Alfréd Chlopina netušil, že když zakopával bednu s fotografiemi, někdo ho přec jenom sledoval. Někdo, kdo byl zatím na svobodě – ale komu hrozí trest za vydírání. Damián Petříček.   Říkal si, že pomoct policii nemusí být v jeho situaci na škodu. A tak přišel podat svědectví, že viděl Chlopinu něco zakopávat na zahradě.  Tružanová ihned zmobilizovala všechny síly.

 „Já vám to říkala“, obrátila se vítězoslavně na Sedlinu – „konečně toho grázla dostaneme.“

 Sedlina však její entusiasmus mírnil: „Ještě jsme nepřeskočili. Pokud schoval vražednou zbraň, pak ho máme – ale mohl schovat i něco jinýho.“

 „A co asi? Snad večeři, co mu nechutnala?“, neodpustila si ironii Tružanová.

 Sedlina tedy mlčel.

 Měli s sebou psy – a rázem se Chlopinova zahrada stala předmětem zájmu, který by policistům záviděli mnozí archeologové.

 „Tady něco je“, ozvalo se náhle.

 Zraky všech se upíraly k jakési dřevěné bedně.

  Tružanová téměř nedýchala. Věřila, že tímto je případ konečně vyřešen.

 Odklopila víko – a vzala do ruky fotografie. „Vražedná zbraň sice není“, pronesla poněkud zklamaně – „ale podívejte se na toto“ – a podala Sedlinovi snímek zavražděné Moniky Barešové.

 Chlopina byl znovu zatčen – a opět popíral, že by vraždil.

 „Šel jsem fotit. Kdybych narazil na něco zajímavýho. A ona tam ležela, no.“

 „A to ti, ty parchante, máme věřit?“, neudržela se Tružanová.

 „Věřte si, čemu chcete“, stáhl se do sebe Chlopina.

 „Nemyslím si, že tohle bude jako důkaz stačit“, vyjádřil své pochybnosti Sedlina. „Bude opakovat, že ji našel mrtvou – a pouze ji vyfotil.“

 „Neohlásil trestný čin.“

 „To jistě – ale mezi tím a vraždou je docela rozdíl, že?“, sarkasticky se ušklíbl Sedlina.

 „Vy mu tedy věříte?“

 „Nemyslím si, že je vrahem – to je celé.“

 „Tentokrát ho tu trochu podusíme“, Tružanové zajiskřilo v očích.

 Sedlina jenom pokýval hlavou. „Jo, to můžeme. Tím se asi nic nezkazí.“

 Sedlina s Tružanovou probírali, jak nalíčit na Koňaříka past.

 „Ta Krešatová ho vyláká – a my si musíme určit, kam. Někam, kde se můžeme skrýt v blízkém okolí, abychom mohli včas zasáhnout. Bude třeba vytipovat místo.“

 „V jejím bytě?“

 „Tam to právě nepůjde. Není, kam se schovat. Budeme to muset risknout někde venku.“

 Sedlina si procházel detaily různých míst.

 „Co tohle?“ – ukázal šipkou myši na místo na mapě na monitoru.

 „To je ta stará cihelna?“

 Sedlina přikývl. „Kolem je les a křoviny. Vevnitř se naši lidi můžou rovněž skrýt. Bude mít u sebe vysílačku. Nejlepší bude, když se s ním sejde tady u té polorozpadlé zdi.“ Sedlina našel fotografii zmíněné budovy i zídky v pozadí.

 „Dobře, to by si šlo“, souhlasila Tružanová.

 „Krom toho budu chtít, aby dva naši lidi hlídali okolí jejího bytu – a jeden ji sledoval na každém kroku. Samozřejmě ne okatě. Pokud Koňařík vraždil – a zdá se, že minimálně jednou ano, nezastaví se před ničím. Krešatová ho začne vydírat – domluví si s ním schůzku – ale on možná nebude chtít čekat. Může ji zkusit přepadnout v jejím bytě.“

 Tružanová přikývla.

