Zvykl jsem si na ten nový rytmus. Ráno vstát, připravit svačiny, případně i oběd. Pak práce, porady, jednání... Odpoledne, spíš v podvečer úřady, nákupy, vaření, úklid. Kolikrát mě napadlo, když jsem si chtěl zanadávat, že je na světě tisíce lidí a hlavně těch takzvaně "slabších", co tohle mají denně spoustu let. Takže jsem si to nadávání v sobě nechával na někoho úplně jinýho - na Milenu.

     Zjistil jsem před časem, že je pro mne docela uklidňující, když si ulevuju směrem k ní. Ale taky jsem zjistil, že to dělám v poslední době málokdy. Že jsem vlastně štastnej, že už není. Nevím, jestli to celé manželství byl omyl, ale docela určitě jsem našel nový smysl ve věcech, který někam vedly. A to byl potěšitelnej rozdíl. 

     Chvíli před půlnocí mi došel mail, ve kterém mi spolužák z gymplu a spoluhráč ze studentské kapely sděloval, že se mu narodila dvojčata.

     Popřál jsem mu - a vybavila se mi dnešní scéna s Petrou...

     A předchozí rozhovor s Myškou. Fakt nevím, jestli bych opravdu ještě teď chtěl mít tyhle starosti... a radosti. Je fakt, že se mu asi bude žít radostnějc, ale přece jen... no, nevím.

     Gott si taky stěžuje, že se nevyspí, napadlo mě zlomyslně.  

     A v pondělí začínají prázdniny. Tedy Myšce. Zasloužila by si odpočinout, nebo spíš vyvětrat. Hory. A taky by zasloužila vytahat za uši, za to, co vymyslela Petře. Hm. Takže vyrazíme na hory - a ve třech. Skoro jsem měl chuť jí vzbudit, ale pak mě napadlo, že přece jen je ráno moudřejší.

     "Vstáááááávat," zahalekal jsem a šel si odlepit víčka od bulev. (No to je zas slovo...)

     Místo obvyklého otráveného "...a cvičiiiiit" bylo ticho.Opláchl jsem se, vyčistil zuby a zašel k Myšce.Nespala, dokonce ani nemžourala.

"Ahoj. Copak je?"

"Ahoj tati."

Je to dobrý, mluví..."Ty nebudeš dneska vstávat? Prázdniny začínají až zítra," usmál jsem se na ni.

"Budu."

Sedl jsem si k ní na postel a podrbal jí po vlasech."Tak vstávej. Dneska se naběháme." 

Přišla za chvilku do kuchyně, sbalila si svačinu a řekla:"Hodíš mě dneska do školy?"

"Jo. Ale dneska je to jen na náměstí, ne?""To jo. Nevadí?"

"Vůbec. Hoď sebou, auto je dneska dál."

     Kdyby měl člověk jedinou indicii, a sice systém parkování a s ním spojený podivný platební záležitosti, tak by se nemoh splést, ve kterém městě bydlíme.

     Když jsem sem přišel, zmínka o parkování byla snad v první větě po vzájemném představení v podstatě od každého člověka, co jsem potkal.

     Dnes už mám vypracovanej systém, ale jelikož bydlíme v centru, občas to člověka přinutí zaparkovat trochu dál. Ale na náměstí odvážet Myšku, to tu ještě nebylo. 

"Ty mi chceš něco říct, nebo tě bolej nohy dneska?" začal jsem takticky.

"Ani ne, jen mě mrzí, že jsem tě naštvala."

"Naštvala mě Petra. A ne jednou... neřeš to."

"Fakt?"

"Jo. A mám pro tebe dobrou zprávu."

"Povíííídej."

"Pojedem na hory. Když jsou ty prázdniny..."

"Huráááááá. Ty jsi úžasnej příbuznej, tati," rozesmála se Myška.

"Ale nebude to jen tak."

"Aha. Budu si muset čistit zuby."

"Ne, bude to horší. Pojedeme s Pavlínou. Ať už v tom máš taky jednou jasno."

Myška drobet zhasla."A musí to být?" "Musí. Ono nic není zadarmo a když už jsme to oba takhle projeli, dáme to dokupy zase."

Dojeli jsme na náměstí, Myšku jsem vysadil. Dala mi pusu. 

     Tak dneska konečně ten pianovej šumař a romantický večer.You are so beautiful nás obtékalo jako noční duha a já bych nejradši Pavlínu přiobjímal až někam do sebe. Tomuhle se říká štestí. Určitě.

"Som šťastná."

"Jsi. Cítím to. Já taky, Pavlínko moje."

"Teraz neviem, čo by som si mala ešte želať..."

"To je nebezpečný," usmál jsem se, "člověk má mít nějaká přání asi pořád."

"Teraz nie... som nasýtená láskou."

"A miláčku... "

"Áno?" přivinula se ke mně jako kočka. "... v pondělí odjíždíme na hory. Chceš?"

Místo odpovědi mě políbila celým tělem. Ještě, že sedí šumař zády, jinak by převrh břinkotruhlu.

