Teďka už stojím v Ústeckém depu na stání v rotundě a čekám, co bude dále. Vzpomínám, co se dneska stalo, a je mi z toho poněkud úzko, ale na druhou stranu to, že tu stojím, je dobré znamení. „Vyvazovací Éčko“, kterého jsem se vždycky trošku bála, mi teď připadá jako brnkačka a docela se těším. Podivné...
Ještě včera jsem měla z této procedury nepříjemný pocit, dneska je to jiné. Ale - hezky od začátku, abych vám všechno vysvětlila...
Včera jsem stála v depu a čekala na svého kolegu ve službě. Měla jsem jet na vlaku 6401 do Lysé nad Labem. Normální první ranní osobní vlak. Jezdím tam také už dlouho a trať znám dobře, i když tu z Roudnice do Děčína znám lépe. Tak si tak stojím, čekám a lelkuju a najednou vidím, jak přichází lehce shrbená postava. Šla pomalu a šouravě, blížila se ke mně zepředu a i když bylo dobře vidět, tak se tak nějak ztrácela v mlze, která najednou kolem padla. Kolem je vidět a slyšet sršení vysokého napětí. A také cítit ozón. Záhadná postava...
Zastavila se přede mnou - asi na vzdálenost dvaceti metrů - a zůstala stát. To už jsem bedlivě koukala, kdo či co to je a co po mně asi tak chce. Postava stála a nic neříkala, nic nedělala, jen stála. Pak si sundala kápi z hlavy a já viděla, kdo to přišel. Celý svůj život se tohoto okamžiku obávám a najednou je tu. Tlumiče pérování povolily, péra také a já dosedla celou vahou na dorazy. Až to žuchlo...
Byl to Svatý.
Nic neříkal, jen se na mně koukal a z očí mu sršely jiskry směrem k mému háku. To už jsem se fakt bála. Ani jsem nedutala napětím a strachem. Jen na něj koukala a cítila divnou kombinaci strachu, klidu a vyrovnání a smíření s osudem.
On se otočil, zahalil kápí a udělal krok pryč. Načež se rozpadl v obrovské ohnivé kouli jisker a ohně a ještě něčeho, co jsem nemohla poznat... Co jsem ale bezpečně poznala, byl obraz, do kterého se koule ohně na několik okamžiků zformovala – přejezd se závorami, jedoucí cisterna, lidi, blikání majáků, veliká bolest …
Zarachotily klíče od dveří a já cítila, jak mi kolega odemyká stanoviště. Nastoupil, pozdravil, zapl baterie, nahodil hlavní vypínač a dal sběračům pokyn ke zvednutí. Ty ochotně vykonaly co měly, načež ještě dal pokyn motorgenerátoru a ten se bez remcání rozběhnul. V zápětí se rozběhly kompresory a začaly doplňovat vzduch do jímek. Pak ještě povolil ruční brzdu a vzal sluchátko rádia a ozval se vrchnímu depa, že můžeme za několik minutek odjet.
Byl také nějaký zachmuřený a evidentně měl divnou náladu. Nezdálo se mi to moc, ale co mám dělat, dnešní směnu pojedeme spolu. Mezi tím kompresory doplnily vzduch do jímek, rozvaděče doplnily vzduch v brzdových válcích a já byla připravena k vyjetí. Ještě jsem se opatrně zvedla z dorazů, aby si toho nevšiml a nic neříkal. Potom přišel posunovač postavit posunovou cestu a doprovodit nás na výjezdovou kolej a podle jeho zvyku nám ještě zamávat. Pozdravil se se strojvedoucím a ten temným hlasem pravil:
„Viděl jsem dneska Starého Kirchhoffa, ani se mi nikam nechce“.
„Tak to není dobré, jak se Starý objeví, nevěští to nic dobrého, dejte na sebe pozor, oba.“
„Neboj, to vím také. Vždycky jsem tuhle legendu bral s odstupem, ale dneska jsem ho fakt viděl na vlastní oči.“
„To není legenda, to je fakt. Já ho viděl už několikrát a většinou to dopadlo nějak špatně, i když občas je zjevuje jako varování před malérem. Tak zlomte oba vaz!“
„Dík za uklidnění, tak zatím ahoj.“
Pak jsem dostala povel k odbrždění soupravy a následně se řídící páka posunula dopředu a já udělala první krok kontrolérem a pak další a další … A už se jelo na Ústecké západní nádraží, vstříc osudu a další jízdě na vlaku 6401. Stála jsem na nádraží asi deset minutek a pak padla čtvrtá hodina a dvacátá čtvrtá minuta. Výpravčí dala souhlas k odjezdu, vlaková četa taká a já zabrala motorama k odjezdu. Čekaly nás stanice Ústí – Střekov, Libochovany, Velké Žernoseky, Litoměřice – Město, Křešice u Litoměřic, Polepy, Hoštka, Štětí, Liběchov, Mělník – Mlazice, Mělník, Malý Újezd, Všetaty, Ovčáry, Dřísy, Stará Boleslav, Otradovice, Lysá nad Labem – Dvorce a Lysá nad Labem.
