Třpyt jezera zkrášloval náhorní planinu Grandes Mantis (pozn. překladatele - Velká kudlanka) tak, že se tajil dech. A nejen náhodnému kolemjdoucímu, ale i stálým obyvatelům této krásné oblasti - příjemným a pracovitým mexickým gaučům, jejich seňoritám, intelektuálně odlišným indiánům i divokým koňům a ještě divočejším pastevcům.
Jejich skutečné příběhy udivují posluchače a diváky na celém světě, bez ohledu na to, jestli se jedná o farmáře Juana, nebo vdovu Obsoletu.
Vše, co prožívají, je blízké lidem na celém světě - ať už je to boj o naftová pole, nebo dědictví po velmi staré a bohaté neznámé stařence...
Jednoho rána seňora Bíbíona prudkým pohybem otevřela okenice na své haciendě, vdechla čerstvé povětří a řekla: „Konečně jaro! Jde se uklízet," a pustila se do práce za hlasitého zpěvu mexických lidových písní.
Psi a kočky se jí se zděšeným ječením klidili z cesty, když tu uslyšela na příjezdové cestě dusot koňských kopyt.
Ha, že by to byl El Ché?
Tenhle postarší svůdník kolem ní kroužil už měsíce, a obzvlášť po několika mexických pívech značky Beran byl značně dotěrnej... Jenže Bíbíona ho včera v noci zahnala ze svého pozemku hadicí od vysavače a měla za to, že bude od něho jednou provždy klid. Na Colem-Doucciho to přece taky fungovalo...
Bíbíona si vzdechla, odhrnula z tváře hřívu havraních vlasů, podkasala všechny sukně a šla se podívat.
Bude se muset v neděli v kosteli svěřit padré Milanovi. Padré Milano jí možná poradí, jak se zbavit hříšníků.
Naštěstí to nebyl El Ché, ale majitel vedlejšího ranče Los Craconoss. Seňora Bíbíona ho měla ráda od doby, co jí zachránil třináct zaběhlých vovcí.
„Buď vítán, příteli, co tě k nám přivádí?" sladce se na něho usmála.
„Poklona, Bíbíono. Přišel jsem tě varovat. Máme v revíru škodnou. Moje stará věrná hospodyně Punkticida slyšela v městečku, že Vagabundo se vrátil. Mluvili o něm nějací cizinci. Ještě štěstí, že Punkticida umí tolik jazyků."
„Vagabundo?" podivila se Bíbíona, která o něm nikdy neslyšela.
„Ano, to je takovej podivín někde od jihozápadu. Toulá se po krajině, občas se zjeví tady a pak jsou problémy," odtušil Craconoss a stáhl si sombréro hlouběji do čela. „Starej Onclos z chajdy nahoře by mohl vyprávět. Jednou mu odvlekl dceru až do Anglie. Od tý doby je děsně skeptickej."
„To já se ho přeptám, až se zas staví na candelovou omáčku," řekla tajemně Bíbíona a šla strouhat svíčky.
Najednou uviděla, že přes pampu se řítí mladičká Cassandra, v každé ruce jedno dítě a dvě na zádech. „Já rodím, já rodím...", křičela z dálky.
„Vydrž, Cassandro," povzbudila ji Bíbíona a obrátila se na Craconosse.
„Popožeň koně, amigo, a přiveď z městečka doňu Quijote de la Mamcha.
Pomůže nám s porodem. Já zatím ohřeju vodu," sukně jí zavlály a zmizela v domě.
Craconoss byl za půl hoďky zpátky, ale místo de la Mamchi přivezl la Wendullu. Naštěstí to bylo úplně jedno, protože Cassandra mezitím úspěšně porodila sama od sebe. Bíbíona chvíli přemýšlela, jestli má placentu uchovat v mrazáku, ale pak si to rozmyslela. La Wendulla prohlídla novorozence a řekla, že kluk je zdravý jako buk, načež si všichni nalili sangrii.
V té chvíli doběhla sousedka Mancessca, jestli je to pravda, že byl viděn Vagabundo. Prý se bojí o sebe, o své vlastní, ale především nevlastní děti. Los Craconoss to potvrdil a všechny přítomné ženy polekaně vzhlížely k jeho mohutné postavě, v naději, že je zachrání.
