Pojedeš do Holandska," oznámil mi Přemek ještě před poradou. Než jsem stačil cokoliv říct, pokračoval: "Vrije Universiteit si vyhlídla náš projekt na ef-osmičce a chce o něm vědět pár věcí." "To je skvělý, Přemku, ale počkej... to není jen tak." "Neumíš anglicky? Pojedu taky, ale potřebuju někoho, kdo do toho vidí jako ty."
"Domluvím se, v tom není problém."
"Tak v čem? V práci je teď poměrně klid, a jesti potřebuješ peníze... " "Ne, teď už snad ne," usmál jsem při vzpomínce, jak mi nabídl druhej den, co jsme se tu potkali, půjčku. A že se tenkrát velice hodila. "Řekni mi, kdy a na jak dlouho. Víš, že tady nejsem sám."
"Jo, rozumím." Přemek se podrbal ve vlasech a zalistoval ve svém pda.
"Jo, čili je to příští týden, od pondělka tak na tři dny, možná do pátku. Záleží, jak zapůsobíme. Hlavně ty."
Tomu se říká trefa. Sice jsem vůbec netušil, co je to ef-osmička, ale to, že si někdo všiml našeho projektíku, mě prostě potěšilo. Vzal jsem telefon s tím, že zavolám Myšce, ale pak mi došlo, že je vlastně ve škole.
No tím líp, aspoň si promluvím s Pavlínou, stejně ji asi budu potřebovat u toho.
"Ano, miláčik?" ozvalo se na druhé straně.
"Lásko, " usmál jsem se i po drátě, vlastně i bez drátů. "Mám pro tebe báječnou novinu."
"Povídej, nemôžem sa dočkať." Ta její českoslovenština přímo lahodila mým uším.
"V Holandsku si všimli, že tu máme jeden projekt, a dneska mi Přemek řekl... no - prostě příští týden vyrazíme, lásko."
"Zlatíčko moje, to ti gratulujem... čiže týmto ma pozývaš, ano?" zeptala se potěšeně Pavlína. Aha... to mě nenapadlo.
„No... ne... lásko, jde o služební cestu..." úplně jsem na dálku cítil, jak chladne. Sakra, nemůžu si zatím dovolit zaplatit jí takový výlet.
„Aha... rozumiem. Jasné. Aj tak je to skvelá správa. Dúfam, že budete úspešní. Kedy ťa uvidím? Nemohol by si dneska po práci?"
„Pavlínko, dneska musím zavézt Myšku na kytaru a je nutné nakoupit, nemám z čeho ani uvařit večeři, omlouvám se. Večer nemůžeš?"
„Nie. Občas musím byť aj doma... nechcem mať problémy, kým to nerozseknem."
„Ok, tak se uvidíme zítra?"
„Dobre, láska moja, teším sa na teba veľmi."
„Já na tebe taky, Pavlínko."
Druhej den jsme seděli u nás. Přemek mezitím upřesnil informace o výjezdu na zahraniční univerzitu a já potřeboval, aby se někdo tři dny staral o Myšku. No - staral - spíš aby na ni někdo trochu dohlédl, naštěstí už je velká...
„Pavlínko, jak jedem příští týden do toho Nizozemí, nemůžu tady nechat Myšku samotnou. Nemohla bys..." začal jsem nesměle.
„Nemohla by som čo?"
„Nemohla bys na ni ty tři dny dohlížet?"
„Jirko promiň, ale to by som teda naozaj nemohla. Ako si to predstavuješ? To ju mám zobrať k nám a povedať manželovi, že sorry, musím sa trochu starať o dcéru svojho milenca? A úplne sa odsťahovať z domu ešte nechcem. Ešte to nemám rozmyslené... premyslené... ešte som sa definitívne nerozhodla proste", trochu prudce postavila sklenici na stolek a začla chodit po pokoji. Vypadala trochu naštvaně.
„To je opravdu problém se odpoledne zastavit u nás a třeba si s ní dát kafe?", cítil jsem, že začínám být naštvanej taky.
„Ja nehovorím, že to je problém. Ale ... mám taký pocit, že má spútavaš. Vieš jako to myslím?"
Skoro jako bych viděl její sestru. Přece jen i dokonalá láska má hranice, koukám.
„Pusť to z hlavy," zvedl jsem se a šel jsem pro Pavlíny kabát. Stejně už měla nejvyšší čas, vilka čekala.
„Ty ma vyhadzuješ?"
„Ale ne... stejně už bys za chvíli šla, je půl sedmý."
