Mrzne, až praští. To je taky dobrej obrat. Já bych teda v tomhle mrazu opravdu někoho nejradši praštil. Nemám rád zimu. Mám rád slunce a horko, ostatně jako každý lev. Když teploty stoupají vysoko nad třicet, a všichni kolem se cítí jak zmrzlina mimo mrazák, jsem ve svém, živlu. Moje zážitky se zimou jsou v podstatě do jednoho nepříjemný.
Silvestr na horách byl jediný který jsem prospal, protože jsem přišel dva dny předem o hlasivky, koleno jsem si otočil na lyžích pro jistotu dvakrát a byl jsem snad jediný horal, který při výstupu na Rysy sešel do vážské nížiny. A taky nesnáším čepice, v důsledku čehož mi mrznou uši. Prostě - kdyby to bylo na mě, léto by trvalo celej rok. Jakmile se objeví ty podivné bílé fleky, co padají zhora, snažím se eliminovat jakékoliv cestování a zalézt někam do tepla. A zrovna teď si usmyslely, že padat začnou a já musím jet ještě do Grandu...
Škoda, že nezavolala aspoň Pavlína. Z té Petry nemám moc dobrej pocit. S Pavlínou jsme se posledně docela zapovídali, ono to s ní vůbec není problém totiž. Umí se krásně smát, i když to někdy vypadá, že k tomu smíchu má ve skutečnosti hodně daleko. Uponáhlovač jadierok... když jsem zkusil svojí slovenštinu zrovna na urychlovači částic, málem od smíchu spadla z gaučíku. Sedám si zase za volant a usmívám se.
Rozežnu světla a nevěřím svým očím. To přece nemůže být ona, to se mi musí zdát.
"Pavlíno, jste to vy?", nejradši bych k ní rovnou vyběhl, ale přece nejsem puberťák. Navíc, při mé šikovnosti bych určitě uklouz a zajel někam pod auto.
Zastavila se a chvilku žmourala do světel. Vypl jsem je a vystoupil.
"Jirko...," pronesla a mě to přišlo jako kdyby řekla úplně všechno.
"Strašně rád vás vidím," vyklouzlo mi.
"Ja vás tiež," obhlédla auto a zcela vědecky vyvodila závěr. "Idete z ďaleka?"
"Ano, vezl jsem Myšku na návštěvu k její mámě."
"Všetko v poriadku?"
"Ano... ne... ale to je nepodstatné. Nechcete jít někam na kávu?," docela jsem zapomněl na to, že mám jet za její sestrou.
"Jirko... já bych ráda. Moc ráda."
"Ale...?"
Byla velmi blízko. Na dotek. Nemohl jsem to neudělat. Pohladil jsem ten kožíšek, co měla kolem hřívy. Koukali jsme si do očí. Najednou mi bylo horko. Nevím, jestli bylo jen přání otcem myšlenky, ale zazdálo se mi, že se ke mně ještě o nepatrný kousek přiblížila. Jo. Teď a nebo nikdy. Přitáhl jsem si ji k sobě a políbil. Její rty byly kouzelně vláčné, horké, a hladové... skoro jako ty moje.
Vzápětí se ale rychle z mého obětí vymanila.
"Jirko, prosím."
"Pavlíno... já..." nevěděl jsem, co říct. Něco bylo špatně.
"Jirko, ja nemôžem. Prepáčte".
Uf... Jirko, ty blboune, cos to zase proved. A fofrem couvej, nebo bude malér.
"Omlouvám se já. Nechtěl jsem vás nijak ... nechtěl jsem se vás dotknout."
No to jsem tedy chtěl, ale ne takhle. Ach jo, tohle je vážně k vzteku.
"To nie je kvôli vám Jirko. Hezký večer.. a zapomeňte na to, prosím." zanořila se do toho kožíšku a s křupajícím, zmrzlým sněhem pod nohama, zamířila... někam. Kdo ví kam. Koukal jsem za ní jak mizne ve tmě, a byl jsem naštvanej. Uraženej. Dotčenej. Jsem prostě ješitnej vůl. Jo. Co já tady vlastně dělám! Aha, jedu dávat dohromady netbook. Sakra práce.
Seděla v lobby baru a už z dálky jsem viděl, jak nakvašeně míchá kafe. "Nie je nad dochvíľnost," přivítala mě. "Promiňte, zdržení bylo nepředvídatelné a snad nemeškám tak moc," řekl jsem stroze.
Divné - mělo by mě to podráždit, ona je ta, co po mně něco chce, tak snad může chvíli počkat bez blbých keců. Ale necítil jsem vůbec nic. "Kde to máte? Docela spěchám", netrpělivě jsem koukal, jak si nervózně nakrucuje pramínek vlasů na prst. "Na izbe, samozrejme. Tu nie sú zásuvky. Poďte prosím," zvedla se a zamířila k výtahům.
