Dneska pro Myšku přijede švára. Jezdí sem pracovně obtýden, ani nevím jestli se s ním chci vidět. Vlastně ani nevím, jestli je to švára, když je to manžel sestry mojí ženy. Jo, tohle názvosloví mi dělalo problém vždycky. Takže vlastně bude na světě po rozvodu jednodušeji - to mě nenapadlo.
Předtím ale na nás ještě čekal předvánoční úklid v zrychlené verzi. Všimli jste si někdy, jak se zajímavě ztrácejí věci v domácnosti? Já vím, už to kdysi řešila Ljuba Skořepová, ale ono je to fakt! Nejdřív nám mizely lžičky, pak ponožky, nakonec i hrnce. Ne, jeden jsme našli u Soni, které jsme nesli jeden velmi vydařený oběd, a druhej se, nevím proč, našel v koupelně. Já bych ty trpaslíky nepodceňoval. Tomu našemu jsme začali říkat Trkvas. Je to ze slovenštiny, jednou to slovo použila Pavlína. Jo, to byly doby... když jsem za ní chodíval...vlastně za dr. Hořkým. Sakra chlape, nezačínej s tím zas. Nemá to smysl, můžu do smrti vzpomínat, jak mi s ní bylo fajn, když ona prostě není a nebude... nechce být a asi ani nemůže. V pátek je Štědrý den, tak snad si splní všechna přání.
Se švárou jsme se moc nepotkali. Možná to je dobře, nevím. Před chvílí dorazila smska, že Myška dojela v pořádku a už sedíme na icq.
Pochlubil jsem se, jak jsem to skvěle všechno douklidil a pak jsme chvíli klábosili jen tak. Udělala nějaké fotky, a i když nejsem umělecky zrovna příliš vydařen, oslovily mě.
Myslím, že to byla skvělá volba, jít sem a spolu. Vnímám denně, jak se rozvíjí, roste. Ono je tu z čeho žít, prostě.
Nevydržel jsem to.
Asi to bylo tím, že jsem byl sám. Nevím. Ale zvedl jsem telefon a zavolal Petře. Přišla dřív, než jsem čekal, asi přece jen nebyla na hotelu.
Obejmul jsem jí, a zanořil tvář do té hřívy. Přitiskla se ke mně a já se začal toulat nejen po hvězdách, ale rovnou po celých vesmírech.
Odpočívali jsme, a měl jsem pocit, že snad usnula. Dýchala zhluboka a spokojeně. Zkusil jsem se pohnout.
"Miláčik..."
"Promiň, tys spala... omlouvám se."
"Nie, len mi bolo krásne."
Natáhl jsem se pro cigaretu.
"Dáš mi taky jednu?"
"Určite."
Připálil jsem nám a bylo mi hezky.
"Jirko, bude Myška s tebou na Vianoce?"
Jistěže bude, kde by byla. Něco mě podráždilo.
"Ano, bude. Proč se ptáš?"
"Možno by si nás mal predstaviť."
Oharek se rozzářil, jak jsem nasál ty cigaretový jedy.
"Nemyslím, že to je dobrý nápad, Petro."
Odtáhla se.
"Chcela by som s tebou byť na Vianoce."
Hm.
"Víš... tohle není tak jednoduché."
"Čo je na tom zložité?"
Jak bych ti to jenom řekl, milá Petro. Možná tak, že si prostě tyhle Vánoce zasloužíme sami pro sebe.
"Prostě tyhle Vánoce si zasloužíme sami pro sebe. Nemáš představu, co jim předcházelo."
"Myslela som, že... "
"Co jsi myslela?"
Věděl jsem, co myslela. Dneska to už nebyla soulož, tohle bylo milování. Aspoň z její strany určitě.
"Nič, prepáč."
Nemůžu za to, Petro. Fakt nemůžu. Za chvíli odejdeš a mně to bude v podstatě fuk. Jenže takhle jsi to přece chtěla ne? Neměl jsem ze sebe radost, ale copak se mám věčně jen plácat po ramenou?
Začala se oblékat.
"Zavoláš mi, keby som ti chýbala?"
