Nový týden začal nepříjemným malérem. Z testovacích dat utekly maily málem až k reálným uživatelům, neohlídali jsme rozlišení poštovního serveru. Naštěstí to Křečkodlak zachytil aspoň na něm, takže sice pracně, ale přesto se podařily zlikvidovat před odesláním.
Přemek byl naštvanej, oprávněně. Kvůli takovéhle ptákovině jsme ohrozili projekt, protože tohle by „oslovilo" všechny zúčastněné a patrně velmi negativně.
„Dávejte si na to pozor, sakra... čekají nás výběrové algoritmy a hodnocení, jestli uděláme podobnou botu i tam, tak to můžeme zabalit."
„Přemku, já vím, že to byl malér. Ale nezapomeň na to, že jedeme v kuse od loňskýho května a v podstatě bez jediného úletu. Tohle se prostě stát může," zkusil jsem ho drobet uklidnit, ale věděl jsem, že přesně tohle by se stát nemělo.
„Já to uznávám. Ale ty víš sám dobře, že padesát úspěchů je k ničemu, když se něco takovéhleho utrhne veřejně. Pořád je tu hodně lidí, co by zrovna tohle použili proti nám."
„I teď, když i jim otvíráme dveře do Holandska?"
„To s tím nesouvisí."
„Proč ne?"
„Zastáváš se kluků dobře, ale abys to s tím nepřehnal."
„Počkej, s čím?"
Přemek zapích tužku do papírů.
„S tím zastáváním vůbec. Ale neřeš to, teď to nemá smysl."
Tak to jsem nepochopil. Asi bych se ještě ozval, ale předběhl mě Křečkodlak. A vzhledem k tomu, že byl hrdinou dne, vzdal jsem to.
„Tak, lidi, pojďme to spláchnout," navrhl.
Přidali se všichni, já taky, ostatně posledně to bylo s nima „na pohodu", jak se tady říká. Křečkodlak nás vzal do Pilsner Unique Baru, což je poměrně rozlehlá hospoda kousek od Velkého náměstí, kde si lidi samoobslužně čepují Plzeň z malé pípy, která je u každého stolku. Bylo docela plno, ale jednoho stolu se nám povedlo zmocnit. Křečkodlak zase perlil, kluci si užívali, že je po průseru a i mě bylo fajn.
Napadlo mě, že bych mohl zavolat Pavlíně, jak to dopadlo u paní Stöhrové s jejím pracovním pohovorem, ale v tomhle kraválu to nešlo. Sbalil jsem telefon a šel před pub. Prodíral jsem se kolem baru, když tu se jeden z chlapů, co u něho seděli, ohlédl. Koukl na mě napřed bez zájmu, prázdným opilým pohledem, ale vzápětí zpozorněl a v očích se mu mihl stín - poznal mě. A já jeho.
Byl to doktor Hořký.
A je to tady, pomyslel jsem si a v duchu odhadoval svoje možnosti. Vypadal ožralý pořádně, na barové židli se klátil.
„Ha! Pan iiiinženýr! To je ale nááhodička, žejo..." mluvil pomalu a ztěžka, ale černé oči se mu povedlo zapíchnout do mě překvapivě pevně. „To bych tedy nevěřil... že bude tohodle schopná... Pavlínka...," kroutil vyčítavě hlavou a hodil do sebe další vodku, „ta kurva!" vyprskl a nenávistně na mně zíral. „Jak to, že jste..."
Vytrhl jsem se mu a zahučel mu do ucha... „Neříkej jí kurva, kurva, a mně neříkej inženýre!" Hospoda je hospoda a s někým v jeho stavu nemělo smysl se bavit jinak. A sakra... on o nás ví.
„A jak ti mám říkat... ty... "
Když jsem v průseru, mám tendenci ho spíš ještě vyšperkovat. Někdy to zabírá a protivníky zahání.
„Třeba Jiříku, jako Pavlínka."
