Když jsem před půl rokem odjížděl ze svého města, poprvé v životě jsem nemusel začínat tak docela sám. Posledních pár let jsme spolupracovali s externistou, kterého do firmy přivedl Petr. Jmenoval se Milan a ačkoliv jsme si věkově byli poměrně vzdálení, dělalo se nám spolu dobře. Sice toho moc nenamluvil, ale byl to obětavej kluk a bylo na něj spolehnutí.
Což se v této branži cení - geniálních ajťáků, co umí mluvit o všem, ale výsledky a termíny jsou pro ně neznámá záležitost, jsou dnes kvanta. Zažil s námi poslední, hodně komplikované chvíle ve firmě a táhl s námi i celé hotely, což opravdu nebyla procházka růžovou zahradou. Takže mě potěšilo, když na nabídku společného odchodu v podstatě rovnou kývl. Tehdy jsme si ještě vykali, a vůbec jsme toho o sobě věděli podstatně míň.
"A co budete teď dělat?", zeptal se mě Milan, když jsem mu oznámil, že firma padla.
"Nevím... mám nějaké nabídky, ale teď asi nejsem schopnej o tom moc přemýšlet. Co plánujete vy?"
"Brácha mi nabízí něco... ale moc se mi do toho nechce."
Hm. Uvědomil jsem si, že ten člověk byl s námi docela hodně často. Vlastně se znal s celou mojí rodinou, s klukama občas i někam vyrazili.
"Šel byste se mnou do Hradce?", napadlo mě z ničeho nic. Jistě, docela určitě se mladej kluk jen tak sbalí a pojede omšelému dědkovi míchat kafíčko a strouhat do něj rohlíky. (Že jsem omšelej dědek, jsem se doslechl nedávno, holt nejsem pětatřicetiletej pikolista.)
"Jo."
Nejdřív jsem se lekl. Sám nevíš, co dál, a ještě do toho zatahuj Milana.
"Moment. To jako, že byste se sebral a v neděli vyrazil dělat na druhej konec republiky? Se mnou?"
"Jo."
Od některých lidí vám nezajistí ani třikrát ověřenej podpis to, že udělají to, co mají. A od některých stačí slyšet "Jo".
"Víte", rozpovídal se, "když jsem k vám nastoupil, začínaly zrovna ty hotely. Pro mě to byla obrovská práce, líbilo se mi to."
"Kvůli snídaním zdarma," zkusil jsem situaci trochu zlehčit.
"Ne", trochu zarputile zakroutil hlavou.
"Ale ze začátku to s váma bylo těžký. Říkal jsem si, jak to ta vaše paní s váma může vydržet."
Tak se mnou to bylo ze začátku těžký. Se mnou. Začínat z čistého stolu rovnou v ostré zakázce, ještě ke všemu velmi kritické - klient chtěl za tři měsíce zvládnout kompletní rezervační systém a navíc otvíral i nový hotel. No, asi bude pravda, že jsem mohl dělat dojem poměrně nepříjemného člověka.
"Jenže pak jsem si všiml, že nejvíc těch nerváků je právě z toho, že není úplně jednoduchý s vaší paní něco domluvit. S vámi to nakonec docela šlo."
Milan je prostě s náma. Vlastně to byl druhej člověk v mém novém týmu. U toho prvního, u Soni, jsme pak bydleli. Všichni. A to chudák nevěděla, co ji čeká v červenci. Že nás tam bude bydlet pět, protože kromě Myšky bude nutně potřebovat střechu nad hlavou i její králice. Ona holt Milena nikdy neměla vztah k zvířatům.
A v době, kdy jsme zůstali s Myškou sami, jsem si všiml zajímavé věci. Králice, která do té doby byla poměrně neposedná, kdykoliv byla mimo klec, se mi najednou zabydlela za krkem (vsedě, na gaučíku, ne že bych ji nosil). Celkově jsem měl pocit, že vnímá a cítí podstatně víc, než by se od králíka dalo čekat.
Když jsem byl déle pryč, pokaždé se mohla po mém návratu zbláznit radostí. Lezla mi po těle, škrábala, nechala se hladit a drbat a všemožně mi projevovala lásku. Přece nemůžete bytost, která s vámi takhle komunikuje, nechat někde, kde k ní nepromluví ani klika od dveří.
Chválabohu, dnes už máme normální starosti i vlastní bydlení, třeba zrovna teď nám přebourávají plyn a taky odpad u pračky. Do toho všeho navíc ještě dodělávám nějaké drobnosti do práce, a protože včera večer dorazil Pavel na divadlo, které je sice až za měsíc, ale my ho vždycky rádi vidíme, tak je tu živo až moc.