V podstatě vůbec nevím, proč jsem se na to nevykašlal. Ze všeho nejvíc jsem měl chuť jít se někam opít, abych přestal v hlavě slyšet poslední Pavlínina slova. Jenže její mladší sestra kráčela přede mnou hotelovýma chodbama a její boky se vlnily úplně stejně jak ty Pavlíniny.
Herdek, proč to muselo dopadnout takhle.
"Takže Jirko... ? Proste je to zamrznuté a reštart nepomáha. A nutne musím do zajtra niečo napísať", ukázala na rudý Dell, ležící uprostřed letiště, které zabíralo většinu plochy malého pokoje. Nemám rád Delly.
"Aha, pozrite...," natáhla se na tu postel, aby dosáhla na klávesnici. Určitá malá část mého mozku vnímala jistou nepatřičnost celé situace, ale většině to bylo jedno. Kupodivu působila naprosto přirozeně, jak tam tak ležela na břiše a zkoušela přimět techniku k poslušnosti. „Vidíte?"
„Nevidím. Můžete mi to podat?" Posunula ho mým směrem a pomalu se překulila na záda.
„Ak si s tým poradíte, čaká vás odmena... Jirko..." řekla potichu a měla u toho přivřené oči.
„Jste snad na rozdíl od své sestry Sladká?"
Rozpustile se zasmála. „A viete, že áno? Preto tiež používam nick HoralkaTatranka."
„Hm... to by si normálně jeden kous."
„Tak si kusnite," řekla a pomalu si oblízla ukazováček s pěstěným nehtíkem.
Tak jo. Sakra, tak jo. Mně už je dneska všecko jedno...
Rty měla stejně hebké a horké. Ale míň hladové. A její prsty přesně vědely, kam šáhnout. Najednou jsem prudce zatoužil dostat ze sebe všechno. Především... především vztek. Pro chlapa je lepší cítit vztek, jak smutek, ne? Zuřivě jsem z ní strhával hadříky, co určitě stály majlant. Jak dlouho jsem vlastně žil v celibátu? Kurnik ty podprdy maj čím dál nemožnější zapínání! Něco ruplo.
Cizí ženě pode mnou to kupodivu nevadilo, její dlaně nadšeně bloudily po mém těle a mému tělu se to líbilo. Tak strašně moc bych chtěl, aby nebyla cizí... aby to byla ta se zlatou hřívou.... s takovouhle hřívou... s těmato očima... s těmato bokama... kdyby mohla být má... ano, lásko, miluj mě... ještě... ještěěěě... „Pavlííííííno!"
Rozkoš z vyvrcholení vzápětí vystřídal úlek. Co jsem to k sakru plácnul?! Pro ženu existuje málo horších urážek, jak když si chlap v posteli splete jména. Koukl jsem na ní. Kupodivu vůbec nevypadala na to, že se chystá vyškrábat mi oči. Tvářila se spíš spokojeně, jakoby právě objevila něco důležitého.
„Takže takto sa veci majú...," pronesla pomalu. „Ak vám, milý Jirko, môžem poradiť, zabudnite na to. V živote ju nedostanete. Ona je totiž VYDATÁ," říkala s neskrývaným opovržením v hlase. „V jej očiach je to niečo posvätné. Napriek tomu, že ten jej slávny chirurg nestojí za nič. Ani dieťa jej nebol schopný urobiť."
Cítil jsem se snad ještě hůř, jak když jsem sem šel. Rychle pryč. „Ale no tak, Jirko," usmála se na mne povzbudivě, „tak zlé to snáď nebolo."
„Tak zlé to snad nebylo," opakoval jsem po ní jako stroj.
„Mějte se, Petro. A děkuji za...," najednou jsem nevědel, co říct.
„Naviděnou, Jiříku," usmála se na mne. Rychle jsem vypad. Až ve výtahu jsem si vzpomněl na ten Dell. Kašlat na to, stejně stopro vůbec nešlo o něj.
Skřípot brzd. Na přechodu jsem málem přejel nějakého opilce, to je přeně to, co by mi dnes ještě scházelo. Sakra! Stokrát si můžu říkat, že mě prostě přemohly pudy. Sakra! Tohle se nemělo stát. Je to krásná ženská, ale miluješ tu druhou, blboune! Tu druhou, co má stejné oči, ale v nich napsáno mnohem víc... Jenže... jenže... k ní stejně žádná cesta nevede. A Petra je nějaká cesta?? Leda do hrobu. Mlel se ve mně rozum se srdcem a nemělo smysl jim bránit. Oba mají pravdu.
x x x
Myška na tom gauči usnula. Přikryl jsem jí huňatou dekou a šel si dát sprchu. Nejradši bych se v ní utopil. Herdek Pavlíno, copak opravdu musíš mít na prvním místě to, že jsi VYDATÁ??? Uměl bych ti tolik dát... Umela bys mi tolik dát...