 Jindřiška Krešatová vymačkala na mobilu následující zprávu: „Vím, co jsi udělal. K. mi řekla všechno. I o tvé dceři. Chci sto táců a budeš mít klid.“

 Stanovila den, čas na pátou hodinu ranní a místo – u bývalé cihelny.

 Blik. Zpráva odeslána.

 Počítala minuty a vyfukovala cigaretový kouř.

 Bylo jí jasné, že jedná s vrahem, který nebude váhat udeřit znovu.

 Policie jí slíbila ochranu – tak jistě. Ale kde má zaručeno, že se to nezvrtne? Uvědomila si, jak moc chce žít. Až ji to samotnou překvapilo.

 Současně chce, aby ten hajzl zaplatil. V jeho věku už by mohl být trest doživotím. Pro Květu to udělá. Ráda. Aspoň si nebude připadat jako taková svině.

 Display na jejím mobilu se náhle rozsvítil.

 „Dobře, budu tam.“

 Přijde jí to zlověstně stručné. Tuší boudu? Raději nechce myslet na to, co se mu honí hlavou.

 Mojmír Koňařík neví, kudy kam. Poldové už to vědí.

A ta mrcha Krešatová ho má v hrsti. Mohla se spojit s poldama?

 Ne, ta bude na prachy, uklidňuje se. Ta esemeska to přece potvrzuje. Chce se sejít. Dá jí sto litrů – a ona bude chtít další. Ne – to musí utnout. Ale co když je to na něj naaranžované?

 Nedokáže se soustředit.

Sakra, zakleje pro sebe. Musí to vymyslet jinak.

Umlčí ji dříve.

 Omrkne si, jak by se k ní nejlépe dostal.

Nyní se dostává ke způsobu provedení. Tamten nůž zahodil, vezme si jiný. Ale byl by rád, kdyby se to tentokrát obešlo bez krve. Vezme si útlý kabel – ten jí omotá kolem krku. Musí ji překvapit – a sílu má.

 Hlava mu div nepraskne. A co bude potom? Zase se všechno vrátí do starých kolejí? Má ohromný strach, že už to nebude možné.

 Ať se mu to totiž líbí nebo ne, vzrušilo ho to – a svým způsobem se mu to zalíbilo.

Nebude mít nutkání vraždit znovu a znovu? A jak dlouho mu to asi může vydržet?

 A jak dlouho může vydržet ten vyumělkovaný život s tou svou důrou? Ne, on už na výběr nemá.

Na to už nechal pověstný Rubicon daleko za svými zády.

 Markéta Brožanová celou noc nespala. Část jí probrečela, část propřemýšlela. K čemu takovejhle život vlastně je?

 Osprchovala se, oblékla, nalíčila. Ještě si nesmí zapomenout s sebou vzít nůž.

Už je jí všechno jedno. Soustředí se na to jediné, co jí ještě dává nějaký smysl.

Do ruky vezme igelitový pytlík s dámskými vlasy. Ryšavými. Usměje se. Tohle je její majstrštyk.

Vše si dá pečlivě do kabelky a papírovým kapesníkem si usuší zarudlé oči. Již nepláče.

 Snaží se to znovu celé probrat bod po bodu.

 Vezme do ruky mobilní telefon a vytočí jedno číslo.

Ctibor Havránek je nervózní. Zkontroluje na mobilu čas. Snad to stihne. Ví, že by neměl – ale neumí si pomoct. Hlavně, aby ho nikdo neviděl.

 Je roztržitý, ani nevnímá, co mu Tereza říká.

 Jenom houkne něco v tom smyslu, že dnes se zdrží a dorazí později.

 „Taky něco mám“, zašvotiří Tereza. „Pak bychom mohli skočit ještě večer zapařit, co říkáš?“

 Ctiborovi se sice vůbec nechce – ale svou nechuť potlačí.

„Jasně, dobrej nápad“, pokusí se o úsměv. Nejde mu to, je křečovitý. Nervozita z něho přímo čiší.

 Políbí Terezu a už je pryč. Celkově mu je nějak nevolno.

