Odjížděli jsme od Hořkých asi za hodinu. Pavlína mlčela, jen si do kufru dala svoje věci. Hořký stál na zápraží a jeho pocity jsem mu nezáviděl. Možná jsem mohl cítit nějaké zadostiučinění, ale do toho jsem měl daleko. Podíval jsem se do zpětného zrcátka a vyjel jsem pryč - k nám. Po chvilce jsem to nevydržel.
"Ty se na mne zlobíš?"
Nic.
"Za to, že jsem tě v tom nechal?"
"A nemala by som?"
"Ne."
Zase nic.
"Pavlíno..."
"Nezlob sa na mne, Jirko, ale prečo si odišiel?"
"Protože... prostě mě požádal. Omluvil se za to extempore... a já nebudu dělat ramena na někoho, kdo je... v průseru."
Jeli jsme centrem, chytli jsme zelenou vlnu.
"Prepáč. Unáhlila som sa."
"A vlastně, proč ses tedy vrátila, když jsi měla pocit, ze jsem srab?"
"Ja... milujem ťa." Položila si ruku na mé stehno a zaryla do mne přes džíny nehty.
"Dokonca aj vtedy, keď bych ťa najradšej roztrhla."
"Neoprávněně. Aspoň doufám."
"Áno, urobil si to dobre. A mrzí ma, že som ťa požiadala o to... vlámanie."
"To nic. Ono to asi jinak nešlo. Ostatně, iba sme bohatým brali a chudobným dávali, nie?" mrkl jsem na ni v pokusu trochu odlehčit situaci.
Velikonoce mají ducha. Jenže takovýho nějakýho divnýho. Vybavilo se mi pár oslav ještě z Rychnova - švagr obrazil celou ves a švagrové byly obrazeny celou vsí. Když byli kluci ještě malí, občas jsme aspoň po ránu doma maminu trochu polechtali pomlázkou, ale pak už byli i líný vstávat a já se do toho taky moc nehrnul.
Možná to byla chyba. Vybavuje se mi jeden zážitek, kdy jsem docela vážně ohnul Milenu přes koleno a dostala na ten svůj krásnej zadek naplácáno. Zajímavé bylo, že pak přiznala, že se jí to líbilo poměrně hodně. Ach jo, škoda, že jsem se nenarodil jako sadista, mohli jsme mít šťastné manželství.
Když jsem shrnul stavy v Hradci, uvědomil jsem si, že existuje poměrně hodně kamarádek a možná by vůbec nebylo marné je obejít. Co já vím, jak to tady chodí. Pomlázky prodávaly samozřejmě na každém rohu, první dvě oběti se mi povalovaly přímo doma, co by člověk chtěl ještě víc.
Nevím, jestli to udělala schválně, ale když jsem se vrátil k našemu gauči, abych odhrnul peřinu a začal pomláskovat, už bylo odhrnuto. To nešlo. Koukal jsem na kousek krásnýho kulatýho charakteru a místo pomlázky jsem měl chuť úplně na něco jinýho...
Rtama jsem se Pavlíně podepsal na kůži, ona se přivinula, otočila, a po nekonečně krásným a dlouhým polibku se mi podívala očima až někam do srdce, a zašeptala:
"Toto ma asi nezachráni, že?"
A v její dlani se objevila kraslice.
"Jistěže zachrání miláčku, přece bych ten tvůj zadeček nemohl zdevastovat."
Zesmutněla.
"Škoda," usmála se na mne loudivě.
Ježíš, to snad ne. Proč já mám smůlu na ženský, co se neobejdou bez naplácanýho zadku?
A do toho se ozval řev, co měl patrně simulovat koledu a hodyhodydoprovody a z pokoje se vyřítila Myška - možná s dvoumetrovou pomlázkou. Samozřejmě, že nařezáno jsem dostal já. Alespoň ze začátku. Zajímavé bylo, že se mi to nakonec docela líbilo.
Od sestry Jiřiny jsme dovezli nádhernej mazanec, takže o snídani bylo postaráno. Holky si ho potřely máslem, já jen tak na sucho - prostě některé zvyky se od dětství nemění. Počasí vypadalo docela příjemně, Myška přišla s tím, že si vyrazí s Petrou, Petrou a Luckou někam ven, a my jsme s Pavlínou vyrazili do města. Jen tak, prostě na procházku - žádné nákupy, žádné úřady.
"Jak jsi dopadla u toho řízení na univerzitě? Ani jsem neměl čas se zeptat, jak se to všechno semlelo, to se omlouvám."
"To nic. Ja som na to tiež zabudla ako na smrť."
"Mno a jak tedy?"
Šli jsme k sobě přitulený a kroky se tak nějak samy zesouzněly. Skoro bych řekl, že když je vztah funkční, tak ty kroky prostě laděj samy od sebe, bez rozdílu délky nohou jednotlivých přitulenců.
"Pohovorili sme si, rozobrali sme to všetko. Bolo to priamo u dekana, vyzerá ako fajn chlap."
"Je to přírodní vědec, žádnej nepřesnej humanista. "
"To som si všimla, a vyhovuje mi to."
"No tak nenapínej," políbil jsem jí do vlasů.
"Mal si pravdu v tom, ze som mohla rovno pridať tie údaje o Jankovi Machalickom."
Hm. To nezní holandsky, to jméno.
"No ten spolužiak môj."
"Áááha. Jo. Takže jsi neprošla?"
"Nebuď netrpezlivý, milácik. Ono je to totiž komplikované."
Sedli jsme si u soutoku, je to krásný místo, skoro přesně stvořený pro posezení a milenecké lenošení. A nebo aspoň takovej malej piknik. S pražskou šunkou, dobrým vínem... já začínal mít hlad.
