Měli jsme v sobotu večer v naší yukonské knihovně, v Dawson City, malou oslavu u příležitosti vydání druhé knížky mé manželky Joanne. Knížka se jmenuje "Juggling Fire" (Žonglování s ohněm). Všechno to, co poté do knížky napsala, Joan napadlo, když pozorovala naši mladší holku Mary, jak v noci žongluje s hořícími pochodněmi. A tak za tři roky práce, následných oprav a diskusí s nakladatelem (Orca Book Publishers), je knížka na světě. 

     Atmosféra setkání byla velmi příjemná, nechyběl ani reportér a fotograf z místních novin „Klondike Sun". Joanne přečetla na ukázku několik stránek a poté hodně dlouho odpovídala na dotazy. Závěrem se konalo občerstvení a jak jinak - všechno skončil neformální pokec. Knížka je vlastně určena pro mládež od 12 - 18 let, ale je psaná tak, že se bude líbit i dospělým.

     Je to příběh šestnáctileté dívky Ráchel, která prožije část svého dětství se svými rodiči a starší sestrou Becky v odlehlé oblasti hor severního Yukonu. Život v přírodě ale skončí, když začnou u jejího otce depresivní stavy a rodina se následně odstěhuje do města. Otec se později vydá sám zpět do hor, kde pak beze stopy zmizí.

     Když Ráchel po letech dokončí střední školu, vydá se i přes odpor matky do hor sama. Tuší, že otce nenajde, ale doufá, že možná najde odpověď na otázku, proč se nevrátil. A že najde i sama sebe, když překoná trauma, které v ní jeho zmizení vyvolalo. 

     Cestou zahání úzkost vzpomínkami na pohádky, mění si i jejich děj a vzpomíná na své dětství. Při několikadenní cestě přes lesy, tundru a horské průsmyky ji z povzdálí sleduje velký medvěd, s podivným pruhem na zádech. Příběh graduje, když medvěd těžce zraní jejího psa Brookse a chová se čím dál agresivněji.

     Ukázka, kterou jsem se pokusil pro vás přeložit, je ze chvíle, kdy už je Ráchel v cíli své cesty: nedaleko srubu, kde našla pušku svého otce. A kdy se znovu střetne s oním „starým známým" grizzlym.

     Jak to může být ten samý medvěd, ten který zranil Brookse a kterého jsem viděla znovu a znovu? Ale ano, je to on. Nikdy jsem neslyšela o medvědovi se žlutým pruhem na zádech... "Zjisti, proč medvěd útočí," radila mi kdysi Becky. "A to ti dá odpověď na otázku, jak se chovat. Je to defenzivní nebo ofenzivní útok?"

     Cosi rychle říkám, slova ze mne letí jako vítr z vrcholku hor. Propadám panice. Medvědovy oči, jeho horký dech, sníh, který křupe pod jeho tlapami.

Blíží se k nám pomalu, jeho hlava se kývá ze strany na stranu. Moje oči bloudí od jeho tlamy k jeho drápům a zase zpět. Tohle je čas utíkat, kdybych jen mohla. Ale cítím se jako ve zlém snu, nohy mě neposlouchají.

     "Stůj medvěde!"  Říkám to nahlas a zřetelně.    Brooks temné vrčí.

     "Stůj!" poroučím.

     Medvěd se ale pomalu blíží, s předními tlapami mírně prohnutými směrem ven.

Namířím pušku. Zhluboka se nadechuji, aby se mi netřásly ruce. Můžu se ho pokusit zastrašit výstřelem. Ale jen jednou, pak už to musí být naostro...

Výstřel se hlasitě rozléhá v chladném podzimním vzduchu.

Ale medvěd neutíká.

"Táhni", zakřičím. Hlas se mi zda být silný jako výstřel. "Mami," přeju si úpěnlivě, "prosím, ukaž se, teď hned, buď tady se mnou..."

Medvěd ohrne své černé pysky. Stojí na zadních nohou a čenichá. (Za takovou neobvyklou kožešinu by byla spousta peněz. Nikdo mi nemůže vyčítat, když ho zastřelím. To si zdůvodním - medvěd nás pronásledoval. Poranil mého psa. Nespala jsem kvůli němu...) Najednou je všechno úplně jasné.

Les kolem mě je úplně tichý.

Střílím.

     Střílím ale do země, přímo před medvědovy masivní tlapy. Do vzduchu vyletí obláček sněhu. Já opírám pušku o kmen stromu a vytahuji z kapsy bundy spray na medvědy. Vytrhuji pojistku a tentokrát jdu proti medvědovi já. Ne, už neustoupím. S ustupováním jsem skončila.

"Zůstaň, Brooksi!"

     Medvěd stále stojí na zadních a pozoruje mne. "Dost medvěde," říkám mu silným hlasem. A jdu o další krok vpřed.

