Damián Petříček už byl z nejhoršího venku. Tedy po zdravotní stránce. Nyní bude čelit stíhání za vydírání. To si myslel, jak to má skvěle vymyšlené. Tu krávu podcenil. Nenapadlo ho, že na něho zaútočí. Říkal si, kolik tak může dostat. Nebyl ještě nikdy stíhán. Bude to chtít dobrého advokáta. Měl strach, aby ho doma nevydědili. Během chvilky si totálně podělal svůj život.

 Tereza Měkotová se vrhla Ctiborovi Havránkovi kolem krku. Ten si už kolikrát říkal, že by tohle měl utnout. Přece s ní nakonec neskončí do konce svého života? Této představy se vyloženě děsil.

 Přesto se neubránil jejímu dráždění a vyspal se s ní.

Když oddechovali vedle sebe, Tereza náhle vytáhla něco, co ho vyděsilo ještě o trochu více než pomyšlení, že se jednou vezmou.

 „Slyšels o té vraždě Barešové? Myslím, žes ji znal, ne?“, prohodila to jakoby ledabyle – ale byl si jist, že přesně ví, kam míří.

 Co jí má sakra říct? Že s ní chrápal? Že tedy bude podezřelý – už proto, že chodil s Buřínskou?

A že Krnávková ho kdysi docela sprostě odmítla? Že všechny ty holky jsou po smrti?

 „Z-znal“, vykoktal pouze ze sebe.

 „Asi budeš opět potřebovat alibi“, přešla Tereza věcně k hlavnímu problému.

 Ctiborovi Havránkovi připadalo, že smyčka kolem jeho života se nemilosrdně utahuje.

 Naprázdno polkl. „Jo, to by se mi asi hodilo“,  zablekotal.

 „Na mě se můžeš spolehnout“, políbila ho.

 Jo, může se spolehnout, že ona ho ze spárů jen tak nepustí. Ale co má dělat?

 To už Tereza držela jeho přirození pevně v prstech a dráždila ho k dalšímu vyvrcholení.

 Kapituloval. Stále dokola si opakoval, že musí být způsob, jak tuhle noční můru nadobro potřít.

Problém spočíval v tom, že nenacházel nic, co by mu dávalo jakous takous naději.

 Usnul vyčerpáním. To Tereza ho ještě chvíli pozorovala. Slabě se usmála – a kdyby mohla zahlédnout svůj výraz v zrcadle, viděla triumf spojený se zadostiučiněním.

Sedlina by nyní snad dělal raději cokoli jiného, jen nemuset jednat s Tružanovou. Tahle nějak by mohla vypadat předloha k bohyni pomsty, napadlo ho, když zahlédl její nasupený výraz.

 Spustila téměř okamžitě – a její hlas Sedlinovi evokoval cirkulárku.

 „Tak nejenže musíme řešit další vraždu – ale vy opět obtěžujete lidi, kteří evidentně s naším případem nesouvisejí“ – zahřímala Tružanová až teatrálně.

 „Nesouhlasím“, odpověděl klidným hlasem Sedlina a nezúčastněně na Tružanovou pohlédl.

 „Máme další oběť – a my se v jejích vztazích pohrabat musíme – abychom se přesvědčili, že tam není nikdo, jehož minulost by se protínala s ostatními oběťmi.“

 „A proto strkáte nos do soukromí Ferencových?“

  Sedlina se jenom neznatelně ušklíbl. „Richard Ferenc měl kdysi poměr s Krnávkovou – a byl dlouhodobým milencem Barešové. Musím mít možnost prozkoumat, zda od něj nevede něco i k Buřínské.“

 „Kdybyste se pořádně zaměřil na Chlopinu, možná byste vůbec kontakty Barešové prověřovat nemusel“, jedovatě sekla Tružanová.

 „A v tom se neshodneme“, nedal se z relativní rovnováhy vyvést Sedlina.

