Kudlanka - DETEKTIV SEDLINA

Těch deset výše uvedených bodů podle mne zakládá prostor k důvodným pochybnostem o celém vyšetřování. Moje hypotéza, která se snaží brát v potaz všechny dostupné informace – směřuje do rodin zavražděných. Podle mého něco tají – a stejně tak sousedi mrtvých. Minimálně ten, který novinářově snoubence půjčil dobíječku. Mělo by být prací policie, aby příbuzné a sousedy obětí s nesrovnalostmi v jejich výpovědích konfrontovala. Ale jak říkám, neznám vyšetřovatele tohoto mordu – a nemám přístup ke všem informacím.... Pecka se pokoušel všechno, co mu Sedlina naservíroval, utřídit.

„No, s tou nabíječkou je to divný. Neznám člověka, kterej by mi ji půjčil – a kdybych mu ji včas nevrátil, se o ni nezajímal. Už proto, aby nejela zbytečně dlouho.“

„Je vidět, že už jsi vedle mě něčím načichl, Olivere – myslím tedy v dobrém slova smyslu“, dodal s úsměvem Sedlina, když postřehl na Oliverově tváři hrané pohoršení, čím že jako načichl.

„Snad ani ne“, uchechtl se Oliver. „A taky mi přijde divný, že by vraždili tu ženskou. Navíc jako první. Prostě bych si počkal, až vyleze ten chlap. Nějak bych ho vylákal, nevím.“

„Přesně tak“, pokýval hlavou Sedlina. „Pokud oběti vrah sledoval, musel vědět, kdy má šanci být s obětí sám.“

„Jo, ten, kdo původně měl být pouze řidič. Možná to tak je – a pak není, co řešit. Ale upřímně – sedí to? Mně to přiznání připadá účelové – nesedí. Nemají stále vražednou zbraň, pokud vím. Celé je to divné. Jako jo, může to třeba i tak být – ale těch podivností vidím mraky, Olivere. Jinak – to bych samozřejmě jen spekuloval. Nechal bych to tak, že bych vyslechl toho souseda s dobíječkou – a příbuzné zavražděných. Zejména bratry té dívky. Jeden z nich, ten mladší, byl prý na ni hodně fixovaný. Možná až nezdravě – ale to už zase zacházím kamsi do divokých spekulací.

Spíše mě připadá podivné, že tímto směrem se vyšetřování zřejmě vůbec neubíralo. To mně by v hlavě stále dokola hlodalo – proč novinářova snoubenka zemřela první. A proč nezkusila utéct či se bránit. To ji pachatel překvapil tak náhle?“

„Asi nemám, čím protiargumentovat“, pronesl zklamaně Pecka. „Uznávám, že mi to také nehraje. Jestliže si zmapuju něčí denní režim, nemůže se mi stát, že mě překvapí snoubenka oběti. Taky mi připadá přitažený za vlasy, že by někdo mrznul někde dvě hodiny venku – a to i poté, kdy se jeho cíl dostavil. Mohl je sejmout hned, jak šli dovnitř. Anebo prostě zastřelit jenom jeho – a utýct. Tentokrát si teda moc nezahrajeme – vzdávám to. Nenapadá mě nic, čím bych zásadně oponoval.“

„Hmmm – asi, až tu s tím praštím, půjdu vyšetřovat na Slovensko, Olivere“, zasmál se srdečně Sedlina.

Tato představa evidentně pobavila i Pecku. „Tak to se tam mají na co těšit.“

„To myslím i beze mne“, ušklíbl se ironicky Sedlina, kterému se okamžitě vybavila slovenská politická scéna. On rozhodně k těm, kdo by jásali nad zvolením Zuzany Čaputové, nepatří.

„Jenom“, otázal se Oliver, „v čem tohle všechno jako pomůže našemu vyšetřování?“

„V tom, abychom se uměli oprostit od schematismu. Od předem jasného konstruktu, který se nabízí. Tam je to zřejmé – zabitý novinář musí být obětí své práce. Ale co když on nebyl primární obětí – a motivem vůbec není novinařina? To samé pak platí v našem případě – nabízejí se sexuálně motivované vraždy. Ale co když je motiv jiný – a vůbec nejde o to, že jsou ty holky ve vztazích nestálé a přelétavé? Někdy je dobré poodstoupit – věci pak vidíš v úplně jiným světle.“

„No, u nás mi to přijde naprosto jasný. Bude to nějaký nadržený hovado – nebo někdo, kdo prostě nedokáže holku normálně sbalit, tak ji raději zabije“, zafilosofoval Oliver. Sedlina tuto poznámku přešel mlčením – a kdo Sedlinu znal, věděl, že silně nesouhlasným.