„Tak jo," řekl rozhodným hlasem, „zůstaňte zatím v domě, já jdu něco zařídit," vyskočil na svého hnědáka a zmizel v oblaku prachu. V haciendě se rozhostilo tísnivé ticho, pouze Cassandřiny děti běhaly kolem velikého sporáku v kuchyni a občas si některé něco rozbilo.
Po několika hodinách na obzoru uviděly dvě rychle se zvětšující tečky.
Vypadaly asi takhle (..) a pak dokonce takhle (o o) a takhle (O o).
Jak se dalo předpokládat, byli to jezdci. Los Craconoss a...?
Ženy se vyhrnuly na terasu a vzrušením celou půlhodinu, než se jezdci přiblížili, nedýchaly. Kdo je ten sličný cizinec? Že by zachránce?
Los Craconoss seskočil z koně. „Tohle je Irčan O'Pass. Sinhead O'Pass. Slíbil, že s Vagabundem se vypořádá jednou provždy."
Ženy si O'Passe obdivně prohlížely. Zpod klobouku, stejně jak zpod dokonale vyžehlené košile mu koukaly husté rezavé kučery: „Mám s Vagabundem nevyřízené staré účty," pronesl pomalu, a u pasu se mu zalesklo několik obrovských pistolí.
Bíbíona namítla, jestli by nebylo lepší zkusit to s ním nejdřív po dobrém, že by napekla koláčky a pohostila ho, ale Sinhead O'Pass se jí vysmál. „Nechte to na mně, seňoro. Už o něm nikdy neuslyšíte."
„Co to?", pronesla seňora Erica, jenž nabízela všem přítomným své domácí nachos dildos, proslavené po celém kraji.
„Že už o něm nikdy neuslyšíte", zopakoval O'Pass s důrazem na „nikdy".
„Nikdy je poměrně akurátní termín, cizinče," prohlásila Erica.
„Dokonce velmi akurátní", odplivl si její strejda Onclos, místní pampový fyzik.
„Když říkám nikdy, myslím nikdy."
„Stavte se někdy nahoře na mé chajdě Los Sisyfos... proberem ty akurátnosti," uzavřel debatu Onclos a popřál všem hodně úspěchů při likvidaci Vagabunda.
„Možná byste s sebou měli vzít Ramona Bandelora, pořád píše nějaké příběhy. Získal byste nehynoucí slávu, kdyby to vydal."
„Příběhy píše, ale vydat to nemůže, neumí číst." upozornila la Wendulla, která měla o všech místních povalečích přesnou evidenci.
O'Pass mávl rukou: „Nepotřebuji věhlas psanou formou. Všechny mé činy se zapíší do Mantisy samy... a na věčné časy." A s půvabem, získaným dlouhou jízdní praxí, otočil sebe i koně a vyrazil směrem, kde tušil Vagabunda.
ON
Toulám se celej svůj život. Už od školky. Nikdy by mě nenapadlo, že mě to jednou bude živit. Ale člověk si svůj osud nevybere. Co i taky jiného zbývá. Bíbíona, kterou miluji, mi svůj úrodný ranč nikdy nenabídne. A pro nikoho jiného bych na jednom místě nezůstal. Je tak krásná, půvabná... a vzdálená. Nemohu ji nabídnout ani majetek, ani šlechtický titul... jsem jen Vagabund. Přesto ji budu milovat do konce svých dní.
Do mých osamělých myšlenek vstoupily kroky. Nikde... nikdo.
Přesto jsem celou bytostí cítil, že zde, na celé pusté planině, nejsem sám. Na světě byl jediný člověk, který by tohle dokázal.
„Vagabundo!"
Je to on. Sinhead Connor O'Pass.
„Vagabundo! Tvoje dny jsou sumarizovány."
„Cože jsou?
"
O'Pass se zarazil.
„No... jakože sečteny. Promiň, dělal jsem daně a už z toho blbnu."
To nevypadá dobře. O'Pass mi jde po krku celý život. Bíbíono, netušil jsem, že tě budu milovat tak krátce. A moje kolty jsou právě teď až příliš nízko.
„Připrav se na smrt, pse!"
Opatrně jsem se rozhlédl, skutečně myslel mě.
„Jsem připraven, O'Passi. Skoncuj to."
Hlaveň jeho dvaasedmdesatky se zaleskla odrazem slunce.
Toho slunce, které mě provázelo celý život.
