Tato země se bohužel objevuje v titulcích jen ve spojitosti s válkou, vojenskými operacemi a Tálibánem. Moji přátelé ji nahlíží jako „Mydlili se tam a mydlit budou." Nepodařilo se mi vzbudit v nich zájem, změnit jejich pohled, a to mě mrzí.
Tak tu chci o tom aspoň napsat. Ne o válce, o víře, o zpustošené zemi, ale o území s bohatou historií, hrdými lidmi a o (ne)jednom spisovateli. Khaled Hosseini se narodil v Afghánistánu. Přestěhoval se sice později s rodiči do Evropy a nyní žije v Kanadě, ale ve svých knihách čerpá ze vzpomínek na své dětství. Byl jmenován nejlepším spisovatelem roku 2008. Vřele doporučuji přečíst si jeho romány Tisíce planoucích sluncí, a Lovec draků.
Ani jedno není tematicky o válce a víře, ale po přečtení budete mít přesto velmi dobrý obrázek, jak doba s Afghánistánem zamávala. Už jste si někdy řekli: jsme tak stejní? Mohl(a) jsem to být já, jen stačilo narodit se v Afghánistánu. A nikdo z nás si předem nevybírá, kde se narodí. Hluboce a osobně se vás dotknou osudy hlavních hrdinů, jejich životy, myšlenky, činy. Všechno co udělají a cítí, je tak pochopitelné. Země je plná lidí, maličkých tak jako my, majících stejné myšlenky a přání.
Věděli jste, že v Herátu mají pořekadlo: člověk si tu nemůže ani natáhnout nohu, aby nenakopl do zadku nějakého básníka? Jedná se o město s velmi bohatou kulturní historií, centrum poezie a umění, kde nejspíš hustota básníků došla „až tak daleko" :-))).
A kdo jsou Hazárové? Národnostně bohatý Afghánistán jimi bohužel pohrdá. Najděte si jejich písně na youtube. Je to mírumilovná národnostní menšina s asijskými rysy a ženy jsou velmi hezké.
Jsou to nejspíš potomci nájezdníků z dálného východu. Žili v Bamjánu, bohužel stát neměl zájem na jejich vzdělávání a tak se na ně nahlíží jako na méněcenné etnikum sluhů.
Hazárové pod Tálibánem umírají hlady, izolovali jejich vesnice, a pod pohrůžkou smrti je nesmí opustit. Nechtěla jsem psát o zvěrstvech, ale nemůžu jinak. Jako čistku brali vojáci Tálibánu nájezdy do jejich vesnic, kde otvírali jedny dveře po druhých a....
Chcete-li se dozvědět víc o tom, jaké je být Hazárem ve společnosti Paštúnů, Uzbeků a Tádžiků, přečtěte si Lovec draků. Jen jedno varování: nedívejte se před tím na film, zfilmovaná verze je oproti knize velmi slabá a v podstatě jen taková zkratka. Před válkou děti tradičně pořádaly závody v pouštění papírových draků. My známe jen držení draka a sledování jak plachtí, ale dozvěděla jsem se, jak oni dokážou drakem manipulovat a řídit přesně jeho pohyb vysoko na nebi. Na provázek lepily skelnou drť, aby mohly odříznout soupeřova draka, a pak ho lovit po celém Kábulu. Představte si oblohu plnou barevných draků...a okolo sníh.
Nebyl Afghánistán vždycky jen zemí hrůz. Ženy ve městech chodily oblečené jako Evropanky, chodily do škol, dokonce učily na univerzitě. Jistě, venkov se liší, existují kmenová území, kde se prostě žilo a žije podle starých tradic. Ty se hodně podobají požadavkům Tálibů. Ale kolik lidí například ví, že Kábul se ještě v padesátých létech dvacátého století přirovnával k Vídni 18. a 19. století? Představuji si nezničené město, obchody, životem pulsující ulice plné barev a vůní, ruch na tržišti, představuji si, že ještě stojí obří Budhové v Bamjánu.
A pak, když si přečtete tyto dvě knihy, zvolte jiný žánr. Přečtěte si od autorky jménem Síba Šakíb knihu V Afghánistánu Bůh už jen pláče - Příběh Šírin Gol. A budete plakat, jak se bude odvíjet vyprávění anonymní ženy v modré burce.
Dostala trochu vzdělání v ruské škole a na pokraji jednoho utečeneckého tábora sama oslovila novinářku Síbu, aby jí vyprávěla o svém životě.
O neuvěřitelné síle ženy, která pěšky putuje od hranice k hranici, překračuje je a zase se vrací, o Afghánce, která měla sice hodného manžela, ale díky opiu se o ně nedokázal postarat.
Měla i hodného zetě, Táliba, který zaplatil za to, že začal pochybovat o správnosti své cesty. Je to o ženě, která na podlaze porodila a sama bez peněz a bez možnosti legálně pracovat vychovala několik dětí.
A nakonec sáhněte po knize Kábulská škola krásy od Deborah Rodriguezové. Zavede vás do Afghánistánu - spolu se svojí misí naučit tamní ženy svému řemeslu (je kadeřnice), aby se mohly opět postavit ve zničené zemi na vlastní nohy. Autorka má smysl pro humor, přesto se i z této knihy dozvíte o věcech, které se každodenně v ulicích a domech Kábulu dějí a nikdo s nimi nic nenadělá. Deborah si dokonce kvůli snadnějšímu papírování vzala Afghánce, a ačkoliv to byl svazek dosti netradiční, i tak byl pro oba velkou školou a přínosem.
A na závěr: sami Afghánci o sobě tvrdí, že rádi přehánějí. Nejedná se o prvoplánové lži, ale když se sejde skupina Afghánců, ve svém vyprávění vždy nehorázně přikrášlují a zveličují. A také rádi drbou... :-)))
AMINA
Zije totiz v San Jose v Kalifornii a dokonce jsem se s nim setkala a nechala si podepsat knihu. 
Jsem Bohu vděčen za to, že jsem se narodil v Ústí nad Labem a ne v Afgánistánu, Pakistánu, prostě na tamtom konci světa.
O těch dalších knihách jsem nevěděl, nevím jak se v angličtině jmenují, ale najdu je, když znám jména autorů.
Přesto nechápu proč se tam mezi sebou vraždí a už jsem slyšel, že odstranit Sadáma byl historický omyl. Byl diktátor a diktátoři jsou nebezpeční, ale když tam byl Sadám, byl v zemi relativní klid. Netvrdím to, čas ukáže, snad. Říkám jen, že jsem to slyšel, a pravda, nehádal se.
Jinak - přečtu všechno blízko, středně i dálněvýchodního, co se mi dostane pod ruku. Lovce draků četli zcela nedávno jako četbu na pokračování na Praze 2.
Co mohu doporučit konkrétně o Afghánistánu, je úžasná kniha Nartina Mykisky Afghánistán - prach a růže. Je to reportáž z putování po této nešťastné zemi za vlády Tálibánu a těsně po jeho pádu.
Když jsem se dozvídala o rabování v Egyptě za současných nepokojů, vzpomněla jsem si jak zlikvidovali, přes protesty i ohchodní nabídky z celého světa, sochy Budhů. S nimi se člověk vážně nemůže domluvit. Jsou úžasně nevzdělaní a fanatičtí. To už se nedá omluvit jen chudobou a zoufalstvím, Nebo jo ?