Sedlina byl rád, že s Peckou může aspoň o některých věcech mluvit. To s mnohými jeho vrstevníky by to nebylo možné.

Co se politiky týče, tam se s Oliverem také v podstatě míjeli. Sedlina však vítal fakt, že Peckovi neimponují „vymítači ďábla“, jak je nazýval, či fanatičtí šiřitelé jediné pravdy jako Halík, Putna, Mitrofanov, Kocáb, Štětina, Slonková, Fridrichová, Drtinová, Šafr, Kundra, J. X. Doležal, Rejžek, Hřebejk, Pavel Novotný, Jan Hrušínský a mnozí další.

Sedlina nechápal, kde se ti různí jakubové jandové, karlové kovářové či ivani bartošové berou.

Z Pirátů mu pak bylo vůbec silně nevolno. Nejraději by legalizovali drogy, nemají daleko k pornu, ostatně Krausová jako „Pornomíša“ je už pojem – a připomínají mu budovatelské typy – jen s tím dodatkem, že budují kapitalismus, který se zatím zmítá v obrovských křečích.

Sedlina si nemyslí, že by jeho skepse pramenila z věku. Z dnešní politické scény by se mu dělalo šoufl, i kdyby mu bylo podstatně méně, o tom je přesvědčený. Když si vzpomene například na exministra Němce a kauzu katarského prince. Další výtečník, exministr Pelikán, zase pro změnu porušil právo v kauze pana Nikulina, jenom aby se zavděčil velmoci za louží. A senátor Láska, který snad v životě nečetl Ústavu své země, sepsal body, kdy měl prezident republiky tento dokument porušit. Jak vidno, porušují ho jiní. A senátorovi Láskovi evidentně vadí, když se hlava státu ústavního textu drží.

Ještě chvíli si s Oliverem povídali, načež ten se zvedl, že přec jen už bude muset domů.

Sedlina si pak ještě chvíli procházel jednotlivé body, s nimiž Pecku seznámil. Nemohl si pomoci – připadalo mu, že jeho pochybnosti jsou opřeny o solidní zeď velmi silných argumentů.

Hana Koňaříková se pokoušela od další vraždy abstrahovat. O svém manželovi si nedělala iluze. O to více potlačovala jakoukoli myšlenku typu, že by s těmi mordy mohl mít něco společného. Byla již mistryní ve vytěsňování nepříjemných věcí.

Právě se s jednou známou domlouvaly, jak v červnu vyrazí do Bosny. U města Visoko chtějí navštívit pyramidu. Tedy pro ně je to pyramida – pro ostatní lidí stromy porostlý kopec.

„Jsem zvědavá, jaká tam bude energie“, zašvitořila Hančina kamarádka.

„Je to magické místo“, zasnila se Hanka. „Strašně se tam těším. Bude to zajímavé.“

Hanka se zaměřovala na určitá data – i podle úplňků a zatmění měsíce, kdy pořádala takzvané „pochody za energií“, jak to nazývala.

To, že experti na archeologii označili existenci této pyramidy za mýtus a podvod, Hance ani její známé nijak nevadilo. „Oni to schválně tajej. Nechtěj, aby se lidi probouzeli – aby v sobě objevovali energii – potřebují vysílené znavené vyšťavené roboty“, rozvášnila se Hanka.

„Třeba taková farmaceutická lobby. Ta si nepřeje, aby se lidé rozvíjeli. Takovej Petr Chobot je jim trnem v oku.“

„Snažej se nás ovládat. Ale nepovede se jim to“, dodala zaníceně Hančina známá.

Sice farmaceutickou lobby z duše nenáviděl – jak si cpe kapsy na úkor zdraví většiny lidí – ale ezoteriky rovněž nemusel.