Celou cestu jsem byla nějaká nesvá a kolega také. Pořád se mně snažil honit do rychlé jízdy, ale já pořád jela pomalu a rozjížděla jsem se pomalu i přes nastavený nejvyšší rozjezdový proud. Bála jsem se. A bála jsem se moc. Jenže pak mi najednou došlo, že to je možná chyba, že možná nemám jet pomalu a pozdě, ale na čas a rychle. Že to bylo varování před nebezpečím a ne věštba něčeho hnusného co končí někde na šrotišti …
Tohle mi začalo docházet v Hoštce. Jestli za to mohl ten puch ze Štětí nebo něco jiného, nevím, ale pak jsem prostě zase začala jezdit divoce, až mně kolega krotil, co to šlo. Ale zpoždění se rychle srovnalo a lidé byli spokojení. Jen já měla furt ten divný pocit. Nemohla jsem si vybavit, odkud ten přejezd, co jsem viděla při rozpadu Svatého, viděla. Byl mi povědomý, ale kde jenom je ???
Nevím. Projela jsem Otradovice a Dvorce a už jsem se začínala těšit, že tato jízda byla v pohodě a že se mi to možná jen všechno zdálo v mých bláznivých snech a že se nic špatného nestane. Trošku se mi ulevilo, ale ne zase tak moc.
Před Lysou je jeden přejezd se závorami. Je už docela z dálky vidět a já tam jezdím už jen výběhem a chystáme se na brždění. V ten okamžik jsem poznala přejezd z rána. TO JE ON!!! To je ten přejezd!!!
Pečlivě jsem koukala co se kde děje a pak jsem viděla a slyšela houkající cisternové auto řítící se vysokou rychlostí zprava přímo k přejezdu.
Cisterna s benzínem, tak proto to varování, tak proto ten obrovský výbuch a jiskry a to všechno. Na nic jsem nečekala a dala povel k brždění. Bylo to další zprotivení se rozkazům, stejně jako tenkrát před Lovosicemi, ale já to udělala. Tohle prostě bylo moc. Naštěstí měl strojvedoucí stejný nápad jen o několik desetin vteřiny později a tak nebylo nic divného ani nápadného. Brzdy dělaly co mohly a já brzdila i vůlí a vším čím to jen šlo.
Nakonec se nám podařilo včas zastavit.
Nebohá cisterna proletěla přejezdem, přerazila obě závorová břevna přejezdu a já jen viděla jejího řidiče jak se zoufale snaží řítící se kolos zabrzdit a vyhýbat se všem a všemu co jim stojí v cestě. Já naštěstí zůstala stát dobře, auto projelo asi půl metru před mými nárazníky....
Ještě jsem viděla, jak řidič udělal zázrak a vytočil onu dosti prudkou zatáčku za závorami a vyhnul se rodinnému domku a vyskočil z rozjetého auta ven.
V dalším okamžiku nebohá cisterna najela do škarpy a do stromu. Její život skončil v plné rychlosti a v obrovském výbuchu nafty, vezeného benzínu a všeho, co měla na sobě.
Toho dne jsem si podruhé sedla na dorazy. Představa, že bych si nevšimla jedoucího auta a byla na přejezdu v době kdy projížděla … Většinou po silnici nekoukám, mám dost koukání po trati a toho co se děje kolem ní. Po silnici jezdit nemůžu a tak mně moc nezajímá.
Dneska jsem však koukala. Uff. Stáli jsme několik dalších minut na místě. Průvodčí se přišel podívat dopředu, co se to vlastně stalo a fíra se musel trošku sebrat. I na něj to bylo hodně silné kafe….
No a to je vlastně všechno. Nakonec jsem dojela do Lysé a pak zase zpět a teďka stojím v depu a čekám na „vyvazovací Éčko“. Mimochodem, znamená to, že najedu ke zvedákům, kluci uvolní podvozky a konektory, načež mně zvednou nahoru a oni se můžou dobře podívat na podvozky, na motory, na spodek skříně … Vždycky jsem se bála že spadnu dolů. Po včerejším zážitku je to ale už docela příjemná procedura.
Takže - „Děkuji ti, Svatý“, nebo jak říkají kluci a lidé vůbec, „Děkuji ti Starý Kirchhoffe“. Moc děkuji!
Saša