 Alfréd Chlopina se zavřel ve svém podzemním království. Krom toho, co nafotil na digitál – měl i pár černobílých fotek, které bylo zapotřebí vyvolat.

Cítil, jak mu srdce v těle tluče jako kulomet. Byl vzrušen na maximální míru.

 Měl jedinou obavu – kam pak ty cennosti uložit, aby mu je už nikdo nevzal? To ještě bude muset pořádně vykoumat.

 Již se ale plně soustředí na vyvolávání negativu. Čas zvolna ubíhá – a Chlopina nemá naspěch.

Nemůže se dočkat, až se bude moci kochat. Kdepak nějaké chcíplá kočka nebo veverka. Tohle je jiné. Dal si záležet.

Poprvé vyfotil mrtvolu člověka. Nadto mladé ženy, ubodané ženy.

 Chlopina na chvíli zapomene, že ho má policie v hledáčku. Kdepak – nevyzrají na něho. Teď už ne.

Sedlina s Peckou vyslechli jak Richarda, tak Dalibora Ference. Richard jim toho příliš nesdělil. Potvrdil, že s Monikou spal – na dobu činu měl nezpochybnitelné alibi. Jeho manželka se tvářila přímo netečně – a Sedlinovi přišlo, že z ní vane jakýsi odtažitý chlad.

 To v případě Dalibora Ference byla situace zajímavější. Nejen že se zavražděnou spal, ale platil jí pravidelně zajímavé sumy.

 Tvrdil, že to bylo za její služby – ale tomu Sedlina ani trochu nevěřil. On ji totiž doslova přeplácel.

 Na rozdíl od syna Dalibor na dobu Moničiny vraždy alibi neměl. Žádné.

 „Musíte pochopit, že tohle všechno vás nestaví do příliš dobrého světla. Máte motiv – a nemáte alibi – to není šťastná kombinace, že?“, upřel Sedlina na Ference pronikavý pohled.

 Ten okamžitě přešel do protiútoku – ale bylo znát, že má strach.

 „A jak mě chcete spojit s těma ženskýma před tím? To jsem jako zabil všechny?“, vykřikl afektovaně.

 „Všeho do času“, klidně opáčil Sedlina. „Proto probíhá vyšetřování, abychom se dobrali pravdy. A ve váš prospěch rozhodně nesvědčí skutečnost, že jste nám opakovaně lhal. Prokážeme-li vám další lži, už to s vámi bude hodně nahnuté.“

 Ferenc se zalykal vzteky – ale ovládl se. Možná mu došlo, že jeho situace začíná být kritickou.

 Chlopina ani příliš neprotestoval, když se u něho opět objevili. A hned, jaké má alibi na vraždu Moniky Barešové.

 Pokrčí rameny a s úsměvem jim sdělí, že žádné. „To mě jdete zase zatknout?“

 Vysmívá se jim.

 Když odejdou, rozplácne se na gauč a civí do stropu. Co se mu právě vybavuje?

 Podzimní chladný den. Je tma – a jeho otec se vrací z hospody domů. Vrávorá.

On ho sleduje. Pozoruje, jak schází k řece, aby si tam ulevil. Rozepíná poklopec a močí.

 Tu se Alfréd rozhodne. Vyběhne z křoví a vší silou do svého otce strčí. Ten si ani pomalu neuvědomil, co se děje. Ztratil rovnováhu a spadl do studené vody.

 Alfréd Chlopina sledoval jeho marný boj o záchranu. Viděl, jak se nenáviděný tyran potápí a mizí mu z dohledu. Zůstal tam stát asi čtvrt hodiny, fascinován, jak to bylo snadné.

 Nic mu nikdy nedokázali. Ani je nenapadlo, aby ho podezírali.

 Ctibor Havránek jen velmi neochotně přiznává, že s Monikou Barešovou něco měl.

Ano, nepopírá, že Krnávková ho odmítla. Ano, uvědomuje si, jak to celé vypadá. Všechny tři znal – a všechny byly zavražděny.

