FEYNMAN - kdo byl onen muž? Muž, který se sám hodnotil jako zvídavá povaha, který jako chlapec opravoval rádia, jako dospělý usnadnil kvantovou elektrodynamiku zavedením po něm pojmenovaných diagramů, který si vyučování na universitách a vědeckou práci doplňoval vysedáváním v barech, bubnováním na kde co, malováním, otevíráním sejfů a vybíráním nejlepších učebnic pro kalifornské žáky...
"To snad nemyslíte vážně, pane Feynmane!" je kniha, na kterou se nezapomíná a po jejímž přečtení už nikdy nebudete jako dřív. Richard Phillips Feynman se narodil 11. 5. 1918 v Brooklynu. V roce 1939 obdržel titul bakaláře na MIT a odešel studovat doktorát do Princetonu. V roce 1942 se oženil s Arlene Greenbaumovou, v té době již trpící tuberkulózou, na kterou v roce 1945 také zemřela. Od roku 1942 Feynman také pracoval na projektu americké atomové bomby v Los Alamos.
Po válce odešel na Cornell, odkud ho počasí v roce 1950 vyhnalo na Caltech. Pocit opuštění v Brazílii, kde hostoval v rámci výpomoci rozvojovým zemím, jej přiveld roku 1952 ke sňatku s již jednou opuštěnou známostí Mary-Louise Bell. Dle očekávání ani po reuniónu vztah neklapal jak měl a v roce 1956 se Feynman znovu rozvádí. V roce 1960 se naposledy žení s Angličankou Gweneth Howarth s níž má syna Carla a adoptivní dceru Michelle.
V letech 1961 až 1963 přednáší úvodní kurz fyziky pro prváky, z nějž pak díky vzorné dokumentaci (focení popsaných tabulí atd.) vzniknou legendární přednášky. Dále už však přednáší jen pro pokročilé. Spolu s S.- I. Tomonagou a J. Schwingerem obdržel roku 1965 Nobelovu cenu za fyziku za své práce na poli kvantové elektrodynamiky. Od roku 1979 jej však začíná pronásledovat rakovina žaludku. V roce 1985 vychází zde zmiňovaná kniha . Účastní se práce komise pro vyšetření havárie raketoplánu Challenger (1986), avšak nemoc postupuje, stačí ještě naznačit slibné oblasti nanotechnologií a kvantového počítání, ale už se nestačí podívat do Tuvy. 4.12.1987 naposled přednáší a 15.2.1988 poprvé umírá. (Pro ty z vás, kteří vládnete angličtinou je zde odkaz na životopis, z něhož jsem opisoval.)
Poněkud jsem se nechal unést vršením faktů, ale doufám, že neznalému čtenáři přiblíží hlavní osobu celé knihy. Alespoň z té formálnější stránky. Z té neformálnější vám to umožní jedině zde opěvovaných 302 stran. V češtině vyšla poprvé v roce 1989 (v Mladé Frontě) a od té doby jsem nenalezl člověka, kterého by zanechala chladným. Doslechnete se, že ten člověk byl šílenec a magor nebo že byl génius, ale nedoslechnete se: "Hmm, ale já už ani moc nevím, o čem to bylo".
A přitom se v zásadě jedná o naprosto konvenční memoáry začínající mistrovým mládím v rodném městě, přes léta studií až po sklízení zasloužené slávy za léta odříkání. A přesto jiné, právě oním specificky feynmanovským způsobem řešení problémů. Je pak roztomilé sledovat, jak v problematice mezilidských vztahů a konvenčních řešení, právě díky této své neochotě přijímat prefabrikovaná řešení tápe, trpí a naráží, zatímco při opravování rádií, výpočtech z hlavy a řešení drobných i větších fyzikálních problémů i kolejních hříček díky témuž exceluje, protože nikoho z konvenčně uvažujících lidí nenapadne zkoušet, nakolik má čich odlišný od psa, či jak otevřít sejf výrobcem označený jako nedobytný, zatímco mnoho takto uvažujících lidí zjistí samo, jak si užít v tančírně (a nedostat přes hubu).
Skoro téměř z úcty k tradici tak musím zmínit dnes již legendární historky, jako je společnost na pokovování plastů, shánění mapy kočky, budování pověsti legendárního kasaře v Los Alamos, Feynman - muž sta jazyků, či návod na balení tanečnic.
Feynman se také rád sází, tu s malířem jak namíchat oranžovou, tu s prodejcem počitadel, kdo rychleji počítá anebo jak se nespálit, když vám na ruce hoří benzín. A samozřejmě bubnování, protože fotografie Feynmana bubnujícíhom číhá na každého, kdo otevře kterýkoli díl jeho Přednášek z fyziky. Podobné renomé má i historka o Feynmanu malujícím, a to navzdory tomu, že fotografie Feynmana malujícího publikována nikde není (tedy, já jsem ji doposud neviděl).
"To snad nemyslíte vážně, pane Feynmane!" ovšem nejsou jen veselé historky a studentské blbinky. Je to i smrt Feynmanovy první ženy Arlene, jaderná bomba i každodenní život vysokoškolského studenta a později i profesora. Před očima čtenáře, se tak Feynman vlastenecký (dobrovolně se hlásící do armádních projektů) mění ve Feynmana poněkud politicky skeptičtějšího, svádějícího odvážné šarvátky s byrokracií, ne nepodobné potyčkám Dona Quijota s větrnými mlýny.
Dovíte se, jak Feynman již jako dítě pochopil, že býti inovátorem je nevděčná řehole a že pořezané prsty bolí. Následuje vyřazená perla "Kdo ukradl dveře", což je aplikace známého Murphyova zákona, že velká, žlutá krabice uprostřed úzké, frekventované chodby je neviditelná. Množství dalších studentských příhod, fyzik kontra matematici (řevnivost před lety oblíbená i na matfyzu), či experimentální boj proti pověře, že šídlo dává životu nebezpečná žihadla. Se slzou v oku musím vzpomenout na odvážného českého experimentátora, který se pokusil podobné dokázat o čmelákovi...
Prostě, kniha, ke které se po čase rádi vrátíte.
A pro angličtinou vládnoucí existují na BBC interview s F. Nic, co by nebylo v knížce, ale je to krom jiného i šarmantní chlap
Pokud zhruba víte, o co jde, tak na porozumění stačí intermediate a je tam i transkript. je to inspirujuca knizka. Niektore casti vsak su problematicke, hlavne tie renormalizacie.
Ako je mozne, ze teoria, ktora nie je matematicky celkom korektna, je v dobrom sulade s experimentom, to sa Feynmanovi nepodarilo vysvetlit. Treba ocenit, ze sa snazi kvantitativne opisat svetlo a jeho fotony cez "sipky". Tuto knizku hlavne dobre mozu ocenit ti, ktori poznaju exaktnu teoriu, aspon uvidia, ako sa na QED da divat bez urcitych detailov. Je vsak jasne, ze Feynman zjednodusuje opis, aby dosiahol zdanlivu jednoduchost veci a urcitu pritazlivost.
