Psát v noci by se nemělo. Noc je prolhaná... ale krásná. Ne vždy, vybavují se mi noci, kdy člověk žebral o spánek a ten se nechtěl dostavit. Bylo jich moc, ale to už je dávno pryč. V poslední době padám do postele únavou, ale aspoň něco se už ukazuje na konci tunelu, a pevně věřím, že to není pouze přijíždějící vlak.
Přemýšlím o Pavlíně a zakazuju si myslet na to, že by mohla být něco víc, než jen manželka klienta. Třeba je to jen reflexe, třeba je to jen náhrada.. a třeba je to světýlko. A nebo taky jen pomsta jinému chlapovi? Hořká pomsta... Nevím. Ještě je na spoustu věcí brzy.
Městem hýbou volby. Já se letos rozhodl, že svých starostí mám tolik, že nemám moc důvodů někoho zaškrtávat. Chtěl jsem původně alespoň odškrtnout Přemka, svého nového šéfa, ale mám pocit, že by to ani z téhle mojí pozice neocenil. Ono bude úplně stačit, když nějak přežijem náš první projekt tak, aby mohly být i další.
"Normálně bych vás v téhle chvíli už všechny skalpoval, ale Jirka tvrdí, že všechno stihnem," začal ranní poradu, a viditelně nechal skalpování na mně.
"Stihnem. Základní jádro máme, a to je podstatné."
"Základní jádro možná. Ale uživatelé a hlavně konzilium tyhle věci moc nezajímají, víš?"
"Nevím. Já vlastně nevím, co konzilium hlavně zajímá."
Přemek chvíli žmoulal tužku.
"Jirko... ta situace není jednoduchá. Jde o to, že... "
Že není moc lidí v konziliu, kteří by ten projekt chtěli. Protože snadnější cestou je koupit hotový produkt a pak už jen vysvětlovat, proč neumí to, co je třeba.
"... někteří lidé si už před zahájením projektu mysleli... že na to nemáme... že bude lepší koupit plzeňský systém... a vlastně ho jen spravovat."
"Doufám, že nechtějí zároveň převzít i plzeňský akademický pravidla," řekl jsem poněkud kysele.
Povzdechl si: "To já nevím, a ani nechci vědět. Já jen vím, že stačí cokoliv na to, abysme šli od válu, chápeš? Všichni. Ty, já i kluci tady."
"Přemku, jestli máme jít od válu z vyšší moci, stačí na to cokoliv, i kdybysme udělali perfektní práci. Když něco posuzuješ předem s tím, že to nechceš, nemá nabídka šanci. A s tímhle já nemůžu počítat. Jsem šéf vývoje, ne úpadku."
"Možná bys měl... čekal bych, že tě život naučí."
Kolikrát jsem tohle slyšel. Život tě naučí. Naučil. A učí pořád. Ale nějak v tom jeho slabikáři pořád ignoruju pod písmenem P slovo Prohra. Ještě, že aspoň Porady beru vážně.
Myšku škrábe v krku a ani eukalyptové cucavky už nezabírají. Čeká nás narvaná čekárna, a v tomhle pracovním fofru hodinové čekání na deset minut u lékařky.
"Ty Myško, jak je ve škole?"
"Jako známky? Ty přece víš."
"Nemyslím známky, myslím tak jako vůbec. Kámošky, kámoši..."
"Jo."
"Fakt jo?"
Usmála se.
"Jo. Žádnej problém, tati."
"Víš, já vím, že to není jednoduchý, jen tak změnit všechno kolem sebe. Kdybys měla pocit, že... "
"Nemám. Kdybych takovej pocit měla, řekla bych ti to. Fakt jo."
"Můžu se tě zeptat... "
"Ne, neozvala se."
To není možný přece. To snad i takovej živočich, jak octomilka má v sobě víc citu, než ona. Proboha Mileno, co to s tebou vlastně je?
"To jsem nemyslel, tedy - myslel, ale chtěl jsem se zeptat, kde chceš být na Vánoce?"
"Doma."
Uf. A teď babo raď. Přece si nemám domýšlet, nebo dovozovat, nebo cokoliv...
"Jo, tati, měli bysme si koupit už konečně to struhadlo, bez toho bramboráky neuděláme. Ale zítra budu doma až docela pozdě."
Usmál jsem se tak, že mi málem vypadla sanice. Asi to budou krásný Vánoce. A ještě skoro veršuju. Jenže do nich musím stihnout ještě poslední vykazování u Hořkého. Vlastně, docela rád. Protože tam nebude. Uvědomil jsem si, že se těším na Pavlínu.
Na dveřích adventní věnec, a kousek před nimi sněhulák. Sněhulák na starých Artiskách.
"Dobrý den, Pavlíno. Koukám, že si v tom sněhu libujete."
Usmála se, to je dobré znamení.
"Dobrý deň Jirko, poďte ďalej."
Vevnitř to voní domácí pohodou, teplem. Kýchl jsem. Probůh, teď to od Myšky fakt nemůžu chytit.
