Byl pátek. Sluncem prohřáté květnové odpoledne pootevřenými okny dráždilo studenty. Konečně očekávané řinčení zvonku. Školu jsme opouštěli jako při vyhlášení leteckého poplachu. Chodbami doklapaly i podpatky dívek, neboť děvčata již měla plnou hlavu uspěchaných starostí, co si obléci na sobotní disco či rande. Rád bych také vyběhl, ale nejsem místní a ke mně domů to je trochu z ruky.

Lístek oběma směry stojí polovinu mého stipendia, a tak jsem zůstal v sobotu i neděli na studentské ubytovně většinou sám. I tentokrát jsem seděl na jedné z postelí ve velké neútulné místnosti a přemýšlel, co podniknu.

S prázdnou kapsou to bylo jednoznačné: toulky přírodou s hladovým kručením v žaludku.

Ticho v budově z doby Marie Terezie rušil jen vzdálený klapot psacího stroje. Kdo tu ještě je? Sešel jsem do přízemí. Jednotlivé údery téměř splývaly a připomínaly déšť bubnující na plechovou střechu. Zvuk mě neomylně vedl chodbou k jedné ze tříd. Dveře byly pootevřené. S radostí jsem zjistil, že na stroji klimpruje Fialka.

Hezkou sedmnáctiletou dívku jsem si takhle pokřtil, když mě loňského jara na mých toulkách vyděsil její vlčák Ajax, který neočekávaně vyrazil z lískových keřů. Za ním se po chvilce vynořilo modrooké děvče s kyticí fialek a celá jimi i voněla. 

Byla dcerou ředitele obecné školy, která s budovou naší školy sousedí. Od onoho prvního setkání jsme se toulali po okolí každý víkend společně. Chovala se ke mně přátelsky a také já, až na občasné nevinné škádlení, jsem tuto hranici nepřekročil. Za několik měsíců musím na dva roky na vojnu, a co bude dál, je ve hvězdách.

Potichu jsem vešel do třídy a stoupl si za písařku, soustředěnou nad klávesnici stroje.

Sklonil jsem se k blonďaté nakrátko ostříhané hlavě, potěšil se vůní vlasů a potichu zašeptal: „I love you.“ 

Hned jsem pro jistotu o krok couvl.

Stalo se, co jsem předpokládal. Vyletěla jak pérko z kanape, ale jen si uvědomila situaci, vrhla se na mne. Vznikla z toho malá honička, při níž mě častovala výrazy opravdu „nevinnými“.

,,Fialko, já to vzdávám! Nabízím mír!“ symbolicky zvedám ruce nad hlavu.

Zadýchaná, v očích ohýnky, na tváři ruměnec, se ke mně pomalu blíží:

„Ale já ne!“ A bouchne mě pěstičkou do zad. „Neumíš zaklepat? Víš, jak jsem se strašně lekla?!“

 „Ty snad trénuješ na mistrovství světa, nikdy ses mi nepochlubila, že na psacím stroji takhle válíš,“ snažil jsem se odvést pozornost.

,,Nikdy ses mě nezeptal. A nezdržuj! Musím to dopsat! Měl bys vědět, že na každé ekonomce je právě tohle nejdůležitější předmět,“ usedla zpět k psacímu stroji.

Zvědavost mi nedala a nakoukl jsem jí přes rameno: ,,Fialko, pokud jde o milostný dopis, tak podle tempa psaní na adresáta musíš být pěkně naštvaná,“ škádlil jsem ji. 

„Přepisuji povídku jednomu klukovi a moc se mi líbí.“

„Tak on se ti líbí?” vzdychl jsem ublíženě. 

„Náhodou, je to docela hezkej kluk,“ triumfovala. 

„Doufám, že naše zítřejší návštěva kina stále platí, když jsi právě bez varování zadupala mou naději, že tvůj věneček z bílých růží obdržím já. Šel bych se z žalu okamžitě opít do němoty, ale nemám v kapse ani vindru.“

Zvedla modrá kukadla ke stropu a nejspíš prosila Pána Boha, aby mne nakopal do zadku. Rázně vstala a vystrkala mě ze třídy:

„Zítra v sedm večer!“ práskla za mnou dveřmi.

Byla pravda, že má kapsa zela prázdnotou, ale v sobotu i v neděli jsem často pracoval ve stájích na dostihovém závodišti.

Chtěl-li si některý z jezdců či ošetřovatelů vzít volno, byl jsem za drobný bakšiš po ruce. 

Do kina byla necelá hodina volné chůze. Šli jsme pomalu proti proudu Vltavy, nasávali vůni z čokoládovny Orion na druhém břehu, předháněli se v líčení, jak bychom se přejedli čokolády, kdybychom tam byli zaměstnaní.

U pokladny kina jsem koupil lístky a odstrčil nabízenou  pětikorunu:

„Dnes tě, Fialko, zvu. Celý den jsem riskoval svůj mladý život na hřbetech dostihových koní. Jsem bohatý a také se těším, jak se budeme držet za ruce, neboť promítají strašidelný film. Pes baskervillský!“  Bleskla po mě modře, ale v hrůzostrašných momentech filmu našla mou ruku.

Cestou z kina jsem bezděčně vsunul dlaň do kapsy saka a našel pětikorunu.