Přišlo mu, že snad záměrně devalvují smysluplný odpor proti nadnárodním korporacím. Ne snad, že by někdo nemohl mít nějaké nadání druhé léčit – ale ve většině případů měl tyto lidi za šarlatány.

Místo historie řešili nějaká energetická pole, smyšlené mimozemské civilizace a kdo ví co všechno.

Sedlina si nechtěl vybírat mezi ezoterickou a takzvanou vědou, která podle jeho mínění vykazuje mnohdy poplatnost danému systému a oplývá mnohými mezerami.

Sedlina si cenil objevování faktů – ať ho tato fakta přiváděla kamkoli. Nesnášel manipulaci a vymývání mozků. Po pár větách v rozhovoru s Koňaříkovou mu došlo, že si toho moc říci vskutku nemají. Zajímala ho vlastně jenom jako možná podezřelá, která měla motiv.

Koneckonců, kdo ví, jak to bylo s její dcerou Lenkou. Co když se manželovi mstí?

Jan Klecírek se již několik dní cítil mimořádně mizerně. Sice ho čeká v uvozovkách pouze podmínka a nějaká pokuta – ale okolí mu dává najevo, jak ho nenávidí. U dveří jeho bytu někdo nasprejoval slovo „kočkovrah“ a naznačil malůvku šibenice.

Ví, že se v parlamentu projednává zpřísnění postihu za týrání zvířat. Když si vezme, že by mohl jít sedět – jako jeho matka – úplně se rozklepe. Připadá si zbytečný, hnusí se sám sobě. Současně se ale také lituje – a nenávidí ty druhé. Tyto pocity se v něm přímo perou. Jenom netuší, jak dlouho se dá něco podobného vydržet.

„Podívejte se“, zatvářil se přísně Sedlina – „my máme poněkud jiné informace. Podle jedné svědkyně jste spal s holkou, co jí přebrala kluka, dokonce dvakrát. Jednou se jednalo o Julii Krnávkovou, podruhé Moniku Barešovou. Obě jsou mrtvé. Tak co nám řeknete? Znala vaše dcera i Denisu Buřínskou?“

Velice tiše zadrmolil: „Jo, chodily spolu do jezdeckého oddílu. Brala to jako zradu, že jsem se s ní taky vyspal.“

„Co je naprostá blbost?“, zeptal se klidně Sedlina, byť mu bylo naprosto jasné, co má otec Markéty Brožanové na mysli.

„Podívejte – znala všechny tři oběti – a všechny tři oběti měla důvod zabít. Žádné pořádné alibi na jejich vraždu nemá. Je nyní naší hlavní podezřelou, řekl bych. Stejně tak bychom mohli podezírat vás – ale proč byste vraždil své milenky? A proč jenom tyto? Ne, to nedává logiku. Ovšem vaše dcera – trpí a je dlouhodobě frustrovaná. Když se k tomu připočte trvalý vztek…“,

Vůbec si v tu chvíli nebyl jistý, zda je tento muž zlomen faktem, že jeho dcera kvůli němu možná třikrát vraždila, nebo proto, že jsou v ohrožení jeho pověst a kariéra.

„To si děláš prdel, Olivere, že?“, zamračil se Sedlina. „To ti nestačilo, že už jsem tě jednou z podobného průseru tahal?“

„Hele, Olivere – okamžitě to skončíš, jasný. Já si to nechám pro sebe – a je ti jasný, že pro tebe riskuju svou prdel.“

Oliver věděl, že Sedlina normálně moc sprostě nemluví. Teď to z něho však přímo teklo. Pecka musel dát Sedlinovi za pravdu.

„Na gesta máš času dost“, máchl rukou Sedlina. „Myslím, že i tak si ještě v životě vyžereš hodně věcí“, rýpl si do Olivera ironicky.

„Já si totiž pořád myslím, že vraždil někdo jiný než Markéta Brožanová. A ty se modli, abych měl pravdu. Vyslechnout ji ale musím. A pokud tě to do toho zatáhne, nepůjde moc dělat.“

Oliver přikývl. Plně mu došlo, co by to znamenalo pro jeho profesi, rodinný život, jeho budoucnost. Milenka ho má pěkně v hrsti. Řval by – ale je pozdě.

Jindřiška Krešatová řádila jako fůrie. Původně měla mít dalšího kunčofta – nic víc – a nic míň. Ale jí právě došlo, koho že to má před sebou.

