Markéta Brožanová byla rudá vzteky. „Ten zmrd zasranej – ubožácký hovado“, do očí se jí draly slzy vzteku. „A já se s tou zrůdou vyspím“, zaúpěla hnusem, jen si to vybavila. Oliver Pecka by ji rád nějak utěšil. „Nejraději bych ho za to vykastrovala.“ Oliver to nechal bez poznámky. Nabídl jí, že se mohou jít někam posadit, jestli chce, že se může ze všeho vypovídat – že ji rád vyslechne. A že by se rád něco dozvěděl o tom Petříčkovi.

„To je taky takový hovado“, uniklo jí.

 Poseděli u kávy asi dvě hodiny. Vyprávěla mu o všem možném – jak jí nikdo nerozumí, jak se jí nedaří ve vztazích, jak ji Petříček šmíroval. Ne, Krnávkovou neznala.  Líčila, jak jsou na baterky její rodiče – se sestrou se také nestýká.

Navíc jí zkrachoval další vztah. Tentokrát nebyla nevěrná ona – ale pro změnu on.

 Nabídne Oliverovi, že by se mohl ještě stavit u ní. Všiml si, že po něm hází okem. Snažila se.

Říkal si, že je to hovadina – že už má přece rozum. Ale něco v něm bylo silnější a všechny morální apely to přehlušilo.

 Doprovodil ji. Objevil tam kytaru – a začal jí hrát. Ona přinesla víno.

 Ani nevěděl jak – a už ji měl nahou nad sebou a její ruku ve svém poklopci.

Nebránil se. Trvalo poměrně dlouho, než vedle sebe znehybněli. Připadal si jak po náročném tělocviku.

Jenom čekal, kdy se v něm začnou probouzet výčitky. Až ho děsilo, že stále nic.

Chlopina se nebránil. Stál u dveří – civěl na soudní povolení k domovní prohlídce – a nic neříkal.

 Vyptávali se ho na noc vraždy. Byl prý doma, alibi nemá.

 Policisté už prohledali kde co – a neměli ani nůž, ani pramen vlasů Denisy Buřínské. Chlopina je pozoroval jaksi nezúčastněně.

    To se změnilo ve chvíli, kdy byla objevena cesta do sklepení. Do podzemních prostor, kde měl své království. Bylo znát, jak znervózněl.

 „Tam nesmíte“, křičel.

 Sedlina s Peckou se šli podívat, proč tak vyvádí.

To, co spatřili, jim bralo dech. Denisa Buřínská na ně hleděla snad ze všech koutů. Měla tam vlastně malou svatyni.

 „Jak nám tohle vysvětlíte?“

 Nemluvil.

Pouze se upřeně díval do země, ruce v kapsách.

  Policisté našli u Chlopiny řadu fotografií mrtvých zvířat, kdy u některých se Sedlinovi přímo obracel žaludek, ale ani vražednou zbraň, ani uříznuté vlasy Denisy Buřínské nenašli.

 Výslech Chlopiny vedl Sedlina, asistovala mu Tružanová.

 Sedlina Chlopinovi vykal.

 „Ve vašem domě jsme našli desítky fotografií Denisy Buřínské, která byla zavražděna. Máme zápis v jejím deníku, kde uvádí, že s vámi měla styk – ale pak se cosi zvrhlo. Ukončila to s vámi – ale vy jste se s tím odmítal smířit. Zabil jste ji?“

 „Ne“, odsekl Chlopina.

 „Alibi nemáte. Tvrdíte, že jste byl tou dobou doma. Nikdo vám to nemůže potvrdit. Spíš si myslíme, že jste ji sledoval. Vždyť jste za ní slídil skoro na každém kroku. Máme to zadokumentováno díky vašim fotografiím. Trváte tedy na své výpovědi?“

„Trvám“, procedil mezi zuby Chlopina. Nehodlal se s těma poldama vybavovat.

 Do výslechu zasáhla Tružanová.

 „Mezi fotografiemi, co jsme u vás našli, je fotografie rozpáraného kocoura, který byl prokazatelně zabit tu noc – kdy došlo k vraždě Buřínské. Je to foceno na noční režim s bleskem. Tuto fotografii jste mohl pořídit pouze v den vraždy. Víme, že jste toho kocoura nezabil – ale víme také – právě díky té fotografii, že jste nebyl doma. Co nám k tomu povíte?“

 Chlopina se na ni ani nepodíval.

 „Tak jsem byl venku, no.“

 Do výslechu se vložil Sedlina.

