak. Dík."
Práce musí mít návratnost, odezvu. Člověk musí vidět, že to nějak roste, že to někomu slouží. Neumím si prostě představit, že bych dělal něco jen tak ze mzdové povinnosti.
Klukům jsem to občas připomněl a byl jsem rád, že si oba našli k tomu, co je dneska živí, i nějakej vztah. Ajťáků je všude mraky a bohužel mám pocit, že čím dál víc těch, co se tím hlavně jen živí.
A navíc rádi dělají z lidí blbce. Nedávno jsem slyšel zajímavej názor - programy se už píší jen proto, aby se vývojáři předvedli, jak všechny nové technologie "zvládli". A ne proto, aby něco fungovalo.
Něco na tom bude. Najít dneska svižnou, jednoduchou aplikaci, která uživateli ten čas opravdu ušetří, je docela fuška.
Něco funguje pomalu, protože má uživatel blbou základní desku, nebo málo paměti, něco nefunguje vůbec, něco hrozně složitě. Kdoví, kam se tohle všechno jednou dohrabe...
Seděli jsme v zahradní restauraci, počasí nám docela přálo, i když tenhle květen zatím nic moc nebyl.
"Tak povídej."
Přemek se napil, povzdychl si a spustil.
"Víš, to Holandsko... "
"Ano?"
"Prostě, Stöhrová se mi pochlubila, že už na to někoho mají."
"Nerozumím. Jako že se sbalíme a projekt bude dělat někdo jinej?"
"Ale ne."
Moc se mu do toho nechtělo.
"Jde jen o mně. Vy jste v pohodě."
"Počkej, jak to myslíš?"
Pořád mi nedocházelo, kam vlastně míří.
"Našli si nějakou... sílu. Která má známý v té univerzitě. A má mě nahradit."
Tři .. dva .. jedna .. bum.
Pavlína.
No potěš koště...
"Víš, pro mně to byla taková... možnost. Než jste přišli, už jsem zvažoval, že to tu zabalím. Pak mě to docela začalo bavit zase. A když přišlo Holandsko, viděl jsem to pro sebe jako šanci... prostě nějak začít zase znova."
Rozuměl jsem mu. A taky jsem pochopil, proč to řeší zrovna se mnou. Jenže Přemek neví... asi...
"Přemku, a ty znáš tu sílu?"
"Ne. Nějaká inženýrka, Slovenka... prý byla dlouho mimo obor, ale prostě má kontakty na VU."
Herdek, jak tohle vyřešit?
"Jenže, co já s tím, Přemku?"
Znova se zhluboka napil.
A vzdychl.
"Chtěl bych... mám takovou představu... ty umíš dát dohromady koncepce, umíš psát. Chtěl jsem tě požádat..."
"Povídej, nezdržuj to."
"Jestli bys nemohl nějak dát dohromady takovej materiál. Prostě zdůvodnění, proč vlastně v tom projektu musím zůstat. Jsi technický vedoucí projektu a bude to mít váhu."
Uf. Tak tohle je něco. Mám napsat něco, co pomůže jemu a zároveň odstřelí Pavlínu.
Asi jsem mlčel příliš dlouho.
"Když jsi tenkrát šel k nám, a navíc pak přivedl i Milana, musel jsem za vás taky... jak to říct... zabojovat."
"To je v pořádku Přemku, neřeš to. Myslím, že vím, jak to myslíš."
Přemýšlel jsem.
Herdek tohle je vážně galimatyáš.
Zazvonil mi telefon, Pavlína.
"Miláčku?"
"Len volám, kedy prídeš domov," usmála se i na tu dálku.
"Promiň, zapovídali jsme se. Počítám do hodinky budu. Sluší ti to, že?"
"Samozrejme, láska moja. Dnes som obzvlášt pôvabná."
"Budu. Neboj. Myška je v pořádku?"
"Iste. Robíme ti večeru."
"Jste zlatý. Pozdravuj jí."
Slyšel jsem, jak na druhé straně huláká pozdravy.
"Pavlínko ?"
"Áno?"
"Potřeboval bych si s tebou dnes ještě promluvit. Šlo by?"
"Problémy?"
"Ano, trochu... ale pracovní."
"To ma teší. Aspoň si oddýchnem od tých...však vieš."
"Vím. Něco nového?"
"Nie, len drobnosti. Dostala som smsku, že podal žalobu o rozvod."
"Ok. Proberem. Těším se na tebe."
"Milujem ťa."
Vrátil jsem se k Přemkovi.
"Promiň, to bylo nutné."
"To nic."
"Takže..."
"Ano?"
"Já to dám dohromady. Sice netuším, jestli to pomůže, ale udělám všechno, abys ten flek neztratil. Ani si nemyslím, že by to bylo dobré. Patříš tam."
"Dík. I když to nevyjde. Jsem rád, žes mě nezklamal."
Ach jo. Kdyby tušil, jak to je, asi by mi řekl něco jiného.
Večeři udělali holky skvělou. Myška svojí sýrovou omáčku, Pavlína svoji rýži a obě poskládaly vynikající roládičku, se slaninou, hořčicí a kořením. Bylo to celé kompletně lahodné a přišlo to k chuti.
"Jste skvělý. A ta bašta taky."
"Všiml sis, co je nového v té omáčce?", zeptala se mě Myška.
"Nevíííím, počkej... tam je nějaké koření... bobkovej list. Že by vařila dneska i králice?"
"Ale néééééééé. Ty si děláš srandu."
"Mno, dělám. Tak co je tam?"
"Zkus ještě chvíli hádat. Ale vážně."
"Já ti nevím. Že by tymián?"