Ležel jsem na posteli, kouřil, přemýšlel. Vybavovaly se mi ty krásný prsa, co jsem před chvíli držel v dlaních.
Píííp... smska. Jestli to je Petra, napíšu jí, že mě to štve a ani náhodou v tom nemíním pokračovat.
Houby... Přemek se mi zdůvěřil, že má ze zítřku lufta, a jestli jsem nějak zohlednil v tom návrhu i novinky, co mi poslal. Copak novinky, ale ani ten návrh nemám na zítřek hotovej. Jirko, ty už radši nebuď.
Venku chumelí, blíží se Vánoce. Město je krásnější, než kdy jindy a sněhuláci v něm jsou o něco víc fajn, než kdekoliv jinde byly.
Na tom náměstí s fontánkama stojí aspoň dvoumetrovej a když se drobet oteplilo a pak zase zmrzlo, vypadal jako živý. Živý sněhulák. Čím se tak průměrný živý sněhulák živí?
Píííp ... Přemku, teď ne .. já ti stejně neodepíšu, budu rád, když ráno vstanu a dodělám, co mám.
"Promin, ze rusim, ale Myska si tu vcera zapomnela litacku, tak aby ji zitra nechytil revizor.Dojeli jste dobre, ze jo?"
Soňa. Díky. Dojeli.. někteří úplně.
Ona
Uvedomila som si, že nad tým čajom sedím a civím do blba už aspoň štvrť hodiny. Prečo? Prečo som pokazila najkrajšiu chvíľu, ktorá ma stretla za posledných minimálne desať rokov? Skôr pätnásť... Úplne na začiatku sme predsa boli šťastní. O čo bolo menej peňazí, o to bolo viac radosti. Kam sa tá radosť vlastne stratila?
Nie som schopná prestať na to myslieť. Stále cítim jeho horúci bozk na perách, každú chvíľu sa pristihnem, že si po nich neveriacky prejdem prstami. Ako dlho ma už nikto týmto spôsobom nepobozkal? Pripadám si smiešna, takto ma nerozhodila snáď ani prvá pusa v pätnástich. Lenže... čo som na tom parkovisku pocítila, ma zaskočilo.
Zaskočilo ma, že sa mi z jeho blízkosti podlomili kolená, zaskočilo ma, ako ma dostala jeho vôňa... a že v jeho náruči mi bolo... akoby som tam odjakživa patrila. V celom svojom živote som mala len jediného muža, a tento pocit som s ním nikdy nezažila.
Pavlína, spamätaj sa! Nemáš nárok na splašené hormóny. Puberta i prechod v sú v nedohľadne. Správaj sa trochu rozumne. Máš manžela, barák, auto, trikrát do roka leteckú dovolenku. Čo ti chýba ku šťastiu? Chceš to všetko zahodiť, začať vstávať každý deň o šiestej, aby si si zarobila aspoň na prenájom blbej garsónky? Pretože presne to ťa čaká, až ťa vyhodí. A že ťa vyhodí, akonáhle príde na nejaké tajné bozky na parkovisku, je naprosto isté.
Lenže... lenže... Jirka... stále vidím ten jeho pohľad... nechápajúci, sklamaný... vyzeral tak nešťastne... chudák, dala som mu falošnú nádej.
Nenávidím sa za to, čo som mu urobila...
Roman
Také jsem jeden velmi krátký čas chodila s bratrem kluka, do kterého jsem byla zamilovaná. To jsem ještě byla blbá a nevěděla jsem, že kopie nikdy nebude originál...
# # Prvý večer, keď bol zoznamovací večierok, som tam zbalil super # # babu.Popili # # sme nejaké vínko, večera a nakoniec sme skončili v posteli.
# # Asi po dvoch hodinách super sexu sa tá ženská strašne rozplakala a # # hovorí:
# # "Som taká sprostá, doma mám celkom pekného muža, dve krásne deti, # # čo to tu robím?".
# # Tak aj ja som zostal celý smutný a hovorím si: "Veď aj ja mám doma # # celkom # # fajn manželku a tiež dve veľmi pekné deti". Tak som tiež posmutnel # # až som sa # # rozplakal ...
# # No a čo bolo ďalej ?
# # No nič, tak sme celé tri týždne už len jebali a plakali !