 „Podívejte se, Alfréde, tímhle si fakt nepomáháte. A to vůbec. Oběť vás krátce před svou smrtí odmítla, vy jste ji stalkoval, tedy pronásledoval, fotil bez jejího vědomí – možná se nad jejími fotkami ukájel?“

 Sedlina po očku Chlopinu pozoroval. Žádná reakce.

 Sedlina tedy pokračoval ve svém monologu.

 „Tu noc jste byl venku. Narazil jste na toho zamordovaného kocoura. A při další toulce jste potkal Denisu. Věděl jste, s kým se stýká, protože jste ji sledoval. Vyčetl jste jí, že vás odmítá – a s jiným chrápe?“

 Konečně si všiml, jak Chlopina rudne vzteky.

Na Sedlinu se doslova rozkřikl:

 „Já to neudělal, jasný? Dobře, venku jsem byl.“

 „Jenže před tím jste tvrdil něco jiného, že?“, rýpl si mírným hlasem Sedlina.

 Chlopina se pouze mračil.

 Výslech brzy uvízl na mrtvém bodě. Na otázku, zda znal Krnávkovou, reagoval Chlopina negativně.

 „Dlouho ho tu držet nemůžeme“, obrátil se Sedlina k Tružanové. „Co na něho máme? Že byl tou Buřínskou posedlý? Že byl tu noc venku? Dobře, ale nemáme vražednou zbraň ani ty vlasy.“

 „K zadržení Klecírka jste vražednou zbraň nepotřeboval“, zpražila ho Tružanová.

 „Také jsem se poučil“, vrátil jí to elegantně Sedlina. „Pusťme ho a dejme ho sledovat, zda nás nedovede k vražedné zbrani.“

 Tružanová se na chvíli zamyslila – a pak, byť bylo znát, že se silným přemáháním, souhlasila.

  Vilém Brožan se živil jako finanční poradce.

Rozvedený, milenky střídal. Příležitostně se stýkal s Monikou Barešovou.

Oba to brali tak, že jde čistě a pouze o sex.

 Nyní se ale Vilém na Moniku zlobil. „Tos jí musela přebrat kluka? No, netvař se jako neviňátko, mé dceři.“

 Pohrdavě se ušklíbla a převalila se vedle něho na druhý bok tak, aby mu viděla do tváře.

 „Už jsem ho definitivně pustila k vodě.“

 „No právě“, protestoval Brožan – „tobě posloužil jenom ke hře a pobavení. Ona to myslila vážně.“

 „Její problém“, odfrkla Monika. „Měla by mi bejt vděčná, že jsem jí ukázala, koho má vedle sebe. Vůbec mi to nedalo práci ho sbalit. Ale fakt se tu nehodlám s tebou bavit o tvé dcerunce – natož jí foukat bolístky.“

 Měl chuť jí dát facku – ale rozmyslil si to. Nechtěl ji úplně ztratit – a bylo mu jasné, že ona si je své převahy nad ním plně vědoma.

 Markéta Brožanová se snad nikdy necítila hůře.

Což bylo co říci, protože nepamatovala dobu, kdyby se vyloženě cítila dobře. Mizerně jí bylo s přestávkami pořád.

 Ležela na gauči a hleděla na papír, který počmárala několika jmény.

Figurovali tam třeba Jan Klecírek, který ji připravil o nejdražšího přítele čtyřnohého, tak Monika Barešová, která jí svedla kluka – a navíc se válela s jejím fotrem.

Markéta tohle všechno moc dobře ví.

Bolí jí to. Znovu se zadívá na ten zpropadený seznam.

Dvě jména jsou přeškrtnutá. Ještě tam jsou také Damián Petříček či její otec.

Ale ta dvě přeškrtnutá jména ji naplní chvilkovou radostí. Kéž by tak mohla smazat všechna jména ze seznamu – všechna škrtonout.

Jako v případě těch dvou.

Zavře oči a na tváři se jí na chvíli vynoří slastný úsměv.

 Taťána Ferencová dnes nemá vůbec dobrou náladu.

Její syn odjíždí se snachou a dcerkou na čtrnáct dnů na Arubu. Aspoň něco. Aspoň chvíli tak její synáček nebude ve vleku té příšerné coury, Barešové.

 Navíc se zrovna pěkně porafala s manželem.

 „Místo toho, abych se na tebe mohla spolehnout, že se postaráš, aby ta děvka nadobro zmizela z Richardova života, tak s ní chrápeš taky – a ještě jí vybleješ věci, který tě kompromitujou a kerejma tě může vydírat. Hnusíš se mi.“

 Dalibor si tento tón nenechal líbit.

