Dnes vám, drazí přátelé, otvíráme knihu jednoho našeho dlouholetého kamaráda, kterého mnozí z vás také znají - Romana Borkovce. Budete si ji v následujících dnech číst na pokračování - berte to jako takový hezký - už předvánoční - dárek. Je to záležitost "vztahová", tedy o tom nejběžnějším trápení, jaké se málokomu z nás vyhne. (Má mě rád/a? Je mi věrná? Nezahýbá mi? Mám s ním být? Co mám teď dělat...) Inu, nechte se překvapit...

I.

Odcházím od rozvodového soudu a v hlavě se mi honí milión věcí. Ať už je to dnes jakkoliv, nezbavím se pocitu, že stačilo velmi málo, abychom se přesně tomuhle vyhnuli. Docela by mě zajímalo, kolik lidí má tenhle pocit, když svůj vztah dovedou až sem.

"Čau Jirko, co děláš zrovna v tuhle dobu tady na soudu? Snad nemáš nějaké podnikatelské trable?" Kamarád, soudce Nováček, jeden z mála, co se do téhle funkce plynule nepřenes ještě z dob souzení emigrantů a různých podvratných živlů.

"Kdepak .. mám za sebou rozvod."

"Ježíš. Zrovna vy dva? Kdy jsme to u vás naposled byli?

"To už bude nejmíň tři roky, Karle. Ono to docela letí."

Karel zasmušile pokýval hlavou, ostatně nebyl jediný, koho tahle věc překvapila. Musím přiznat, že já byl před nedávnem překvapen víc. Naštěstí Karel neměl víc času než na příslib posezení u dobrého pití a pozdrav pro .. mno, vlastně už pro nikoho.

Reminiscence

Potkali jsme se před haldou let na škole. Bylo to v květnu, a aniž by to tenhle měsíc lásky zavinil, dohodli jsme se hned první večer, že bychom se mohli vzít. Já vím, že to není standardní postup, ale prostě to tak dopadlo. Když k tomu dodám, že jsme se opravdu brali po deseti dnech, kdy jsme se měli možnost vidět, budu působit asi nevěrohodně.

Jenže - život si to někdy uplácá sám, a jsou to leckdy příběhy neuvěřitelnější, než jakákoliv telenovela. Bylo to pár let před slavnou něžnou a spousta toho, co bude následovat, by nás tehdy nenapadla. Než tyhle roky přešly, stihli jsme dva kluky, bydlení a pro oba solidní práci. Vlastně, když to tak beru zpětně, to, co nás v budoucnu rozdělilo, bylo možná právě to životní tempo.

Teď mířím k autu a odjíždím na druhý konec republiky, protože tady už nemám co dělat. Válčit se dá tam, kde je bojiště a protivník, ale to tady už skutečně není. Naštěstí. To, co bylo doteď, mě stálo všechno. Jako Napoleon jsem prostě neobstál.

II.

"Tos opravdu musel zabalit firmu? Je to škoda po takových letech", prohodil Standa, když už jsme probrali všechno od nových filmů až po staré zážitky.

"Stando... nechtěl jsem to. Ale co máš sakra dělat, když je firma rodinná a rodina je v háji. Nemáš představu, jak moc jsem tohle nechtěl. Jenže když nefungujou ani základní termíny, dohody... co ti mám povídat."

"Třeba se to časem nějak urovná, Jirko", usmála se na mne Simona a odskočila si pouklízet děti. Chtěl jsem využít situace a poděkovat Standovi za to, co pro mne dělají, ale nějak mi to nešlo poskládat do vět.

"Jirko.." začal Standa místo mě, "pamatuješ, když jsme spolu kdysi začínali ... bylo to v době po mém rozvodu. Tenkrát jsi byl jedinej člověk, co mi opravdu pomoh."

Chvíli jsem přemýšlel, ale jediné, co mě napadlo, byla vzpomínka na patnáct let vzdálený večer, kdy jsem Standu opil natolik, že si znehodnotil nový koberec.

"Byly chvíle, kdy jsem měl chuť se na všechno vykašlat, ale s tebou to nešlo. Pamatuješ, cos mi tenkrát řekl?"

To nebyla jednoduchá otázka. Řekl jsem mu toho spoustu, ale že by v tom někdy bylo něco, co by mu opravdu pomohlo?

"Nevím, už je to všechno hodně daleko."