A jemu opět poskytuje alibi Tereza Měkotová. Ta vypadá neochvějně – a trvá si na svém, i když ji Sedlina jen tak mimochodem varuje, co by ji čekalo v případě křivé výpovědi.

 „Byli jsme spolu“, opakuje jako mantru – a hledí Sedlinovi přímo do očí.

Má v pohledu cosi tvrdého – a Sedlinovi připadá, že i něco poněkud chlípného.

 Havránka si ze seznamu podezřelých rozhodně také ještě neškrtá.

 Chlopina se rozhlédne, že ho nikdo nesleduje. Za chvíli se bude stmívat – ale ještě je stále docela světlo.

 Zakope to na zahradě – rozhodl se. Našel starou černou, zpola oprýskanou dřevěnou bednu, kam fotografie pečlivě naskládal.

To bude jeho poklad. Jedinečné umělecké dílo. Monika Barešová poté, kdy opustila tento svět.

 Docela se u toho kopání zapotil. Teď je tak v hloubce půl metru. To bude stačit.

Bedna je vysoká tak třicet centimetrů, široká také tolik a dlouhá necelý metr.

 Otře si čelo kapesníkem a sehne se k bedně. Pořádně ji ve svém výkopu upěchuje. Nevěřil by, kolik hlíny musel vyndat. Tu už tam nahrne zpět snadno.

 Trápí ho, že se těmi fotkami nebude moct kdykoli kochat.

Blbí poldové, vzteká se. Co naplat – stačilo, že už jednou byl na stanici. Nechce se tam vracet.

Musí být opatrný.        

 Filip Klecírek využil slunného počasí – a uvelebil se v umělohmotném sklápěcím lehátku.

Nikdo ho tu teď nerušil, měl chvíli klid. Rozhovory se mu již zajídaly. Ale plynuly mu prachy.

Něco má dostat za knížku: Filip Klecírek: Mýty a fakta. Píše to takovej obrejlenej trouba, co ve Filipovi nevzbuzuje sympatií ani za nehet.

Jenže – co s tím? Kapsu si na tom prý namastí oba.

 Docela však bude rád, až tahle mediální mánie kolem něho pomine. Je to zvláštní – kdyby neseděl – nikdy by se o něho takto nikdo nezajímal.

Samozřejmě, kdyby rovněž nebyl následně propuštěn, protože se vynořila nová fakta. Protože došlo k další vraždě.

 Ani neslyšel, že někdo přichází. Teprve, když ho příchozí pozdravil, vzal s krajní nevolí na vědomí přítomnost další osoby.

Nevole Filipa Klecírka ještě vzrostla, jakmile mu došlo, kdo je oním nezvaným – a současně nevítaným – návštěvníkem: Jeho bratr Jan.

 „Víš, brácho, já bych něco potřeboval“, Jan Klecírek mluvil potichu a klopil oči.

 „No, hmm, prostě kdybys mi mohl půjčit“ – utápěl se v rozpacích a ve tváři rudnul, nejspíš se i styděl.

 „Tak ty máš najednou bráchu, jo?“ – probodl ho uštěpačným pohledem Filip. „Že ses v lochu často stavoval, to se musí nechat.“

 Jan Klecírek si začal v duchu nadávat, že sem vůbec lezl. Vždyť to mohl předvídat. Bratr ho nenávidí – a nic mu nedá. A on, Honza, se mu příliš divit nemůže.

 „Já se strašně omlouvám, že jsem nepřišel. Ale – znáš matku.“ Odmlčel se.

 „Jo, tu bohužel znám“, neodpustil si ironii Filip. „Prostě jste mě tam nechali trčet – a kdybych tam shnil, nehnulo by to s váma. A ty u mě škemráš o pomoc? To jako fakt?“

 Honzovi bylo do breku – ale držel se. Teď si už musí zachovat aspoň zbytky důstojnosti.