„Jirko, skús ma chápať prosím."
„Jo... to jsem myslel že dělám, když jsi mluvila o lásce."
Chvíli mlčela, pak se zvedla a nechala se okabátit.
„Ja som nechcela... možno by to nejak..."
„Nedělej si starosti. Řeknu Soně, má to kousek a Myška ji ráda uvidí."
Pavlíně se blýsklo v očích.
„To nebolo nutné."
„Je to nutné Pavlíno. Já ji tady samotnou nenechám."
„Ale veď som zrovna chcela... „
„Nelámej nic přes koleno. Máš pravdu. A byl bych rád, abys věděla... „
Podívala se na mně tázavě.
„...že tě nechci proto, abys nám vařila a štupovala ponožky. To zvládáme sami."
„Čo je to štupovať?"
„Mno... zašívat ty díry v nich."
„Aha... no to aj tak nerobíte."
Usmál jsem se. Pusu jsme si dali. Sice nic moc, ale něco tam bylo.
Následujícího večera jsme se s kolegy sešli U Lva, to je docela útulná hospůdka uprostřed Hradce. Měli tu nejen svěží pivo, ale i obsluhu, v krbu praskalo dříví a bylo hezky. Na pivo jsme si ještě nezašli, co jsem tady. To není u ajťáků zas tak častý jev, ale je fakt, že Přemek s Křečkodlakem jsou ženáči, navíc bydlí mimo Hradec, takže se k tomu moc příležitostí nenašlo.
"Já bych tu svoji potvoru nejradši zakous. Místo volného víkendu si vymyslela, že budeme stěhovat bordel z půdy, a samozřejmě na to pozvat firmu nemůžeme, protože tam je spousta intimních věcí, prý," rozpovídal se Křečkodlak, když poprvé ochutil místního kozlíka.
"Mně to povídej," přidal se Přemek, "celou sobotu a neděli jsem musel vozit králíky, to mi ta moje pro změnu vyjednala s tchánem. Nenávidím králíky."
Křečkodlak si ho změřil ostrým pohledem.
"Tedy," opravil se Přemek, "ne, že bych je nenáviděl, když je zrovna nemusím převážet. A vlastně mě napadá, že spíš mám plný zuby tchána už. To Jirka se má, tyhle starosti už ho netrápěj."
Netrápěj? Nevím, netrápily mě nikdy, a v podstatě mi docela chybí nějaký to příbuzenstvo a návštěvy a vůbec... asi to bylo tím zlatavým mokem, ale najednou se mi zastesklo po Mileně. Co asi dělá... právě teď?
"Už máš nějak zařízenou dceru?"
"Je to kočka, zařizuj pečlivě, ať se ti tu nezatoulá," rýpnul si Křečkodlak, ale obšťastnil jsem ho zhruba stejně ostrým pohledem, jako on Přemka kvůli králíkům a pochopil.
"Nějak to vyjde. Aspoň doufám, takovýhle příležitosti se nepouštěj."
"Stejně jsme dobrý," oznámil nám Přemek. "Nenapadlo by mě, že z toho vytlučem tohle."
"Jirka je dobrej. Kdyby tu nebyl, tak bys nejel nikam," zkonstatoval Křečkodlak a já v duchu zkonstatoval, že to nebylo šťastný prohlášení.
Naštěstí se v tu chvíli rozesmál Milan, pobavil ho vtip v nějakém plátku. Smát se uměl tak, že jsme neměli jinou šanci, než se zasmát s ním. A to ten vtip zas tak skvělej nebyl. Víte, jak se modlí ajťáci? Ve jménu Otce, i Syna, i Ducha svatého, Enter!
Poseděli jsme dlouho, bylo nám spolu fajn. Už jsem něco takového měl zapotřebí.
Když jsem se vrátil, Myška ještě nespala, řádila na facebooku a už věděla, co ji příští týden čeká.
„Ti gratuluju tati."
„Dík, Myško. Co bylo ve škole?"
„No v podstatě nic - matiku suplovali a tělák mě pohybově unavuje."
„Ty jsi číslo."
„Tati... „
„Copak Myško?"
„Neplánuješ náhodou... „
No to by mě zajímalo, co mě ještě nenapadlo.
„... že bych jela do Rychnova, když tu nebudeš?"
Ulevilo se mi. To opravdu ne.
„Neboj, to mě tedy opravdu nenapadlo. Domluvím se se Soňou, staví se tu každý den a jinak budeš mít volnej byt. Šlo by?"
„Určitě... a tati?"