Zakašlal jsem, abych nemusel odpovídat. Některé otázky je lepší neslyšet.
"Promiň, co jsi říkala?"
"Že ti zajtra zavolám."
"Určitě. Budu rád."
Asi existuje jednoduchá míra kvalitního vztahu. Lidi nemají důvod si lhát.
Nakonec jsem nevydržel ani čekat na Myšku a vyrazil jsem jí naproti do Prahy. Stavili jsme se u Pavla, předali mu dárky a rozšoupli se u pizzy. Pavel měl skvělou náladu, skákali jsme si do řeči a probírali všechno od práce přes guitar hero, fantasy a co já vím ještě. Občas jsem kouk po Myšce, svítily jí oči a věděl jsem, že to není horečkou. Byli jsme šťastný. Proč to takhle normálně nešlo s Milenou? Asi jsme opravdu nezapadli... do sebe. Ale jsem moc rád, že byla. Bez ní by nebyly tyhle skvělý děti. Zkusím se zeptat? Jo.
"Co Petr?"
Pavel se nepřestal culit.
"Blbý?" dotíral jsem.
"Mno, já bych řekl, že už to docela jde."
Petr měsíc bydlí s Pavlem v Praze, chytil dobrou práci. Že by to byly ty správné okolnosti pro to, aby trošku změnil názor?
"Myslím, že už není tak agresivní."
"Agresivní?"
"Jojo, myslím jako vůči tobě."
Skvělá zpráva. Ať se stalo cokoliv, nerad bych o něj přišel. Asi přece jen bude mít pravdu moje starší mladší sestra, i když je svobodná učitelka. Čas spoustu věcí spraví.
"Pavle, fakt nechceš na Štědrý den přijet?"
"Nehmmm," zahuhňal, protože měl plnou pusu.
"S plnou pusou se nemluví," poučila ho Myška.
Když se vydováděli, vypadlo z něj, že vlastně chce být sám, nebo spíš ve svém. A mně došlo, že si to představuju letos taky tak.
Ráno jsem propašoval dvě krabice s kytarou a kombem, a začal balit dárky. Myška si odskočila k Soně, rafinovaně jsem jí o to požádal. Kytaru jsem přikryl peřinou v Myščině posteli, kombo schoval pod ní a zbytek balíčků jsem dal pod stromek. Vždycky mě bavilo vymýšlet pro děti nějaké drobné radosti, obzvlášť když už věřili, že na Ježíška nevěří. Pro Petra byl docela šok, kdysi, když už měl jasno a najednou z vedlejšího pokoje začalo jen tak zničehonic cinkat. Důmyslný provázkový mechanismus, připevněný na budíka dokázal třást zvonkem přesně, jako bych to dělal já. S tím nepočítal! A Pavlík mu řekl s neochvějnou jistotou - vidíš, že to není taťka!
Celou večeři jsme si užívali. Žádné telefony, facebooky, ale vynikající řízky, salát... a hlavně jsme byli spolu. Skoro už to vypadalo, že se k těm dárkům ani nedostanem.
"Tati, ty se netěšíš na dárky?"
"No to si piš, že jo. Jdem na to?"
"No jasně, já už se nemůžu dočkat. Ale když vidím, jak ti chutná, nechtěla jsem ti to kazit."
"Tak to jsi mě dostala," rozesmál jsem se. "Já myslel, že to zdržuješ ty."
Dostali jsme spoustu dárků od mých sester, známých z Hradce i ze Sokolova. Velkou radost jsem měl z Jitra kouzelníků - jedna z prvních knížek, co jsem prostě kdysi po revoluci musel mít. A teď se vrátila. Kouk jsem na Myšku, a ta jen řekla: "Mluvils o ní."
Byl jsem v tu chvíli strašně rád, že jsem pustil z hlavy na chvíli naše finanční problémy, a že na ni čeká vedle v pokoji to, co hrozně moc chtěla.
Zatím se tvářila, že jí všechny dárky dělají obrovskou radost, a věřím tomu, že by asi byla šťastná i jen za ně. Původně jsem chtěl opravdu počkat, až půjde spát, ale to nešlo. Zase jsem to nevydržel.
