To nemůže být pravda... Někde ve mně se objevila Pavlína, tak jako by to setkání na parkovišti bylo včera. Ucítil jsem vůni její hřívy a taky to, jak se přitiskla, když aspoň na chvíli zapomněla na všechno to, proč nakonec utekla. To nemůže být pravda... napadlo mě deset variant, jak by to všechno mohl být nějaký podraz, nebo hloupej fór, prostě cokoliv, jen ne skutečnost. Ostatně, to člověka napadne vždycky, když ho potká něco neuvěřitelnýho.
Milena? Jako pomsta by to bylo skvělý. Jenže copak jí teď vůbec zajímám natolik, aby mi věnovala aspoň pět minut? Pochybuju. A tohle trvalo hodně dlouho. To by fakt mohl být nejvýš hodně hloupej vtip. Kdo se asi teď někde válí smíchy? Hořký?? Řekla mu snad Pavlína něco, třeba v hádce?
To nemůže být pravda - napsal jsem, a odeslal. Bylo dávno po půlnoci a já už toho měl plné zuby.
Ráno bylo uspěchaný jako vždycky, ale ta noc mi nešla z hlavy.
Jirko, neblázni. Trvalo to měsíc. Kdo by měl zájem na tom, dělat si z tebe srandu zrovna takhle, bylo to celé příliš časově náročné. To prostě musela být Pavlína. Nakonec, i kdyby ne, co by se stalo? Chceš ji?
Jistěže ji chci, odpověděl jsem si sám a najednou jsem pocítil obrovskou úlevu. Jako kdyby ze mně spadly všechny pochybnosti, starosti, nejasnosti. Samozřejmě, že ji chci. Vlastně i těch pár týdnů na chatu s ní mi jen potvrdilo, že ji chci moc. Nemůžu mít ženu, se kterou si nepovídám, o čemkoliv, to prostě nejde. I to moje neúspěšný manželství dojelo na komunikaci, respektive spíš na nekomunikaci.
Herdek, Pavlíno, to musíš být ty a já tě chci. Najednou mi to všechno do sebe zapadlo. Ta neuvěřitelná kompatibilita, taky zájem o vědu... jak to, že mě to vlastně už nenapadlo dávno? Dyť jsem si uvědomoval, že podobné pocity jako kočka ve mně vzbudila jen ona... Zmátla mě ta čeština? Já nevím, prostě mi to nedošlo. Teď už je to stejně fuk. Snad jí ta moje reakce nezahnala, hlavně klid. Přece se o ní nepřipravím podruhé.
V práci jsem přežíval jen stěží. Občas jsem mrkl na Křečkodlaka, abych se ujistil, že opravdu nemá tendenci se mi chechtat do očí a nebo třeba i do zad.
Blbost, jsem paranoik. Byla to Pavlína a já reagoval jak idiot. Požádal jsem Přemka o půl dne volna a jel jsem domů. Sice jsem chtěl nejdřív zavolat Pavlíně, ale nejdřív to proberu s Myškou, hlavně žádné uspěchané kroky teď, chce to rozvahu.
"Ahoj tati, co tak brzo?," vítala mě Myška hned ve dveřích.
"Nemohl jsem tam dneska vydržet, Myško."
"Problémy? Budem se stěhovat?"
"Ale ne. To jsou soukromý věci. Pojď sem," zkusil jsem jí obejmout, ale zapomněl jsem, že už drobet povyrostla.
"Chceš si promluvit?"
Ty americké filmy s jejich psychologickýma fintama by sledovat neměla. Člověk pak ani neví, jak promluvit s vlastní dcerou.
"Vlastně jo. Chceš kafe?" odložil jsem si věci a začal chystat dva hrnky.
"Ani ne. Přežiju to bez toho, doufám."
"Neboj, žádná katastrofa to není."
"To taky doufám. Povídej," sedla si na gaučík, asi v nějakém terapeutickém posedu a já si sedl proti ní. Nahrbeně.
"Byla bys ráda, kdybych měl... nějakou partnerku, přítelkyni, nebo tak?"