 „Mrzí mě to“, hlesl.

 „Tak odříkej desetkrát Zdrávas, bratře – a Pán s tebou“, zachechtal se zlomyslně Filip.

Dobrá nálada se mu vrátila. Vidět bratříčka poníženého a zoufalého – k nezaplacení.

 „Jo, situace na bojišti se mění každou chvíli“, kopl si do bratra slovně.

 Jan Klecírek se otočil – a beze slova se vydal zpět. Jak jen ho toto ponížení pálilo. Stud se ale poměrně brzy začal přetavovat v nezměrnou zášť.

 Jen počkej, utěšoval sám sebe – ještě na tebe, kreténe, dojde.

Ne, Filip si nemůže žít lépe, nežli on. V tom měl úplně jasno.

Tu a tam pozval k sobě Sedlina Pecku na partii šachu – ale ta pak neměla nikdy delšího trvání. Z desítky partií, co už spolu sehráli, jen třikrát remizovali – a v pouze jediném případě, byť dlužno říci, že s černými figurami, dokázal Pecka Sedlinu porazit.

 Sedlinovi docházelo, že tím, že se Pecka oženil – a bude mít rodinu, se jejich návštěvy silně zredukují.

Možná vymizejí zcela.

 Tentokrát Sedlina pomyšlení na šachovou hru neměl. Rozhodl se pro jinou hru. Také ji už párkrát s Oliverem absolvoval.

Sedlina vybral nějaký světový dosud nevyřešený případ vraždy – a s Oliverem potom rozvíjeli teorie, koho by tipovali jako vraha a proč.

 „Víš, Olivere, chci s tebou probrat ten mord na Slovensku. Toho novináře a jeho snoubenku.“

 Oliver vypadal překvapeně.

 „Ale tam už je to vyřešeno, ne?“

 „Někoho zatkli a obvinili – ale řada věcí se mi tam nezdá. My to samozřejmě nevyřešíme – ale můžeme se na to celé podívat z jiného úhlu, nemyslíš?“

„Jako jak jiného?“

 „No“, začal Sedlina rozvíjet svou teorii, „mně to celé totiž připomíná naši kauzu. Tružanová jde od první chvíle po Chlopinovi. Na Slovensku mají také od začátku jasno, kdo že si měl najmout na novináře vraha. Připadá mi to umanuté. Proč se nesoustředit i na jiné stopy?“

Sedlina si zívl.

 „Já si nemůžu pomoct – ale vždy si vybavím jedni hlášku poručíka Columba – jak ho hraje Falk. Bylo to tuším v dílu nazvaném Obrácený negativ. Tam fotograf – Paul Galesko se myslím jmenoval, zastřelí svou ženu a poté jejího údajného únosce. No a Columbovi nejde do hlavy, že by ten údajnej únosce byl totální pitomec. Ta hláška je nějak ve smyslu: Řekněte mi, je v těch jeho papírech něco o tom, že to byl úplnej hlupák? A přesně tenhle pocit mám z toho vyšetřování dvojnásobnýho mordu u našich sousedů.

 Prý mají důkazy – možná jo – ale z toho, co jsem si přečet – a jasný, noviny nejsou bible – ale zase něco se z nich vyčíst dá – i mezi řádky – když se člověk snaží – zkrátka, z toho, co jsem se dozvěděl, vůbec nejsem moudrej.

Olivere, já jsem si tu poznamenal takových deset bodů, deset pochybností, jež mě vedou k přesvědčení, že oficiální verze, jakkoli posvěcená všemi americkými super týmy, kulhá doslova na všechny čtyři – a že má tolik trhlin, že je, aspoň z mého hlediska, neudržitelnou. Takže postupně:

1)     Především si nedovedu vysvětlit fakt, že ani jedna z rodin obětí se nepokusí kontaktovat některého ze sousedů svých nejbližších, a to od středečního večera (21. 2.) do nedělního večera (25. 2.). Sousedé by jim totiž musili říct, že je divné, že se u obětí nepřetržitě svítí. Jeden ze sousedů jim dokonce měl půjčit nabíječku na autobaterii, ale zřejmě mu vůbec nevadilo, že mu druhý den nebyla vrácena. Přitom měl oběma klást na srdce, že po dobíjení je potřeba nabíječku odpojit. Navíc už ve středu večer od jisté doby neberou ani novinář ani jeho snoubenka hovory svých blízkých, což pokračuje následující dny. Přesto se nikdo z nich nejede podívat, co se děje? Ani nekontaktuje některého ze sousedů? 

