Asi víte, že já knížky mám nesmírně ráda, a kupuju si je, i když ve čtečce jich mohu mít víc, než v mé obsáhlé skutečné „papírové“ knihovně doma. Teď se mi dostala do rukou jedna překrásná, kterou si schovám, až budu mít věkem jí odpovídající vnučku. Ta má současná už knížku přerostla… Kupodivu je o spisovateli, kterého bych na kamarádství s dětmi absolutně netipovala – o Franzi Kafkovi. Jmenuje se Franz Kafka a panenka cestovatelka.

Však on také -  jako většina svobodných mládenců - nějakým oblibovatelem malých človíčků rozhodně nebyl. Děti pro něj znamenaly především vysoce nebezpečné tvory, uzlíčky neustálého střídání smíchu a slz, odhalených nervů a neutuchající energie, nekonečných otázek, které člověka přivádějí k naprostému vyčerpání.

Ale – občas se nečekané stane.

Psal se rok 1923, když Kafka, žijící v Berlíně, chodil na procházky do parku Steglitz. Jednoho dne tam našel malou holčičku usedavě plakat, protože ztratila panenku. Kafka pro ni okamžitě vymyslel příběh: panenka se neztratila, odešla pouze na výlet, aby viděla svět... A řekl jí, že on má doma dopis, který ta panenka holčičce právě napsala, a že když se druhý den zase setkají, tak jí dopis přinese a také jí ho přečte – protože ona ještě číst neuměla.

Vzal to vážně jako velké zadání – a opravdu, když následujícího dne na něj dívenka v parku čekala, tak jí dopis od panenky přečetl. Tahle „korespondence“ pokračovala po dobu tří týdnů rychlostí jednoho dopisu denně. Panenka nikdy nezapomněla na svou holčičku, která ji postrádala, ale jejíž dobrodružství v zahraničí bylo tak napínavé… takže návrat byl odložen na neurčito. Během té doby se malá holčička, tak blažená oněmi dopisy, smířila se ztrátou, a přála své panence šťastný další život.

Zajímavé také je, že známý vydavatel Klaus Wagenbach, velký obdivovatel Franze Kafky a znalec jeho díla, po oné dívence dlouhé roky pátral. Vyptával se všech návštěvníků parku, dával oznámení do novin, vše bez úspěchu. A dodnes prý navštěvuje Steglitzův park, vyzvídá a zpovídá tamější staré dámy, které doprovázejí svá vnoučata. Vždyť oné dívence by už muselo být kolem devadesáti…

Až potud čistočistá pravda ... Ale příběh o knížce ještě nekončí – protože o této zajímavé příhodě se dočetl španělský spisovatel Jordi Sierra i Fabra, mj. autor více než čtyř set knih, a opravdu ho chytila za srdce. Domyslel, jak by ztracené dopisy mohly vypadat a dovedl jejich příběh do smyšleného konce, do knížky o oné dívence i její panence - cestovatelce.

Této knihy se prodalo přes devět miliónů výtisků.

Na obou březích Atlantiku získal za ni autor četná literární ocenění, mimo jiné i Národní cenu za literaturu pro děti a mládež, dvakrát byl nominován na Cenu Hanse Christiana Andersena. Založil také nadaci, která má za cíl pomáhat mladým spisovatelům a podporovat četbu.

Takže, opravdu vřele ji doporučuji jako vánoční dárek pro vaše holčičky…

d@niela

(snad ji seženete...)