„Cožeee?"
Ty zakalené oči se rozšířily překvapením.
„Ty hajzle.."
Takže věděl o Pavlíně, ale ne o mně. No, aspoň už ví.
Takovou drbu jsem dostal naposled, když jsem si kýchnul u kuchyňské linky do otevřených horních dvířek. Takže to vyšperkování průseru moc nepomohlo.
Kamarádi ajťáci se zachovali standardně, takže jsem dostal pěknou nakládačku, dokud nás vyvenčovači od sebe neodervali.
Chlap, co má vztek, a nebojí se sám sebe, je v souboji nerovnej partner. Navíc stejně asi vůbec nevnímal, jestli jsem ho polechtal na levý tváři nebo na pravým zubu.
Domů jsem dorazil taxíkem, přece jen by nebylo vhodné, aby mě v takovémhle rozpoložení potkal někdo povědomý.
Myška mě uvítala zklamaně.
„Neboj Myško... ani alkohol, ani problém. Prostě nevhodný setkání."
Začala mě opečovávat.
„Ukaž, já to hodím do pračky rovnou."
„Dík. Mrzí mě to."
Možná mě neslyšela, měl jsem pocit, že mi není zrovna dobře rozumět. Přemýšlel jsem, jestli mám zavolat Pavlíně, ale nakonec to nebrala. Snad je v pořádku. Aspoň jsem jí poslal smsku. Myška se vedle uvelebila s notebookem a za chvilku se něčemu začala smát.
„Copa?"
„Ale, čtu jeden aprílovej příběh na kudlance."
Odkdy mají kudlanky na sobě něco napsanýho?
„Na kudlance?"
„Jojo, to je web. Nic pro tebe, to je pro nás ženy."
Aha... no ještě, že to vím.
Vlastně to nebyl ani tak zlej týden. Podařilo se zvládnout daně, a to je po těhle devíti měsících co říct. Byly chvíle, kdybych nevěřil pomalu ani tomu, že je přežiju.
Ta Pavlína by se už měla ozvat...
ONA
Čo si preboha na ten pohovor oblečiem? Je potrebné vyzerať profesionálne a na úrovni. Na úrovni, ale nie luxusne. Nie je nič horšie, ako závisť potenciálnych kolegýň. Kostým? Nemám ani jeden. Navyše ich nemám rada.
No a čo, že ich nemáš rada - ozval sa vo mne nesmelý hlások. Potrebuješ prácu a basta. Užaj si nabehni kúpiť slušný kostým... ako keby si nevedela, že prvý dojem je najdôležitejší.
Ok, tak som teda nabehla a kúpila si kostým telovej farby, ktorá síce blondýnam nepristane, ale zato je túto sezónu maximálne in.
„Stöhrová, dobrý den. Vy jste inženýrka Hořká?" z kanclu vyšla okuliarnatá osoba prísneho vzhľadu.
„Ano, dobrý deň... teší ma, že vás poznávam," skúšala som sa tváriť najprofesionálnejšie, ako som vedela.
„Víte, získali jsme tady evropský grant a pokoušíme se rozběhnout spolupráci se zahraniční univerzitou," rozprávala mi osoba u nej v kancelárii, „a potřebovali bychom někoho na koordinaci celého projektu. Někoho se zkušenostmi ze zahraničí. Dostatečně jazykově vybaveného.
Samozřejmě by se nejednalo o plný úvazek. Máme představu tak 15 - 20 hodin týdně. Na projektové bázi, samozřejmě. Čili v žádném případě nemůžete očekávat prodloužení smlouvy na dobu neurčitou, to vám říkam radši rovnou, abychom předešli případným nedorozuměním."
„To je v poriadku, pani Stöhrová."
„Můžete mi ukázat váš pracovní životopis?"
Podala som jej A-štvorku, čo som si doma zosmolila a vytlačila. Celkom som bola zvedavá, ako sa zatvári. Absurdne vysoká kvalifikácia, absurdne krátka prax.