2)     S dobíjením baterie souvisí i další nesrovnalost. Kdy ji soused snoubence toho novináře vlastně půjčil? A proč se o ni nehlásil následující dny? Dle dostupných informací v médiích ji měl soused přinést mezi pátou a šestou hodinou večerní. Převzít ji měla žurnalistova partnerka – prý byla v dobré náladě. Dům prý oběti nezamykaly a svítilo se v něm. Proč soused nešel dál? Nepodíval se, co je s jeho nabíječkou? Nebyl zvědavý?

3)     A tady nastává další rozpor. V kolik hodin skutečně novinářova snoubenka vyrazila z domu pro svého milého? Podle některých informací v 18:27, podle jiných kolem 19:00. To je půl hodiny rozdílu. Do toho zakomponujme informaci, že pachatel měl k domu obětí dojít údajně někdy po půl sedmé večer. Buď se tedy s odjíždějící snoubenkou těsně minul, nebo ji dokonce viděl odjíždět. Pokud ji viděl, odpadá hypotéza, že počítal s tím, že doma není – a je někde na vykopávkách.

4)     Kde se ale potom střelec ukrývá, aby ho oběti nenašly? Že by se nacházel celou dobu v domě? Cožpak ta snoubenka nezamkla dům ani tehdy, kdy ho opustila? Oběti se měly vrátit domů těsně po sedmé hodině večerní. Dalo by se tedy čekat, že je vrah, skrývající se uvnitř, překvapí – a zastřelí. Hned po sedmé. Místo toho tu máme téměř hodinu a půl pauzu, kdy si oběti vaří kafe, telefonují se svými blízkými a dobíjejí autobaterii. Vrah má udeřit až před půl devátou večerní. Na co tak dlouho čeká? To byl celou tu dobu s oběťmi u nich doma? Pokud by čekal někde na zahradě, byl by zmrzlý na kost. Tu noc mrzlo, až praštělo – což konstatovala i matka zavražděné dívky. 

5)     Oběti si údajně po návratu domů měly uvařit kafe. Vrah tedy čekal, až si ho vypíjí? Navíc existenci tří hrnků na stole jen chabě vysvětluje matka zavražděné, s tím, že její dcera nejprve pila čaj – a potom si ještě uvařili se snoubencem kafe. Čaj by patrně vylila a hrnek dala do dřezu – a nepila současně vystydlý čaj a horké kafe. Nebo pachatel otálel, až se novinář vydá dolů do sklepa dobíjet baterii? Proč potom nešel napřed za ním – a proč vůbec střílel tu holku – navíc jako první? Novinář byl zastřelen na schodech vedoucích ze sklepa. Vracel se snad proto, že slyšel výstřel? Pokud ano, znamenalo by to, že je teorie o použití tlumiče mylná. Hluk mohla zmírnit okolnost, že zbraň byla v obou případech přitištěna přímo k tělu zavražděných, v případě snoubenky k její hlavě, u novináře k jeho hrudi. Co že ty oběti nezkusily prchat – či se bránit, jestliže byl vrah tak blízko? Olivere, vezmi si – jdeš ze sklepa nahoru po schodech – najednou uvidíš před sebou neznámýho chlapa – co uděláš? Půjdeš ho pozdravit? Ne – asi zkusíš utýct zpátky do sklepa – a třeba se tam zamknout, zabarikádovat, nevím – aspoň tak bych se asi choval já. A ne si nechat nasadit hlaveň k hrudi. Skoro bych řekl, že se toho dotyčného nebál. Že ho znal – a že proto neutíkal – ale šel mu vstříc. Proč se pachatel, pokud se tedy do domu dostal, neskrýval ve sklepě? Potom by zabil pouze novináře – a jako prvního – a mohl by prchnout, aniž by zabíjel jeho snoubenku.