 „Ty mi nebudeš dávat kázání. Nezapomínej, že už dlouho si jedeme každej po svým. Tak se mi, laskavě, neser do života. Já si svý problémy vyřeším sám.“

 „Ty určitě“, pohrdavě se zapitvořila Taťána. „Ale máš tu syna – a ten tě potřebuje, jestli sis nevšim. Nebo ti už je všechno jedno? Že ti nezáleží na mě, ou kéj – ale že ani na něm, to je fakt vrchol.“

 „Hlavně, že ty jsi matkou roku.“

 Zuřivě za sebou práskla dveřmi. Jak jen ho nenávidí.

Takovej slaboch to je, příšerně se jí protiví.

 Musí si spravit náladu. Dá do mobilu sim kartu na tyto účely určenou a někomu napíše.

Čeká.

Na displeji zabliká přijatá zpráva.

Vyloudí ji na obličeji spokojený úsměv. Potřebuje to ze sebe vše spláchnout. V divokém spalujícím víru. V sexuální bouři, která se strhne již brzy.

 Nasedne do auta, které v mžiku vypálí na silnici.

 Pět dnů do svatby. Oliver se otřese.

Pořád by z toho asi mohl vycouvat – ale ne, to nejde. Taková sketa nebude. Má se mu narodit dítě.

 Vše je připravené – fotograf, dort, koláčky, menu, hudba, kadeřník pro nevěstu, prsteny z bílého zlata.

Hanka nyní nežije ničím jiným.

 Oliver se podívá na mobilní telefon. Ví moc dobře, čí zpráva mu právě zapípala. „Bylo to hezké – a ráda bych navázala, kde jsme přestali. M.“

 Nakopal by si zadek. Což má problémů málo?

Copak ho Sedlina kvůli ženské už jednou z průseru netahal?

Markéta Brožanová sice asi jen těžko bude jejich pachatelkou, ale teoreticky by být podezřelou mohla.

A on, skoro ženáč, si ji uváže na krk. Fakt skvělé.

 Byl by blázen, kdyby v tom pokračoval. Zkrátka – stalo se. Nemá chuť Markétě jakkoli reagovat.

Ale má obavu, že tak snadné to nebude.

Jeho obava by se ještě znásobila, kdyby tušil, že Markéta si právě řekla, že nebude pořád ta „hodná“.

Že se má Oliver ženit? Že se mu má narodit dítě?

To není její problém. Proč má pořád brát jen ona na někoho ohledy. Lidé kolem ní na ni také žádné ohledy neberou. Tak co?

 Oliver se jí docela zamlouvá. Proč by jednou nemohla být vítězkou ona?

Usne s přesvědčením, že tentokrát se jen tak odkopnout nenechá.

Adéla Beretová se protáhne. Předstírala hlasitý orgasmus, že by mohla získat Oscara za prožitek.

Milan Doneba je evidentně spokojen. Oddechuje vedle ní.

Má dost. Přec jenom to již není žádný mladík.

 „Tak co, už zase za rodinkou?“, procedí zklamaně Adéla, když muž vstane a začne si natahovat trenky a kalhoty.

 „Práce, povinnosti, znáš to“, pokusí se o úsměv Milan.

 „Kdy se zase uvidíme? V pátek večer?“

 „Tentokrát nemůžu“, zachmuří se Milan. „Ještě ti napíšu, určitě.“

 Co by také Adéla čekala. Nešetří na ní – to musí uznat.

Zrovna dnes jí daroval nádherné zlaté náušnice s českým granátem. Podlouhlé, sluší jí.

 To, že neopustí rodinu, jí předestřel jako axiom, cosi, co je dané a neměnné.  

 Dosud jí to takto stačilo. Čím dál víc se ale zaobírá myšlenkou, že potřebuje někoho, s kým se může ukazovat na veřejnosti, kým se může chlubit, s kým může plánovat.

 Ví moc dobře – že nic z tohohle Milan nesplňuje.

O mladší ale nestojí. Ráda by někoho podobně vyzrálého. V tomhle věku se ale pořádný chlap, který by byl sám, hledá obtížně.

Nadto má Adéla poměrně neskrovné finanční nároky.

 Vidí to tak, že jakmile bude moderátorkou zpráv, už někoho klofne. S jejím tělem – a zkušenostmi. Ví, jak muže nažhavit.

 Jde se osprchovat.

