Je krásně. Prostě si ty prázdniny Myška uměla vybrat jako všechno. Na lyžích jsem nestál skoro dvacet let, ale docela se těším. Pavlína dorazila krásná, už jsem ji viděl, jak se kvůlí ní tvoří fronty na sjezdovce od vleku až na kopec. Ještě, že ji máme...
Deník horala
- Pondělí, jasno, teploty od -5 do 0
Měli jsme se původně sejít až před odjezdem, nechtěl jsem ty dvě zbytečně brzo seznamovat, v téhle situaci. Jenže bez ní bych to nepobalil. Dokonce mě přinutila vzít si čepici.
Řekla, že se mnou nejede na hory, pokud nebudu mít sebou aspoň jednu čepici.
Řekla, že my Češi houby víme o horách a že se vůbec nediví, když slyší furt o těch mrtvejch v Tatrách nebo Alpách.
Tak jsem kapituloval. Naopak mi z kabely vyhodila takový ty blbý řemínky, co se za mého mládí musely povinně vázat k nohám. Tedy vlastně k lyžím. No prostě to byl děsnej vynález, co uměl docela slušně omlátit lyžaře, než se zastavil. Smála se, že bych to měl nabídnout do technického muzea.
"Jo a, Jirko .. tieto rukavice si môžeš zobrať na prácu v lese, ale nie na lyže. Nemal by si v nich cit, a bola by ti zima, vieš?"
"Pavlínko, já nepotřebuju cit, já potřebuju bezpečí. Jestli padnu na obličej, tak si ho o ně prostě odložím."
"Čo by si padal, veď si hovoril, že si jazdil rád."
No to jo... ale kdysi. Poslední výlet do Krkonoš se mi vydařil tak, že jsem poprvé v životě měl otočený koleno nadvakrát (pak se mi to ještě podařilo zopakovat) a nějak jsem ten vztah k prkýnkům ztratil. Kdyby věděla, co mě stálo za sílu tohle rozhodnutí, tak by mě příbalila ještě i nafukovací skafnadr, pro jistotu.
"Helouuuuuuuuuuuuuu Mauziiiiii," zahalekal docela sympatickej hlas ve dveřích.
"Helouuuuuuuuuuuuuu Samiceeeeee," odpověděla moje dcera.
No potěš. Samice. To je zase co???
"Tati, to je Terka, ta moje kámoška, co pojede s náma."
Musel jsem v duchu uznat, že to je fakt samice. Myška mi sice říkala, že Terka je o dva roky starší, ale nějak jsem si neuvědomil, co to reálně obnáší.
"Brý den," podala mi ruku. Pěkný děvče, s jiskrou v oku. Ještě že dorostenky mi opravdu a úpřimně nic neříkaj.
"Môžeš mi pomôct potiahnuť tie lanká?" zavolala na mně Pavlína.
"Samozřejmě miláčku," usmál jsem se. Ať žijou hory.
- Úterý, téměř jasno, teploty od -7 do -3
Včera jsme dojeli skoro za tmy, měl jsem si vyzkoušet nasazovat řetězy ještě v Hradci. Nevadí, náladu nám to nezkazilo, holky se koulovaly, já si zaklouzal pod auto a nakonec jsme vlastně dojeli ještě včas. Jídlo bylo, pokojíčky připravené.
A Pavlína... Pavlína byla nádherná.
Milovali jsme se skoro celou noc, dlouho jsem nezažil, a kdoví jestli vůbec, takovouhle ženu. Třeba to opravdu není jen nějaká chiméra, že prostě existujou lidi, co se potkají a patří k sobě. Kompletně.
Povídali jsme si, smáli, hladili se ... bylo to jak znovuzrození a jestli mě smysly nešálily, nejen pro mně. Snídaně byly naštěstí do devíti, a nikdo na nás nespěchal.
Myška s Terezou, nebo tedy spíš se Samicí asi taky řádily skoro do rána, takže jsme se v podstatě ráno všichni sešli.
Pavlína možná takticky, možná jen ženským citem, zatím komunikovala spíš s Terezou. Napadlo mně, že to je vhodnější, přece jen pro Myšku nebyla Petra zas tak vzdálená ještě... dáme tomu volný průběh.
