Jak nás vidí Američané? Jon Davis v Praze žije od roku 1992. Vydal tady kouzelnou knížku s názvem Hezký víkend!, napsanou úžasně osobitou češtinou. Řehtala jsem se nad ní tak hlasitě, až můj přítel i kočka raději prchli z bytu, protože je to připravovalo o nervy. (Jon Davis se narodil 22. prosince 1958 v Chicagu, USA. Poté, co získal titul Masters of Arts v oboru lingvistiky na University of Illinois - Chicago, se odstěhoval do Prahy.
Zde začal pracovat jako učitel na Státní jazykové škole v Ládví, dále v Czech Management Center a na ekonomickém institutu Karlovy univerzity. Také byl copywriterem u tiskové agentury CTI (bývalá CTA) a editorem stručných denních výtahů z tisku v Czech AM pro Prague Business Journal. V současné době pracuje jako nezávislý překladatel, technical writer a jazykový korektor.)
Jon bydlí u náměstí Jiřího z Poděbrad a takto píše o sousedce paní Hálkové: „Vím dlouho, že každý barák má svůjí vlastní bábu - to musí být tak. Hovořili jsme a pochválila mě za schopnosti mluvit český." Jon se rozhodl vyzkoušet, jak hlasitě si v domě může pouštět večer a v noci hudbu. Podle reakce paní Hálkové spolehlivě zjistil, co už je moc. Po různých peripetiích ji nakonec přehodnotil: „Je to pravda, že ona je všude, miluje dávat nejnovější klepy a ví všechno o všech, ale ona není bába. Paní Hálková je prostě laskavá starší žena."
Jon se dívá na svět a na nás Čechy nefalšovaně naivním, zvídavým a bezpředsudečným pohledem. Neřekli byste, jaké věci ho zaujmou nejvíc. Řeší třeba otázku „Proč Češi jíst tak rychle?" a nemůže se dobrat odpovědi. Nejdřív ho napadlo, že naše jídlo je možná tak nechutné, ale... „Češi mě začali zvát domu na večeři a učil jsem se rychle, že není to pravda - český jídlo je vynikající a jsem musel hledat další důvod." Možná, navrhuje jedna jeho kamarádka, to způsobily školní jídelny, kde sebou musíte hodit, abyste se stihli najíst. Ale stále cítí, že to asi není ono, a bude vám vděčný za jiné teorie, neboť „hledání po konečný odpovědi pokračuje dál."
Jona zjevně fascinuje fenomen českého chataření a chalupaření, pejskaření, a snad nejvíc ze všeho houbaření - to prostě Angličané ani Američané nedělají a ani to nemohou pochopit. Jon však už ano. „Já vím, že houba v České republice je něco," ujišťuje čtenáře. Zábavně vypráví o žižkovských „prostitutkových sousedkách", o trablích s cizineckou policií, o českých jídlech, z nichž si obzvlášť oblíbil šunkofleky, samozřejmě zapíjené českým pivem, a je potěšen, že „Češi se nebijou", neboť ve srovnání s jinými zeměmi tu skutečně máme rekordně málo hospodských rvaček. Sleduje, jak obsluhující personál v obchodech začíná postupně být přece jen o něco méně nevrlý, zamračený a nasupený než počátkem 90. let. Ale úplně nejvíc perplex je z velikonočního zvyku šlehání dívek a žen pomlázkami.
Kdyby to všechno líčil normální češtinou, byly by to prostě jen zábavné postřehy, z nichž my Češi nevycházíme zas tak špatně, nejspíš - dalo by se říct - jako takový nárůdek mírně potrhlých koníčkářů, vcelku dobráků a hrabalovských pábitelů. Neuvěřitelně pitoreskní a neustále překvapující jazyk, který Jon používá, však mění jeho vyprávění v malý klenot, blyštící se dadaistickým humorem, který opravdu potěší.
Eva Hauserová
Teď jsem začala číst knížku o dětech slavných rodičů, ne o těch protekčních Terezkách Kerndlových apod. Začíná to Boženou Němcovu - do dneška se neví, kdo byli její rodiče ...
Wendy, až půjdeš do té knihovny, tak si tam půjč ještě knihu od Fiony Neillové "Tajný život takové normální matky" (jestli jsi to teda ještě nečetla). Nakoukla jsem do ní u své známé a hned po prvním odstavci na první stránce jsem se svíjela smíchy. Je to fakt dobrý.