Jan Klecírek je zoufalý.

Bez matky, ponechán sám sobě.

Musí řešit, jak si vydělá aspoň na nájem a jídlo. Začal pracovat v jednom skladu. Hrubá manuální práce – domů přichází naprosto vyšťavený.

 Lidé ho nenávidí – to usmrcení kocoura se stále řeší.

Uvidí, jak to dopadne. Nejspíš by se měl někam odstěhovat.

 Uvědomuje si, jak strašně moc nenávidí ženské – hlavně holky. Nedokážou ho ocenit, jsou povrchní.

Vzbuzují v něm agresi. Už ho napadlo, co všechno by jim udělal. Hlavně té jedné – té Krešatové.

 Přistihne se, jak mu po tvářích stékají slzy vzteku kombinovaného s naprostou bezmocí.

 Markéta Brožanová dorazila na smluvené místo.

Bylo to opět v lese, vlastně kousek od místa, kde se našlo tělo Moniky Barešové.

 Uslyšela nějaký zvuk a ohlédla se. Přicházel. Srdce se jí rozbušilo. Radim Krnávek byl téměř u ní.

 „Jsem ráda, žes přišel.“

Nic jí na to neodpověděl.

 Podala mu pytlík s vlasy. „Tady máš ten důkaz.“

„Takže to udělal tvůj fotr?“

 Přikývla. „A moje vražda na něho bude také ukazovat. Sepsala jsem dopis, v němž píšu, že jestli se mi něco stane, může za to můj otec. Pak mi jenom musíš ufiknout trochu vlasů – a někam mu je dát. Jo – počkej“, sáhla do kabelky. „Tady je ten dopis“, podala mu ho. „Kdyžtak poldům řekneš, že jsem se otce bála a ten dopis ti svěřila, že ho máš dát policii, kdyby se mi cokoli stalo.“

 Vypadala odhodlaně – až z ní šel strach.

 „Tady máš“, pronesla tiše a podala mu velký kuchyňský nůž.

 „Ten pak zahoď – a dej pozor, ať od krve neušpiníš ten dopis.“

 Radim Krnávek opatrně sevřel rukojeť nože. Zdálo se však, že váhá.

 „Tak chceš pomstít svou sestru, ne? Mého fotra zavřou na doživotí – tak na co čekáš“, křikla na něho Markéta.

Rozepnula si blůzku a doslova se mu nastavila. „Tak dělej“, špitla netrpělivě a zavřela oči.

 Jenže vysvobozující rána nepřicházela.

 Zadívala se na Krnávka.

 „Máš důkaz, že to byl tvůj otec“, vyhrkl Krnávek – a ruka držící nůž se mu silně chvěla. „Tak ho dejme policii – a nemusíme dělat celé tohle kolem.“

 „Nemůžeš to vzdát“, žadonila. „Věděl jsi předem, že už nechci žít. Souhlasil jsi. Musíš to dotáhnout, srabe“, z prosebného tónu přešla do vzteku. „Ty mě musíš zabít, rozumíš?“

 Radimovi se nadále třásla ruka. „Já ne-nemůžu“, vykoktal ze sebe.

To už ho ale Markéta pevně chytla za ruku s nožem, přistoupila k němu blíž – a prudce jeho rukou hnula směrem ke svému břichu. Vykřikla bolestí – a vzápětí jí z těla vystříkla krev.

 Radim ucukl, čímž vytáhl zakrvavené ostří z jejího těla.

Markéta se bolestí kroutila na zemi.

 „Tak mě doraz“, úpěla.

 Ale Radim zahodil nůž daleko od ní.

Vzal do ruky mobil a vytočil záchrannou službu.

 Sedlinovi a Peckovi se právě ohlásil policista, který sleduje jistou osobu. „Hm – tak prý obhlíží okolí bytu Krešatové“ – zadíval se Sedlina na Pecku.

 Přepojili ho na Tružanovou, která celé akci velela a která se přemístila blíž k řece.

 „Asi jste měl pravdu – to se brzy dozvíme“, konstatovala téměř bez emocí Veronika Tružanová. 