Jo – o téhle stvůře slyšela. Vykuchal nevinné zvíře – jen kvůli svému dotčenému egu.

„Přešla mě chuť“, plivla mu do tváře. „S vrahy koček to nedělám, zlato“ – řekla to přímo ledově – a zasáhla ho na nejcitlivějším místě.

Ale když věděla, co udělal – ne. Mohl by být zloděj, podvodník – možná i vrah – nějakého lumpa třeba – ale ne lidská zrůda.

Snad i kdyby ji nabízel milion – no dobře, nemá smysl jít až tak daleko – ale prostě musel by hodně zacvakat, aby jí to stálo za to.

„Strč si prachy do prdele, ubožáku – a ptáka tam můžeš přidat. Ale do svý, jasný?“

Bavili se skoro dvě hodiny. Ale musel se usmát – přemluvil ji. Lidi, které chtěl, aby byli sledováni, skutečně sledováni jsou.

Jedna okatě, aby ji to rozhodilo – a druhý pokud možno tajně, aby neměl ani tušení, že se mu někdo pověsil na paty.

Pokud se Sedlina nemýlil – a argumenty musel předložit silné, když mu na to Tružanová kývla – pak se vyšetřování trojnásobné vraždy chýlilo ke zdárnému konci.

Procházel si jednotlivé body, jimiž Tružanovou přesvědčil: Příležitost, motiv, časový rozestup mezi první a druhou vraždou – a pak ten kontrast v tom, že třetí mord následoval takřka hned po tom druhém.

Sedlina jenom doufá, že se nezmýlil – a že k další mrtvole už nebude muset vyrážet.

Opilá se hrabala v kabelce. Vůbec si ho nevšimla. Klíče jí s rachotem vypadly na zem.

A na to, že se Květa vrací domů pozdě a pod obraz, jsou sousedé jistě zvyklí – uklidňoval se.

Shýbla se a třesoucí rukou nakonec odemkla dveře a chystala se vejít do bytu.

Teď, zavelel sám sobě Koňařík. Velice rychle k ní seběhl – a než si uvědomila, co se děje, natlačil ji do bytu, vytáhl ze zámku klíče a nohou dveře zabouchl.

Ani nevěděla jak, podařilo se jí ho nakopnout do nejcitlivějších mužských partií.

Jak byl rozzuřený, vytáhl z kapsy nůž, kterým jí chtěl původně pouze pohrozit – a když se Květa sbírala ze země – zabodl jí ho do levé horní poloviny zad.

Vyndal z kapsy další předmět, který si přinesl. Látkový pásek, který oběti omotal kolem hrdla – a nekompromisně utáhl.

Pouze poslouchal, jestli to, co se tu odehrávalo, nevzbudilo pozornost některého ze sousedů.

Anebo jim to bylo jednoduše jedno – co se budou montovat do něčeho, do čeho jim nic není.

Tělo Květy Stařínové se sesunulo na zem a tiše zůstalo ležet. Zkoušel ji nahmatat puls či zjistit dech.

Její vytřeštěné vypoulené oči ale dávaly najevo, že tady už život dávno vyprchal.

Bundu někde zahodí – ale až daleko – tady v okolí by to udělal jen vůl.

Pořádně si očistí též obličej – a ruce namydlí pro jistotu hned několikrát.

Myšlenky mu v hlavě přímo víří. Jednu vyděračku odklidil – ale je tu druhá. Jakmile se domákne, co se stalo, udá ho.

Doufala, že se toho dotěrného otrapy baví – a místo toho ji sledují ve dne v noci.

Naštěstí to dělají dost hloupě, že si jich všimla. Ale to nic nemění na situaci, že je pro policii podezřelá.

Co ji děsí ale mnohem více, že nedají pokoj ani Richardovi. Vždyť byl v době vraždy té děvky úplně v jiném koutu světa.

A policie jde po každém, kdo je spojen aspoň se dvěma ze tří obětí vražd.

„Mohl si někoho najmout“, řekl jí s takřka nevinným výrazem ve tváři Sedlina.

Je blbé, že se dostali k Daliborovi. Teď už vědí, že s Monikou spali oba.