"Jednou se třeba stane, že v téhle situaci budu já, a už jen proto, že mi to pak vrátíš, se do tý doby dej do pořádku", usmál se Standa.

Aha... někdy člověka podrží fakt zajímavý věci. A to je jeho Simča psychiatryně - říct o ní, že je psychiatr, prostě nejde, je to krásná ženská a maskulinum by jí v podstatě urazilo. Vynadala mi asi měsíc po tom, co to všechno vyvrcholilo, já měl deset kilo dole a vůbec nemohl spát, proč jsem za ní nešel rovnou. Jenže ty její prášky a terapie... nevěřím na to. Podstatně víc mi pomohla o pár týdnů svým božským receptem na pečený guláš. Nazvala ho Pečenost dr. Pusenského a chutnala mně i Myšce, mé dceři, skvěle.

Najezdil jsem za svůj život statisíce kilometrů. Nejen pracovně, za klienty, ale i soukromě, bavilo mě sednout do auta a vyrazit. Jenže - dnes si s sebou vezu únavu snad za pět let zpátky. Nekonečné kilometry se protáčejí na tachometru a vypadá to, že snad ani nedojedu. Řidiče, co sednou za volant v tomhle stavu, bych na silnici radši nepotkal.

V rádiu vypráví Jirka Kolbaba o tom, jak se nějací ostrované brání tomu, aby cizinci přespávali na jejich ostrově přes noc ... aby náhodou nebyli rozmnoženi cizím vlivem ...

Uvažuju... uvažuju... a nejednou se probudím na levé straně silnice a v poslední chvíli strhávám řízení zpět.

Tohle tedy nebyl mikrospánek ani náhodou, tohle byl úplně regulérní šlofík. Ufff.

Kousek za Prahou mě staví silniční kontrola, ještě toho trochu. Mám bloklej zámek od kufru, levý okýnko mi samo o sobě nedrží, čili mu pomáhají nůžky a zadní červené se ne a ne rozsvítit.

"Silniční kontrola, vaše doklady, pane řidiči."

A co je ještě horší, ta kontrola je velmi půvabná. A to bohužel nikdy není dobrý signál. Snad ty dámy mají pocit, že si z nich implicitně děláme srandu, ale to opravdu ode mne nehrozí a už vůbec ne teď. "Viděl jste omezení rychlosti?"

"Myslíte tu osmdesátku kousek za motorestem..."

"Takže jste ji viděl. Proč jste ji neuposlechl?"

"Omlouvám se, myslel jsem na něco jiného", zkouším to zkroušeně a obratem dodávám, "mám rodinné problémy a musím být co nejdříve v nemocnici."

"To mě sice mrzí, ale vás neomlouvá."

Snad se mi to nezdá, ale začala vypadat přece jen smířlivěji.

"Bude to za dva tisíce a dva body."

Najednou mi byly ukradený nejen body, ale i ona. Podíval jsem se na ní jako druhý největší zločinec světa a říkám:

"A to kdybyste věděla, že mi nefunguje světlo, okýnko mi drží nůžky a do kufru lezu vnitřkem, tak mě rovnou zavřete..."

Vrátila mi doklady a řekla: "Vidím, že to fakt nemáte jednoduchý. Jste ochoten zaplatit na místě? Ty body vám nechám."

Nevěřil jsem svým uším, ale zaplatil a vyrazil dál.

Snad je tohle všechno přece jen příslib, že to nějak půjde. Líp než s tebou, Mileno..

Reminiscence

Kluci se nám narodili první dva roky po svatbě, měli mezi sebou třináct měsíců a aspoň pár let byli jako podle kopírky. Oba stihli ještě rok dva socialismu, ale myslím, že to na nich nenechalo žádný podstatný vliv. Petr byl starší a legrace s ním byla snad od narození.

Jednou, muselo to být ještě těsně před narozením Pavlíka, si moje paní odskočila a požádala mě, abych ho ohlídal na nočníku, že už určitě bude čůrat. Sotva odešla, povídám Petříkovi - uděláme legraci? Zasvítily mu oči, tušil nějakou vylomeninu a to zbožňoval. Zvedl jsem ho z nočníku, a skoro celý jsem ho naplnil čajem od snídaně. Stačil jsem ho sotva posadit zpátky, když se paní vrátila a hned od dveří volala: "Tak už jsme se vyčůrali???"