 „Krešatová vyšla z domu a míří k řece. Náš cíl se pustil za ní.“

 „Dobře, rozumím – sledujte je – a buďte připraveni zasáhnout.“

 Bylo znát, že je Sedlina nervózní.

Asi jako rybář, kterému se právě ve vodě začal hýbat prut – a on čeká, co vlastně vytáhne.

 „Půjde po ní“, prohlásil potichu. „Má být další, aby to celé neskončilo u Moniky Barešové.“

 Minuty se neskutečně vlekly.

 Veronika Tružanová seděla ve voze v dostatečné vzdálenosti a čekala.

V dalekohledu již viděla jak Jindřišku Krešatovou, která se vydala na obhlídku cihelny, u níž se má pozítří setkat s Květiným vrahem, tak postavu v černé bundě s kapucí, která již přestala dbát na obezřelost – a právě u řeky pod mostem ji dostihla.

 Tružanová dala kolegům pokyn k akci. Zrovna ve chvíli, kdy postava v kapuci vytáhla z kapsy nůž.

 Krešatová se otočila. „Kdo jste?“, vykřikla vyděšeně.

 Útočník se na ni hodlal vrhnout, když se mu za zády ozvalo: „Policie, odhoďte zbraň.“

 Ohlédl se a koukal do namířených hlavní.

 Upustil nůž na zem a zvedl ruce nahoru.

 Tružanová Sedlinovi s Peckou oznámila, že vraha dopadli – i s pramenem vlasů Moniky Barešové.

 „Máme ho“, konstatoval s uspokojením Sedlina.

 „Koho? Koňaříka?“, zeptal se Pecka.

 „Ne, ten ještě počká. Klecírka.“

 „No jasně – ten šmejd Honza. To je fakt rodinka.“

 „To je“, souhlasil Sedlina. „Ale nejedná se o Honzu Klecírka, ale Filipa.“

Vyšetřování vraždy Květy Stařínové nakonec dostalo nový impuls.

Nějaký bezdomovec objevil zakrvavené šaty – a zjistilo se, že patří Koňaříkovi.

Policie tak upustila od riskantního tahu s volavkou a Koňaříka zatkla. Konfrontovala ho s nalezenými stopami. Bylo prokázáno, že krev Stařínové se nachází na oděvu Koňaříka.

 Ten se po vydatném zapírání nakonec přiznal.

 „Jo, udělal jsem to. Vydírala mě.“

 Sedlina si tu zhroucenou trosku před sebou pořádně přihlížel.

Už neměl před sebou sebevědomého sportovce – ale zlomeného starce bez jakékoli motivace k životu.

 „Předpokládám, že Stařínová věděla, že jste zneužíval i svou dceru. Lenku. Možná obě.“

 Koňařík na chvíli zvedl hlavu. Jako by přemýšlel, co všechno chce říct. Nakonec dospěl k názoru, že nyní už je všechno jedno.

 „Jo, spal jsem s ní“, odvětil, jako by zmiňoval, že jel ráno do práce autobusem.

 „A já se domnívám, že jste ji i zabil“, dodal Sedlina.

 Všiml si, jak to v Koňaříkově tváři zaškubalo.

 „Tohle nemáte jak dokázat.“

 „Nemám, souhlasil Sedlina – ale jsem přesvědčen, že jste to udělal. Platil jste jí byt. Možná vás vydírala, že všechno poví, co já vím.“

 Zdálo se, že se Koňařík přenesl myšlenkami někam jinam. Působil nepřítomným dojmem.

 Hlavní bylo, že se přiznal k vraždě Stařínové – a popsal podrobnosti, které mohl znát pouze vrah. Sedlina doufal, že za to dostane aspoň patnáct let.

Raději by byl, kdyby tenhle zmetek vyfasoval doživotí – ale to si od nynějšího soudnictví slibovat nemůže.  

 „Jak jsi věděl, že sledovat zrovna Filipa? A jak to, že i když nemaj lidi, ti na ty sledovačky kývnuli?“, obrátil se Oliver na Antonína Sedlinu.