Obočie sa jej pomaly zdvíhalo a zdvíhalo, a tento proces ukončilo, až keď bolo vysoko nad rámom okuliarov svojej majiteľky.
„Těch patnáct let co jste nepracovala... to byla jakože mateřská dovolená??"
„To mala byť akože materská dovolenka. Bohužiaľ to nevyšlo," odvetila som a z celej sily som sa snažila neznieť popudene.
Pani dumala nad tým papierom a ja som sa cítila ako nenaučený prváčik.
„Uděláme to takhle. Tady máte podklady k projektu. Zkuste napsat návrh koncepce úvodní etapy. Pozítří mi to přineste a následně vám dáme vědět, jestli to s váma zkusíme," podávala mi štos papierov.
„Ďakujem, pani Stöhrová. Dovidenia." Vypadla som z budovy a utekala domov.
Tú koncepciu musím napísať tak, že budú mrkať. Túto príležitosť nesmiem pustiť. Doma našťastie nikto nebol. Zahĺbila som sa do toho a úplne zabudla, že by som mala informovať Jirku, ako to dopadlo.
Bol už večer, keď sa rozleteli vchodové dvere. Okamžite som vedela, že niečo nie je v poriadku. Príchod bol o mnoho hlučnejší ako normálne, a vzápätí sa miesto obvyklého zamrmlania na pozdrav ozvalo: „Kde jsi, sakra?!!!" Môj manžel sa zjavil v ráme dverí a bolo jasné, že je zle. Tiahlo z neho ako zo suda. „Jak si představuješ..." začal sa ku mne blížiť. Síce na vratkých nohách, ale aj tak chlap ako hora.
Viac som nečakala. Zhrabla som v panike papiere zo stola, prekĺzla okolo neho von z izby, v hale schmatla kabelku, topánky, bundu, zatreskla vchodové dvere a utekala k autu. Kurnííííík, nechala som tam mobil! No vracať sa nebudem teda. Snáď bude Jirka doma.
Keď som u nich zazvonila, dlho sa nič nedialo. Prosíííím... nech je doma aspon Myška... ešte stále som sa triasla. Naraz sa dvere otvorili. „Jirko prepáč, že ťa takto prepadávam, ale..." zbadala som ho a zdúpnela. Tvár mal opuchnutú, plnú podliatin a škriabancov. „Preboha, čo sa ti stalo???"
A v tej chvíli mi to došlo. Vošla som dnu, objala ho a rozplakala sa.
ROMAN
ale neboj, Sandro, já se obloukem vyhnu (i když ty automatický pípy by mě zajímaly)
) s podkladama k projektu pod křídlem, a nemá sebou ani rezervní spoďáry. A teď se Jirko ukaž !
Další vyživovaná osoba na krku, navíc t.č. nezaměstnaná. Budeš jí muset s tou koncepcí pomoct, aby dostala aspoň ten částečný úvazek 15-20 hodin týdně, bez nároku na pracovní poměr na dobu neurčitou. No, snad to zvládnete. Láska je mocná čarodějka, třeba bude Pavlína ráda, že konečně dospěje.
I když po 15ti letech kariéry převzdělané ženy v domácnosti, ve vile, s vlastním autem a šatníkem prudce "in", nevím, nevím...
Ale na ty automatický pípy asi budeš muset do Pardubic, protože se změnil provozovatel a už to není franšíza (fuj, píše se to takhle?) PUBu.Jinak k příběhu - Jiří, asi špatný výběr. Nebo ? No já vím, láska je slepá. I když - kdyby Pavlína měla 10 kilo navíc, byla zcela neblonďatá a pokladní v Tescu...jsem hnusná, vím.
Roman promine doufám, že nepíšu k tématu.
Zahrádky už mají povolení a začínají růst jak houby po dešti, bude to super, a budeme moct všude s pejskovou.
