Groliš zběžně prolétl fotografie, které mu Mojmír Koňařík předal ve velké obálce. Zatvářil se spokojeně. Vytáhl pár bankovek a Koňařík mu poděkoval. Groliš zastrčil obálku do černého kufříku a měl se k odchodu. „Dobrej materiál“, utrousil a otočil se ke Koňaříkovi zády. Štefan Ruhal si prohlížel fotografie – a mračil se. Tak ta děvka spí nejenom s jeho zetěm – ale i s tchánem jeho dcery.

Ne, to už zašlo hodně daleko. Na jednu stranu je tímto má oba pěkně v rukou – na stranu druhou představují hrozbu. Především ta holčina. Zadíval se na ni. Myslil, že by mu mohla být užitečná. Zcela evidentně spí s kde kým. Ale je rovněž jasné, že má políčeno na jeho zetě. Třeba by ji mohl proti němu chytře použít. Přemítá.

 Nakonec fotografie odloží. Nějak tohle bude muset řešit. Teď jde jenom o to, jak přesně.

 Alfréd Chlopina byl propuštěn. Kromě fotografií, z nichž by se někomu mohlo udělat špatně, na něho neměli nic.

 Tružanová ho chtěla nechat sledovat – ale neprošlo to.

 „Říkal jsem vám, že nemáme nic v ruce“, ulevil si před ní Sedlina.

 „Já jsem přesvědčena, že je to náš pachatel“, vypálila na něho Tružanová odměřeně.

 „A kde máme jakékoli pojítko s Krnávkovou?“

 „Jestli dojde k další vraždě, už mi pak uvěříte?“, zvolila Tružanová těžší kalibr.

 „Ne, tak tohle neberu“, ohradil se Sedlina. „To je citové vydírání. A krajně neprofesionální. Vrah samozřejmě může udeřit kdykoli. Ale já se ptám jinak – co máme na Chlopinu? A odpovím vám naprosto jednoduše – vůbec, ale fakt vůbec nic.“

 „Odpovídá profilu, fotil si druhou oběť – a je jasné, že ji pronásledoval“, začala vypočítávat Tružanová.

 „Tak je divnej, no, to dnes kde kdo. Ale kde je teda vražedná zbraň? Kde jsou ustřižené vlasy Buřínské? Kde jsou jakékoli stopy s oběťmi ho spojující? Tohle je pro mě podstatné.“

 „Sledován být měl.“

 „Ale na základě čeho, proboha“, neudržel se již Sedlina. „Že může někoho šmírovat? To máme být u zadku každému šmírákovi? Navíc jste slyšela – nejsou lidi. Museli bychom mít něco pádného – a těch pár fotek je prostě málo.“

 Veronika Tružanová dál dávala najevo svou nelibost, ale už nic neříkala. Věděla, že Sedlina hned říkal, že by měli shromáždit více indicií, než ho zatknou. To ona to uspěchala – ale bylo jí proti mysli, že by jí to měl někdo omlátit o hlavu – a už vůbec by to neměl být Sedlina, který se sám seknul – a to v případě s Filipem Klecírkem.

 Antonín Sedlina měl podobných hádek po krk. Proč má pořád obhajovat před někým svůj postup? Má minimálně takové zkušenosti jako tahle důra. Možná větší, také toho už pamatuje víc. A vyřešil již nejeden zamotaný případ. Proč má tedy pořád někomu něco dokazovat?

 Nejvíce ho ale trápilo pomyšlení – že vrah opět udeřit může vlastně kdykoli. Doslova každým okamžikem.   A je-li pachatelem Chlopina, budou to příbuzným další oběti vysvětlovat skutečně velice těžko.

Chlopina si vzal doma fotoaparát a vydal se k lesu. Všiml si, jak se po něm lidé otáčejí – někteří si šeptali – víte, to je on, co ho zadržela policie. Nepovídejte – a jak to, že ho pustili?

 Chlopinovi to bylo jedno. Kašlal na ně. Měl vztek, že mu zabavili ty fotky. Na to neměli právo. Měl Denisu pouze pro sebe. Takhle ji ztratil.

 Rozhlížel se. Měl pocit, že zaslechl cosi divného. Že by tu někdo byl? Připravil si fotoaparát a opatrně mapoval, co se kolem něho děje. Připraven kdykoli zmáčknout spoušť.      

Monika Barešová si šla zaběhat do nedalekého lesíka. Někdy chodila po ránu, jindy až k večeru. To byl i dnešní případ. Záleželo, jak měla služby v nemocnici – a také jak jí vycházely její sexuální choutky. Richard byl nyní pryč se svou rodinkou. Zvracela by.

 Zastávala názor, že je třeba trénovat pravidelně – a to nejenom běh.