"Jistě. Myslím, že si Petru zasloužíš, a že si nemusíš lámat hlavu s nějakejma výčitkama, že je to brzo po rozvodu. Mamině je to stejně fuk, a já jsem ráda, že někoho máš. Navíc je fajn, líbí se mi."
No to jsem moc rád, sakra. Podezírám Myšku, že ví moc dobře, co jí chci říct, ale v podstatě mi takhle dává najevo, co docela určitě nechce.
"Myško ... " zkusil jsem to opatrně. "S Petrou je to trochu jinak, víš?"
"Jak jinak? Viděla jsem vás na plese a nejen tam. Sluší vám to," usmála se tak, že jsem ztratil chuť to řešit dál.
"Ach jo," napil jsem se kávy a zkusil to jinak.
"Víš, nevím, jestli se ti to někdy stalo, ale doufám, že se ti to někdy stane."
Myška napjatě poslouchala, takovou pozornost jsem od ní neměl často.
"Ještě před Petrou..." lezlo to ze mne jak z chlupatý deky, "jsem potkal někoho, o kom jsem si myslel, že to je člověk... žena, kterou budu milovat velmi moc. Oslovila mně jako nikdo, bylo mi s ní krásně."
Poslouchala stále pozorněji.
"A dál?"
"Dál - ona bohužel neměla možnost, prostor... prostě je vdaná."
"A tys to nevěděl? Myslím předem."
"Věděl. Ale ono to vzniklo tak nějak... "
"Tati, to nemyslíš vážně."
"Co?"
"Ty bys klidně zničil nějakej jinej vztah, někomu jinýmu, jen proto, že ty sám jsi o svůj přišel?"
"Cože?"
"A jak jinak to chceš vidět? Je to přirozená věc - každého, kdo o něco přišel. Prostě sebrat to jinde."
"Míšo!!!"
Ztuhla.
"Takhle jsi mi nikdy neřekl," podívala se na mně pohledem, který jsem taky nikdy neviděl.
"Nebylo třeba. Nikdy jsi mě z ničeho podobného neobvinila."
"Promiň," řekla třesoucím se hlasem. "Prostě to tak vidím. Čili Petra je pro tebe jen náhrada?"
Další problém, samozřejmě.
"S Petrou to bylo všechno úplně jinak. Nejsem si jistý, jestli bych ti o tom měl říkat."
"Řekni."
"Myško... "
"Nemusíš mně říkat hlodavě. Klidně už budu jen Míša," vyčítavě koukala.
"Ale no tak, prostě jsme se spolu potkali jen jako... no... nezávazně no..."
Herdek, jak se dcerám říká něco o tom, když si člověk chce jen odskočit (vlastně ani moc nechce) a ono se to pak zvrtne.
"Tati! Ty mi chceš říct... "
"Myško, prosím... "
"Ty mi chceš říct, že Petra je nějaká štětka, nebo co????"
Uf. Tak tohle je asi moc.
"Míšo, neblázni. Já vím, že to je pro tebe fajn kamarádka. Já ji mám taky rád. Ale... "
"Fajn kamarádka? Ona tě miluje tati."
"Nepřeháněj, tohle nejsou věci, o kterých bys mohla něco vědět."
"Nejsem žádná malá holka."
"Nejsi, a taky si nemyslím, že bys některým věcem nerozuměla víc jak některý dospělý - nebo dospělá spíš. Ale ono to opravdu není tak jednoduché."
"Přece kvůli nějaký vdaný nebudeš ničit něco, co teď všichni máme. Vždyť bys byl jak máma..." oči se jí zalily a já byl v háji.
"Sakra Míšo. Tohle fakt nemusím. Mám taky svůj život! A nemůžu dělat všechno jen podle tebe, pochop to."
No tak to byla blbost úplně největší.
"A já jo? Já musím dělat všechno tak, aby tys byl spokojenej?? Tak si škubni milej tatíčku, já tady nemusím vůbec být, když ti tak hrozně moc překážím!" práskla dveřma a zmizela. Naštěstí jen ve svém pokoji. Teď už na mne vyčítavě hleděla i králice.