Svítilo slunce, zapůjčili jsme výstroj a na svahu bylo opravdu hezky... dokonce jsem měl pocit, že mě přece jen ty nohy docela poslouchaj. Užival jsem si to. Na Pavlínu jsem neměl, ale nevypadala, že by jí to vadilo. Občas profrčela kolem, občas se přistavila, usmála a řekla, že mě miluje. A ať nekoukám po tom vleku, na cestu dolů ho použít nesmím.
Jak jsem tak sledoval Terku, vypadalo to, že na lyžích stála asi tak často jako Myška, tedy vůbec. Když už obě vypadaly jako sněhuláci, přijela k nim Pavlína a něco chvilku řešily. Posadil jsem se u boudy, a nechal se ohřívat paprsky a voňavým svařákem. Tenhle klid jsem si fakt zasloužil.
"Tatíííííí," slyšel jsem halekat Myšku.
"Koukéééééééééééj," sotva jsem ji dohledal na svahu, nestačil jsem se divit. Sice ne úplně jistě, ale poměrně půvabně sjížděla nejen ona, ale za ní i Terka. Pavlína si to baletila kolem nich a ještě mi u toho stačila mávat.
Když jsme dorazili k večeři, musel jsem všem složit poklonu.
"Tedy dámy, nevěřil jsem svým očím, když jsem vás všechny viděl, jak to zvládáte. Nedělám vám ostudu?"
"Děláš," řekla Myška."Ale nebudeš."
"No nebudu... u toho svařáku je hezky a já si aspoň počtu konečně."
"Nie miláčik, vymysleli sme to takto..."
A Pavlínka mi začala sdělovat, co na mně na zítřek chystají. Samozřejmě lyžařskou školu. Ach jo. Ale proč bych se neměl vyřídit nejen před dcerou a její kámoškou, ale ještě i před svojí milovanou.
- Středa, nejasno, pod bodem mrazu
Probudit se s Pavlínou v náručí, to je jakoby se sen přenes z noci do dne. Venku sice začínalo počasí trošku škaredět, ale na druhou stranu, aspoň nebudu tak vidět. U snídaně se holky nemohly dočkat, až vyrazíme a tak jsem si o to víc vychutnával vajíčka, a kávičku a rohlíčky a...
"Dosť, ideme, lebo mi tu pukneš," zavelela Pavlína a mně nezbylo nic jiného než sklapnout komíny a vyrazit. Holky trénovaly na kopci, fakt jim to docela šlo.
"Som ťa včera sledovala... ", čekal jsem, co uslyším - pokud vím, na žádnou lyžařku jsem ani nekouk. Skoro.
"... a malo by to ísť. Síce na tom stojíš ako kružítko, ale nebude to beznádejné."
Kružítko. Ona mně řekne kružítko. Tuším první trhliny v našem vztahu.
Ale musím uznat, že věděla, co říká. A bylo vidět, že ty hory jsou pro ní opravdu radost. Trochu jsem se zasnil, už jsem se viděl, jak s ní velikými ladnými oblouky sjíždím minimálně do Obřího dolu, vyměňujeme si při tom romantické pohledy... a to byla blbost. Mulda se tomu říká. Vyhodila mně do vzduchu, carvingy necarvingy a byla to největší otočka mého života - škoda, že vertikální.
- Čtvrtek - pátek, pokojová teplota
Konečně mám klid. Dokonce oficiálně nařízenej od boudového lékaře. Čtu si, spím... doháním všechny probdělé noci, kdy jsem do rána nemohl spát ... ještě před rokem třeba. Holky se přiženou na oběd, pleť jim září od slunce a mně je s nima krásně. Myslím, že tenhle výlet se povedl. A snad i Myška už začíná chápat, proč Pavlína. Jsem štastnej.
ONA
Našťastie ma napadlo, že by potrebovali pomôcť s balením, inak neviem, čo by sme tam týždeň robili. Jirka by bol schopný vybrať sa do hôr bez čiapky! Zato sa zaujímal o to, či nepotrebujeme vosky. Vosky! Musela som mu vysvetliť, ako v 21. storočí vyzerajú lyže. Podľa mňa si to predstavoval zhruba ako vo filme Krakonoš a lyžníci. Ale inak je hrozne zlatý. Síce som ho musela odvolať, ak som nechcela, aby päť minút čumel na tú mladú, keď sa zjavila, ale čo už. Lev zostane levom až dokedy nebude po ňom, nech sa pozerá. Aspoň si môžem myslieť, že to má podložené, keď mi hovorí, že som najlepšia zo všetkých. Stačí sa mu pozrieť do očí a viem, že to myslí vážne. Naša prvá spoločná noc bola nádherná. Taký pocit splynutia s inou bytosťou som nikdy nezažila. Splývali totiž nie len telá, ale aj duše.