S Vilémem Brožanem to sice nebylo nic moc – ale ušlo to – a do toho měla i nějaký ten mladší úlovek. Žádný z těchto kontaktů však nesměl ohrozit její cíl – a tím byl bez debat Richard.

 Bylo vcelku teplo – měla jenom tričko – a pod ním průhlednou podprsenku, takže její ňadra se rýsovala velice zřetelně. Tričko bylo krátké – odhalenou tak měla nejenom část zad, ale i pozadí.

 Běžela lesní stezkou – keře napučené – stromy se zelenaly.

 Najednou div nevykřikla. Za zatáčkou uviděla ležící postavu.

 Zastavila se. Nejprve ji napadlo, že se otočí – pak přemohla strach – a zlehka se k ležící osobě přiblížila.    

 „Je vám něco?“, zvolala. Nic.

 Postava na zemi se nehýbala.

Přišla těsně k ní a opatrně se nad ní sklonila.

V tu chvíli se málem rozesmála. Byla to figurína navlečená do starých kalhot a kabátu, na hlavě pak měla vraženou asi stoletou čepici.

 Blbej fór, pomyslila si Monika. To však měl být zároveň jeden z jejích posledních postřehů na tomto světě.

Někdo se k ní přikradl. Otočila se a spatřila postavu v kapuci.

Než stačila cokoli říci, postava v kapuci vytáhla z kapsy velký nůž a přistoupila k Monice, že jí dýchala do tváře.

 Monika se nezmohla vůbec na nic – na obranu, útěk, dokonce ani na křik.

 Jenom nevěřícně zírala, jak jí ostří někam vniká doprostřed břicha.

Teď teprve zasténala a pokusila se bránit. To jí ale postava v kapuci sevřela jednou rukou hrdlo – a druhou bodla do podbřišku.

Monika ochabla. Nebyla schopna útočníkovi vzdorovat.

Z úst jí vytryskla krev – to když další rána směřovala někam do plic.

Už ani rány nepočítala. Svezla se na zem – a ani nevnímala, jak se jí nůž zaryl do srdce.

Postava v kapuci se chvíli opájela svým dílem.

Rozhlédla se. Ne – tudy nikdo nechodí. Teď není houbařská sezóna – a pejskaři to mají sem poměrně daleko.

 To však neznamená, že není čas sebou hodit. Na obnažené břicho mrtvé bude nutné položit vlasy Buřínské – a Moničiny vlasy ušmiknout.

To by tedy bylo. Dobře.

 Pak je tady ta figurína. Není nejtěžší – ale k rokli blízko silnice, kde ji překryje větvemi, se pronese.

Rozloží ji a spolu s oblečením nastrká do dvou připravených pytlů. Prostě úklid odpadků v lese, ušklíbne se pro sebe vrah.

Naposledy se zadívá na svou oběť – na její vytřeštěné oči. Ty ať zatlačí někdo jiný, pomyslí si. Ještě jednou zkontroluje, že na místě činu nezůstaly stopy, které by mohly vraha pomoci identifikovat.

Nic takového. 

Světlo teď bude ještě poměrně dlouho. Je ovšem otázka, kdy mrtvou někdo najde. Jestli ještě dnes – nebo až zítra.

Vrah by tipoval až následující den. Ale co – to mu může být jedno.

Hlavní je, že ho nikdo neviděl – a jakmile se zbaví břemene – může si oddychnout.

Les nedal nijak najevo, čeho byl právě svědkem.

Ptačí zpěv a kvetoucí keře představovaly kulisu zdánlivého štěstí a klidu.

Kulisy však často klamou.

------

Pecka se vrátil jako novomanžel hned k další vraždě. Svým způsobem mu vyhovovalo, že je nucen se soustředit na něco úplně jiného než svou budoucnost a odstíny jejích světlých zítřků.

Sedlina již měl v ruce pitevní protokol. „Tentokrát opět desítky ran – a hlubokých. Je to téměř identické s vraždou Krnávkové. Proč to ale bylo u Buřínské jiné – méně ran, ne tak zuřivé?“

 „Někdo pachatele vyrušil?“, nadhodil Pecka.

 „Možná si lámu hlavu úplně zbytečně. Jen mám rád, když mi vše logicky zapadá – a tohle mě maličko mate.“

 „Zase tam nechal vlasy Buřínské?“

 Sedlina povzdych. „Jo. A téhle opět vlasy ušmikl.“

 „Prostě pořád stejnej magor.“

 „Magor to svým způsobem jistě bude, Olivere – ale já si pořád jeho motivem jistý nejsem. Ani jednu tu holku neznásilnil. Jen je ubodal. Dobře – možná mu to stačí. Ale já nějak nevím.“

 „Zase střídala chlapy?“

 Sedlina přikývl. „To všechny tři spojuje. Tahle měla dokonce poměr se synem nám známé advokátky.“

 „Ferencové?“

 „Trefa do černého“, usmál se smutně Sedlina. 