V hlavě jí pak zraje obraz dokonalého štěstí – obraz, v němž na něco, čemu se říká láska, není ani trošku místa.

Mojmír Koňařík chvíli měřil pohledem Sedlinu, chvíli Pecku.

 „Tak dobře, jo, párkrát jsem s ní spal – jako s Denisou. Je konec.“

 „To víme, protože Denisa je mrtvá“, lakonicky poznamenal Sedlina.

 „Tak jsem to nemyslil“, zabručel Koňařík. „Prostě to nebylo nic extra. Já ji opravdu neměl důvod zabíjet.“

 „A co vaše žena?“, zkusil to Pecka.

 „Naprostá blbost“, zavrtěl hlavou Koňařík.

 „Já bych to zas jako takovou blbost neviděl“, kontroval Sedlina. „Jestli vás viděla s mladou holkou, mohla žárlit – a třeba si to s ní vypořádala po svém.“

 „Ale vždyť to má dělat sériovej vrah, ne?“, ohradil se Koňařík.

 „No právě. Julii Krnávkovou jste neznal?“

 „Ne“, vypálil Koňařík jako z děla – tvář měl přitom strnulou.

 Sedlina by se byl vsadil, že v tu chvíli lhal.

 „Tady skoro nikdo nemá pořádný alibi, Olivere. A podezřelí se nám kupěj.“

Oliver přikývl na souhlas.

„Já bych řekl, že to bude ten Chlopina. Viděl jsi přece ty fotky. Ten normální není.“

 „Není, Olivere – ale každej nenormální pošuk ještě není vrahem.“

 Oliver pokrčil nos. „Prostě ho potřebujeme spojit s Krnávkovou – a pak už by nemělo být, co řešit.“

 „Jestli je, co spojovat. Nejsem si vůbec jistý, že Chlopina je náš muž. Podívej – on přece fotí mrtvá zvířata. Ale mrtvou Buřínskou tam nikde neměl. To by byla jistě jeho hlavní trofej. Vyfotí mrtvolu kocoura – a ji pak nechá být? Ne, pro něho by to byla trofej. A pak – nikde jsme tam nenašli jedinou fotku Krnávkové. Jestliže tedy Chlopina vraždí holky, co ho odmítly – a které následně šmíruje – jak to, že tam nebylo aspoň pár jejích fotek?“

 „Třeba je zničil, když objevil Buřínskou.“

 „Tak bychom našli něco na kartě či na negativu. Už to, že měl dva foťáky – digitál i klasický starý aparát – je posedlý focením. Určitě by ji někde měl zachycenou. A nic.“

 Oliverovi to stejně nepřijde jako přesvědčivý argument. Už by to chtěl celé dotáhnout – a soustředit se na svůj život.

 Jako by mu Sedlina četl myšlenky.

 „Za chvíli z tebe bude ženáč, co?“

 Pecka ho na svatbu pozval – a Sedlina byl rád.

Ne snad, že by ho bavilo chodit po svatbách. To právě naopak. Ale těšilo ho, že ho tam Oliver chce mít.

 O té svatbě si jinak Sedlina myslí své.

Nevěstu nemá rád – a navíc mu připadá, že ani jeden z budoucích manželů a rodičů není zralý.

Jenže to samozřejmě Oliverovi říkat nebude. Takových párů koneckonců je – vzdychne si. 

Také by již rád s tímto případem pohnul. Ale nemůže si pomoct – zkrátka tuší, že ho čeká ještě pořádná dřina.

  „To je taky takový hovado“, uniklo jí.

 Poseděli u kávy asi dvě hodiny. Vyprávěla mu o všem možném – jak jí nikdo nerozumí, jak se jí nedaří ve vztazích, jak ji Petříček šmíroval. Ne, Krnávkovou neznala.  Líčila, jak jsou na baterky její rodiče – se sestrou se také nestýká.

Navíc jí zkrachoval další vztah. Tentokrát nebyla nevěrná ona – ale pro změnu on.

 Nabídne Oliverovi, že by se mohl ještě stavit u ní. Všiml si, že po něm hází okem. Snažila se.

Říkal si, že je to hovadina – že už má přece rozum. Ale něco v něm bylo silnější a všechny morální apely to přehlušilo.

 Doprovodil ji. Objevil tam kytaru – a začal jí hrát. Ona přinesla víno.

 Ani nevěděl jak – a už ji měl nahou nad sebou a její ruku ve svém poklopci.

Nebránil se. Trvalo poměrně dlouho, než vedle sebe znehybněli. Připadal si jak po náročném tělocviku.