„No povídej."
„Proč se nestaví Pavlína?"
„Jak bych ti to řekl... prostě se jí to nehodí teď."
Chvíli přemýšlela a pak řekla: „Petře by se to hodilo."
Jo .. jak to ten Milan, řekl? Enter.
ONA
Prečo je taký - veď sme sa mohli nejako dohodnúť? No pretože je to lev! Posledné, čo sa dá od neho čakať je, že sa bude nejako doprosovať, keď sa cíti odmietnutý, dotknutý. No, zas tak veľmi čudné by mi to nemalo pripadať, akúsi podobnú apriórnu hrdosť, ktorá ovplyvňuje všetku komunikáciu, mám aj ja. Chceš, nechceš? Nechaj tak!
Lenže je mi to ľúto, ozaj som bola ochotná nejako to poriešiť. Keď s tým začal, netušila som, že chce tak málo... zastaviť sa každý deň by fakt nebol problém. Myslela som, že by som tam musela byť aj v noci... Teraz to vyzerá, že mu nie som ochotná pomôcť ani v maličkostiach. A to nie je pravda.
Viem, že som ho sklamala... a nenávidím ten pocit. Nemala byť naša láska dokonalá? Ja ju tak vnímam, ale nevymýšľam si to? On to asi vidí tak, že v tom prípade by pre nás nemal byť problém urobiť pre seba vzájomne čokoľvek... doslova čokoľvek. Podľa mňa je láska „dosť" dokonalá aj vtedy, keď si dávame všetko, čo máme k dispozícii, nemusí to byť nutne všetko, čo by bolo teoreticky možné... hm, a dávam mu všetko, čo mám k dispozícii?
Asi ozaj nie... myslím stále len na svoje problémy doma, ale on má tiež problémy, a nie malé. Veď ja vôbec netuším, aké to je, starať sa o dieťa. A byť na to sám. Chudákovi Jirkovi s tým nemá kto pomôcť, keby mal aspoň ešte rodičov... Musí to byť veľmi ťažké. A čo urobím ja, keď potrebuje pomôcť? Bez premýšľania odmietnem. Hlavne, že mám plno rečí o láske.
Pavlína, môžeš sa hanbiť. Asi horšie, ako sklamať druhého, je sklamať seba. Môže sa človek ešte v štyridsiatke zmeniť? Ako sa to robí? Nechcem o Jirku prísť.
Chcem mu dokázať, že ho milujem.
ROMAN
Nu, tak zase za týden. Ve jménu Otce, i Syna, i Ducha svatého, Enter!
Danielu určit taky Co napadlo mě, nenapíšu, nejsem autor. Ona jak úžasná láska narazí na realitno, dochází k úrazům. Člověk se pak diví, jak snadno se může naštvat nebo aspoň hodně podivit...
Přijde mi, že ON v tom také pěkně šlape, jako slon v porcelánu...
Mimochodem, fakt se někde dospělí lidi oslovují lásko a Pavlínko?
Asi to bude tím, že jsem taky květinka křehká, rozmazlená
Komu doma říkají místo toho "stará", ať nečte romantické příběhy
A až mi miláček přestane říkat lásko a miláčku a sluníčko, budu mít pocit,že je asi něco špatně....
A to už jsem víc než dvakrát dospělá.... 
Už jsem se chtěla začít divit, jak velkého pochopení se jí dostává ausgerechnet od Kudlanek.
Jasně, že není povinná hlídat puberťačku, ale napřed odmítnout a potom brblat, že sa veď mohli nejako dohodnúť? Jako kdyby chlapec pořádně zažebral, že by se milostivě uvolila? To je teda fakt start vztahu jak noha. Čím dál víc mi připadá, že by chtěla sedět jedním zadkem na dvou židlích - jednoho chlapa na hmotné zajištění, druhého na city a sex, spútať by se nedala ani jedním... no, pokud to bude vyhovovat těm chlapům, tak proč ne.
Ještě mě trochu zarazilo, že Myška neprosazovala, že se o sebe ty 3 - 4 dny postará sama, zvlášť, když pokud bude mít v záloze někoho, kam může vyslat SOS (Soňu, Pavlínu, bráchu, Petru). Asi mám o samostatnosti puberťáků deformované představy.
U nás se taky láskuje a miláčkuje a minimálně o jednom dalším páru vím ,říkají si tak běžně i na veřejnosti a přišlo mi to u nich naprosto normální. Pokud to není doprovázeno infantilním ťuťkáním, tak se neznepokojuji.
