Druhý den po návratu jsme sedeli na poradě a Přemek probíral výstupy ze služebky, když mi zavrněl telefon. Musim s tebou co najskor hovorit. Věděl jsem, že teď to hned tak nepůjde, tak jsem odepsal: Dlouha porada, co se deje? Vrrrn. Povedala som mu ze chcem odist.
Nějak jsem se moc na ty výstupy už nesoustředil, v podstatě jsem čekal, že každou chvíli vlítne do dveří Hořký s útočným skalpelem vzor 96, nebo tak něco. A hlavně jsem si říkal, jestli vůbec Pavlína ví, do čeho vlastně leze.
„Jirko, celú noc som nespala, premýšľala som, čo teraz... si si istý, že ma chceš mať u seba?"
„To si piš, Pavlínko. Akorát... řeknu ti úpřímně... mám obavu, jestli se ti to bude líbit... jestli je to opravdu to, co chceš. Přece jenom jsi zvyklá na jiný standard."
„Jirko, ja predsa veľmi dobre viem, ako bývate. A našťastie som ešte nezabudla, že som vyrástla v paneláku. V tom nevidím problém. Okrem toho, toto je predsa iba dočasný stav, nie?"
„Jistě, před rozvodem jsem bydlel v historické památce na náměstí. Obývák měl plochu tohodle celého bytu. Mimochodem... v historické památce už bych bydlet tedy opravdu nechtěl."
„Jirko, ja som teda premýšľala, a rozhodla som sa, že prvé, čo urobím bude, že si nájdem nejakú prácu. Rozhodne ti nechcem visieť na krku."
„Klidně vis, miláčku, já už jsem z nejhoršího venku, ale jinak myslím, že to není špatný nápad," políbil jsem ji do vlasů.
„Myslíš, že by si sa mohol popýtať na univerzite, či by sa niečo nenašlo?"
„To jistě mohl, ale měla by sis napsat sívíčko, potřebuju znát přesně kvalifikaci a praxi. Máš vůbec nějakou praxi?"
„Po škole som pár rokov pôsobila ako vedecký pracovník na výskumáku... pár, tým myslím dva, potom som už bola stále doma," smutně na mne koukla.
„Uvidíme, lásko," pokusil jsem se na ni povzbudivě usmát a strašně moc silně jsem ji obejmul. Nebudeš to mít lehký, holka moje zlatá.
Už jsem někde psal, že Hradec je kromě jiného i město cyklistů. Cestou domů jsem dostal nápad - budeme jezdit na kole! Je to zdravá záležitost (tedy aspoň pokud míjíte úspěšně auta) a navíc to prospívá i na duchu. Rozpočet sice nevypadal na to, že bychom zašli něco vybrat k peugeotům, ale vzpomněl jsem si, že Myška má téměř nové kolo ještě v Rychnově.
„Vždycky jsi říkal, že cyklisty nenávidíš," oponovala Myška, ale neměl jsem pocit, že nějak zásadně.
„Když jsem za volantem, tak je nenávidím. Když budu na kole, budu nenávidět automobilisty, to je lóógiš," smál jsem se. „Ale Myško, všude kolem se tu jezdí, a začíná být hezky, mohli bychom to zkusit. Pohybu máme málo, prospěje nám to. Možná se nám to nakonec ještě zalibí."
„Ale no tak jo. Chceš koupit něco z bazaru?"
„No pro sebe jo. Ale napadlo mně, že ty máš dobrý kolo v Rychnově."
Myška pozdvihla obočí.
„Ale nepojedem tam?"
„Ne, zařídím to u pošty a napíšu mamině, ať ho předá k přepravě."
Lehce se řekne, hůř se udělá.
Na můj vysvětlující mail, s díky napřed, přišla odpověď: „Zařiď si to sám." Víc ani ťuk.
Ok, co bych taky čekal.
Horší bylo zařídit DPD nebo PPL, protože se to prostě obvodově nevešlo do poštovních přepravních parametrů. Přitom jsem si opravdu uměl představit větší balík než kolo se srovnanou vidlicí. Nakonec mi vyšli vstříc u PPL a po delším vysvětlování (obzvláště o tom, že i když objednávám přepravu, tak moje adresa je adresou cílovou), jsme se domluvili a mailem potvrdili. Ale je nutné zaplatit při odeslání.
Takže jsem přeposlal objednávku Mileně s tím, že to bohužel musí u předání zaplatit, ale že jí to po dodání vrátím. Pokud vím, vydělává dost, neplatí ani nájem, ani leasing, ani refinance, tak by snad těch sedm stovek dočasně najít mohla. Její reakce mě překvapila.
