Chladné jarní ráno-ulicemi jezdí tramvaje, ozývá se hukot aut, lidé spěchají za svými povinnostmi. I já spěchám osamělou postranní ulicí a ticho rozráží klapot podpatků mých bot. V jednu chvíli však škobrtnu a podpatek uvízne ve škvíře mezi dlažebními kostkami. Zklamaně vyndám poničenou botu ze škvíry a pomalu usedám na blízkou lavičku, abych opravila dílo zkázy.
A v tu chvíli se odkudsi z ulice vynoří starší bělovlasý pán s pejskem a nabízí mi svou pomoc. Usedá ke mně na lavičku a v jeho očích vidím zvláštní laskavý výraz. Pohlédnu mu do tváře a slyším: ,,Připomínáte mi někoho velmi blízkého a milého. Kdyby tak tady ta dlažební kostička mohla vyprávět." Napjatě pobídnu pána, aby mi řekl více. A pán se zasní a tiše vysloví: "Tak povídej kostičko, povídej."
Přesně na tomto místě stála kdysi stará trafika a on, tehdy mladý student, zde potkal dívku s vlasy až po pás. Nesměle ji oslovil a ona stejně nesměle odpověděla. Začali se scházet. Zuřila válka, ale oni ji nevnímali, žili jen pro svou lásku. První polibky, první něžná objetí, první kytička sněženek. V létě si vyjeli na venkov a tam, uprostřed čarokrásné přírody, na úpatí skály, se ona z dívky stala ženou. Po válce se sešli opět zde u trafiky a při svitu staré pouliční lampy ji požádal o ruku. Byla šťastná, přešťastná a on cítil, že je tou pravou na celý život.
Vzali se, přišlI na svět synové. Žili skromně, ale šťastně. Přišel únor, padesátá léta a jeho zavřeli do kriminálu. Těžká doba... Večer před spaním často myslel na ni, na syny, jak rád by je byl objal, políbil. Přicházely dopisy plné lásky, vzájemné podpory od ní, od jeho Marie. Čerpal z nich neskutečnou sílu vydržet, nepodlehnout pocitům marnosti, sklíčenosti. Po propuštění z kriminálu se opět prošli těmito klidnými uličkami, zavzpomínali na vše krásné, co je kdysi svedlo dohromady.
Léta běžela, synové vyrostli a pak přišla rána. Jeho žena Marie těžce onemocněla. Sedával u jejího lůžka, hladil ji po vlasech, které kdysi voněly po heřmánku. I teď byla krásná, byť v hlubokých očích se odrážela bolest. Milovala svého Jiřího do poslední minuty jejího života. Čas plynul, synové se oženili, založili rodiny a on zůstal sám. Trafiku dávno zbořili, jemu zůstaly krásné vzpomínky, fotky vnoučat na nočním stolku. Nezatrpkl, každé ráno chodí na procházky se svým pejskem, poklábosit s lidmi.
A tady pán ukončí své vyprávění, otře si zvlhlé oči a usměje se na mě. A já trochu dojatá se loučím a spěchám vstříc svým denním povinnostem.
MIA
Jen snad to, že se ve své práci setkávám se spoustou starých lidí, nejsou všichni jako kouzelní dědečkové či babičky. Ale někdy podobné příběhy či jiné příběhy vyprávějí. Občas si popravdě napřed si myslíš, že ten pán či paní mluví z cesty, nebo nesmysly. Pak ke zorientuješ a posloucháš v úžasu. Ti lidé si samozřejmě pamatují zcela přesně staré příběhy, moc neví, co bylo včera, to je známé.
Říká se "moudrost stáří", mladí lidé se tomu občas vysmívají, ale já to miluji.Když se podaří takového člověka potkat a vyslechnout, bývá to zážitek.
A moc mě mrzí, že jsem ve svém životě prošvihla spoustu příležitostí - až teď si vzpomínám na některé "figurky" z mého mládí, o kterých až teď vím, že šlo o chodící kroniky života v našm městě a životě vůbec.
Doufám, že jsem nějak nešlápla vedle, je těžko k tomuhle povídání Mio něco dodat.
My, co se díváme na ty naše oblíbené seriály (F.L.Věk, Byl jednou jeden dům a Sňatky z rozumu...) si rozumíme, viď?
Nedavno jsem dostala mejla v anglicine. Stary pan se zranil na prste a zaimco mu sestricka ranu prevazovala, on se dival na hodiny. "Spechate nekam?" "Ano, kazdy den chodim do domova duchodcu a snidam se svoji zenou" "Bude se na vas zlobit ze jste se opozdil?" "Ne nebude......ma Alzheimerovu chorobu a uz sest let mne nepoznava" "Ale kdyz nevi kdo jste, proc za ni chodite kazdy den?"
Stary pan povstal a poplacal sestricku po ruce. "Ma mila...ona si nemusi pamatovat kdo jsem ja, ale ja porad jeste vim, kdo je ona!"
Tak hezký den
Že dnešní svět je jen o tom, co se vyplácí, z čeho je prospěch, co nás pobaví..už se občas se svými názory hodlám skrývat.
Jsem ráda Wendy, že i Ty, jak se zdá, věříš že "za dobrotu na žebrotu" nemusí být tak úplně pravda a ono " jak se do lesa volá....."by mohlo platit.
A doufám tedy, že i po mně jednou zůstane dobrý dojem, jakkoliv to teď někdy vypadá na prohraný boj.
Wendy hezký prodloužený víkend s rodinou a ahoj.
Čekám na fotografii v šatech..