 „Když jsem viděl u Taťány Ferencové strach, jak jsme odhalovali poměr jejího syna s Monikou Barešovou. Jakmile jsem připustil, že Taťána má motiv, musel jsem se zabývat okolností, že má komplice. Vlastně pak už dávalo smysl jediné řešení. Došlo mi, že zřejmě ve vězení navázala s Filipem Klecírkem poměr. Nějak ho přesvědčila, ať jí prozradí, kam schoval vražednou zbraň a pramen vlasů Krnávkové – a že ho dostane ven. To ona zabila Buřínskou. Prostě si vytipovala náhodnou oběť – aby Moniku už mohl zabít znovu Filip. Bylo to jednoduché – a přímo ďábelské.

 Vzpomněl jsem si, jak patolog viděl u druhé oběti určité nesrovnalosti. Měně ran, ne tak hluboké. A u Moniky to už bylo opět podobné jako v prvním případě, u Julie.

 Tímhle jsem hlavně argumentoval. Jednak motivem Taťány ochránit svého syna, jejím možným napojením na Filipa – a určitými anomáliemi v provedení druhé vraždy. Zřejmě jsem to podal výmluvně, protože mi na to kývli.

Filip je ochoten vypovídat – takže nebude problém Taťánu usvědčit. Přiměla ho, aby zabil i Krešatovou – protože viděla, že se pořád moc ometám kolem Moničiny vraždy – a hlavně jejího Richarda.“

 „A kde schovával Klecírek nůž a vlasy obětí?“

 „V té zdi u cihelny. Když naši lidé sledovali Klecírka, viděli ho tam. Pod jedním uvolněným kamenem si udělal skrýš. A něco jsme tam našli – nelegální střelnou zbraň. O té nám doufám ještě něco poví.“

 „Takže jsi s Filipem nepochybil.“

 „Neříkám, že mě to netěší. Ale už jsem se smiřoval s variantou, že jsem se přehmátl. Stát se to může. Filip je ale typický násilník. Že ho Julie opustila, neunesl. Jeho ego bylo raněné – a celá jeho frustrace vyvřela na povrch tím nejobludnějším způsobem. Ferencová mu nabídla způsob, jak se dostat z lochu – a on toho využil.“

 Filip Klecírek vypadal klidně.

Nehroutil se, nezapíral. Zdálo se, že se smířil se skutečností, že dohrál  – a snad mu to i bylo jedno.

 „Přiznáváte se tedy k vraždám Julie Krnávkové a Moniky Barešové?“

 „Přiznávám“, konstatoval lakonicky bezbarvým hlasem.

 „Co nám řeknete k vraždě Buřínské?“

 „To udělala Táňa. Přesvědčila mě, abych jí řek, kam jsem ukryl Julčiny vlasy a nůž.“

 „Proč jste jí odstřihl ty vlasy?“

 „Abych ji ponížil, abych měl suvenýr, něco na památku. Možná taky, abych zmátl policii.“

 „Ferencová vám řekla, že máte zabít Krešatovou?“

 „No jo. Že prej se moc ochomýtáte kolem Richarda – a že to musí přestat. A že tohle je děsná kurva – a že jí škoda nebude.“

 „Jak jste zabil Barešovou?“

 „Věděl jsem, kam chodí běhat. Dal jsem na cestu takovou figurínu – a tu pak ukryl do rokle u silnice, kde ji vyzvedla Táňa.“

 „V té vaší skrýši jsme našli střelnou zbraň. Co nám k tomu řeknete?“

 „Tu mi dala Táňa. Chtěla se zbavit toho debila. Manžela. Sehnala si ji – ale pak jí došlo, že bude podezřelá, když to udělá sama. Tak jsme plánovali, že ho sejmu já.“

 „Jsem přesvědčen“, zadíval se na Klecírka Sedlina, „že vy byste ho pak brzy následoval. Asi by se vás zbavila na té vaší chatě. To vám nedocházelo?“

 Klecírek se na Sedlinu zadíval prázdným pohledem: „Můj život je dávno na hovno. S Táňou jsme si aspoň trochu užili. Byla snad první, kdo pro mě něco udělal.“

 „Přesto jste jí teď poměrně rychle shodil.“

 „Mně už je všechno jedno“, konstatoval Klecírek lhostejně. „Prostě to nevyšlo.“

 To Ferencová byla výbojnější.