Měl jsem chuť do něčeho praštit. Pořádně. Sakra. Našel bych někde doma aspoň panáka? Pochybuju. Otevřel jsem likérku a našel... krabičku cigaret. Jo. Jsem slabej, povahově odpornej a nemá smysl, abych si maloval něco jiného. Jenže já to vydržím. Přistoupil jsem ke dveřím Myšky pokoje a chtěl zaklepat a vstoupit. Jenže místo toho jsem zaslechl, jak s někým hovoří. Na skype, nebo telefonem, nevím.
"On se asi zbláznil. To přece nemůže udělat."
Chvíli bylo ticho, asi jí ten někdo něco vysvětloval, co já vím.
"Já si myslím, že by spíš potřeboval něco úplně jinýho, tys to říkala už dávno."
Že by mluvila s mámou? No tak to jsem opravdu šlápl do velký louže.
"Petro, přijeď prosím. Něco vymyslíme. Nemůže tě přece jen tak... vyměnit, nebo co. Já to nechci!"
Bože můj. Tak to není louže, tohle je úplně něco jinýho a mnohem většího.
Otevřel jsem krabičku, zapálil jsme si, a vypad. Nebude to také ľahké, drahá, zpíval mi Müller v rádiu a já jel za ní.
ONA
On sa proste odpojil?! Ako to? Ach bože, tak je predsa sklamaný... Schrodingerova kočka bola OK, Pavlína nie je OK...
Čumela som na prerušený dialóg, čo mŕtvo zostal visieť na obrazovke.
To nemůže být pravda.
Naštvala som ho. Určite sa cíti podvedený. Nemala som ho ťahať za nos... Čo to bol vôbec za nápad, mne by sa také niečo tiež nepáčilo, jasné, že to bola neuveriteľná blbosť, čo iného to tiež mohlo byť, veď som to vymyslela na Silvestra nad ránom.
Ježiš Mária ja som skutočne úplne neschopná. Petra má pravdu. Nedokážem nikoho zbaliť ani na internete. Čo som si vlastne myslela, že ako to dopadne?
No, pravda je taká, že som dúfala, že keď zistí, kto som, vyskočí meter do výšky od radosti a vzápätí sa mi vrhne do náručia. A povie mi, že ma miluje od chvíle, keď ma prvý raz videl. A povie mi, že s Petrou to bol omyl. Že som mu zlomila srdce, a tak nevedel, čo robí. Také niečo som čakala. Toto som rozhodne nečakala.
Zdvihla som sa a začala bezmyšlienkovite prerovnávať veci, čo mi prišli pod ruku. Čo teraz? Už nikdy krásny večer s Jirkom? Zas len ten hnusný pocit samoty? Zas len ten pocit, že už sa vôbec neni v živote na čo tešiť?
Ako mi to mohol urobiť? To si všetky tie krásne veci, čo mi vravel, vymýšľal? Ako sa k sebe neuveriteľne hodíme? Asi hej. Chlapi sú proste všetci rovnakí. Ostatne, čo sa dalo čakať od tohto, po tom, čo predviedol s Petrou? No, tak mi treba. Nemám byť tak neuveriteľne naivná a veriť v osudovú lásku. V mojom veku je to naozaj trápne.
Do šľaka!
ROMAN
Můj otec dělal po rozvodu to samé, také jsem bydlela s ním a on se mi svěřoval, já radila, řešila, chápala, kamarádila se s jeho "kamarádkama", které byly často mého věku.
Když jsem poradit potřebovala já, tak otec byl celkem k ničemu - jak jsem se mohla svěřovat někomu kdo se tak plácal ve svém vlastním životě? A tak jsem se svěřovat přestala. Ostatně, těch pár rad co mi přece jen dal, byly úplně k ničemu.
Dneska vidím jak to od něj bylo sobecké, krátkozraké...bylo mi sedmnáct a potřebovala jsem tátu a ne zaláskovaného nejistého chlapa co furt nevěděl kterou vlastně miluje a se kterou jen spí.