„Uvarím vám čaj, chcete?", rozesmála se. „Máte sviečku."
„Cože?", rozpačitě jsem se rozhlédl, jestli se mi třeba nezachytila do kabátu nějaká vánoční dekorace.
„Prepáčte," smála se už úplně otevřeně, „To sa asi u vás tak nepovie," a ukazovala si pod nos. Měl jsem tam nudli. To snad není pravda...
"Děkuju," rychle jsem začal rozbalovat notebook, zakrývaje rozpaky. „Vy budete určitě lyžařský nadšenec, že jo?", zkusil jsem odvést její pozornost.
"To som. Strašne rada lyžujem... bohužiaľ na rozdiel od manžela. Jazdili sme od mala s našimi a nepustilo ma to dodnes. Prinesiem vám doklady, a ten čaj. Sekundu."
Windowsy startovaly jako vždycky líně, a tak jsem se po chvíli vydal za ní. Stála u linky ve veliké kuchyni, vlasy jí padaly do čela a já se koukal, jak její drobné ruce skládají šálky, zalévají čaj a najednou jsem měl chuť tu její hřívu pohladit.
"Zahliadla som vás včera v Tescu. To bola dcéra?"
"Docela určitě ano. Jestli to bylo dlouhovlasé a dlouhonohé, tak jo. Ostatně, s někým jiným, co má ženský atributy, mě tady stejně nenachytáte."
"Je to pekné dievča. Má oči po vás."
Pomohl jsem jí s tácem, ona vzala balíček dokladů.
"To nemusí být pravda, Pavlíno. Moje paní měla krásné oči." A nejen ty oči. "Ale to jsme se museli minout docela hodně těsně, že jste si všimla. Omlouvám se, že já si nevšiml vás."
"Boli ste zabraní do veselej debaty. Ani sa nedivím, že ste ma prehliadol."
"Tak to já zase ano. Od té doby, co jsem vám zničil kabelku, mám pocit, že vám něco dlužím. A věřitelům se nevyhýbám."
"Nič mi nedlžíte. Naopak."
"Naopak?"
Podívala se na mne, a já vůbec nevěděl, jak všechno to, co mi teď říká očima, stihnout přečíst.
"Pavluša, kde sííí?!"
A je po čtení. To, co vlítlo do pracovny, bylo jak vichřice.
"Petra, kde ty sa tu berieš?! Hovorila som ti, že máš prísť budúci týždeň!..."
"To by sa ti hodilo! Vieš moc dobre, že ja si prídem, kedy ja chcem," smála se mladší kopie Pavlíny.
"To je moja sestra, Jirko," řekla Pavlína omluvně a představila i mně.
"Máš dobrý vkus, sestrička," blýskla po mně očima, a já se přistihl, že mi to zalichotilo.
"Nechaj nás, prosím ťa, ešte chvíľu, máme spústu práce. Daj si veci do izby, ja za chvíľku prídem."
"Neboj Pavluška, ja som si všimla, že máte kopu práce," mrkla na Pavlínu tak spiklenecky, že jsem málem zčervenal i já. To je vážně živel.
Rozloučili jsme se v předsíni. A měl jsem pocit, že nás oba mrzí to nedokončené čtení. Její ruka mi zůstala v dlani o něco déle a já měl v hlavě guláš.
Poslední Reminiscence
Stálo by za to, pohladit všechny ty krásný dny, co byly. A bylo jich hodně. Těch zlých taky. Ale v každém zůstane to, co si chce uchovat.
Kupříkladu, výlet do Mariánek se povedl nebo nepovedl? Nevím. Ale těch pětatřicet kilometrů, co jsem šlapal pěšky po tom, co jsme se nepohodli s Milenou ohledně parkování, nezapomenu ne proto, že jsem měl nohy zkroucený až někam dozadu za kotníky, ale proto, že když jsem konečně dorazil po pěti hodinách úplně zničenej, z druhého podlaží se ozvalo: „Ale - tys tady tak rychle, on tě někdo svezl?" Tak jsem se zas otočil a vzal kluky na limonádu. Není jednoduchý žít s někým, koho když dorazíte, tak se zvedne. A zvedám se i teď, a to jsem neměl zkroucený jenom ty kotníky, Mileno.
Stahuju vzpomínky, život začíná být příliš plný na to, aby měly prostor.
Ona
Petru by som najradšej zabila. Vždy urobí niečo, čo mi skomplikuje život . Odviedla mi prvého chlapca, mama ju vždy mala radšej, ako mňa a celkovo si kvôli nej pripadám ako piate kolo u vozu.
Už od kedy sa narodila. A okrem toho nemá ani gram nadváhy. Na rozdiel odo mňa.
Prečo do šľaka neprišla tak, ako mala. Tak veľa som mu chcela povedať... Hrozne dávno som sa nerozprávala s nikým podobným. Akoby mi rozumel aj bez slov... akoby sme sa dávno poznali. Akoby sme si mali ešte mnoho čo povedať....
Roman