Petřík horlivě přikyvoval, patrně už i něco souhlasně drmolil. Ty její oči, když ho z nočníku zvedla, bych vám přál vidět.

Ostatně, z ročního dítěte najít tohle v nočníku, tak mě taky jako první napadne, že se musel protrhnout.

III.

První dopady rozchodu, které bylo třeba řešit, se objevily velmi rychle. Měli jsme rodinnou firmu a veškeré účetnictví bylo pod správou Mileny. Ne že by mi za posledních pět let neříkalo pár přátel, že to je blbost, ale ten, koho by tenhle konec ani nenapadl, jsem byl bohužel právě já.

Nejdříve to začalo s klienty, které jsme měli po celé republice.

"Dobrý den, měli bychom zájem o upgrade na tento rok," volala jedna sympatická výrobkyně rohlíků, tuším ze Zlína.

"Paní Maxová, a volala jste na to číslo, kde se objednávají?"

Někdy se totiž stalo, že volali klienti přímo mně, ale málokdy tihle stálí.

"Volala, ale tam mi vaše paní řekla, že už nic takového nedělá."

Ach jo... čili nejen rozchod.

Problém je v tom, že veškeré nástroje na sestavení upgrade, včetně dat klientů, zůstaly u ní.

"Víte, jsem v takové situaci, právě teď... prostě to vypadá, že se budeme rozvádět a patrně mi bude chvilku trvat, než vám budu schopen ten upgrade sestavit. Můžete zavolat za týden?"

"Já vám rozumím, ale je to nepříjemná situace i pro mně, víte? Mám ve vaší aplikaci sedm let veškerá data a neumím si moc představit, že bych měla začít znova někde jinde." (No - to já taky ne, ale co vám teď budu povídat.)

"Nechci vám nic nalhávat, paní Maxová, někdy se takové věci prostě stanou. Ale udělám maximum, abyste měla příští týden verzi připravenou. O klienty, jako jste vy, bych se připravil nerad."

"Víte co? Já to zkusím, ozvu se tedy za týden. A přeju vám hodně štěstí, ať se daří."

Vzhledem k tomu, že jsem zároveň začal pracovat na plný úvazek s lidmi, které jsem nikdy neviděl, na projektu, který neviděl ještě vůbec nikdo, nebylo to vůbec jednoduché, začít dávat dohromady věci, které doteď fungovaly v podstatě samy.

Všechny nástroje, které řešily převzetí objednávky, přes sestavení instalačních sad a fakturaci včetně odeslání ke klientovi, jsem musel napsat kompletně znova. Nebyla možnost to ani pořádně odzkoušet a v podstatě chyběla i motivace.

Díky těmhle klientům, co mi tu šanci dali, se to podařilo.

Škoda, že jich takových nebylo víc.

Jeden z klientů, pro kterého jsme řešili poslední společnou zakázku, nás chtěl po oznámení o ukončení spolupráce žalovat o šest milionů - cena za čtyři neprodané instalace pro jejich klienty.

Přijel za mnou jejich právník, se kterým jsme zkoušeli najít rozumnou dohodu a formu předání. Bohužel, podvojné účetnictví jsem sám nebyl schopen dodělat, takže přímo od jednání jsem zkoušel domluvit s Milenou alespoň základní předání.

"Mileno, prosím tě, sedím tu s dr. Lahodou, projednáváme předání našich prací."

Odpověděla hlasem, který jsem za celé ty roky neznal: "Mě to nezajímá, vůbec nic mě nezajímá, rozumíš?"

"Neblázni, stačí připravit jen předávací záležitosti s jejich programátory, to sám nezvládnu."

"Co po mně vlastně chceš?" podle hlasu bych si tipl, že někam velice spěchá a jestli na něco myslí, určitě to není to, jak z téhle šlamastyky ven.

"Potřebuju, abys byla schopná do dvacátého doplnit sestavu k DPH a hlavně předat Jirsovi ty dvě nové sestavy. Pak by to mělo být vyřízené jednou pro vždy."

"Do dvacátého?? Zas ta tvoje ultimáta?"

Nikdy by mě nenapadlo, že místo foukání do horny by mohla v kapele klidně ječet soprán.

"Ježíš, neblázni, já ten termín nevymyslel!!"

"Říkám ti, že mě to nezajímá!!! Nenechám se od tebe manipulovat!!!"

