Jakub Jakub zmateně otevřel oči. Kolem byla úplná temnota a ticho. Nejdřív vůbec nechápal, kde je. Kdyby ho něco tvrdého netlačilo do zad, měl by pocit, že se vznáší v černé nicotě. Má vůbec otevřené oči? Ze všech sil vytřeštil oči, ale pořád nic neviděl. Vnitřnosti se mu stáhly hrůzou, že oslepl. Ale pak se mu začaly vracet vzpomínky. S bušícím srdcem se posadil a hmatal kolem sebe po prašné zemi. Jsem ve sklepě. Neoslepl jsem, jsem jen ve sklepě…

Jeho oči se po chvilce začaly přizpůsobovat tmě, maličké množství světla se totiž šířilo od zvláštní svítící čáry asi dva metry vysoko a pět metrů daleko. Došlo mu, že to musí být škvíra od dveří ven, protože pod ní po chvilce rozeznal nejasný obrys dřevěných schodů.

Něco ho pálilo na temeni. Sáhl si tam a sykl bolestí. Vlasy měl slepené krví, která asi pořád trochu tekla. Prsty měl po dotyku mazlavě vlhké.

Jak dlouho tu asi ležel? A na čem to ležel? Záda ho bolela nejen z pádu ze schodů, ale i z toho, jak ho něco tlačilo do žeber a páteře. Prsty pod sebou nahmatal podlouhlé oblé tvary…lešenářské trubky? Šátral kolem sebe dál, po různém harampádí, které tu svému osudu zanechal původní majitel domku. Pak rukou přejel přes něco, co nemohlo být nic jiného než pavučina. Silná, velké pavučina plná vysátých hmyzích mrtvol.

Ztuhl.

Chvíli se leknutím nedokázal ani pohnout, srdce se mu rozbušilo tak, že měl pocit, že mu exploduje.

Hlavou mu znova projela vzpomínka na to, jak ho minulé léto na Moravě kousl ten pavouk.

Blbnul tehdy v trávě a dělal kotrmelce.

Šaškoval a snažil se rozbít napětí, které cítil mezi rodiči.

Dělal, jako že je cirkusový artista a po každém kotrmelci hlasitě vykřikl „Oléé!“

Jeho ségra Alice se smála, ale rodiče ne. Cestou na dovolenou už se stihli několikrát pohádat o nějaké pitomosti, co máma zapomněla zabalit.

Při jednom kotrmelci ucítil, jak jeho ruka projela pavučinou schovanou v trávě.

A pak přišla ta palčivá bolest. Včela už ho bodla a vosa dokonce několikrát, ale tohle bylo horší. Jako kdyby ho bodlo pět včel dohromady. Zaječel a podíval se na svojí ruku.

Mezi prsty měl asi dvoucentimetrového pavouka. Jakub znovu zaječel a zatřepal rukou, aby se ho zbavil.

Následujících dvacet čtyři hodin bylo nejhorších v jeho životě.

Tedy až doteď. Bolest z pavoučího kousance se šířila a po chvíli měl pocit, že mu ochrnula celá ruka. Rodiče se začali strašně hádat. Máma ho chtěla odvézt do nemocnice, táta říkal, že v Čechách žádní jedovatí pavouci nejsou a že bude stačit, když pojedou k nejbližšímu obchodu, koupí zmrzlou zeleninu a jen to zchladí.

Že Kuba není žádná bábovka.

Kuba nechtěl být bábovka, nechtěl tátu zklamat.

Ale po pár desítkách minut v autě už brečel tak, že měl problémy se mezi vzlyky nadechnout.

Nebylo to jen kvůli bolesti, bylo to i kvůli tomu, jak na sebe rodiče křičeli.

V jednu chvíli dokonce máma chtěla odbočit k poliklinice, ale táta nechtěl a tak mu trhla volantem.

Málem se vybourali. To už brečela i Alice.

Jakub si byl jistý, že tohle byla ta chvíle, kdy se rodiče rozhodli, že už spolu nemůžou být.

Kvůli němu.

Kvůli tomu debilnímu kousnutí.

Dva dny pak strávil v horečkách.

Od té doby měl noční můry o pavoucích.

Skoro každý den.