Její pětikorunu! Chvilku jsme se hašteřili, ale nakonec jsem spor vyhrál.

Musel jsem ovšem slíbit, že příště si lístek koupíme každý ze svého.

Doprovodil jsem Fialku ke škole a domluvili jsme si na příští odpolední výlet k soutoku Berounky s Vltavou.

„Ta mrška!“ ulevil jsem si v neútulné noclehárně, když jsem při svlékání v kapse opět našel předmět našeho sporu.

Jasně! Její pětikoruna!

A v tom okamžiku byl nápad na světě.

Znovu jsem se oblékl, vložil pětikorunu do obálky a napsal vzkaz: „Nejkrásnější dívce na zeměkouli. Loupežník“.

Nadšeně jsem vyrazil do noci, abych přilepil obálku na okno její ložnice, o kterém jsem již pochopitelně dávno věděl. Slezl jsem třímetrovou zeď na školní dvorek a pak po hrubých kamenech zdi vylezl vzhůru k jejímu oknu. Bylo otevřené.

Měsíc mi dopřál trochu světla, a tak jsem viděl, jak Fialka spokojeně oddychuje v posteli na pravé straně úzkého pokojíku. Naproti jsem rozeznal pod přehozem kryt šicího stroje a na něm podprsenku.

To je ono! Zaradoval jsem se a už si přestavoval, jak ona bude ráno kulit oči. Trochu jsem se natáhl a obálku o tu jednu bílou horu Říp opřel. Pak jsem v tichosti slezl dolů a pelášil zpátky.

Tetelil jsem se radostí, jak jsem to geniálně provedl, a těšil se na naši zítřejší schůzku. 

 Marně. Fialka nepřišla. Nepřišla ani následující dny na odpolední volejbal. Měl jsem nepříjemný pocit, že její absence má určitě něco společného s mou noční návštěvou. Týden uplynul. V návalu zodpovědnosti před maturitní zkouškou neodjelo několik kluků domů s tím, že se budou věnovat celý víkend studiu zde. V neděli před obědem z otevřených oken domků vonělo připravované jídlo a já s partou spolužáků kráčel k Port Saidu, jak jsme si jedinou hospodu v okolí romanticky pojmenovali. Bylo nám pak blbě. Vše zavinil student Šourek, který k „věnování se“ poskytl demižon vína...

Nostalgicky jsem pozoroval chlapce, jak si vykračuje se džbánkem pro točené, když tu jsem na vzdáleném konci ulice zahlédl Fialku. Prostoupil mne pocit radosti. Musel jsem se ovládat, abych se nedal do běhu. Když mě poznala, provedla něco překvapivého. Otočila se - a začala utíkat. Dal jsem se také do běhu. Když konečně marný pokus o útěk vzdala, opřela se o zeď a plaše prohlížela ulici. Zadýchání honičkou jsme beze slov stáli proti sobě, otazníky v očích. Znovu se rozhlédla, vzala mě za ruku a odtáhla do blízkého průjezdu. Tady mou ruku již nepustila. 

„Proč?” bylo jediné slovo, které mi dovolila říci.

„Mlč! Mlč a poslouchej! Co tě to napadlo za pitomost lézt ke mně v noci do pokoje?! Máma ráno tu tvou obálku našla a předala jí otci. Následoval výslech a já mu vše o našem handrkování s tou pitomou pětikačkou řekla. Musel bys tátu znát! Nevěřil, že to bylo tak nevinné a strašně vyváděl. Prohlásil, že zařídí, aby tě ze školy vyhodili. Byla jsem si jistá, že to udělá, protože ho znám. Všemi možnými způsoby jsem se snažila změnit jeho rozhodnutí. Raději o tom nechtěj slyšet! Byl to dosud můj nejhorší zážitek. Po několika hodinách proseb a pláče se nechal umluvit, ale jen pod podmínkou, že s tebou přeruším okamžitě veškeré styky. Já mu na to musela přísahat.“

Stáli jsme proti sobě, držela mne za ruku a já cítil její silný stisk.

„Fialko, omlouvám se za to, co se z mého dobrého úmyslu stalo a čím jsi prošla. Ale myslím si, že by mne kvůli takové klukovině ze školy nevyhodili.“ 

„Vyhodili by tě na hodinu! Ty totiž nevíš, že ředitel tvé školy je bratr mého tatínka. Šlo by to velice rychle, protože strýc umí řádit ještě hůř než táta.“ 

Hlavou mi cestovala její slova a já jí uvěřil. Došlo mi v plném rozsahu, co pro mne udělala. Zmohl jsem se jen na krátké: „Fialko děkuji.“ 

Překvapila mne, pocítil jsem znovu stisk ruky, stoupla si na špičky, dala mi lehounkou pusu a než jsem se vzpamatoval, byla z průjezdu pryč. Na chodníku se otočila a téměř šeptem řekla. „Loupežníku, po maturitě na shledanou!“ pak už jen zamávala a klapot podpatků potvrdil, že běží.

Vyšel jsem z průjezdu a díval se, jak jí sukýnka v běhu poletuje, než ji roh ulice schoval. Vracel jsem se podél vysoké zdi prohřáté poledním sluncem, přes niž se nakláněly hrozny bílého šeříku. Byl nádherný květnový den, a já byl tak smutný. Možná proto, že toto setkání bylo asi poslední…

Josef Kouba