Bola som šťastná, ako už veľmi dlho nie.
Koexistencia s Myškou dopadla dobre, i keď som sa toho dosť bála. Je fajn, nemala potrebu „dať mi to zožrať" a má taký istý zmysel pre humor ako jej otec, čo je skvelé. Naučila som ju robiť oblúky, na carvingoch je to pomerne jednoduché. Dokonca mi zverila, čo robili s Terkou v noci, ale musela som sľúbiť, že to nepoviem tátovi. A veru nepoviem.
Je mi fuk, že Jirka tomu lyžovaniu moc nedal, hlavne že má pochopenie pre mňa. Bolo to skvelé, byť pre zmenu s niekým, čo neustále neotravuje, nevyčíta, neprudí, nesťažuje sa. Čo nechá človeka žiť, a pritom to absolutne nesúvisí s nezáujmom. Najkrajšie ale asi boli večery pri sviečkach. Máme si toho toľko čo povedať... Prišli sme napríklad na to, že keď sme boli malí, a ochoreli sme, obaja sme sa radi v posteli obložili knižkami, a vychutnávali si samotu prázdneho dopoludňajšieho bytu, keď všetci ostatní boli v škole. A naše obľúbené knižky boli samozrejme tie isté... proste ak existuje osudová láska, tak toto je ono.
Bola som každý děň unavená z lyžovania, ale aj tak sme usínali až nad ránom. Keď s Jirkom šmykla tá mulda, zľakla som sa, že už ani nevstane. Naštastie stačilo, aby ostal v posteli, aj tak so mala pocit, že bolo treba, aby sa poriadne vyspal. Muselo ho boleť po tom páde celé telo, ale nedal mi to vôbec znať... keby som ho neprekvapila v kúpelni, keď sa snažil vyliezť z vane, ani len by som neverila, že sa tak doriadil.
Doma ma čakala tichá domácnosť. No, že by ma to veľmi prekvapilo, sa nedá povedať. Bude nutné vážne sa zamyslieť, ako ďalej. Sú osudové lásky schopné prežiť každodenné ubíjajúce starosti, alebo je potrebné kvôli nim čo najskôr umrieť, aby zostali osudovými, a nezmenili sa na nefunkčné manželstvá?
Budem sa musieť spýtať Jirku, čo si o tom myslí.
A aké má vlastne plány.
A aké mám vlastne plány ja?
ROMAN
Mě by hodně zajímal pohled Myšky, začíná mi v tom líčení chybět. Co si myslí Pavlína je v podstatě odhadnutelné.
Myška má ráda tátu a asi je ráda, že je táta rád a že je konečně trochu klid po tom, co bylo. Tak jsou všichni tak nějak rádi, že jsou rádi
Teď se projeví, jak jsem nepozorná, protože jsem u mytí nádobí dumala, jestli ta Pavlína někde pracuje, nebo jen doma podporuje muže - a nevim. Nevíte někdo? Ta ženská mě šíleně irituje. Ovšem mě drtila i Irene ve Forsythech, tak se to nedá brát úplně vážně.
A po Wendyině ujištění, že absolventka ČVUT nebo něčeho podobného radši dřepí doma, než aby se zapojila do pracovního procesu, se mé antipatie ještě trochu prohloubily.
Nebo že by byla vzdor vzdělání nezaměstnatelná a registrovaná na pracáku?
Nicméně rozumím tomu, že ženské, co se musí živit samy (případně včetně svých dětí) celoživotní tvrdou vlastní prací, je nemůžou vystát, i když jsou mezi nimi samozrejmě i příjemné, milé, pracovité a na všechny kolem myslící osůbky.
Šance Pavlíně neberu - snad je dost asertivní na to, aby věděla, že ji všichni nemusí milovat a obdivovat
Patrně se ve mně snoubí závist, vrozená frigidita a prudérní postoj k nevěře, tak co by si dělala vrásky.