"No co by na tom bylo komplikované - buď te vzali nebo ne."
"Alebo by ma vzali, ale ty by si z toho mal komplikácie."
"Cože?"
Políbil jsem Pavlínu do vlasů a zeptal se jí srozumitelněji:
"Jaké komplikace bys mi mohla způsobit, kromě toho, ze bych většinu pracovní doby ztrácel vilnými pohledy na tebe?"
Přitulila se ke mne, a pak se rozpovídala.
"Vieš Jirko, pani Stöhrová mi rovno povedala, že v súčasnej dobe nemajú ku mne zrovnatelnú osobu, takže pokiaľ neexistuje jazyková bariéra a ešte navyše mám možnosť priamo osloviť spriatelený odbor univerzity tam, nemajú dôvod ma externe nezamestnať. Len... mám taký pocit, že som možno niekoho nahradila."
"Mno... to je možné, ale proč by tě to mělo zajímat?"
"Copa mne."
Teď jsem se usmál já: "Ty uz mluvís jako já, miláčku."
"Mne sa páči, ako hovorís, vieš?"
"To mne taky. Jen ti pořád úplně kompletně nerozumím."
ONA
Nikdy som nemala rada Veľkú noc. U nás na Slovensku sa polievalo, to by ešte nebolo najhoršie, že sa človek (teda človek ženského pohlavia) musel niekoľkokrát za dopoludnie prezliecť a sušiť, ale za môjho detstva sa už pôvodný zvyk - aspoň v mestách - zvrhol na symbolické kropenie voňavkou. A nebolo nič príjemné nechať sa polievať rôznymi lacnými socialistickými smradmi, jedným cez druhý, až do úplného, ako hovorí klasik. Hlavne kolínska Živé kvety boli populárne u rôznych pripitých známych, čo si považovali za povinnosť dostáť „tradíciam".
Lenže s Jirkom je proste všetko iné. I z najväčšej banality vie urobiť niečo... fajn. Má na to talent. S takým človekom sa musí krásne žiť.
Vŕŕŕŕŕŕŕŕŕŕŕn... vŕŕŕŕŕŕŕŕŕŕŕŕŕ...
„Ahoj Pavluška, ako sa mi máš?
„Ahoj mami... " Mala by som jej to povedať. Lenže ako sa také veci hovoria matkám? Do telefónu?
„Vieš, musím ti niečo povedať..."
„Čo sa stalo?" Moja matka má vycibrený šiesty zmysel a okamžite vycítila, že ide o niečo dôležité.
Zhlboka som sa nadýchla. „Odišla som od Horkého." Tak a je to vonku. Mama zalapala po dychu - doslova.
„Ako odišla? To nemyslíš vážne... Kam odišla preboha??"
„K jednomu skvelému chlapovi, ktorý ma zachránil. Ktorý mi pripomenul, kto som. Ktorý mi ponúkol všetko to, čo som tak moc postrádala... už hrozne dlho. Ktorý ma miluje... a ktorého milujem."
Na druhej strane bolo ticho.
„Prečo si mi preboha nič nepovedala? Tušila som, že máš problémy, ale nikdy si sa nechcela zverovať... možno sa to dalo nejako zachrániť..."
Znela sklamane.
„Nedalo sa to zachrániť mami. Ja ti to niekedy podrobne vysvetlím, ale teraz musím utekať na univerzitu. Uchádzam sa o miesto totiž. Papa."
Tá Stöhrová sa mi vôbec nepáči. Zdá sa mi, že hrá nejakú divnú hru.
Nebolo by dobré stať sa od začiatku nič netušiacim nástrojom v niekoho rukách pri akejsi internej vojne. Lenže nemám na výber. To miesto proste potrebujem. Snáď to nejako dopadne. Už kvôli Jirkovi. Je skvelý. Snaží sa mi to všemožne uľahčiť. Snaží sa, aby som nebola smutná.
Chvíľami sa mu to aj darí... ale môže človek vôbec odísť od niekoho, s kým žil pätnásť rokov, a nebyť smutný? Aj keď presne vie, že to chce? Veď ten kus života sa nedá len tak zahodiť... a stále vidím tie jeho zúfalé oči, čo ma prosia, aby som zostala. Musím sa sústrediť na nás s Jirkom, na svoj nový život. Musím tú kapitolu v sebe uzavrieť.
A skúsiť sa nejak slušne dohodnúť na rozvode.
Přemek
Takže z Holandska nebude nic. Stöhrová mi velmi radostně oznámila, že už na to někoho mají. Splňuje ideálně předpoklady a navíc má kontakty. Jistě. Baba jedna. Tyhle zprávy ona umí oznamovat dokonale. Je to k vzteku. Konečně po létech se člověk dostane k nějaký šanci ... a jako na potvoru se kdovíodkud zjeví kdovíkdo.
Asi se budu muset nějak domluvit s Jirkou. Podržel jsem ho, když u nás nastoupil, tak by mi to mohl vrátit teď. Pro něj to nebude problém, když umí napsat na požádání elaborát, podle kterýho jedeme skoro rok, tak určitě najde způsob, jak se teď vyhnout nějakýmu expertovi, když tohle přesně potřebuju já.
Velikonoce pitomý. Tomu říkám pomlázka...
ROMAN
. 
Takže komplikace dobrá. Jen nemůžu pochopit, jak někdo, kdo vystudoval před více než 15 lety a nemá žádnou praxi a zkušenost, je ten ideální kandidát a nepostradatelný expert.
... zvlášť když je hodně slimáčků a málo kapustičky...