"Tati, bude snídaně?"
"Samozřejmě, že bude snídaně, jen co bude v kuchyni trochu víc místa. Myslel jsem, že budete spát do oběda rovnou."
"No my by i jo, ale ten kravál nás vzbudil."
"Pavel je už taky vzhůru?"
"Dělá, že spí, ale já ho odhalila."
"Myško, ty chodící nehodo", zkusil jsem jí drobet rozcuchat, ale nedala se. "Pavel toho má za týden taky dost, nemělas ho budit."
"Jenže má taky povinnosti, že jo. Ségru zas tak často nevidí."
To má pravdu.
"Tak víš co? Skočím rovnou pro pečivo. Pak udělám vajíčka se slaninou, stejně už s tím plynem končí, jo?"
"To by šlo," usmála se Myška a když jsem si oblékal nový kabát, prohodila:
"Ty jsi úplnej frikulín, tati."
"Cože??"
"Mno .. free, cool a in."
Hahaaa.. no to mě dostalo. Takže s tím omšelým dědkem se Milena asi moc netrefila. No a co, že jsem ješitnej, usmíval jsem se pod vousy, někdy je to docela fajn.
Odpoledne zavolal Hořký, abych přijel. Než jsem se stihl zeptat proč a kdy, zavěsil. Štvalo mě to, ale řekl jsem si, že tam skočím radši hned večer, příští den byl svátek.
Otevřela mi zlatá hříva slovenského původu.
"Vitajte, Jirko," řekla nepřítomně a odkráčela s telefonkem u ucha, klidně mě zanechávaje jen tak, jako bych tam chodil obden.
Z nějaké jiné místnosti ke mně doléhalo, co říká. "Lenže ty si mi to sľúbila, moja zlatá, vieš? A ja som sa na to spoliehala. Ale prosím ťa... to nemyslíš vážne. Vieš čo? Trhni si Petruška."
Nějak jsem nevěděl, co se ode mne očekává, jestli mám samostatně naběhnout k PC a vyřešit problém, který samostatně objevím, nebo jako idiot čekat v hale, než se panička dovybavuje.
Opravdu mi tohle celé začínalo lézt na nervy.
Pohled mi nesoustředěně klouzal po stovkách knih na policích kolem stěn. Dva metry Douglase Adamse. Lem, Asimov. A spousta fyziky. A astronomie. Nic o chirurgii.
"Rád čítate?", ozvalo se tak blízko za mnou, až jsem nadskočil. Koukala na mne s dokonale nevinným úsměvem. Stála tak blízko, že se mi nepatrně zatočila hlava.
"Jistě, a pokuď jsou všechny tyhle knížky vaše, tak lze říct, že rád čtu to co vy."
"Ale kdeže... sci-fi mi nič nehovorí, to je všetko manželovo. Moje sú len tie ostatné."
"Řekněte mi, Pavlíno... vzala byste si Hawkinga?" Vůbec nevím, co mě to napadlo.
Rozesmála se.
"Nie. Môj muž musí mať mozog, ale i svaly. Oboje funkčné."
Rozesmál jsem se taky, protože mi to připomnělo slavný výrok o sexy mozku.
"Koukám, že blondýny ze Slovenska v tom mají jasno."
Zpražila mně pohledem, ale prozradily ji cukající koutky.
"Takéto prirovnania si vyprosujem," řekla téměř rozpustile a vzápětí se zeptala: "Myslíte, že sa dožijeme poriadnej teórie veľkého zjednotenia?"
Čím dál míň jsem věděl, co si mám o ní myslet.
"Nevím, Pavlíno...", hleděl jsem na ni zkoumavě, a rychle zkoušel vymyslet nějakou duchaplnou odpověď. Taky jsem se přistihl, že vtahuju břicho a vypínám hruď.
"Keď som mala dvadsať, strašne som chcela vymyslieť niečo prevratné. Niečo na Nobelovku. No a vidíte, ako to dopadlo," povídala cestou do pracovny.
"Jak to dopadlo?", chtěl jsem vědět. Docela mi vadilo, že teď mi pro změnu v intelektuálním perlení bránil výhled na její pozadí, zabalené v sepraných džínách. Pořád něco, člověk se nemůže pořádně soustředit.
"Nijak. Žiadna Nobelovka sa nekonala."