Jenom čekal, kdy se v něm začnou probouzet výčitky. Až ho děsilo, že stále nic.

Chlopina se nebránil. Stál u dveří – civěl na soudní povolení k domovní prohlídce – a nic neříkal.

 Vyptávali se ho na noc vraždy. Byl prý doma, alibi nemá.

 Policisté už prohledali kde co – a neměli ani nůž, ani pramen vlasů Denisy Buřínské. Chlopina je pozoroval jaksi nezúčastněně.

    To se změnilo ve chvíli, kdy byla objevena cesta do sklepení. Do podzemních prostor, kde měl své království. Bylo znát, jak znervózněl.

 „Tam nesmíte“, křičel.

 Sedlina s Peckou se šli podívat, proč tak vyvádí.

To, co spatřili, jim bralo dech. Denisa Buřínská na ně hleděla snad ze všech koutů. Měla tam vlastně malou svatyni.

 „Jak nám tohle vysvětlíte?“

 Nemluvil.

Pouze se upřeně díval do země, ruce v kapsách.

  Policisté našli u Chlopiny řadu fotografií mrtvých zvířat, kdy u některých se Sedlinovi přímo obracel žaludek, ale ani vražednou zbraň, ani uříznuté vlasy Denisy Buřínské nenašli.

 Výslech Chlopiny vedl Sedlina, asistovala mu Tružanová.

 Sedlina Chlopinovi vykal.

 „Ve vašem domě jsme našli desítky fotografií Denisy Buřínské, která byla zavražděna. Máme zápis v jejím deníku, kde uvádí, že s vámi měla styk – ale pak se cosi zvrhlo. Ukončila to s vámi – ale vy jste se s tím odmítal smířit. Zabil jste ji?“

 „Ne“, odsekl Chlopina.

 „Alibi nemáte. Tvrdíte, že jste byl tou dobou doma. Nikdo vám to nemůže potvrdit. Spíš si myslíme, že jste ji sledoval. Vždyť jste za ní slídil skoro na každém kroku. Máme to zadokumentováno díky vašim fotografiím. Trváte tedy na své výpovědi?“

„Trvám“, procedil mezi zuby Chlopina. Nehodlal se s těma poldama vybavovat.

 Do výslechu zasáhla Tružanová.

 „Mezi fotografiemi, co jsme u vás našli, je fotografie rozpáraného kocoura, který byl prokazatelně zabit tu noc – kdy došlo k vraždě Buřínské. Je to foceno na noční režim s bleskem. Tuto fotografii jste mohl pořídit pouze v den vraždy. Víme, že jste toho kocoura nezabil – ale víme také – právě díky té fotografii, že jste nebyl doma. Co nám k tomu povíte?“

 Chlopina se na ni ani nepodíval.

 „Tak jsem byl venku, no.“

 Do výslechu se vložil Sedlina.

 „Podívejte se, Alfréde, tímhle si fakt nepomáháte. A to vůbec. Oběť vás krátce před svou smrtí odmítla, vy jste ji stalkoval, tedy pronásledoval, fotil bez jejího vědomí – možná se nad jejími fotkami ukájel?“

 Sedlina po očku Chlopinu pozoroval. Žádná reakce.

 Sedlina tedy pokračoval ve svém monologu.

 „Tu noc jste byl venku. Narazil jste na toho zamordovaného kocoura. A při další toulce jste potkal Denisu. Věděl jste, s kým se stýká, protože jste ji sledoval. Vyčetl jste jí, že vás odmítá – a s jiným chrápe?“

 Konečně si všiml, jak Chlopina rudne vzteky.

Na Sedlinu se doslova rozkřikl:

 „Já to neudělal, jasný? Dobře, venku jsem byl.“

 „Jenže před tím jste tvrdil něco jiného, že?“, rýpl si mírným hlasem Sedlina.

 Chlopina se pouze mračil.

 Výslech brzy uvízl na mrtvém bodě. Na otázku, zda znal Krnávkovou, reagoval Chlopina negativně.

 „Dlouho ho tu držet nemůžeme“, obrátil se Sedlina k Tružanové. „Co na něho máme? Že byl tou Buřínskou posedlý? Že byl tu noc venku? Dobře, ale nemáme vražednou zbraň ani ty vlasy.“

 „K zadržení Klecírka jste vražednou zbraň nepotřeboval“, zpražila ho Tružanová.

