Milena si nechala poslat pro Myšku, po třech měsících poprvé. Rozuměl bych všemu zlýmu, co se mezi námi stalo za posledního půl roku, ale proč si to musí odnášet i ona, nevím. Když tu byla ještě na prázdninách, měli jsme s Milenou domluvu, že za ní přijede zhruba po deseti dnech s prádlem, a že třeba zajdou i na kafe. Pak to zrušila, takže když přišly chladnější dny, neměla nic na sebe.
Problém byl v tom, že nebylo moc z čeho brát - splácel jsem dluhy, který na mně spadly ze dne na den díky Mileně a v takovém množství, že jsem byl něco jako zápornej Onassis. Sháněl jsem peníze, kde se dalo, a zrovna ten den, kdy mi Myška oznámila, že mamka nepřijede a nemíní přijet celý červenec, jsem dělal v místním muzeu na jejich stránkách - nebyl to žádnej zázračnej kšeft, ale každá koruna dobrá.
"To nemyslí vážně... vždyť ví, že máš sebou dvě trička a džíny. Nespletla ses?"
"Ne, tati. Řekla, že si to máš se mnou vyzkoušet." Kupodivu mi Myška ani nepřišla moc zklamaná, že se s ní neuvidí. To jsem ještě netušil, že se s ní pak neuvidí hodně dlouho.
"Co si mám sakra vyzkoušet? Že se postarám o vlastní dítě? Herdek, copak se o tebe nestarám sám rok? Copak zapomněla, že jsem se staral o tři děti a žádnej problém jsem s tím neměl?? To není možný Myško, vždyť ví, jak na tom teď jsme. Já jí zavolám."
"Nevolej tati. Odjela s kapelou do Německa."
Aha... hledá se v Německu. S kapelou. Jo. Co jiného taky. Hlavně, že to má komplet zadarmo. Kdybych měl teď v ruce kyj, tak ho vzteky okoušu.
"Jirko, neruším?"
Kdyby Soňa nepřišla zrovna teď, asi bych to nějak překous. Ale tohle bylo moc za sebou.
"Ne, pojď dál." Soňa byla skvělá ženská, potkali jsme se už při mém výběrovém řízení a nebýt jí, bydleli bychom pod mostem. Sehnala Myšce brigádu v muzeu, a v podstatě jí i mně otevřela dveře v celým tohle krásným městě.
"Co se děje, vypadáš, jako kdybys měl chuť někoho sežrat."
"Jo. To bych teda měl." A vysypal jsem ze sebe všechno to, co jsem se zrovna pokoušel strávit.
"No to snad není možný. To myslíš vážně? To ji tady nechá bez ničeho celej měsíc?"
"Soňo, já prostě nerozumím. A nejhorší je, že fakt netuším, co s tímhle teď budu dělat. Asi jí budu muset poslat do Rychnova, k mámě. Fakt nemůžu teď koupit ani ponožky, sakra." Asi bych se rozpovídal víc, ale Soňa zmizela, jen mě požádala, abych chvíli počkal. Stejně jsem jí moc nevnímal, snažil jsem se nějak tuhle další podpásovku pochopit - marně.
Po práci jsem odjížděl do Prahy na hotely. Ne že bych si jel vyrážet z kopýtka, ale byla to jediná možnost, jak zachránit aspoň částečně klienta - síť hotelů - který měl poměrně velký malér. A i když chápal situaci, ve které jsme se ocitli, nebylo jiné řešení, než se prostě pár dní večer sebrat a dělat pro něj v noci. Dodnes nevím, kde jsem na tohle bral sílu a na co ta moje Cordoba vůbec jezdila. Musel jsem mít spřáteleného hodně kouzelného trpaslíka, co mi každé ráno něco dokáp do nádrže, a pak i tu Soňu, co prostě druhý den přinesla dvě tašky hadrů, sesbírané snad od všech lidí z muzea a přesně jen tak, na půl huby, jak měla ve zvyku, řekla:
"Tady ti posílaj ženský něco pro Myšku, třeba si něco vybere."
Stává se mi málokdy, že se nezmůžu ani slovo. Ale od určité doby věřím tomu, že některé chvíle slova nepotřebujou.
Takže dneska Myška odjela. Pozítří pro ni jedu do Prahy, takže bych si měl právo udělat po čtvrt roce taky jednou večer pro sebe. Jenže místo toho mi chybí. Vnucoval jsem si myšlenku, že si zajdu konečně na pivo, přečtu nějaký plátek a nebo Enigmu - krásnej časopis plnej „ověřených" záhad. Vlastně si to užiju.
Houby. Makat se musí.
"Jak jsem říkal, inženýre. Zajeďte ke mně, Pavla tam čeká, nějak to poskládejte, když tak jsem na telefonu, to ona ví. A hlavně to udělejte."
Samozřejmě. Sbalil jsem notebook, zkontroloval, jestli mám všechno s sebou a vyrazil jsem k doktoru Hořkému. Tedy vlastně spíš k paní Hořké. Horké ...
"Môžem vám hovoriť Jirko?", zeptala se, když mě vpustila dovnitř a hezky se usmála. Tak hezky, jakoby si vůbec nepamatovala, kdo jí před pojišťovnou utrhl přezku. Jak jinak, pomyslel jsem si, s Jiřím by patrně měla problémy.
"To by bylo fajn, Pavlíno", usmál jsem se a v duchu začal vysvětlovat Myšce, že docela určitě jí nebude muset říkat mami. Nepatrně jí ztvrdly rysy: "Neberte to prosím osobne. Jednoducho nerada jednám s priezviskami. Rada jednám s ľuďmi."
"To máte s manželem společný... jen on má zájem spíš jednat s tituly." Zvedla obočí a úsměv se vytratil úplně.