Nejhorší byla ta, kdy jeli autem a rodiče byli podivně potichu. Táta ani nedržel volant, jen ztuhle seděli na předních sedadlech a nehýbali se. Když se jich zeptal, co se děje a proč vůbec nemluví, otočili se na něj a otevřeli pusy, jako by něco chtěli říct. Pak ale rozevřeli ústa ještě víc a víc, až se jim vyvrátily čelisti.

Z krku se jim začali valit malí zelení pavouci. Hemžící se hmyzí lavina ho celá pokryla, pavouci mu lezli do uší, nosu, očí i pusy, až nemohl dýchat.

V tu chvíli se vždycky budil ze sna, zalitý potem, a opravdu nemohl dýchat.

Bál se, že se během jednoho z takových snů udusí.

Ale rodičům o tom nikdy neřekl. Nechtěl, aby se kvůli němu zase hádali.

Teď se mu to celé znova promítlo před očima. Jak tehdy v trávě projel rukou tu pavučinu. I to, jak se někdy v noci dusil při nočních můrách.

Ležel tu v temnotě, celý otlučený, a nedokázal se pohnout, jako kdyby mu noční můry nějak prosáknuly do reálného života. Jsem vlastně vzhůru? Jsem ještě naživu?, pomyslel si zmateně.

Po chvíli nával paniky přeci jen trochu odezněl. Začal pomalinku vstávat. Musel se nejprve přetočit na břicho a vstávat za pomoci rukou, protože se mu motala hlava a ve tmě se mu špatně orientovalo. Dělal to velmi pomalu a opatrně.

Z představy, že by v temnotě náhodou sáhl na masité tělo obřího pavouka a ten se mu zakousl do měkké dlaně, mu naskočila husí kůže po celém těle.

Duté lešenářské tyče, na kterých doteď celý zkroucený ležel, se mu protáčely pod nohama. Cítil rez, prach a… ještě něco, co nedokázal definovat.

Chvíli stál v předklonu a čekal, až se mu přestane točit hlava. Pak se začal narovnávat, s dlaní kousek nad hlavou, aby se znovu nepraštil o to, co mu předtím udělalo na temeni tržnou ránu.

Ale ať se praštil o cokoli, už to tam nebylo. Asi to bylo o něco dál, odkutálel se od toho.

Udělal váhavý krok do tmy před sebou. Hrklo v něm, když místo na podlahu šlápl do prázdna. Na poslední chvíli sebou smýknul zpět, aby nespadl do neviditelné díry před sebou. Lešenářské tyče pod jeho nohama se rozkutálely a on znovu upadl.

Chvíli jen ležel a ztěžka dýchal.

Jak dlouho už tu je? Automaticky se podíval na hodinky, ale ve tmě samozřejmě nic neviděl. Pak si ale uvědomil, že tyhle parádní nové digitálky mají kromě šestnácti melodií i světýlko. Táta mu je koupil před několika měsíci jako dárek k… ale ne, ty hodinky nebyly dárek, byl to úplatek.

I máma mu pár takových věcí koupila.

Byla to součást nějakého jejich nepochopitelného rodičovského souboje.

Napadlo ho, že by mu malé světélko na hodinkách mohlo pomoct se zorientovat.

Stiskl tlačítko Light a na displeji se ukázalo 17:39.

Přiblížil hodinky k podlaze a ono to opravdu pomohlo.

Jeho oči už se přizpůsobily tmě natolik, že mu stačil i takhle slabý zdroj světla.

Znovu se na protáčejících se trubkách postavil na všechny čtyři a začal přibližovat hodinky k fleku temnoty před sebou. Hodinky zhasly.

Znovu zmáčkl Light a pomalu, opatrně přesouval ruku před sebe a dolů.

Díra před ním nebyla velká. Nebyla to nekonečná propast do nicoty, ale jen asi dvacet centimetrů hluboký žlab, s mřížkou odtokového kanálku na dně.

Jakub přejížděl rukou dopředu, aby zjistil, jak je žlab široký a jestli ho bude moct snadno překročit. Digitálky znovu zhasly.

Posunul ruku trochu dopředu a znovu rozsvítil. A pak to uviděl.

V temnotě stál pavouk. Obrovský pavouk. Největší, jakého kdy Jakub viděl. Vypadal jako obří tarantule.

Stál tam a nehýbal se. Jen upíral všechny svoje korálkové oči přímo na Jakuba.

