První dopady rozchodu, které bylo třeba řešit, se objevily velmi rychle. Měli jsme rodinnou firmu a veškeré účetnictví bylo pod správou Mileny. Ne že by mi za posledních pět let neříkalo pár přátel, že to je blbost, ale ten, koho by tenhle konec ani nenapadl, jsem byl bohužel právě já.
Nejdříve to začalo s klienty, které jsme měli po celé republice. "Dobrý den, měli bychom zájem o upgrade na tento rok," volala jedna sympatická výrobkyně rohlíků, tuším ze Zlína. "Paní Maxová, a volala jste na to číslo, kde se objednávají?" Někdy se totiž stalo, že volali klienti přímo mně, ale málokdy tihle stálí. "Volala, ale tam mi vaše paní řekla, že už nic takového nedělá." Ach jo... čili nejen rozchod. Problém je v tom, že veškeré nástroje na sestavení upgrade, včetně dat klientů, zůstaly u ní.
"Víte, jsem v takové situaci, právě teď... prostě to vypadá, že se budeme rozvádět a patrně mi bude chvilku trvat, než vám budu schopen ten upgrade sestavit. Můžete zavolat za týden?" "Já vám rozumím, ale je to nepříjemná situace i pro mně, víte? Mám ve vaší aplikaci sedm let veškerá data a neumím si moc představit, že bych měla začít znova někde jinde." (No - to já taky ne, ale co vám teď budu povídat.) "Nechci vám nic nalhávat, paní Maxová, někdy se takové věci prostě stanou. Ale udělám maximum, abyste měla příští týden verzi připravenou. O klienty, jako jste vy, bych se připravil nerad." "Víte co? Já to zkusím, ozvu se tedy za týden. A přeju vám hodně štěstí, ať se daří."
Vzhledem k tomu, že jsem zároveň začal pracovat na plný úvazek s lidmi, které jsem nikdy neviděl, na projektu, který neviděl ještě vůbec nikdo, nebylo to vůbec jednoduché, začít dávat dohromady věci, které doteď fungovaly v podstatě samy. Všechny nástroje, které řešily převzetí objednávky, přes sestavení instalačních sad a fakturaci včetně odeslání ke klientovi, jsem musel napsat kompletně znova. Nebyla možnost to ani pořádně odzkoušet a v podstatě chyběla i motivace.
Díky těmhle klientům, co mi tu šanci dali, se to podařilo. Škoda, že jich takových nebylo víc. Jeden z klientů, pro kterého jsme řešili poslední společnou zakázku, nás chtěl po oznámení o ukončení spolupráce žalovat o šest milionů - cena za čtyři neprodané instalace pro jejich klienty.
Přijel za mnou jejich právník, se kterým jsme zkoušeli najít rozumnou dohodu a formu předání. Bohužel, podvojné účetnictví jsem sám nebyl schopen dodělat, takže přímo od jednání jsem zkoušel domluvit s Milenou alespoň základní předání. "Mileno, prosím tě, sedím tu s dr. Lahodou, projednáváme předání našich prací." Odpověděla hlasem, který jsem za celé ty roky neznal: "Mě to nezajímá, vůbec nic mě nezajímá, rozumíš?" "Neblázni, stačí připravit jen předávací záležitosti s jejich programátory, to sám nezvládnu." "Co po mně vlastně chceš?" podle hlasu bych si tipl, že někam velice spěchá a jestli na něco myslí, určitě to není to, jak z téhle šlamastyky ven.
"Potřebuju, abys byla schopná do dvacátého doplnit sestavu k DPH a hlavně předat Jirsovi ty dvě nové sestavy. Pak by to mělo být vyřízené jednou pro vždy." "Do dvacátého?? Zas ta tvoje ultimáta?" Nikdy by mě nenapadlo, že místo foukání do horny by mohla v kapele klidně ječet soprán."Ježíš, neblázni, já ten termín nevymyslel!!""Říkám ti, že mě to nezajímá!!! Nenechám se od tebe manipulovat!!!"