Jestli se člověku před smrtí promítne celý život, tak tu budem stát hodně dlouho a možná chytnem i úpal. Nebo úžeh. Už na branné výchově jsem neuměl ty dva rozlišit.
O'Pass si natáhl kohoutka. Když zamířil, všiml jsem si, že má mezi zuby zbytky červa mezcala urinara ... ale teď už je to jedno. Já už tam teď cítil jeho kulku.
„Tak to by stačilo, pánové!"
Silný hlas nepřipouštěl odporu. Oba jsme ztuhli jak místní kaktusy v přechodu.
Byla to ona.
Přízrak celé Grandes Mantisy. Dani Ella ex Machina.
Takže to nebyla ani pověra, ani báje. Je skutečná, živoucí.
„Ano, jsem to já. A nedoporučuji vám jediný zbytečný pohyb."
„Co se do toho pleteš Dani Ello?", zeptal se srdnatě O'Pass, ale bylo znát, že má strach. Živočišný, všeobjímající strach.
„Nikdo v mé Grandes Mantise nebude škrtat, střílet a odregistrovávat moje mantisandy bez mého svolení. Ani ty O'Passi."
Oba jsme stydivě hleděli do země, někteří se i dloubali v nose.
Dani Ella nám odebrala zbraně a mohutným vrhem je dovrhla do chladných vod řeky Saffronu. Juž nikdy je nevydá...
„Ať mír dál zůstává s touto krajinou..." řekla Dani Ella vznešeně a rozpřáhla svojí všeobjímající náruč po celém Grand Mantis.
„To odněkud znám," zašeptal jsem O'Passovi, ale ten mě okřikl: „Mlč," zasyčel, „nebo nás oba zabanuje."
„Podejte si ruce, přátelé... neboť každý, kdo jest Mantisan, je každému Mantisanovi přítelem a družkou. Ať vaše spory skončí vždy jen písemně."
Rozdala nám tužky a my až do rána jsme museli psát stokrát: „Už nikdy nebudu střílet ostrými a všechny svoje příspěvky si budu opravovat sám".
Tak se i stalo, a život na planině Grand Mantis plynul dál,
spokojeně v zaběhnutých kolejích.
A to je vše,
dobrou noc, milé děti.
RAMÓÓÓÓN
Nejni špatný se připočurat smíchy před spanim.... 
Perfektní, Ramóóóne
nojo, já jsem nějak omylem přeskočila a vynechala ty minulý díly... kam jsem to jen dala?
(alespoň víte, jaká to je obří konkurence pro všechny teletele-novely
)
No Dani, jestli je nenajdeš, budeš je muset dopsat, jak bychom k tomu přišli ?
Romane, jsi borec!
. 
Asi blbý načasování....
A za všechno může ta nenaplněná, neovladatelná láska k Bíbíoně, která ho přivedla do této prekérní situace, na zřejmý konec jeho dnů. A přitom, stačilo být jenom víc ve střehu, když se přece nachází v divočině. Za všechno se platí, taková neopatrnost tady, na pusté planině . . .
A nebýt náhle se zjevivší Dani Elly . . .
O půl roku později . . . stále on the road, už zase sám, prodíraje se divokou divočinou, vagabounda již drahnou dobu sžírá neodbytná otázka, kterouž to nedokáže uspokojivě zodpovědět. Přitom, je to, alespoň pro jeho ego, otázka zcela zásadní, jejíž odpověď mu o něm samém hodně napoví, napoví vše – kdo a jaký vlastně je. Přemýšlí, jak že to tenkrát přesně s tím O´Passem bylo, jak to popsal Ramóóón – „Oba jsme stydivě hleděli do země, někteří se i dloubali v nose“. A vagabound si pořád ne a ne vzpomenout – dloubal se v nose on a nebo . . .
S jižanskou krví si nezahrávej a nabrus brk, nechceš-li ztratit krk!
...se fakt picnu.... (ještě tak vědět, co to je... ) Chudár Ramóón... Jsi neobyčejně kreativní Romane, klidně bych od Tebe brala nabídku dalších anatomických výrazů pro zpestření nemocniční nudy.Takhle jsem odkázána "jen" na jadrné překlepy lékařů. Romane, je tu veselo, mám hlad po takovémhle blbnutí, ale Tvůj "normální" seriál je také fajn a čtivý, jsi obdivuhodný, vážně
dekuji, vsak je taky radost neco delat pro lidi, kteri ctou 