Omlouvám se Romanovi za kyselý komentář, on je nejspíš dobrý táta a tohle jsou jen podobnosti v obou příbězích co ve mě probudily staré křivdy
Roman to zjevně dělal v dobré víře, ale mělo to efekt úplně jiný.
Jeho Myška to nejen neocenila, ale navíc se ještě cítila blbě, že ona dělá to, co po ní táta chce kdežto on ne.
Kdyby to tak těm tátům vždycky někdo mohl říct. Někdo, kdo má nadhled a komu ten táta uvěří.
Jinak Romana chápu v každém jeho kroku.
Pavla měla být tou vyvolenou... Ale byla nedostupná, vdaná, zjevně nerozveditelná (aspoň to tak zpočátku vypadalo).
Petra tím pádem nezůstala v anonymitě, ačkoli jako (jen) milenka by jistě zůstala. No a pak se změnila nedostupnost Pavly a neštěstí je na světě....
Pak už snad Myšce neříkat nic, neradit se s ní, všechno dořešit do finálního stavu a až pak říct...
A to se nám to ještě zamotá, protože Pavla zjistí, kam až to došlo s Petrou a bude ještě komplikace na dalším poli...
Život nám ty karty stejně zamíchá nevyzpytatelně...
Romane, držím Ti palce!
Taky dost pomůže, až jí do jejího prozatím černobílého světa vletí první problémy zamilovaných 3, 4 případně 5-ti úhelníků :-8
Hezký den"Milá dcerko, jsem kretén a udělal jsem fatální chybu. Začal jsem si se ségrou ženský, kerou dovopravdy miluju, protože vona mě, narozdíl vod mý vosudový, vcelku jednoznačně chtěla (a je jí sakramentsky podobná). Jsem debil, udělal jsem, co se nedělá, a teď se smažím - moje vyvolená totiž projevila zájem. Je sice vdaná, ale za blba, se kterym se tak jak tak rozejde. Petře se budu za tuhle sviňárnu vomlouvat do konce života a stačit to nebude, ale musím do toho říznout. Je dost možný, že svou kreténskostí nakonec přijdu vo vobě, ale to už je úděl tatrmanů, co se nedokážou rozhodnout a stát si za tím rozhodnutím. Zkus mě, dcerko, pochopit a zkus mi to vodpustit, vim, že ve tvejch vočích právě ztrácím hodně bodů. Můžu si za to sám."
Tak bych - kdyš uš - s dcerkou pohovořil.
). Petra v celym příběhu neměla ani na chvíli jinou šanci, než bejt převoznicí. Chtěla si zalovit, tak si zalovila, nic špatnýho. Panáček měl ale včas dát najevo, že vztah budovat nehodlá - tím by to i pro ni zůstalo v rovině "hezkejch chvilek". Jenže panáček nevěděl, tak nějak permanetně nevěděl, co chce. Dokud kočka nevytáhla drápy po netu. To už si to ale Petra nechala přerůst přes hlavu. No jsem zvědavej na další děj, z tohodle maglajzu vyjít bez roztrhanýho saka nebude lehký 
. Piš, Romane, piš, je to dobrý a zábavný. (Teda, ty už to máš nejspíš napsaný celý a jen dávkuješ, co? Takže i víš, jestli je vrahem zahradník, je tak? )
Chápu ho v tom, že to buď jako zainteresovanenj neodhadl nebo odhadnout nechtěl...
Já i všichni tady dobře víme, že ty s tím problémy nemáš a vždycky se dokážeš rozhodnout správně i když je situace sebetežší. Jiní lidé to dokáží hůře a v tom to chápu. A jelikož z jeho příběhu vidím, že ten život lehkej nemá a pořád to řeší jakž takž, tak má mé sympatie.
Ale dost často, pokud ten holub chce být taky v mé hrsti se povznese na to, že zatím mám vrabčáka, protože ví, že je sakra těžký odolat vrabčákovi, pokud holub doposud nejevil zájem se do té hrsti dostat.
Protože každému holubu se může stát, že bere vrabčáka, protože zase jeho holub nejeví zájem.