Tak tomu říkám manipulace.

Zachraňuju nás od průseru za šest milionů.

Zkouším najít alespoň nějaké řešení.

Kam na tyhle výrazy chodí? Něco mi říká, že její matka, skladnice manipulantka, se navzdory svým celoživotním prohlášením o nevměšování se mezi nás, vměšovat začala.

"Poslouchej, sedím tady s jejich právníkem a pokud ty uděláš jen toto, já dovyřeším zbytek a bude po problémech."

"Nebudu poslouchat!!! Mně to nezajímá!!! Zkoušíš mě získat zpátky, ale to se ti nepodaří!"

Kdybych měl jistotu, že tohle povídání se bude číst výhradně po desáté hodině večerní, klidně bych pokračoval. Tu nemám, takže pokračovat bohužel nemůžu a laskavé čtenářky i laskaví čtenáři nechť si pokračování dialogu domyslí.

K problémům s klienty se začaly hrnout věci úřední. Berňák, VZP, pohledávky, platby... Tyhle průsery opisovat by bylo sice na hodně dílů, ale kdo z vás je aspoň v malém nezná.

Já je teď poznával hodně ve velkém. S Myškou jsme oblítávali všechny tyhle instituce (sama se nabídla) a já byl rád. Bylo to nade všechno vysvětlování a taky se sama po určité době začala chytat za hlavu, v jakém stavu to všechno bylo.

Mea culpa, mea maxima culpa - byly chvíle, kdy bych nejen uškrtil Milenu, ale nejvíc sám sebe.

V zašupovacích lítačkách na VZP jsme narazili na blondýnku půvabně zachycenou - pásek od kabelky se jí nějakým záhadným způsobem zachytil kolem takové té dlouhé kliky a vypadalo to, že se z toho sama nevyplete.

"Dovolíte?", nabídl jsem pomoc, což by ale opravdu člověk v mé situaci dělat neměl. Potvrdilo se - nejen, že jsem po prvním škubnutí natrhl zdobené poutko kabelky, ale ještě navíc se mi podařilo vysypat z kabelky skoro vše.

Nejvíc mě překvapilo poslední číslo časopisu Science.

"Boha jeho, vy ste somár!! Čo sa do toho pcháte, ked neviete?"

Dobře mi tak. Já byl fakt osel. Každý dobrý skutek je přece po zásluze potrestán.

Dneska, milá Myško, už na další řešení problémů kašlem.

Zamířili jsme přímo do mekáče a ke zhuntovanému duchu si nechali huntovat i tělo.

Reminiscence

Když jsem začal studovat na té škole, kde jsme se seznámili, bavilo mě to. Každé pondělí v Praze, každé úterý v Plzni. K tomu třísměnný provoz, a já netušil, že to je taková malá příprava na ten fofr, co si pak za pár let užiju ve své firmě dosyta. Bylo mi 25, doma už řádili kluci dva a Milena toho měla hodně. Přesto byla usměvavá, spokojená a v našem tehdejším malém bytě sluníčko svítilo skoro pořád.

Jediný problém jsem byl já.

Jak jsem zjistil za pár let, práce i škola pro mne byly velmi důležité. Tehdy jsem si to příliš neuvědomoval, ale díky tomu jsem začal s jednou spolustudentkou trávit víc času. Určitě víc, než bylo zdrávo. Začalo to nevinně, přes konzultace ve vyšší matematice až ke spolupráci na ročníkové práci.

A najednou jsem zjistil, že se těším.

Ne, že bych se netěšil domů, za Milenou, za klukama, ale taky jsem se těšil, až Radaně přivoním k vlasům, když se nakloní a zeptá: "Tohle bys řešil jak?" a už jsem tušil, že tohle bude malér... některé věci se prostě pod peřinou akademicky vysvětlovat nedají.

Skončil jsem (už druhou) školu ve čtvrtém semestru.

Radaně jsem řekl, že nestíhám v práci, a že mě to mrzí, nemělo smysl se přiznávat, že jsem z ní vedle a že prchám - stejně to věděla.

Milena byla skvělá - nevím, jestli něco tušila, ale k mému odchodu ze školy neřekla ani slovo, jen se vrátila z mateřské do práce.

A já měl to, co jsem chtěl.

Zdravím a těším se

při dalším pokračování na vaše komentáře…

ROMAN