"Nerozbilo se vám něco z té kabelky posledně?" zeptal jsem se rychle, abych to zamluvil.
"Okrem očného tieňa vo farbe lila nie. Odtieň antracit kupodivu prežil," odtušila snad i ironicky.
"Následujte ma prosím do pracovně."
No potěš. Úplně iracionálně jsem dostal vztek. Za to, že místo šéfování prosperující firmy musím tajtrlíkovat kolem zkrachovalýho primáře a jeho nafouklý paničky, kvůli zbytečným dluhům, malérům, který způsobila ta... ale to je jedno. Podstatný je, kdo to musí řešit.
Šel jsem za ní, ale ve dveřích jsem se zarazil. V rozlehlé pracovně byl neskutečný bordel. Všimla si mé reakce a trochu bezradně zamávala řasama: "Prepáčte, toto je doména môjho muža a mám zakázané tu upratovať. Prosím, posaďte sa", ukázala na křeslo u počítače, které bylo snad jedinou plochou, na které neležely žádné papíry, cd-romy ani knížky.
Počítač běžel a ona si stoupla za mne.
"Tak mi povedzte, čo mám robiť," pronesla netrpělivě a vypadalo to, že mě chce mít velice rychle z krku. Ostatně, pro mne to platilo taky.
"Nakolik umíte s počítačem? Nerad bych nás oba zdržoval trivialitama."
V očích se jí zablýsklo: "Vyštudovala som lekársku elektroniku s červeným diplomom. Výpočtová technika za jedna, programovacie jazyky za jedna. Nemôžem za to, že som študovala v praveku a učili nás cobol," řekla se vzdorem, který jsem nechápal. "Pokiaľ nezvládnem používanie vášho produktu, bude chyba niekde inde," dodala významně.
Tak tyhle klienty mam nejradši. Jak já bych ji vyměnil za normalní ženskou, která když mačká enter, tak pro jistotu zavře dveře v obýváku. Ach jo.
"Pavlíno, vy to určitě zvládnete. Umí s tím dělat i lidi, co mají diplomy dva."
Zubama skřípat neumí, to už bych slyšel. Prošli jsme spolu vše, co bylo třeba a světe div se. Nejenže jí nedělalo problémy se orientovat v docela složité aplikaci, ale dokonce měla i pár nápadů, jak ji udělat ještě složitější.
"Myslím, že to půjde. Co vy na to?"
"Neviem, mám pocit, že v tom dosť lietam. Viete, nerada robím veci napoly a nemám pocit, že som to dnes zvládla."
Už jsem se vlastně zvedal k odchodu, ale tohle mě překvapilo.
"Něco jsem vysvětlil špatně, nebo nedostatečně?"
"Nie, kdeže... ja mám len takú vlastnosť. Potrebujem mať istotu, že to viem perfektne," odhrnula si kus té hřívy z čela a zavoněla.
"Rozumím. Takže... mám se stavit ještě i příště?"
"Určite, Jirko. Teda... pokiaľ vám to nevadí."
Snad se příště nesežerem...
Reminiscence
Když bylo klukům asi osm, dostali jsme s kolegou geologem nápad. Vlastnil, tedy spoluvlastnil asi s dalšími padesáti příbuznými (dokonce i tchyně měl dvě, dvojčata) takový chalupodomek skoro v horách a taky dva kluky, zhruba ve stejném věku jako byli Petr s Pavlem. Takže skvělá pánská jízda - klukům jsme koupili takové plastové blembáky s umělým křovím, my si pořídíli správné široké kšandy (není nad to vypadat vesnicky) a vyrazili. Bylo tam nádherně, vařili jsme si, dokonce se i uklízelo, přes den jsme tůrovali a bylo nám fajn.
Fakt je ten, že kluci už nebyli mimina, žádné přebalování nás nečekalo.
Jeden večer jsme si zašli na točené, zhruba dva kilometry daleko. Kluci byli pod dozorem sousedů, počasí bylo fajn, a protože jsme lehkomyslní chlapi, proč nevyrazit. Poseděli jsme, probrali život, práci, obhlédli místní ženskou nabídku a před večerem zamířili zpátky ke klukům.
"Ty, Jirko .. já už to nevydržím," hlesl Mirek po pár metrech.
"Ježíš, proč sis nedošel v hospodě?"
"No já to zkusil, ale měli to zavřený."
Tohle nedojdem. Mirek vypadal na to, že mu to za chvíli poleze i očima.
"Tak si odskoč támhle za buk, to není problém přece. Žádný auta tady nejezděj .. to je brnkačka."
Brnkačka by to byla. Aspoň do chvíle, než si Mirek stáhl džíny, zaujal pozici a pak ty džíny pustil, aby měl ruce na lepší držení rovnováhy.
Jenže - když má člověk na sobě poprvé v životě kšandy, měl by si je buď předtím rozepnout, nebo v žádném případě ty džíny z rukou nepouštět.
Když jsem po návratu vykládal Mileně a Mirkově Lence, jak jsme přece jen přebalovali, vypadalo to na rozvod poprvé. U nás obou.
Ale slušelo jim to, i když si z nás dělaly srandu ještě půl roku potom.
Roman
samo ! Žejo ?
A jestliže je úterý, musíme být v Belgii.
Iris, ten film - Jestlize je utery, musime byt v Belgii, jsem na stoprocent videla, ale to uz je tak davno, vubec si nepamatuji o cem to bylo.
Asi to bude tím, že jste v tom životě průšvihy taky zrovna nemíjeli - že s nima umíte zamávat nejmíň stejně, jako ony s váma. Takže Inko, jestli můžu - nemáš to zapotřebí, proč taky? To radši napíšu díl každej den, abys neměla důvod být jinde, než tady 