Něco se už dostalo i do bulváru. Naštěstí jen v souvislosti s jejím manželem.

Kousá se do nehtů. Potřebovala by se spojit s jedním člověkem – a nyní za ním nemůže.

Vzpomene si, co jí Sedlina pověděl: „Je mi líto, ale Barešová je zatím poslední obětí. Proto se o ni zajímáme nejvíc. Když by – nedej bože – došlo k další vraždě, stejně tak se budeme rýt ve vztazích nejnovější oběti. Smůla pro vás je, že poslední je Monika – a že s ní měli poměr jak váš manžel, tak syn.“

Stačí málo – a všechno, co pracně budovala, se rozpadne, jako by to snad ani nikdy nebylo.

„Děje se něco?“, přivítala manžela Hana Koňaříková. „Jsou skoro čtyři ráno“, spíše konstatovala, než vyčítala.

Ale znepokojilo ji, že vypadá nějak divně. Ženy, se kterými měl styk, raději nepočítala. Potřebovala ho na jedinou věc – aby jí pomohl vytvořit zdání dokonalosti.

„Něco jsem musel vyřídit“, odsekl suše – a doufal, že tím domácí výslech skončí.

Co jí je po tom? Vždyť už dávno si mezi sebou ani náznakem nehrají na nějaký cit.

„Dělej si co chceš“, pronesla ledově, „ale jestli uděláš jakoukoli blbost, nečekej, že ti pomohu.“

Teprve nyní Haně Koňaříkové docvaklo, že se její manžel vrátil nějak až příliš nalehko.

A že venku, zvláště v tuto dobu, žádné velké teplo není – a její manžel se v žádném případě neřadí mezi otužilce.

Ctibor Havránek právě popíjel kafe s jedním starším mužem v salonku. Muž byl již prošedivělý a na očích měl posazené brýle se žlutými kulatými kovovými obroučkami. Mluvil k Ctiborovi rádoby laskavým, otcovským tónem – ale Ctibor moc dobře věděl, že takový tento muž vůbec není.

Sice na konci osmdesátých let vstoupil do KSČ, nadto rozjel slibnou stranickou kariéru – ale to mu potom nijak nebránilo vytyčit si komunisty jako hlavní zlo dnešních dnů. Snad měl mít i nějaké pletky s STB. Dnes se šuškalo, že má blízko k BIS.

„Tu tvou práci na novinkách a vůbec na serverech v diskusích cením. Seš dobrej. Je potřeba tu ruskou propagandu rozmetat“, pochválil Havránka a jen tak mimoděk k němu napřáhl ruku – a když rozevřel dlaň, byla v ní tisícikoruna.

„Jak já závidím těm Slovákům Čaputovou“, pokračoval muž pateticky. „A my tu máme toho starce a toho estébáka“, bývalý spolupracovník s STB si div neodplivl hraným pohoršením.

„Náš zájem je zachovat NATO – a ne podlézat Rusku a Číně“, zanotoval muž známou písničku. „Proto potřebujeme jednak influencery – a jednak uvědomělé kádry, jako jsi ty, kteří té lůze ukážou, jak má myslet.“

Zda nemá protestovat, že o Terezu až takový zájem nemá – a že je to spíš dočasná známost.

To ale již muž dodal: „Té se drž. Má dobrý názory – a spolu to můžete někam dotáhnout. Navíc, doslechl jsem se, že ti už dvakrát poskytla cenné alibi. Asi nemusím zdůrazňovat, že nemůžeme potřebovat člověka byť jen podezřelého z vražd. Tys s těma dvěma oběma spal, že? A tu Krnávkovou jsi prý uháněl.“

Cítil na sobě upřený pohled člověka, který sice usiluje o zdání dobrosrdečného parťáka, který je však chladnější než ocel a odměřenější než čas.

„Jak říkám, ty a Tereza – tam je chemie. Z toho by něco mohlo být. Uvažuj o tom – a chápu, že mladík jako ty prostě potřebuje s ženskýma více volnosti“ – poplácal ho po zádech a předstíral bodrou shovívavost – „ale současně jsi už dost starý na to, aby ti to nepřerostlo přes hlavu. Musíš mít jasně poskládané priority.“

Poté, co mu Tereza poskytla alibi i na dobu, kdy byla zabita další ženská, se kterou něco měl, mu docházelo, že se jí tak snadno nezbaví.