Nejprve zapírala. Poté byla konfrontována s výpovědí Klecírka. Asi do poslední chvíle doufala, že si zahraje na rytíře – a že ji z toho vynechá.

 „Kdo jiný než vy mohl zabít Buřínskou? Zabila jste ji jenom proto, aby mohl Filip ven. Jak s tím můžete žít?“

 „Byla to prvotřídní coura. Jako ta Barešová – ale ta byla horší. Kdybych to neudělala, Richarda by zničila. Zachránila jsem ho.“

 V očích jí blýskalo.

 „Vy si snad opravdu myslíte, že jste svého syna spasila?“

 „Taky že spasila“, tvrdošíjně na něho vyštěkla. „Pouze jsem napravila, co jiní pokazili.“

 „A při té nápravě jste šla přes mrtvoly.“

 Jenom se na něho dívala.

Sedlinovi bylo z toho pohledu nevolno. Říkal si, jak je rád, že tento případ dospěl ke svému konci.

Už se jím nebude muset zaobírat.

 Něco však ještě bylo třeba dořešit. Stavili se s Peckou v nemocnici za Brožanovou.

Už se ze svého zranění zotavuje. Neměla by mít trvalé následky – tedy fyzické povahy.

 Radima Krnávka již vyslechli. Sdělil jim, že to celé vymyslila Brožanová. Už měli v ruce i její dopis, v němž píše, že má ze svého otce strach – a že si je jistá, že vraždí on. 

 „Nenáviděla ho“, vypovídal se sklopenou hlavou Krnávek.

 „Našla si mě. Spali jsme spolu. Pak mi řekla, že to její otec určitě udělal – jako ty vraždy. Že zabil i mou sestru. A Markéta furt dokola opakovala, že nechce žít. A že když ji zabiju, vysvobodím ji – a jejího otce zatknete. Nebyl jsem ale schopen to udělat. To ona mě chytla za ruku a ten nůž si tam vrazila sama – musíte mi věřit“, rozvzlykal se.

 Když se trochu uklidnil, zeptal se: „Ale jak to, že měla ty vlasy? Nebo ty nepatřily té Barešové?“

 Na tohle se právě potřebovali zeptat Brožanové.

 Markéta Brožanová nezapírala.

 „Jeho, prosím, nestíhejte“, strachovala se Brožanová o Krnávkův osud. „Nedokázal by mě zabít. To byl celé můj plán. Nemám už, pro co žít“ – neřekla to nijak melodramaticky. Spíš rezignovaně, unaveně, jako holý fakt.

 „Ty vlasy byly Moniky Barešové.“

 Přikývla.

 „Jo, našla jsem je v otcových věcech. Nechával si je tam jako nějakou svátost. Nechutné“, ošila se.

 „Vy jste ale věděla, že váš otec není vrah?“

 Jako by otázku neslyšela.

 Po chvíli mlčení vyhrkla: „Pro mě to vrah je. Mě zabil už dávno.“

Sedlinovi jí bylo líto. Mladá holka, kterou ovládají běsi. Nebude to mít v životě lehké.

Bude muset podstoupit psychiatrickou léčbu a nějakou terapii.

Někdy se rodiče na svých dětech umějí sakra podepsat, povzdychl si. Takový už ale tento svět je.

 Vilém Brožan přiznal, že Barešová byla pro něho drogou. „Ty její vlasy – řekl jsem si jí o pramen – a dala mi ho. Byla tak se mnou pořád.“

Nerad to připouštěl, ale byl jí umanutý. 