 „Fíha“, neodpustil si Oliver Pecka pohvízdnutí.

 „Ale tímhle směrem nás asi vyšetřovat nenechají, co? Není tu souvislost…“

 „Právě, že je – a tys ji pomohl svými výslechy najít, Olivere“, poznamenal Sedlina až otcovsky laskavě.

„Richard Ferenc měl kdysi něco s Krnávkovou – a teď spal pravidelně s Monikou Barešovou. Tohle už nám nemůžou zarazit vyšetřovat. Na toho Ference se zaměříme a zkusíme najít nějakou linku také na Buřínskou. Pokud ji najdeme – nebude to pro něho dobře vypadat. Je tedy pravda, že byl v době vraždy Barešové na dovolené – ale mohl si třeba někoho najmout – nebo mohl mít spolupachatele.“

 „Tružanová bude řádit“, prorocky prohlásil Pecka.

 „To může.“

Sedlina se rozvaloval ve svém křesle a upíjel horký čaj – necítil se totiž ve své kůži. Všude řádilo spoustu viróz, o angíny člověk zakopával víc než o psy – a změna teplot během dne, kdy ráno byla ještě pořádná kosa, a odpoledne teplota vystoupala někam k patnácti stupňům, vykonala rovněž své. Bolest v krku a kašel Sedlinovi na náladě nepřidal. A že ta byla už tak mizerná.

Sedlina si říkal, jak by asi mohl vypadat text psaný na Apríla. Tento den je sice již minulostí, ale stejně. Přemítá, že by napsal asi něco v tomto duchu: „Žijeme v míru a v sociálním blahobytu. Lidé se cítí šťastni a mají velké plány. Nezbrojíme, ale každý člověk má co jíst a kde bydlet. Zdravotní péče je kvalitní a dostupná ve všech regionech. Rodiče předávají svým dětem výchovou důležité hodnoty, které následně rozvíjí naše školství, oproštěné od ideologických pohledů a kladoucí důraz na historii jako jedno z důležitých pojítek národního uvědomění. Nemusíme si připadat jako žádný lokaj – naši politici jsou na první pohled nezávislí a plní, proč jsme je zvolili. Máme ostatně na výběr mezi prosystémovými a prostisystémovými stranami, takže si každý najde to své.

 Chudoba neexistuje – podobně jako vykořisťování. Pokud by třeba i velmoc chtěla prosadit bezpráví, všichni ostatní se tomu postaví. Máme kvalitní žurnalistiku, která nám přináší maximum relevantních informací – a nesnaží se nás nijak manipulovat, natož, aby na někoho vedla mediální hony.

 Naše soudy soudí rychle a napomáhají konsensu ve společnosti. Kdokoli může mít pocit, že má před soudem šanci – a pokud je nevinný, pravda se vždy ukáže.

 Lidé, kteří by tomu druhému přáli nejraději mor a choleru, v podstatě vymizeli. Projevujeme k sobě vzájemný respekt.

 Naši představitelé nám jdou příkladem – a nemůže se tak stát, že by něco jiného kázali – a jinak se chovali.

 Nic se neřídí primárně ziskem. Šetříme tak skutečně prostředí, v němž žijeme – a nikdo na nikom nevydělává.

 Za názor už dávno nejenže nemůžeme přijít o práci – ale nejsme zesměšňováni či uráženi – jsme vyslechnuti a vede se s námi dialog.

 Pokud se objeví nějaká pře – nehledíme na ni prizmatem ideologickým, za koho se postavit – ale hledáme fakta a pravdu, byť by šla proti těm, kdo mají být spojenci.

 Práce nás baví a přináší nám uspokojení. Vedeme plnohodnotné vztahy naplněné láskou, kde nějaký kalkul nemá místo.

 Matky se nemusí bát, že vychovají své syny pro bitevní pole – a dcery pro bordely. Všude se totiž rozlévá radost a klid."

 Bohužel, takovýto text je publikovatelný výhradně 1. 4. V jakýkoli jiný den by to byla ideologická masáž - ale na prvního dubna se tento text přesně hodí. Ukazuje, jaké hodnoty by Evropa hájit měla, kdyby nějaké měla – a jaká je realita.

 Sedlina usrkne trochu čaje – a konstatuje, že už není úplně vařící – a za chvíli se bude moc napít více.