Tereza se kolem něho ovinula, vytvořila téměř neprodyšnou síť – a pro něho se již únik stává takřka nemožným.

K tomu je tu nabídka nějaké ty kariéry – a o tu by ambiciózní mladík Havránkova střihu stál velmi moc.

„Zaplatím“, zahlaholil muž, když je míjela potetovaná servírka v minisukni a síťovaných punčocháčích s ťupkami.

„Ale to je samozřejmé“, rozplýval se dotyčný samolibě. „Tak ať vám to klape“, neodpustil si slovní štulec na závěr.

Byla pobledlá – měla kruhy pod očima. Špatně spala – a zřejmě opakovaně plakala.

Ptala se Markéty na to, jak snášela, že holky, co spaly s jejími kluky, měly poměr i s jejím otcem.

Z místa se však vyšetřovatelé nepohnuli. Neměli vražednou zbraň, nenašli odříznuté vlasy Moniky Barešové.

„Snad budete mít štěstí, co se týče toho sledování“, suše utrousila Tružanová.

„Tak nějaké informace už máme – dočkal bych času“, reagoval s klidem Sedlina.

Jindřiška však potřebovala o něčem s Květou mluvit – a když jí nereagovala na maily a SMS – přišlo jí to divné.

Krešatová nebyla žádná hrášková princezna – a vydržela vskutku hodně – ale když objevila tělo své kamarádky, otřáslo to s ní do morku kostí.

„Myslíš, že to souvisí s těmi ostatními mordy?“, obrátil se na Sedlinu Pecka.

„Nevidím tu žádné odstřižené vlasy – ani minulé oběti – a ani této. Vsadil bych se, že i nůž byl použit jiný. To pak řekne pitva. Nemůžeme sice nic vyloučit – ale zatím nemyslím, Olivere, že to nějak souvisí.“

„Znásilnil ji kdysi, víte? Navíc se kamarádila s jeho dcerou. Myslím, že tam bylo nějaké zneužívání.“

Sedlina se zamyslil. „Uvidíme, jaké se nám tu podaří najít stopy. A pokud budete souhlasit, asi vás použijeme jako návnadu.“

Krešatová by jim v tu chvíli slíbila snad cokoli. Bylo evidentní, jak velký má strach. Děs měla vepsaný v očích.

„Pokud je to Koňařík, mohl by to být náš člověk“, zapřemítal Pecka. „Třeba ta mrtvá věděla i tohle.“

Sedlina se slabě usmál. „Tohle není tipovací soutěž, Olivere. Nesmíme teď hlavně udělat žádnou chybu. Zažádám pro Krešatovou ochranu – a zkusíme Koňaříka vylákat k ní na schůzku. Tam to pak musíme zabezpečit, abychom mohli reagovat na případný pokus o útok. Ale myslím, že v tomhle mi i Veronika vyjde vstříc.“

Olivera trochu štvalo, že je Sedlina tajnosnubný v tom ohledu, koho vlastně dal sledovat. Ví, že Taťánu Ferencovou – ale ještě někoho. A tam zatím hovorný není. Prý se vše Pecka včas dozví. Napadlo ho, že možná sledují jejího syna, Richarda.

Jistě, mohl si někoho najmout – ale to připadalo Peckovi za vlasy přitažené.

Na druhou stranu, pokud si někoho najal – dávalo by smysl, pokud ho sledují. Pak by bylo možné dopadnout vykonavatele objednávky – a usvědčit i jejího objednavatele.

Olivera už napadalo, jestli by někdy měli šanci usvědčit Štefana Ruhala – kdyby byl vrahem náhodou on. Peckovi se to zdá nemožné. Ruhal si svými penězi – a především kontakty, mimo jiné i v politice, kolem sebe vybudoval tak pevnou a neprostupnou zeď, že na něho nemohou.

S Havránkem již žijí v jednom bytě – a je oficiálně jeho holkou. Postará se o to, aby maximálně do dvou let byla něco více.

Ví, že jí zahýbá – ale současně pochopila, že je to slaboch, který ji neopustí.

Je to tedy na ní – a ona s ním ve svých plánech sakra počítá. Že si sem tam odskočí?