Chlapec zařval hrůzou, i když z jeho pohmožděného hrdla se ozvalo spíš jen hlasité zachraptění.

Zběsile se snažil od pavouka odtáhnout. Pozadu odklopýtal několik kroků dál do sklepa, trubky se mu pod nohama protáčely a on napůl spadl, napůl narazil na nějaké další harampádí u zadní stěny.

Levou rukou i hlavou přitom vymetl několik pavučin. Cítil, jak mu něco přeběhlo po tváři.

Panebože, musím dostat ty pavouky pryč!

Nesmí mě pokousat v obličeji!, opakovalo se mu v hlavě pořád dokola. Chtěl ze sebe smést pavučiny i pavouky pravou, čistou rukou, ale pak si představil, jak bude mít ty malé odporné nestvůry na obou rukách a pak mu budou šplhat po krku a vlezou pod tričko a do očí a do pusy…

Jeho vyděšeně šmátrající ruka nahmatala dřevěné topůrko. Nebyl si jistý, co je za nástroj, ale když znovu ucítil šimrání na levém předloktí, rychle si tím kovovým nástrojem začal seškrabávat pavučiny dolů.

Ucítil palčivou bolest, když rezavý srp společně s pavučinami seškrábl z jeho předloktí i kůži. Ale nedokázal ten pohyb zastavit. Byl v naprosté panice. Přejel po ruce ještě jednou. A pak znova.

Něco ho zašimralo na nosní dírce.

Jakub instinktivně zvedl ruku se srpem a začal si jím smetávat pavouky z obličeje.

Zetor  Zetor měl z akce s tím knihomolem fakt špatný pocit.

Jakože fakt hodně moc blbej pocit.

Líbilo se mu, když před ním měli ostatní respekt, to nikdy nepopíral.

Líbilo se mu vlastně i to, když se ho ostatní trochu báli, to taky nikdy nepopíral. Věděl, že není moc chytrý, ale co mu pánbů nenadělil na rozumu, to mu dal na síle a konštituci. Aspoň tak to říkal jeho fotr. A on toho daru rád využíval. Jenže akce s tím vyklepaným šprtem…

Zetorovi se to nelíbilo. Bylo to prostě moc. Rád frajeřil, rád se rval, ale tohle už bylo… týrání? Nebylo to poprvé, co se v poslední době tohle slovo Zetorovi vybavilo.

Šéf jejich gangu byl totiž čím dál divnější. Zetor si přestával být jistý, jestli s ním vlastně ještě chce dál kámošit… Byla pravda, že Johnny vždycky dokázal vymyslet dobrou srandu, to jo. Myslelo mu to. Byl chytřejší než kdokoli, koho Zetor znal. Včetně dospělých.

Navíc tu byl ten bonus, že měl zazobané rodiče, takže třeba nebyl problém koupit drahé cigarety. Nebo lístky na do kina pro všechny tři.

Jednou Johnny koupil i pornočasák. Všechno to byly věci, co by si Zetor sám nikdy nemohl dovolit.

Ale Johnny fakt začínal být divný…

Poprvé se to vlastně projevilo právě s tím Adamem, co tu teď čmuchal a hledal toho malého obrýleného kluka. Před rokem totiž dostal Johnny nápad, že všichni zkusí, jakou dokážou vydržet bolest. Kdo z nich je největší drsňák. Chtěl každému z nich kápnout na předloktí trochu lepidla Kanagom a to zapálit. První to měli zkusit Zetor a Budík, ale těm se do toho moc nechtělo.

Tak Johnny řekl, že to nejdřív zkusí na někom jiném, aby viděli, že zas o tolik nejde, a že jsou jen srabíci.

Vyhlídl si právě Adama.

Skautíka, který sice byl jen kost a kůže, ale pořád vyhrával nějaké atletické závody a Johnnyho z nějakého důvodu neuvěřitelně sral.

Parta si na Adama počkala v parku kousek od školy.

Když procházel kolem, Zetor s Budíkem mu zastoupili cestu, zkroutili mu jednu ruku za záda a na předloktí druhé mu Johnny kápnul lepidlo, které rychle zapálil svým stříbrným Zippo zapalovačem. Udělal to neuvěřitelně rychle, jako kdyby to dlouho cvičil.

Johnny měl fakt šikovné ruce. To, co pak následovalo, ale celý gang hodně překvapilo.