Tak tomu říkám manipulace. Zachraňuju nás od průseru za šest milionů. Zkouším najít alespoň nějaké řešení. Kam na tyhle výrazy chodí? Něco mi říká, že její matka, skladnice manipulantka, se navzdory svým celoživotním prohlášením o nevměšování se mezi nás, vměšovat začala. "Poslouchej, sedím tady s jejich právníkem a pokud ty uděláš jen toto, já dovyřeším zbytek a bude po problémech." "Nebudu poslouchat!!! Mně to nezajímá!!! Zkoušíš mě získat zpátky, ale to se ti nepodaří!"
Kdybych měl jistotu, že tohle povídání se bude číst výhradně po desáté hodině večerní, klidně bych pokračoval. Tu nemám, takže pokračovat bohužel nemůžu a laskavé čtenářky i laskaví čtenáři nechť si pokračování dialogu domyslí.
K problémům s klienty se začaly hrnout věci úřední. Berňák, VZP, pohledávky, platby... Tyhle průsery opisovat by bylo sice na hodně dílů, ale kdo z vás je aspoň v malém nezná. Já je teď poznával hodně ve velkém. S Myškou jsme oblítávali všechny tyhle instituce (sama se nabídla) a já byl rád. Bylo to nade všechno vysvětlování a taky se sama po určité době začala chytat za hlavu, v jakém stavu to všechno bylo. Mea culpa, mea maxima culpa - byly chvíle, kdy bych nejen uškrtil Milenu, ale nejvíc sám sebe.
V zašupovacích lítačkách na VZP jsme narazili na blondýnku půvabně zachycenou - pásek od kabelky se jí nějakým záhadným způsobem zachytil kolem takové té dlouhé kliky a vypadalo to, že se z toho sama nevyplete. "Dovolíte?", nabídl jsem pomoc, což by ale opravdu člověk v mé situaci dělat neměl. Potvrdilo se - nejen, že jsem po prvním škubnutí natrhl zdobené poutko kabelky, ale ještě navíc se mi podařilo vysypat z kabelky skoro vše. Nejvíc mě překvapilo poslední číslo časopisu Science. "Boha jeho, vy ste somár!! Čo sa do toho pcháte, ked neviete?" Dobře mi tak. Já byl fakt osel. Každý dobrý skutek je přece po zásluze potrestán. Dneska, milá Myško, už na další řešení problémů kašlem. Zamířili jsme přímo do mekáče a ke zhuntovanému duchu si nechali huntovat i tělo.
Reminiscence
Když jsem začal studovat na té škole, kde jsme se seznámili, bavilo mě to. Každé pondělí v Praze, každé úterý v Plzni. K tomu třísměnný provoz, a já netušil, že to je taková malá příprava na ten fofr, co si pak za pár let užiju ve své firmě dosyta. Bylo mi 25, doma už řádili kluci dva a Milena toho měla hodně. Přesto byla usměvavá, spokojená a v našem tehdejším malém bytě sluníčko svítilo skoro pořád. Jediný problém jsem byl já.
Jak jsem zjistil za pár let, práce i škola pro mně byly velmi důležité. Tehdy jsem si to příliš neuvědomoval, ale díky tomu jsem začal s jednou spolustudentkou trávit víc času. Určitě víc, než bylo zdrávo. Začalo to nevinně, přes konzultace ve vyšší matematice až ke spolupráci na ročníkové práci. A najednou jsem zjistil, že se těším.
Ne, že bych se netěšil domů, za Milenou, za klukama, ale taky jsem se těšil, až Radaně přivoním k vlasům, když se nakloní a zeptá: "Tohle bys řešil jak?" a už jsem tušil, že tohle bude malér... některé věci se prostě pod peřinou akademicky vysvětlovat nedají.
Skončil jsem (už druhou) školu ve čtvrtém semestru. Radaně jsem řekl, že nestíhám v práci, a že mě to mrzí, nemělo smysl se přiznávat, že jsem z ní vedle a že prchám - stejně to věděla. Milena byla skvělá - nevím, jestli něco tušila, ale k mému odchodu ze školy neřekla ani slovo, jen se vrátila z mateřské do práce. A já měl to, co jsem chtěl.
Roman