„Kolo pošlu, až ty mi podepíšeš potvrzení, že nebudeš požadovat na Myšku daňové úlevy za první polovinu loňského roku!"
No tak to ne. Vydírat se nenechám.
Nejde ani tak o to, že je to absurdně nefér požadavek, jelikož jsem to byl já, kdo s vypětím všech sil Myšku loni živil, ale ona k tomu „mému" potvrzení připsala, že se zároveň vzdávám nároků kdykoliv před a kdykoliv po. Už v létě se o něco podobného pokusila. A teď, když chci vyzvednout kolo její dcery, tak to zase vytáhne.
Už jsem toho měl dost. Zavolal jsem Standovi, přátelili jsme se dřív s jeho rodinou a občas jsem s nima byl ve styku i teď. Vzala to Simona, jeho žena.
„To vážně řekla? A proč, proboha? Vždyť to kolo je Myšky ne?"
„Je. A proč to řekla, netuším. A ani tušit nechci."
„Co s tím chceš dělat?"
„Chtěl jsem Standu požádat, jestli by pro to kolo k Mileně nedojel a neodeslal ho od vás."
„No to se spolehni, to tam zajedu klidně s ním. A jak se jinak máte?"
Chvíli jsme povídali, já se ještě jednou ujistil, jestli to pro ně není problém a pozdravoval Standu. Pro ně to problém nebyl. Simona jen za chvíli volala, že Milena jí brečela do telefonu, že jsem jí o to ani nepoprosil, a vůbec se chovám hrozně.
No, vzhledem k tomu, že jsme nekomunikovali dva měsíce, a že jsem poprosil i poděkoval předem, nebylo co řešit. Takže zítra zavolám, aby to odvezli z jiné adresy a je vyřešeno. Myška se ke mně večer natáhla, koukali jsme na nějakou francouzskou komedii... a usnula. Vůbec jsem neměl chuť ji budit, jen jsem ji přikryl a byl rád, že je. Chvilku předtím mi řekla, že k Vánocům dostala od maminy jen smsku a ještě ke všemu takovou tu hromadnou, asi pro klienty. Nebývá zvykem, aby se jí podepisovala i s příjmením. Herdek, to si ale fakt takováhle báječná holka nezaslouží.
Ráno jsem potkal cestou do práce Soňu. Šli jsme kousek spolu, a tak jsem napravoval. Řekl jsem jí, že jsem netušil, že se staví i někdo jinej... mávla nad tím rukou, ale štvalo mě to. A jí asi taky. Nedivím se. A taky bych to nikdy takhle nezkombinoval, jenže domluvit se je prostě někdy těžký. V každém případě reagovala skvěle na tu zápletku s kolem.
„Ať si to kolo strčí někam, já mám ve sklepě jednoho teréňáka, tak jestli bude Myška chtít, ať si ho půjčí." Na to se nedalo pomalu ani reagovat, ale Soňa mě stejně předběhla:
„A ať radši přijde sama."
Jo, jo, mám, co jsem chtěl.
Na schodech ústavu jsem potkal kolegyni Stöhrovou. Pozdravili jsme se s úsměvem, a mě napadlo, že by možná zrovna ona mohla vědět o nějaké té práci.
Sice je pravda, že zrovna letos se finanční možnosti poněkud zúžily, ale někde začít musíme. Domluvili jsme si schůzku po obědě, aspoň mě nevyhnala rovnou.
„Tak Jiří, co pro mě vlastně máte," upravila si účes, a zaměřila brýle, které ji mimochodem velmi slušely, přímo do mně.
„Jedna moje... bývalá kolegyně, ještě z dob, kdy jsem pracoval ve výzkumu (asi není vhodné hledat místo pro vlastní partnerku u kolegyně přímo) se rozhodla po delší době pracovního volna hledat práci.
Má slušnou kvalifikaci, jazykové schopnosti... chtěl jsem se zeptat, jestli tady u nás by se nenašlo něco pro ní."
„Víte, jaká je situace teď..."
„Vím, ale za zeptání nic nedám."
Na požádání jsem jí nadiktoval základní informace, postgraduál v USA, překladatelské odborné zkušenosti... prostě, co jsem věděl.
„Ono to zní docela zajímavě, třeba zrovna v souvislosti s tím novým projektem v Holandsku teď. Myslíte, že by jí to zajímalo?"
No tak to by byla bomba.
„Nevím, o ničem konkrétním jsem s ní zatím nehovořil."
„Promiňte, že se ptám... ale váš vztah je... řekněme... osobní?"