     Nikdy jsem necítila takovou sílu, takový mír v duši. Proč jsem se vlastně bála? Kdo z nás má lepší obranu? To není medvěd, kdo má pušku a pepřový spray. On má jen zuby, drápy a obrovskou touhu se ještě před zimním spánkem nažrat. Ale já mám také obrovskou touhu - chci žít svůj život.

    Jdu pomalu vpřed, červený spray v natažené ruce. A mám také zraněného Brookse. Tentokrát ho ale ochráním. Tisknu ventil a capsicum stříká do medvědích oči a nosních dírek. Zachroptí a trhne hlavou, padaje na zem. Téměř bez dechu opatrně ustupuji.. V téhle chvíli opravdu žiji. Možná nebudu žít zítra, ale už mi na tom nezáleží... Je krásný podzimní den a čerstvý sníh se třpytí na slunci.

     Medvěd si zuřivě protírá oči předními tlapami. Jeho drápy jako nože byly připravené řezat a trhat mou kůži. Další dávka spraye a medvěd s psím kňučením se obrací na útěk. Skáču zpět ke své pušce, rychle nabíjím a ještě jednou střílím. Přímo za medvěda, jehož žlutý pruh na zádech mi naposledy zazářil v paprscích slunce.

"Zatraceně, je to tvoje vina, jestli tě to bolí, medvěde. Měl jsi nás nechat na pokoji!". No, medvěd bude v pořádku. A my taky.

     Brooks se ke mě celou cestu zpátky ke srubu nervózně tiskl. A já se najednou nemůžu přestat nahlas smát...

Mikin

Tak jsem si po ránu pěkně početla : wendy

a myslím, že celá bude takhle pěkná jako vybraný úryvek. Přeji knížce, aby ji děti hodně četly, protože děti přestávají číst a to je škoda. Proto fandím všem kdo píší, propagují - a čtou.

listopad 10, 2009 06:39

jojo, Mikine, myslíš, že to bude někdy i v češtině? : ivanka

Ale když jsi to tak hezky přeložil, mohl bys snad pak celou knížku, ne?

listopad 10, 2009 06:41

... : Mikin

Jeee, to je otazek. Zacnu od konce:
ucinna latka v tom peprovem spray je capsicum. Myslim se zde o tom psalo v souvislosti s mexickou kuchyni. Jde vlastne o predimenzivany spray jaky se prodava na sebeobranu. Je ale vetsi - asi jako spray s barvou a je v nem vetsi tlak. Zasahnout se tim da celkem presne, jako se strikaci pistoli, nejdal tak na 8 metru..... Nesmi ale foukat vitr - hlavne ne protivitr

Utoky medveda na cloveka rozdeluji biologove na dve kategorie - na defenzivni a ofenzivni. Ten prvni je mnohem castejsi. Medved utoci, protoze si mysli ze je ohrozen a ze se musi branit. Treba medvedice, kdyz se lide dostanou mezi ni a mladata. V takovem pripade se doporucuje medveda nedrazdit, pomalu ustupovat a v nejhorsim hrat mrtveho, protoze medved ktery se neciti byt ohrozen vetsinou odejde.

Ofenzivnich utoku jaky je popsan v knizce je mnohem mene, ale jsou nebezpecnejsi, protoze medved se chce nazrat. V takovem pripade dokaze sledovat obet cele hodiny, nekdy i dny. Hrat si na mrtveho v takovem pripade pochopitelne nema smysl...

Nemyslim Miso-siso, ze by medved jednal ze vzteku, to je podle me spis lidska vlastnost. Ale kdovi ?

Co se knizky samotne tyce - Joanne ji "udala" celkem rychle. Nebyla moc spokojena se svym prvnim vydavatelem, pro ktere jsou knihy pro mladez jen okrajove, tak to poslala do nakladatelstvi Orca, ktere sidli ve Victorii. Tam se to tak libilo, ze nabidli Joanne okamzite kontrakt s tim, ze ani nebudou nutne velke redakcni upravy. No - to nakonec dopadlo jinak a knizka putovala e-mailem tam a zpet mnohokrat. Sranda byla v unoru, kdyz chteli okamzite autorcinu fotku s presnymi pozadavky jak ma ta fotka vypadat. Jenze my byli zrovna v Laosu a ja hledal ve starem kralovskem meste Luang Prabang vhodne pozadi, pred ktere bych Joanne postavil...

Ale konec dobry, vsechno dobre.
Mio - mas pravdu v tom, ze udat druhou knizku je o hodne lehci. O tu prvni dlouho nikdo nestal, zatimco ted se obe nakladatelstvi zajimaji, kdy bude treti..

A ano, jsem na svou zenu hrdy. Ono je to asi poznat, ze ?

listopad 10, 2009 17:39