"Myško? Není ti zima?"
"Ne, proč?"
"Abys zase nenastydla. Víš co? Dojdi si pro peřinu, ať se do ní zabalíš."
"Nechcííííí, mně je fakt teplo."
"No já ti nevím .. máš takovej studenej pohled."
Pochopila. Vyběhla do pokoje, odhodila peřinu... a pak už si to moc nevybavuju. Tohle byl obrovskej dárek. Pro mně.
Štastné a veselé. Pozdě po půlnoci jsem seděl u stromku a přemýšlel jsem si. Zažil jsem letos hodně věcí, ale tenhle večer... tenhle večer byl prostě na mně moc. Cítil jsem, že jsme zvládli něco, co se asi nemusí vždycky podařit. Cítil jsem nádherný krásný Vánoce všude kolem.
ONA
Tak a je to. Raz k tomu muselo prísť. Nešťastné a neveselé. Ale môžem si za to sama. Prečo som sa vlastne toľké roky neozvala? Prečo som znášala všetky jeho nálady, absurdné obvinenia a nezáujem tak dlho? Pretože som sa nevedela zbaviť svojej predstavy o tom, že manželský sľub je na celý život?
Alebo skôr preto, že som sa bála, aby to nebolo všetko ešte horšie? Bála som sa, že mi urobí zo života peklo? Bála som sa, že zostanem úplne sama?
Teraz je to už fuk. Sviatky sú v prdeli. A tak som sa snažila... Vôbec si nevšimol, ako som vylepšila výzdobu, vôbec neocenil, čo všetko som urobila, vždycky si nájde dôvod, prečo vyrobiť dusno. Dlho som sa ovládala, ale nakoniec som sa neovládla.
Skončilo to hroznou hádkou na Štedrý deň kvôli poleným mandliam a viem, že teraz sa so mnou pár dní nebude rozprávať. Zase budeme chodiť okolo seba ako cudzí... už toho mám dosť, už toho mám fakt plné zuby.
Ešte šťastie, že sme sa nakoniec udobrili s Petrou. Pred sviatkami som jej povedala, že ju tu nechcem, pretože som na ňu bola hrozne naštvaná, a ona mi vyrazila dych tým, že o to vôbec nestojí, pretože predsa ona „bude Vianoce tráviť so svojím novým partnerom. S Jirkom!"
S JIRKOM! Chrstla mi to do tváre... úplne fyzicky ma zabolelo srdce. Ale tak mi treba, za to si tiež môžem sama. Nemala som ho odmietnuť... možno by som bola mohla Vianoce s ním tráviť ja... on by si možno všimol, keby som mu vyzdobila byt... s ním by sa možno dalo bozkávať pod imelom... Pavlína, preber sa!
Nakoniec to Petruške nedopadlo, prišla s plačom, že žiadne sviatky s Jirkom nebudú. Vraj jej dal jasne najavo, že občasné schôdzky sú fajn, ale momentálne vôbec nemá v úmysle sa viazať. Bola z toho úplne hotová, to som ešte nevidela. Vždy bola nad vecou, vždy to bola ona, čo rozdávala kopačky a lámala srdcia. Ako to, že zrovna tento ju tak zblbol? No to sa pýta tá pravá, že. Mňa predsa zblbol tiež... takmer. Nakoniec sme obe plakali spolu, zblížil nás pocit, že nám ublížil obom. Chrapúň.
Roman
Moc hezky se to cte. Tenhle vanocni pribeh je ze zivota jak vysitej, uplne vidim sestricky jak spolu placou a nadavaj na "chrapuna" no a tatinek s dcerou mne dojali taky...ten vanocni pocit tam je.
Takze podle meho autor clanku je vlastne manzelsky tandem, protoze to potrebuje chlapa i zenu, aby takhle presne vyjadrili pocity zenske i muzske a krome toho je to smisene manzelstvi(cesko-slovenske), to by zase vysvetlilo jazykovou brilianci psaneho.
) Hezký večer. A milá Aleno P-H .. máš skvělé dedukční schopnosti, jen je tam pár nepřesností..dej mi trochu času, já to pak někdy všechny upřesním 