Pecka Sedlinovi oznámil svůj úmysl od policie nadobro odejít. „Mám nabídku od Hančiny rodiny. Budu dělat v kanclu jedný bezpečnostní agentury. Budou tam větší prachy a víc času.“

 Antonín Sedlina se na Olivera zadíval zvláštním pohledem.

Vzdychl si. „Budeš mi chybět, Olivere – ale co nadělám. Byl jsi dobrej parťák.“

 Oliver se zazubil. „A ty dobrej šéf. Všichni si mysleli, že tu vraždí nějakej sériovej vrah – a ty jsi rozlouskl, že šlo o něco úplně jinýho – a že vrazi byli dva. To prostě klobouk dolů. A moc děkuju, žes mě vždycky podržel.“

 „Hlavně pozor na ženský, Olivere, ty tě jinak zničej.“

 Oliver se smutně usmál. „To je se mnou těžký, mno. Ale tady budu pod dozorem – budu si muset dávat velkýho majzla“, pronesl Oliver zkroušeně.  

 „Co Hanka, jak snáší těhotenství?“

 „Občas vyšiluje – ale jo, dobrý“, máchl rukou Oliver.

 „A zvu tě na rozlučkovej večírek za měsíc.“

 „Rád přijdu“, houkl na Olivera Sedlina.

Myšlenkami ale již byl někde zcela jinde.

Přemítal, kam se tato společnost vůbec může hnout. Oliver poměrně dost pije. A není sám.

Tuhle poslouchal profesora Miovského, jaký že je alkohol v České republice problém. Přímo kolosální.

Závislost lidí na něm je značná – a tito lidé mají děti, chodí volit, jsou držiteli střelných zbraní. Pak je tu drogová závislost – a závislost na lécích, zejména psychofarmakách. Sedlina se neubránil, aby nepomyslil na Markétu Brožanovou.

 Když připočte fakt, že ze škol vycházejí prázdné schránky bez názoru, opět propadá silnému pocitu zmaru s beznadějí.

 Jaké mají vlastně mladí lidé vyhlídky.

Ten kašpar Kraus v televizi veřejně pronáší, že byt je vlastně luxusní zboží, na nějž zdaleka všichni nedosáhnou – a že to je normální.

A že právo důstojně bydlet je zvrácenost.

Sedlinovi však spíše zvrácené připadá, když většina mladých lidí za chvíli ani nedosáhne na hypotéku – a nějaký byt jim bude na hony vzdálen.

To samé bude platit o automobilech. Pořád se totiž zpřísňují emisní normy a ceny nových aut rostou.

Tohle opravdu není prostředí příznivé pro zakládání rodiny.

Navíc ta nejistota z mezinárodního dění, kdy světová válka může vypuknout doslova kdykoli.

Ne, Sedlina si nepřijde jako starý zapšklý škarohlíd. Jenom holt nestrká hlavu do písku.

 Ze všeho je mu tak nějak trpko, nevolno, smutno. 

 Taťána Ferencová měla jít za mříže nejméně na pětadvacet let.

Nakonec však odsouzena nebyla.

Nějak se jí do vězení podařilo propašovat kapsli s prudkým jedem – a tím tato ambiciózní právnička svou životní pouť ukončila.

 Sice se vyšetřovalo, jak je možné, že se dostala k jedu – ale nic zásadního kromě propuštění nějakého chudáka, jenž se dostal do pozice obětního beránka, se nestalo.

Sedlina si byl jist, že v tom všem bude mít prsty Štefan Ruhal – ale neměl, jak to dokázat. Nemohl potřebovat, aby tchyně jeho dcery byla stále dokola vláčena bulvárem jako vražednice.

To samé si ovšem určitě nepřála ani Taťána. Je možné, že Ruhala o jed požádala – a spáchala skutečně sebevraždu.

Také ale nešlo vyloučit, že se Ruhal postaral, aby to tak vypadalo.

 Ctibor Havránek si oddechl, že už ho nikdo nebude spojovat s těmi mordy.

Otrnulo mu – a tak ho napadlo, že Terezu už vlastně nepotřebuje.