A postavit se k tomu tak, že já jsem se tvářila nedostupně (Pavla), ten koho to (prozatím) odradilo vrabčákoval jinde(Jirka/Roman) a já teď teda budu uražená, že něco takového udělal - to je hnus velebnosti. Nic podobně odporně povýšenýho mě nenapadá.
Jestliže se ten holub pak jen posere a odletí, dobře mu tak. Stává se vrabčákem a vrabčák již v hrsti holubem...
A když už jsem se tak neplánovaně rozepsal, přidám další historku z nedávnejch dnů: Vezl jsem stopaře, starýho trampa v maskáčích, tak 65 let. Vykládal mi, trochu zatrpkle, jak tramping umírá, jak to mladý netáhne, ani ženský ne. Postupně z něho tak trochu vylejzalo, což asi nebylo jeho úmyslem, ale byl v přetlaku a zjevně po dlouhý době našel naslouchající ucho, jak je vlastně dost vosamělej. Jak si nerozumí se svejma dospělejma dětma, ani se ženou, vod který na ty vandry utíká, jak může. Nepříliš veselý vyprávění, prokládaný neustálým ujišťováním, jak je ale v pohodě a rád na světě, uzavřel dost zásadní větou: Já jsem vod patnácti furt stejnej. Bavěj mě úplně ty samý věci, jako v patnácti, nezměnil jsem se nijak, ani myšlením, ani vo fous! Bylo vidět, jak je na to hrdej. Že si vůbec neuvědomuje, jakej to je průser. A to je i důvod mýho problému s Allenem - jeho hrdina se zasekl mentálně někde ve dvaceti, nevyvíjí se a nedozrál. Pár takovejch lidí jsem v životě potkal. Nemám si s nima moc co říct, nemám pro ně teda "pochopení" či "sympatie". (Na druhou stranu mi nijak nevaděj, prtože s nima nemusím žít.) To je důvod mojí reakce pod tímhle literárním dílkem, jehož kvality tím nijak nezpochybňuju. Tak se vomlouvám za "dlouhý kecy".
Jsem lehce dezorientován a proto budu rád, když se mi v tom pokusíš udělat trochu pořádek.
Myslíš, že bychom se mohli soukromně kontaktovat, že bych Ti popsal signály, které jsem prozatím v životě od opačného pohlaví zaznamenal, že bys mi trochu pomohl se v tom zorientovat? Díky, pokud to půjde...
. To, že se někdo nezmněnil vůbec neimplikuje to, že rezignoval na vývoj. Může to klidně znamenat to, že vyhodnocuje další životní poznání, ale nemění to, co dělá, protože to i nadále považuje za optimální. Nemusí to být přímo ten tramp-stopař, třeba byl jinej, ani to nemusí být hrdinové Allenových filmů, ale stejně tak se může najít kdokoli, kdo takový být v určité oblasti je.
Tj. ve třech letech zjistil, že 1 1=2 a myslí si to doteď a chová se podle toho. Dělá určité zkušenosti, přesto nemění svůj pohled na věc. Zjednodušené přirovnání, přesto snad nekulhá.
Dovolím si malej příměr, trochu povrchní a materialistickej, ale vo to názornější: Představme si hodnýho chlápka s dobrým srdcem, kterej shání partnerku. Je mu 40, jezdí v záplatovaný Š120L a bydlí u maminky v 2 plus 1. A vzteká se, že se mu nedaří, že každá potenciální děvčica bere roha, jakmile zjistí základní reálie vo jeho vosobě. A bude třeba nadávat na to, jak jsou ty baby povrchní a na prachy a nechtěj vidět jeho ryzí city. Jenže marná sláva, i když pro svoji "ekonomickou zavostalost" má třeba i nějaký pádný důvody, pohybuje se ve vztahu k hmotě a existenčním votázkám na úrovni, která nevodpovídá jeho věku. Takže chca nechca vo sobě vysílá velmi nelichotivý signály: Hle, jsem chodící reklama na neúspěch. To je naprosto jednoznačnej "tlumič vášně", může maximálně vokouzlit nějakou vosumnáctku, pokud dovede aspoň citlivě recitovat Máchu, leč i vona bude zrát a vyvíjet se a konec je nevodvratnej. Pokud von sám nedojte k tomu, že je třeba se v tomhle vohledu posunout na další level a nezačne s tim fofrem něco dělat.