Adam, ten skautík, co se o přestávkách učil jména kytiček a zvířátek, se rozzuřil jak šílenec. Přehoupl se přes Zetora jak nějaká opice a vykroutil se z jejich sevření.

Ale místo aby začal utíkat jako všichni ostatní, které takhle popichovali, tak se s nimi začal rvát.

S celým gangem najednou.

Boxoval, kopal, kousal. Ruka mu pořád hořela, ale ten magor místo toho, aby si ji hasil, se rval jak zvíře.

Jak kdyby dostal vzteklinu.

Budíkovi natrhnul ucho, Johnnymu dal takovou ránu, až mu tekla krev z nosu a když se jim konečně podařilo srazit ho k zemi, kousl Zetora do lýtka tak silně, že měl otisk jeho zubů vidět ještě o měsíc později.

Ale nejhorší byl ten smrad, jak to Adamovi spálilo všechny chlupy na ruce, a pak se mu začala škvařit kůže…

Těžko říct, jak by to dopadlo, kdyby se tam neobjevila učitelka na češtinu Nováková. Šla náhodou kolem, i když běžně tím místem učitelé ze školy nechodili. Všechny seřvala takovým ječákem, že z toho ještě týden chraptěla.

Průšvih z toho měli všichni. Původně měli dostat dvojku z chování, ale rodiče Johnnyho to nakonec nějak usmlouvali. Nebylo to na pozemku školy, bylo to slovo proti slovu o tom, kdo si začal a tak dále. Navíc to přece byla jen obyčejná klukovská rvačka, proč z toho dělat aféru, že ano?

Ale hysterka Nováková trvala na tom, že někdo si to musí odskákat. Johnny tedy Zetora překecal, ať to vezme na sebe celé on, že má stejně kuli z matiky a musel by opakovat, takže pro něj to bude menší průser.

Zetor to udělal.

A vyhodili ho ze školy.

To bylo naposledy, co za někoho takhle nastavil kůži. Johnny a Budík dostali nakonec jen napomenutí třídního učitele. Největší sranda ale byla, že ten skautík Adam dostal ředitelskou důtku, i když to celé začali oni.

I tohle Zetora přesvědčilo, že všichni dospělý jsou jen vypatlaný sráči a nemá cenu se zabývat tím, co se jim snaží nacpat do hlavy.

O pár týdnů později pak Zetor slyšel, že Nováková našla na plotě před svým domem rozvěšená střeva svojí kočky.

Zetor nevěděl, kdo to udělal, ale měl silné podezření.

Věděl, jak Johnny nenávidí, když mu kdokoli odporuje.

I jak si zakládal na tom, že měl ve škole dokonalý prospěch, což mu Nováková zkazila.

Nikdy se na to ale Johnnyho nezeptal.

Začínal se ho totiž trochu bát. Zetor myslel pomalu, ale úplný pitomec to nebyl. Prostě mu trvalo jen trvalo déle, než si dal všechno dohromady. A to, co v poslední době dělali s Johnnym, už nebyla taková sranda jako dřív…

Jako teď s tim klukem. Zetor ho chtěl jen trochu potrápit, měla to být jen sranda. Ale Johnny už zase zašel moc daleko.

Když ho hodili do toho sklepa, dostal Zetor strach, jestli ho nějak nezmrzačili. Nebo dokonce nezabili. Ta dutá rána, když třískl hlavou o rám dveří i to, jak se svíjel dole pod schodama… to bylo trochu moc. Špatně bylo i to, že Johnny pak dveře zavřel, dal na ně zpátky visací zámek a řekl jim, že ho tam nechají pár hodin vyudit…

To bylo…bylo to takové…úchylné. Tohle slovo by Zetor před Johnnym nikdy nepoužil, ale ono to tak asi bylo.

Nebyl Johnny nakonec fakt trochu úchylák? To jak se u toho šklebil…

Čím déle o tom Zetor přemýšlel, tím méně se mu to líbilo. Pak tam navíc začal čmuchat ten skautík Adam.

Kurvafix, proč se to muselo tak zajebaně zvrtnout!

Z druhé školy už se vyhodit nenechám, to kurva ne! Fotr by ze  mě vymlátil duši!