Na chvíli jsem se zarazil. Přece jen je to teď v podstatě obchodní jednání. Asi bych neměl osobní věci do toho zatahovat.
„Nijak zvlášť. Prostě jsme se náhodou potkali, a napadlo mě, že by byla škoda jejích schopností nevyužít."
„Rozumím."
Paní Stöhrová si udělala pár poznámek, a pak mi nabídla termín pro Pavlínu na schůzku.
„Pokud je taková, jak říkáte, myslím, že bychom pro ní uplatnění našli."
„Tak to vám děkuju předem, Sašo."
Chvilku si mě prohlížela, a pak řekla: „Jen abyste pak nelitoval."
Moc jsem nad tím nepřemýšlel, byl jsem rád, že Pavlíně můžu dát aspoň nějakou nabídku. Jenže některé věty by se přehlížet neměly.
ONA
Keď som sa vrátila domov, sedel v obývačke a zjavne na mňa čakal.
„Přemýšlel jsem o našem vztahu. Chápu, že jsi byla nespokojená. Ale doopravdy tě miluju a nechci abys odešla. Co myslíš, že tě čeká? Nabízím ti všechno, protože ženská jako ty jsi, to zaslouží..."
Here we go... a to som si myslela, že už mám vyriešené. Z nejakého dôvodu ma jeho slová popudili.
„Prečo... prečo si mi niečo takéto nepovedal, keď som o to ešte stála? Keď by som za to dala čokoľvek? Vieš, ako mi to chýbalo? Vieš, ako strašne osamelo a nešťastne som sa cítila celé roky?"
„Pročs mi to neřekla? Jak jsem to měl vědět proboha?"
„Pretože som si myslela, že každý, komu na mne trochu záleží, to musí vidieť!! Pretože som mala pocit, že by som sa inak vnucovala, žobrala o pozornosť! A to je niečo, čo nedokážem, bohužiaľ."
„Začněme znovu, prosím... opravdu tě miluju... dostaneš, o co si řekneš... nechci o tebe přijít... poslouchej, za pár dní máš výročí, oslavme tu čtyřicítku jako novej začátek... zvu tě na plavbu z Benátek do Cannes, takovou tou velikou lodí co má kina a tak."
Cítila som hnusnú zmes hnevu, ľútosti a smútku. Prečo všetko v mojom živote príde neskoro?
„Nechcem ísť na žiadnu loď. Nevieš ani to, že na lodi mi je vždycky zle jak psovi? Nechcem ísť už s tebou vôbec nikam. Pochop to. Chcem začať znovu, ale nie s tebou. Je mi veľmi ľúto, že to takto dopadlo... veľmi ľúto."
„Kdo to je??" spýtal sa s ťažko potlačovaným hnevom a ja som v žalúdku pocítila zovretie... strach o Jirku.
„Je predsa úplne jedno, kto to je. O neho nejde, ide o nás. Že pätnásť rokov s tebou fakt stačilo."
„Já si toho hajzlíka najdu!" zreval, a vzápätí som druhýkrát počula tresknutie vchodových dverí.
Vytiahla som mobil: Jirko, prosím dávaj si pozor, chce konfrontáciu, chce ťa nájsť... bojím sa."
ROMAN
Byla jsem tehdy před rozhodnutím jestli se přestěhovat z Prahy za přítelem do Hradce a práce jsem měla v Praze 2, tudíž mě nic zas až tak netlačilo, spíš jsem koukala jaké mám v Hradci vyhlídky v oboru a jestli by se tam nenašla nějaká práce, co by se pěkně vyjímala v mém CV. A záhy jsem pochopila, že je to bez šance, že když budu chtít, tak můžu z fleku nastoupit u pana Kouly v prodejně potravin, i v Tescu jsem často vídala cedule. Na netu sháněli z těch "lepších prací" v podstatě jenom účetní, možná kdybych měla štěstí, sehnala bych místo sekretářky. Já netvrdím, že se v Hradci dobrá práce nedá sehnat, také jsem nesháněla nějak zvlášť dlouho, protože jsem krátce nato otěhotněla...ale přijde mi úsměvné, že by ženská po 15 letech doma získala místo na univerzitě na první optání... to už mi přijde pravděpodobnější ta O perníkové chaloupce
a jak pozoruju Romanovu tvůrčí metodu, tak ani nezíská, jelikož nikdy nic není tak, jak se na první pohled zdá
tu metodu, že čtenářstvo Kudlanky se vyjádří v diskuzi pod článkem a autor to pak zapracuje do následujícího dílu? Viz třeba "Petra předstírá těhotenství" nebo "Pavlína nechce hlídat Myšku"?