"Dobrýýý. A tos vždycky říkal, že jsi zemědělskej antitalent."
Pavlína vyprskla smíchy.
"Zemědělský antitalent .. a to je zase čo?"
"Poľnohospodársky truľo."
Teď vyprskla Myška.
"By mě nikdy nenapadlo, že je slovenština tak srandovní."
Ještě chvíli jsme jen tak plácali, já pak nabídl, že umyju nádobí, ale zahnaly mě. Přitom to umím a ne že ne!
No asi tak dobře jako ony, opravdu ne.
V televizi dávali něco pro Myšku nezajímavýho, takže jsme zůstali s Pavlínou sami. Nějak jsme se zatulili do sebe a v pokoji voněla káva.
„Chceš cukor?"
„Nechci. Nerad bych si rozhodil cukr v sobě."
„Myslím, že to aj tak asi nebolo od sladkostí."
„Co myslíš?"
„No tá tvoja cukrovka. Hádala by som skôr stres."
„Je to možné. Nebylo to jednoduché, ještě před rokem."
A dneska to taky zrovna není...
„Čo ťa trápi teraz?"
„Byl jsem dneska s Přemkem."
„To viem."
„Povídali jsme si. Chtěl se mnou mluvit," usrkl jsem si toho nápoje, co o něm Just řekl, že to je benzín intelektuálů. Intelektuál asi jsem, ale kafe mě spíš uspávalo.
Pavlína se o mne opřela a poslouchala.
„Stal se malér, miláčku. To tvoje místo... vypadá to, žes ho vlastně vyšťouchla."
„Čože?"
„Nemyslím vědomě, spíš toho někdo prostě využil."
Chvilku přemýšlela.
„Áno, to bude ono. Ja som mala pocit už z tej Stöhrovej, že v tom bude niečo nekalé. A čo chcel po tebe? On vie, že som tvoja... priateľka?"
„Ne, myslím, že ne. A chce po mně, abych dal dohromady zprávu pro konzilium, kde vyjádřím názor, že je pro projekt nezbytný a ty zbytečná. V podstatě... tak nějak."
„Urobíš to?"
„On pomohl mě, když jsem tady začínal, je to pro mě složité."
„Pre teba je zložité si vybrať medzi mnou a ním?"
„Takhle to nemůžeš brát, Pavlínko."
Vždy, když o něčem přemýšlela, koukala někam nahoru. Kdysi jsem to využíval k tomu, abych se jí kouk do výstřihu, ale teď na to nebyla nálada.
„Jirko, počúvaj."
„Čuju, miláčku."
Usmála se.
„Pokiaľ to je nutné, neber na mňa ohľady. Možem to skúsiť trebárs..."
„Pavlínko, to není ideální řešení."
„A čo by bylo?"
„Nevím. Teď nevím. Ale nechci přijít ani o tebe ani o něj."
„Človek nemôže mať všetko."
Milena. To jsou její slova.
„Jenže se taky nemá nechat připravit o to, čeho si váží. A miluje to," políbil jsem jí na rty. Na ty krásný rty, co uměj hladit dotekem i slovama.
K ránu se prý seřadily planety na obloze, ale na ní bylo zataženo. Hlavně, že u nás bylo jasno.
Pavlína měla po ránu dlouhej telefon, nechtěl jsem poslouchat, ale naše bydlení bylo tak malé, že to jinak nešlo. S Hořkým ten telefon nebyl.
„Ok, zavoláme si zajtra, Janko, áno?"
Vzal jsem si bramborový lupínek od včera a zkusil ho ochutnat s michaným vajíčkem. Zajímavá chuť, lepší jak rohlík. Asi nějaká kámoška .. Janka.
„Vyspal si sa dobre?"
„Jistě lásko moje. Copa to jde jinak, když jsi poblíž? Ty brambůrky s vajíčkama jsou skvělý."
„Ach bože, to nemyslíš vážně", rozesmála se Pavlína.
Myška se vyhrabala taky, dokonce vypadala, že i něco pozře. Obvykle snídala až někdy kolem poledne, ale tenhle hříšek jsem jí toleroval bez problémů.
„Nechcete si jít někam plácnout do balónu, třeba?"
„Skvelý nápad."
„Mno skvělej .. balón nemáme", umírňuju jejich nadšení a do pohybu se mi moc nechce.
„Tak ho koupíme."
A je to. Takže prostě pojedem koupit balón a někde se budem mrzačit.
„Tak jeďte samy. Stejně musím připravit tu zprávu pro Přemka. A pořád ještě nevím jak."
„Netráp sa s ňou. Normálne ju napíš tak, aby bolo jasné, že v tom projekte má robiť."
„Víš dobře, že to nejde."
„Ale áno. Prostě to tak napíš, miláčik."
Nemám rád, když nevím na čem jsem.
A tady jsem měl docela silnej pocit, že nevím něco podstatného.
Hlavně, že nemusím na to plácání. Člověk má mít priority...
ROMAN
Ovšem baba Stöhrová je zajímavá - konečně správná záporačka, doufám, že se z ní vyklube univerzitní Alexis nebo J. R.
S některými ajťáky jsem sváděla kruté boje, abych z nich vůbec vydyndala nějakou činnost, o fungování a předváděním nemluvím, ale že by rozlišili slovenského Janka od Janky a normálně se své nejmilovanější osoby zeptali na telefonát, co probíhal metr od nich (tedy stylem "všechno v pohodě?" ne výslech!), tomu celkem věřím.
Když já mám blízkých absolventů ČVUT docela dost a Pavlínino jednání mě z toho titulu docela deptá... ještě že jsem tam nešla, takhle dopadnout, to by mě doma asi ubili těsně po absolutoriu.