Adam za ten rok od minulé rvačky vyrostl snad o deset centimetrů a Zetor se doslechl, že teď navíc chodil na judo, karate, taek-won-do a kdo ví co ještě. Kdyby se jich takhle oprskle ptal nějaký jiný kluk, tak by ho asi rychle poučili, ať do toho nestrká frňák.

Ale nikdo z nich se nechtěl pouštět do křížku s tímhle pošukem, který se neuměl vzdát a nestyděl se ani kousat a drápat, jak nějaká holka.

Navíc… Zetor ve skutečnosti nebyl takový grázl jako zbylí členové gangu.

Nelíbila se mu myšlenka, že možná pomohl někoho zmrzačit. Ani se mu nelíbilo to, jak by ho fotr seřezal, kdyby se to dozvěděl. Ale kluci ho přece vzali mezi sebe do gangu…jeho, dutou hlavu! Kurvadrát!

Zetorovi to pořád vrtalo hlavou – tou jeho pomalou, dutou hlavou. Chvíli mu to tedy trvalo, ale nakonec se rozhodl.

Řekne skautíkovi, kam toho malého šprta zavřeli.

Třeba to pak ještě dobře dopadne a všichni se z toho nějak vykroutí, jako už tolikrát předtím.

Když tedy kolem šesté hodiny odpoledne s gangem postával před obchoďákem Luna, řekl jim, že si vzpomněl, že už musí domů. Že fotr vlastně potřebuje pomoct v garáži s prací na tý nový feldě.

Domů ale nešel.

Vrátil se oklikou na zahrádkářskou kolonii. Adama potkal, zrovna když vycházel z orezlé vstupní branky a mířil zpět na sídliště.

„Ahoj,“ řekl Zetor a otřel si zpocené dlaně. Překvapilo ho, jak hodně je nervózní.

Jestli se o tomhle dozví Johnny, tak ho zabije. Náhle mu projelo hlavou, že to vlastně není nadsázka. Že se Johnnyho fakt začínal bát a že by ho fakt možná mohl zabít.

„Co chceš?“ řekl Adam a rozhlédl se rychle kolem, jestli to není nějaká past. Zetor zvedl ruce v něčem, co považoval za mírové gesto.

„Hele v pohodě. Přišel sem ti říct, kde je ten podělanej kluk.“

„Fakt? Proč tak najednou?“

„Hele von je možná zraněnej, nebo co. Nechci to mít na triku. Johnny to přehnal, víš? Bylo to prostě moc.“

„Johnny je zasranej psychopat.“

Zetor zaváhal a pak pomalu řekl: „Já nevim. Možná. Je teď nějak divnej. Ale ten kluk… prostě jdi a mrkni na něj, jo?“

„Kde je?“

„Na tý velký zahradě, úplně vzadu. Tý, co má modrou branku a podezděnej domek. Před plotem je keř a v něm je díra skrz. Jdi okolo domu dozadu, tam jsou modrý dveře do sklepa. A tam je zavřenej ten kluk.“

„Vy ste ho zavřeli do sklepa? Kluka s arachnofóbií?!“

„To byl Johnnyho nápad. Byla to fakt kokotina…“

„To je slabý slovo, vole. Hele, jestli kecáš a je to nějaká bouda…“

„Nekecám, fakt ne,“ Zetor znovu zaváhal. „Ale slib mi jednu věc. Johnny se nesmí dozvědět, že sem to propíchnul já, jasný?

Jestli se to dozví…no prostě se to nesmí dozvědět.

Fakt by to byl průser. Přísahej, že mu to neřekneš!“

Adam mlčel a přemýšlel.

Zetor se ještě víc zpotil. Cítil, jak mu po zádech stékají kapičky potu, na páteři se spojují a pak cestují dál, mezi jeho chlupaté půlky.

Už si říkal, jaká to byla ale kurva kravina, že to šel nabonzovat, když Adam konečně kývnul hlavou: „Jestli nekecáš, tak budu mlčet jak hrob…na mojí skautskou čest.“

Od někoho jiného by takový slib asi zněl trapně, ale Adam to řekl tak, že mu to Zetor věřil.

Přeci jen to byl opravdový skaut, ne?

„Dobře…tak čau,“ řekl a otočil se k odchodu.

Na chvíli se ještě zarazil, jako by chtěl ještě něco říct, ale pak odešel pryč a nechal Adama, ať si poradí s tím průserem, který asi udělali.

pokračování zítra

NIKOLA BORNOVÁ