Co na tohle říct. Docela bych řekl, že kdyby neměla potřebu být paní primářová, v těch dvaceti, tak by ji možná měla.
"Nic si z toho nedělejte. Stejně se dneska dávají spíš za to, že máte úsměv jak šimpanz a vhodnou barvu pleti."
"Ojoj... vy jste rasista?"
"Nevím... asi jako každej Čech. Ale tohle není o rasismu, prostě mi jen vadí, když se něco s určitou úrovní degraduje na formalismus. A myslím, že zrovna ta Nobelovka ten kredit měla. Nemluvě o tom, že nositele takové ceny si představuju prostě trochu jinak, než rozmáchlého tlučhubu, co není schopen ukázat rodnej list."
"Vy ste hodne nekompromisný, že?"
"Proč? Jen si myslím, že člověk nemusí dělat zrovna to, co se od něj čeká, ale spíš to, co chce."
Zamyslela se.
„No - to on práve robí, nie?", namítla.
„To jo... já spíš mluvil o vás."
Zarazila se. Přešla k oknu a hodnou chvíli neřekla vůbec nic.
"A čo keď to nevie? Nevie, čo naozaj chce? Len vie úplně presne, čo nechce..."
"To je destruktivní. S tím nic nevytvoříte. Leda se zavřete do ulity, a to je cesta do nikam. I když někdy má to nikam podobu zlaté klece", neodpustil jsem si poznámku.
Ještě, že zase zazvonil telefon.
Když se vrátila, bylo vidět, že má starosti.
"Můžu vám pomoct ještě s něčím, Pavlíno?"
"Nie, to je v poriadku. Nechcem vás zdržovať."
"Nezdržujete". Vlastně zdržovala, ale tak nějak mi to bylo jedno, teď. Měl jsem neodbytnej pocit, že ze všeho nejvíc by potřebovala obejmout - jenže... To já taky. A to není dobrá výchozí pozice pro žádného z nás.
Reminiscence
Když bylo Myšce pět měsíců, přestala dýchat. Jen tak.
Měli jsme zrovna návštěvu, bydleli jsme tehdy asi dva měsíce v tom velikém bytě. Jestli si dobře vzpomínám, byla to zrovna Iveta, s manželem, bývalým politrukem. Byl prťavej, vzteklej a dělal podnikového právníka. Jednou jsme ho s Mirkem opili, což ostatně nebyl problém, byl zvyklej z armády do sebe lít vodku po litrech. A když nám usnul, odnesli jsme ho do dětské postýlky. Iveta tenkrát řádila jak sibiřská zima, ale nakonec to vzala a dokonce si ho v té postýlce i vyfotila. Byl jsem je vyprovodit, a přitom jsem zjistil, že venku pořádně zatuhlo. Pár neštastníků se snažilo doplácat přes náměstí domů, ale většinou byli rádi, že vůbec šli. Sotva jsem přišel domů, šla Milena zkontrolovat Myšku.
"Jirko, proboha, ona nedýchá, má oči v sloup a asi je mrtvá!!"
Vyrazil jsem do pokoje a ten pohled nezapomenu do smrti. Myška tam ležela bez života, a její oči byly někde úplně jinde. Zařval jsem na Milenu, aby volala záchranku, a první co mě napadlo, bylo začít Myšku rozdýchávat tisknutím hrudníčku. Trvalo to strašně dlouho, i když to ve skutečnosti byly snad jen vteřiny, ale najednou se chytla.
Seběhl jsem s ní ze schodů, celou dobu ji dál tisknul a modlil se, aby jí ten dech vydržel. Sanitka přijížděla přes náměstí, strašlivě jí to klouzalo, ale hlavně, že nějak dojela až k nám. Doktorka si převzala Myšku a mě automaticky nabídla, abych jel s nima.
Byl jsem v pantoflích. Stepoval jsem kousek od sálu a myslím, že tohle byly minuty, které jsem nikdy předtím ani potom nezažil. Viděl jsem pořád ty oči, které na rozdíl od dechu nenaskočily a měl jsem hroznej strach. Milena s botama dorazila asi za půl hodiny a pak nás poslali domů. Než jsme usnuli, milovali jsme se. Velmi .. velmi blízce.
Myška z toho vyvázla bez problémů. Jen za měsíc se přesně tohle opakovalo, a pak už jsme snad pět let hlídali, jestli dýchá. Tedy .. alespoň já.
Roman
Možná proto, že jsem taky jednou držela své dítě v náručí nevědíc, jestli přežije.
A slibuju, že si už nikdy nebudu dobírat Iris