No a ve voblasti citový, sociální, jakýkoli další je to furt to samý.
Tak a ještě k dexxovi: Doufám, že tě teď nenaštvu, vopravdu proti tobě nic nemám, patříš určitě k lidem, který tu potkávám rád. Ale dexxi, mě stojí strašně moc času už to psaní sem, píšu jen v ukradnutejch chvilkách, jsem bohužel vopravdu brutálně přetíženej, psaní na kudlu je jakási psychohygiena, dělám to čistě kvůli sobě, né s nějakým pocitem, že by to někomu k něčemu bylo. Nedovedu si představit, že bych komukoli věnoval další čas ještě "off record", prostě takovej čas nemám, musel by mě voslovit třeba nejlepší přítel, jeho nebo moje dítě... Víš, já už teď dlužím strašně moc času svejm nejbližším, včetně dětí. Tak se nezlob, mám prostě zásadu, že si s nikým na netu nebudu "rozjíždět" nějaký dopisování, těch lidí, se kterejma by to jistě bylo zajímavý, je hodně - dostal bych se přesně za tu hranici, za kterou nechci, začalo by mně to zasahovat do reálnýho života. Tak se nezlob, promiň mi to a snad mě pochopíš.
P.S. Romane, a to ses bál, že se tu nebude diskutovat
, Jirka řešil fofrem rozvod, manželku, co nemá zájem řešit jejich společné závazky, firmu, kterou hnedle položila, dluhy, co nasekala nedbalostí nebo úmyslně, k dceři je krutě lhostejná, takže táta Jirka za pochodu se učí být tátou a mámou současně. Jen tak mimochodem se přestěhují přes půl republiky, kdo prožil ví co to obnáší a ani to nemuselo být během rozvodu a zachraňování potápějící se firmy. Zařizuje domácnost, zaběhává se v nové práci a k tomu obstarává vaření, nákupy dívčího oblečení a nevím co ještě. No tak se autor nebo osud smiloval a dopřál mu něco rozptýlení. Sice mu tím přidělal další starosti, ale přiznejme si, jsou z těch příjemných:-) Že rozvedený muž v takové situaci podlehne krásné převoznici? že ji nemiluje? Fakt jste všichni tak zralí a moudří, že jste si řekli Hm, je nádherná, chtěl bych ji, ale ne, odstup, krásný satane, počkám si až na tu pravou lásku a do té doby budu jíst, meditovat a platonicky milovat! I vy šprýmaři:-) Jediný bod bych Jirkovi vytkla, a to, že do toho zatáhl dceru.