 Taťána Ferencová zuří. „To už ten Sedlina přehání, ne?“

 Dalibor Ferenc jenom pokrčí rameny „rutinní vyšetřování.“

„Tobě je to snad jedno“, vybuchne Ferencová. „Je to nehorázná drzost. Budu si stěžovat. Známosti naštěstí mám. Byl doprčic se ženou na dovolené v zahraničí – tak proč ho vůbec obtěžuje? Co je mu do toho, s kým spal?“

 „Možná to, že ta, s níž spal, je obětí vraždy.“

 Taťána loupne po manželovi nenávistným pohledem. „Pokud vím, ta oběť vraždy spala i s tebou.“

„To snad poldům vykládat nebudeš“, rozčílí se Dalibor.

 „Propána, to se mi snad zdá“, nejraději by si uplivnula Taťána. „Otec se stará víc o sebe, než o syna. Je mi z tebe hnusně. Blila bych.“

 „Jen si ulev“, poznamená nyní zcela nevzrušeně Dalibor. „Prostě chvíli budou čmuchat kolem – a pak to vzdají. Nemá smysl se kvůli tomu vzrušovat. Čím více si budeš stěžovat, jenom na sebe upozorníš – to ti nedochází?“

 Teď musela dát Taťána manželovi za pravdu. Na tomhle něco bylo. Ještě to bude muset s chladnou hlavou všechno zvážit. Jedno je ale jisté. Byla by nejraději, kdyby Dalibor Ferenc z jejího života navždy zmizel.

 Radim Krnávek se s Markétou Brožanovou potkali náhodou. Oba napadlo si večer zajít na sklenici vína. Markéta neviděla nikde prázdný stůl – a nechtělo se jí odejít. Všimla si, že u jednoho stolku sedí mladík – a jinak nikdo. Přišla k němu.

 „Čekáte na někoho, nebo tu máte místo?“

 Zadíval se na ni bezbarvým pohledem. „Klidně si sedněte, nikoho nečekám.“

 Poděkovala a usadila se. Neušlo jí, že si ji prohlíží – a měla pocit, že v jeho očích rozeznala zájem.

 Dali se spolu do řeči – a čas jim docela příjemně utíkal. Posléze došlo i na osobnější zpovědi. Radim jí prozradil, že je bratrem zavražděné Julie – ona se mu pro změnu svěřila, že jí její bývalej zabil kocoura – a že se z toho nemůže vzpamatovat.

 Nabídl ji, že ji doprovodí domů. Pozvala ho na kafe – a bylo naprosto jasné, jak toto pozvání myslí.

 Radim neměl holku, ani nepamatoval

.

Když bylo po všem, Markéta se k němu přivinula.

 „Víš, já možná vím, kdo tvou sestru zabil.“

 Radim se od ní rychlým pohybem odtrhnul a vrhnul na ni nevěřícný pohled.

 Smutně se usmála. „Jsem přesvědčená, že to dělá můj fotr.“

 „A to si jen myslíš, nebo máš důkaz?“, Radimovi připadalo, že se mu to jenom zdá.

 „Důkaz ještě musím sehnat – ale pak uvidíš, že mám pravdu“, sdělila tajemně.

 „A proč by to jako dělal?“, nechtěl tomu všemu Radim uvěřit. Rázem ho na sex přešla veškerá chuť.

 Pokrčila rameny. „To přesně nevím, proč. Asi neunese, když ho kopnou někam“, ušklíbla se.

 „To chceš říct, že tvůj otec spal s mojí sestrou?“

„To si piš.“ Ani se nesnažila ho šetřit. Zaujal ji především tím, že je bratrem první zavražděné. V hlavě se jí rázem začal rodit jakýsi plán. Jeho obrysy byly ještě velmi mlhavé – ale to už se postará, aby se to změnilo.

 „Jakej teda důkaz opatříš?“, vystartoval na ni Krnávek.

Bylo znát, že je rozrušený. Jeho hlas zněl naléhavě a neodbytně.

 Markéta vzala jeho chloubu do ruky a opět se k němu přitulila. Políbila ho a vsunula mu jazyk do úst.

 Neprotestoval.

 Pak se ne chvíli od něho odtáhla – a pevně se mu zadívala do očí.

 „Našla jsem vlasy té poslední oběti. Má je u sebe. Až to půjde, seberu mu je.“

Vzpomněla si, jak otci prohrabávala šuplíky. Když učinila svůj objev, skoro přestala dýchat. To už ji ale otec vyrušil. Příště musí být rychlejší. Děkuje novinám, že vynesly na světlo světa informaci o těch odřezávaných vlasech u obětí. Policisté jistě zuřili – ale pro ni to byl dar z nebes.

 Krnávek měl pocit, že právě nastal konec světa.

 To se ale na něho již Markéta doslova vrhla – a on si jenom uvědomoval, jak do ní pevně prorůstá.

MAREK ŘEZANKA