Zrovna, když se jí to chystal oznámit, ho však předstihla a s úsměvem na rtech mu oznámila „radostnou novinu“, že z nich budou rodiče.

Ctibor jenom naprázdno polkl – a uvědomil si, že pokud se chce jistým lidem zavděčit a spoléhat, že ho nechají dělat kariéru, nemůže těhotnou partnerku poslat k vodě.

Zvláště, když se ta partnerka skvěle ideologicky osvědčila.

Místo rozchodu se tak začala chystat svatba.

Svatby se dočkala i Jindřiška Krešatová. Došlo jí, že by se měla nějak finančně zajistit – a že její dosavadní způsob obživy je vysoce rizikový.

 Vilém Brožan byl ideální cíl. Omotala si ho kolem prstu – a po jisté stránce ho naprosto uspokojila. Podobně jako Tereza se postarala, aby pravidelně se opakující menstruační cyklus byl na pár měsíců přerušen.

 Chudák Markéta – pomyslil si Sedlina.

Nejenže dostala macechu – ale ještě získá sourozence, k němuž asi dvakrát vřelé pouto mít nebude.

 Filip Klecírek dostal za vraždu Moniky Barešové a pokus o vraždu Jindřišky Krešatové jedenadvacetiletý trest.

Ani se neodvolával. Zdálo se, že je mu už úplně všechno jedno.

 Eva Holatová dostala za pokus o vraždu osm let natvrdo.

Odvolala se.

 Jana Klecírka i Alfréda Chlopinu považoval Sedlina za časované bomby. Jan Klecírek se odstěhoval, zato Chlopina zůstal tam, kde to znal.

  Radim Krnávek nakonec odsouzen nebyl – zato začal docházet na terapii.

Podobně jako Markéta.

Ti dva navázali takový podivný vztah, kdy nevěděli, zda spolu chodí – ale nedokázali se rozejít.

Také v jejich případě byl osud natolik zlomyslným, že Markéta přišla do jiného stavu.

Dokonce čekala dvojčata.

 Mojmír Koňařík šel sedět na osmnáct let. Vraždu dcery se mu bohužel prokázat nepodařilo. I tak přijal rozsudek jako jistou formu doživotí.

 Hana Koňaříková se nechala rozvést – a po čase se opět vdala – za o deset let mladšího prodavače v knihkupectví.

 Dalším dítětem řešili krizi také u Ferencových.

Richardova manželka měla svému choti tentokrát porodit syna.

 Dalibor Ferenc se ze smrti své manželky oklepal poměrně rychle. Dál střídal své sexuální partnerky jako na běžícím pásu – a řekl si, že znovu se již ženit nehodlá.

 Sedlinovi bylo celkově ze všeho toho pokrytectví a z nánosů přetvářky a falše vyloženě zle.

Tento pocit byl umocněn vyhořením Notre-Dame, a to v čase předvelikonočním.

Evropa, jež není schopná uchránit své historické a kulturní klenoty a symboly, jednoduše není schopná přežít. Ne v současném uspořádání a za stávajícího politického kursu.

 Sedlinovi na mysli opět vytanulo slovo „náprava“. Ano, ta by byla zapotřebí – jenže, jak má vypadat?

O nápravu přece usilovala i Taťána Ferencová – a jak to dopadlo?

Že šla přes mrtvoly – a co vlastně zachránila? Tak jistě, manželství jejího syna nadále trvá, to ano – ale za jakou cenu?

A jaký bude mít život jeho další potomek?

 Sedlinovi přišlo, že tyto otázky si snad ani nikdo neklade.

Protože kdyby si je někdo kladl, musel by svět vypadat diametrálně jinak.

Jenže na takovou změnu zatím rozhodně nic neukazovalo.   

MAREK ŘEZANKA

... : d@niela

Bohužel, detektiv Sedlina všechno zvládl a tenhle případ ukončil.
Ale autor, Marek Řezanka, toho napsal víc...

A dokonce i o tomhle detektivovi.
Tak snad zas příště

květen 18, 2020 09:01