"Zítra má Myška poslední den ve škole a pak začnem balit.

"Trošku ztuhla."Čože?"

"Říkám, že budeme s Myškou balit přes víkend." "Chceš povedať... že pôjde s nami?"

Ztuhla docela dost.

"Jistě. Jsou to její prázdniny."

"Mal to byť náš romantický výlet..."

"Pavlíno..."

      Sedli jsme si ke stolu, to štestí fakt nemá dlouhej poločas rozpadu."Myška je pro mne víc než dcera... je to můj parťák. Já bez ní do ničeho nepůjdu." "Takže nemáme šancu byť sami spolu, alebo čo mi to vlastne hovoríš?"

"Ale ne..." Zapálil bych si nejradši, ale to už by mě asi sežrala komplet. "Prostě jen... jsou to její první normální prázdniny tady... a nechci ji někam zastrčit jen tak... herdek."

Prohlížel jsem si jí. V šeru jí zářily oči. Nebyly zlé, spíš trochu zklamané."Jirko... ja nechcem teba a Myšku od seba trhať... len som si myslela... "

     Přemýšlel jsem. Ani jedné z nich se to moc nelíbí a přitom spolu jednou být prostě musíme. Pokud si tedy něco nevymýšlím zase.

     Pokud to Pavlína cítí tak jako já. Tak jak říká, že to cítí. A tomu věřím, jako málo věcem v životě. Najednou jsem byl netrpělivý. Nač se zdržovat, když cíl je jasný? Najednou jsem neměl vůbec chuť ztrácet další týdny a měsíce života. Trable s Milenou zcela stačily. Chci konečně normálně žít. A chci Pavlínu. Není moc příležitostí, jak to vsechno poskladát.

     Musí existovat nějaké řešení.A existuje!

     "Pavlínko, poslouchej .. něco mě napadlo... bude romantický týden i prázdniny. A dokonce i Myška bude spokojená."

    Prišla som domov opitá láskou viac, ako vínom, ktoré mi celý večer kupoval Jirka. „Kdes byla?“ ozvalo sa z pracovne. „S babami vo vinárni, hovorila som ti, že pôjdeme,“ snažila som sa znieť čo najnormálnejšie. Odkopla som čižmičky a ponáhľala sa do kúpeľne, zmyť pre istotu všetky cudzie vône.

     Hm... cudzie... práveže vôbec nie cudzie. Tie najvzácnejšie na svete. Stála som pod sprchou a bolo mi za jeho odtekajúcou vôňou podivne smutno. Ale predstava, že budúci týždeň pôjdeme spolu do hôr, ma obveselila. Jirka vymyslel, že vezme Myšku s nejakou kamarátkou, aby mala zábavu, a my viac času na seba.

     Nemôžem sa dočkať. Je ale samozrejme nutné dôkladne sa pripraviť. Vybrať vhodné oblečenie. Hlavne bielizeň je dôležitá. Jirka bude dokonalé zladenie určite vedieť oceniť. A skočiť na kozmetiku. A tiež musím vymyslieť, čo poviem doma. Týždeň som ešte nikdy nebola sama preč.

Snáď mi to prejde. 

     „Budúci týždeň by sme chceli ísť do Krkonôš, na takú dámsku jazdu – nemáš s tým nejaký problém, že?“ ozvala som sa opatrne na druhý deň od šporáku.

„Do Krkonoš. Říká se do Krkonoš. Ne do Krkonuoš. Fakt ses to nemohla za těch patnáct let naučit?"

     „Vieš čo ma fascinuje? Že ty si schopný mi vyčítať ešte aj veci, ktoré sa ti voľakedy na mne páčili,“ trieskala som panvicou, protože ma zas naštval.„Já nechci, aby ses týden někde flákala.“

      „Nenapadlo ma, že by som ti mohla chýbať. Skôr som si myslela, že si ani nevšimneš, že tu nebudem. A vôbec, vieš, ako dlho som už nestála na lyžiach? Nerozumiem, že mi to nechceš dopriať.“

      „Vždycky si stejně uděláš, co chceš. Úplně na mne kašleš.“

     „No to sa mi snáď sníva. Predstav si, že mne sa naopak zdá, že ty úplne kašleš na mňa,“ hodila som rezeň na tanier s takou energiou, že vyskočil zase von. „Kedy si sa naposledy so mnou normálne porozprával? Kedy si ma niekam naposledy zobral? Napríklad na večeru? Kľudne si tu seď, ja si proste pôjdem zalyžovať!“

     „Přesně jak říkám, stejně si uděláš, co chceš. Jsi neuvěřitelně sebestředná.“

     Mala som chuť odseknúť niečo neslušného, ale rozhodla som sa neprilievať olej do ohňa a radšej som v duchu napočítala do desať.  Predstava, že vypadnem a budem s niekým úplne iným, mi pomohla ukľudniť sa. Naservírovala som svojmu manželovi večeru, pustila si do sluchátok Wish you were here, a zavrela oči.

ROMAN