6)     Zhruba v 19:50 měla se zavražděnou telefonovat novinářova sestra. Ve 20:15 prý novinářově snoubence volala její matka – ale to již ta holka hovor údajně nebrala. Podle oficiálního šetření ale tou dobou ještě zastřelena být neměla – když časový údaj vniknutí pachatele do domu byl určen na deset minut před půl devátou. Nebyla náhodou mrtvá již dříve?

7)     Matka zavražděné tedy volá dceři ve středu 20:15, jejímu snoubenci ve 20:45 – ani jeden z nich hovory nebere – a přesto až do neděle večer nezkoumá, co se stalo? Navíc jeden z bratrů zabité, ten starší, tvrdí, že obětem volal kolem 8. večer – a už neměly jeho hovor přijímat. To je ovšem poněkud v rozporu s tvrzením novinářovy sestry, která se zavražděnou mluvila cca 10 minut před osmou večerní. Takže mezi sedmou a osmou večerní se s novinářovou snoubenkou spojí toliko novinářova sestra – ale její vlastní bratr a matka nikoli? A ti ji poté tři dny nepotřebují vůbec slyšet – a neděsí je to? Navíc staršímu bratrovi měla sdělit, zda pomohlo nabíjení autobaterie. Ve čtvrtek ráno mu však vědět nedala – a stejně to dotyčného neznepokojilo?

8)     V domě se údajně celé čtyři dny svítilo. To sousedovi, který páru zapůjčil dobíječku, nebylo divné? Nebál se o svůj přístroj? Proč vlastně vrah nezhasl? Že by zpanikařil? To se u profesionálního zabijáka nedá předpokládat. Anebo jednoduše nešlo o nájemného zabijáka. A pokud nezhasl, zamkl? Nebo bylo celou dobu odemčeno?  

9)     Policií identifikovaní pachatelé údajně místo činu navštívili opakovaně, dokonce dva dny před vraždou. Pak ale museli vědět, že se novinářova snoubenka zdržuje na místě činu – a že není někde na vykopávkách. Navíc, pokud vrah nestřílel, když byli oba pohromadě, stále více se vtírá otázka, proč musela zemřít ta dívka – a ještě jako první? Proč ji pachatel třeba pouze neomráčil?

10)   Dosud se nenašla vražedná zbraň. Stále tedy nelze vyloučit hypotézu, že se jednalo o podomácku upravenou zbraň, která při střelbě selhávala, pro což by svědčily údajně vysypané náboje v případě vraždy novinářovy snoubenky a dvakrát okamžitě po sobě vypálené rány do hrudi novináře, že se zdálo, že šlo o jediný výstřel.       

 Tak, jak je zatím sestaven výsledný obraz vraždy novináře a jeho snoubenky, skýtá mnoho mezer a nesrovnalostí.

Řada dílků do sebe nezapadá – a obraz se tak jeví značně pokřivený.

Jak už jsem zmínil, že by byl ten hlavní obviněný natolik hloupý, aby novinářovi vyhrožoval – a pak ho nechal zastřelit, si nemyslím. Od začátku se vlastně nepřipustila jiná hypotéza, než že šlo o nájemnou vraždu, která vede k jedné politické straně a jejímu představiteli.

 Na tomto základě byla den ze dne vybrána jako kandidátka na prezidenta v politice naprosto nezkušená osoba – aby na bázi Reality show "Já se nikoho nebojím" dobyla prezidentské křeslo.

MAREK ŘEZANKA