No ale nějakou špatnost mu autor prostě musel dát, jinak bychom mu nevěřili už ani slovo o tom dokonalém muži, otci :-)
Jirka byl vždycky pěknej neřád, životní uživatel a i proto možná v těch vztazích docela fungoval .. to, co ho potkalo před Hradcem, bylo hluboko pod tím, co byl vůbec schopen v rámci vztahu domyslet - a ne kvůli aroganci, nebo hlouposti, ale proto, že by ho nikdy nenapadlo, co vlastně v tom druhým ve skutečnosti je. Ty bys Krakonoši možná řekl, že to je důkaz té nevyzrálosti, ale přece nemůžeš implicitně brát každého investora jako předluženého podvodníka - to bys pak místo tvorby, vlastní práce, strávil nejvíc času jeho prověřováním. Chci tím říct, že každý má nějakou hladinu, pod kterou prostě svého partnera prověřovat nemíní, protože takovej být prostě nemůže. Píšu to stručnějc, ale snad to nezní plně jednoduše Docela určitě dostal v životě to, co zasloužil, ale na druhou stranu .. to, že nezvlád Petru (myslím v rámci svého života) asi není jen hloupost nebo nepoučitelnost. Možná byl jen chvíli vyhořelej, prostě burn-out (opravdu nemyslím jen nadrženej) ... A k bb2 - to není komentář, to je prostě analýza jak bič, klobouk dolů. Živím se jako analytik dvacet let a neuměl bych to shrnout líp. A ohledně dcery? Já ti nevím, jestli to je špatnost (nene, nechci to stavět do protiargumentu), ale v té situaci, co byli (oba), asi nemělo smysl si vytvářet vlastní světy citový... jinak by se o sebe neopřeli (možná by spíš jeden druhýho časem začal vydírat). A jinak .. doufám, že to je hlavně k pobavení, ono je to v životě spíš pěkná fuška, když se to semele - ale co zrovna vám budu povídat Ale kroutím hlavou nad tím, že se nevyzná, nebo nechce vyznat ve svejch citech, že si za převoznici zvolil sestru ženy, vo kterou mu jde (čímž si jakýkoli další tahy pěkně zkomplikoval, ne-li znemožnil, což vidí i podprůměrnej šachista, kterej zvládá myslet maximálně jeden až jedenapůl tahu dopředu), že dovolil převoznici začít si vod převozničení slibovat něco víc, když von víc nechce, že si nechal převoznici vpadnout do života takovým způsobem, že je do toho citově zapojená i jeho dcera - to je snad chyba vůbec nejbrutálnější. A že, když už to takhle celý pos*al, nejni schopnej to aspoň nejak smysluplně vysvětlit a rozmotat, čímž to dál zhoršuje. Vzhledem k tomu, že jsem podobný stavy jako náš hrdina zažil, nestydím se za to, že nad nim kroutím hlavou. A skutečně jsem si jednu krásnou, leč zcela nevhodnou převoznici vodepřel - věděl jsem, že tu nemůžu utajit před dětma a tušil jsem taky tu paseku, jakou by to napáchalo v mejch tehdejších vztazích na pracovišti, mám-li bejt konkrétnější. A že jsem byl po letech sexuální abstinence pěkně hladovej. A rovnou řikám, kdyby se v tý době naskytla převoznice taková, že by žádný komplikace nehrozily, neváhal bych u přívozu ani chvíli - nikdy jsem nenapsal, že sexovat a přitom nemilovat je zločin, jen by v tom měl mít zralej člověk jasno. a Krakonošovi vlastně taky
Jasno, jasno...on v tom asi jasno má hnedle každej. Jenže je hodně obtížné - a neříkej zase, že zralej to umí:-) - to ukočírovat tak, aby to bylo jasné oběma, aby si to přesto užili, když vědí, že to jen dočasně, a užili tak, aby neměli pocit, že je to jen hygienická záležitost, sex bez emocí. Ono se to asi ani nedá, když nejsi chodící operační systém poslední generace. Nějaký cit v tom vždycky je, i u zdejšího románového hrdiny:-), jen je to zrovna menší míra citu, než by se hodila. Nedá se říct, že ji nemá rád, má jí tedy říct, mám tě tak trochu rád, ale chci s tebou jen příjemnej sex s kapkou citu?
aby se holka necítila podvedená? To by bylo rozumné, zralé a ohleduplné, ale kdyby to tak chodilo, nebyli byste ty ani jiní rozvedení:-) .. ale k tomu jasnu - jestli někdo to jasno neměl, tak to byla Petra. Z nějakého podivného důvodu to přepískla, místo sexu u ní zaklaplo. A co má potom dělat chlap, obzvláště v situaci, kdy mu ta druhá (první) řekne, že dost. Kdyby se nevrátila, byl by v podstatě klid, nějak by to přežili .. i s myškou. (Jestli to rozebírání zní autorsky sebestředně, stačí říct ) .. Ale víš co bb? Myslím, že aspoň v některých případech ten rozvod kvůli "té jiné" být nemusí .. prostě se dojde na konec. Bohužel pro každýho z těch dvou jinej. ( - to je pro bb (ne, neflirtuju, není třeba banovat )Omluva Romanovi, můj kometář se netýká článku, těším se na další pokračování