 „Také jsem se poučil“, vrátil jí to elegantně Sedlina. „Pusťme ho a dejme ho sledovat, zda nás nedovede k vražedné zbrani.“

 Tružanová se na chvíli zamyslila – a pak, byť bylo znát, že se silným přemáháním, souhlasila.

  Vilém Brožan se živil jako finanční poradce.

Rozvedený, milenky střídal. Příležitostně se stýkal s Monikou Barešovou.

Oba to brali tak, že jde čistě a pouze o sex.

 Nyní se ale Vilém na Moniku zlobil. „Tos jí musela přebrat kluka? No, netvař se jako neviňátko, mé dceři.“

 Pohrdavě se ušklíbla a převalila se vedle něho na druhý bok tak, aby mu viděla do tváře.

 „Už jsem ho definitivně pustila k vodě.“

 „No právě“, protestoval Brožan – „tobě posloužil jenom ke hře a pobavení. Ona to myslila vážně.“

 „Její problém“, odfrkla Monika. „Měla by mi bejt vděčná, že jsem jí ukázala, koho má vedle sebe. Vůbec mi to nedalo práci ho sbalit. Ale fakt se tu nehodlám s tebou bavit o tvé dcerunce – natož jí foukat bolístky.“

 Měl chuť jí dát facku – ale rozmyslil si to. Nechtěl ji úplně ztratit – a bylo mu jasné, že ona si je své převahy nad ním plně vědoma.

 Markéta Brožanová se snad nikdy necítila hůře.

Což bylo co říci, protože nepamatovala dobu, kdyby se vyloženě cítila dobře. Mizerně jí bylo s přestávkami pořád.

 Ležela na gauči a hleděla na papír, který počmárala několika jmény.

Figurovali tam třeba Jan Klecírek, který ji připravil o nejdražšího přítele čtyřnohého, tak Monika Barešová, která jí svedla kluka – a navíc se válela s jejím fotrem.

Markéta tohle všechno moc dobře ví.

Bolí jí to. Znovu se zadívá na ten zpropadený seznam.

Dvě jména jsou přeškrtnutá. Ještě tam jsou také Damián Petříček či její otec.

Ale ta dvě přeškrtnutá jména ji naplní chvilkovou radostí. Kéž by tak mohla smazat všechna jména ze seznamu – všechna škrtonout.

Jako v případě těch dvou.

Zavře oči a na tváři se jí na chvíli vynoří slastný úsměv.

 Taťána Ferencová dnes nemá vůbec dobrou náladu.

Její syn odjíždí se snachou a dcerkou na čtrnáct dnů na Arubu. Aspoň něco. Aspoň chvíli tak její synáček nebude ve vleku té příšerné coury, Barešové.

 Navíc se zrovna pěkně porafala s manželem.

 „Místo toho, abych se na tebe mohla spolehnout, že se postaráš, aby ta děvka nadobro zmizela z Richardova života, tak s ní chrápeš taky – a ještě jí vybleješ věci, který tě kompromitujou a kerejma tě může vydírat. Hnusíš se mi.“

 Dalibor si tento tón nenechal líbit.

 „Ty mi nebudeš dávat kázání. Nezapomínej, že už dlouho si jedeme každej po svým. Tak se mi, laskavě, neser do života. Já si svý problémy vyřeším sám.“

 „Ty určitě“, pohrdavě se zapitvořila Taťána. „Ale máš tu syna – a ten tě potřebuje, jestli sis nevšim. Nebo ti už je všechno jedno? Že ti nezáleží na mě, ou kéj – ale že ani na něm, to je fakt vrchol.“

 „Hlavně, že ty jsi matkou roku.“

 Zuřivě za sebou práskla dveřmi. Jak jen ho nenávidí.

Takovej slaboch to je, příšerně se jí protiví.

 Musí si spravit náladu. Dá do mobilu sim kartu na tyto účely určenou a někomu napíše.

Čeká.

Na displeji zabliká přijatá zpráva.

Vyloudí ji na obličeji spokojený úsměv. Potřebuje to ze sebe vše spláchnout. V divokém spalujícím víru. V sexuální bouři, která se strhne již brzy.

 Nasedne do auta, které v mžiku vypálí na silnici.

 Pět dnů do svatby. Oliver se otřese.

Pořád by z toho asi mohl vycouvat – ale ne, to nejde. Taková sketa nebude. Má se mu narodit dítě.

 Vše je připravené – fotograf, dort, koláčky, menu, hudba, kadeřník pro nevěstu, prsteny z bílého zlata.

Hanka nyní nežije ničím jiným.

 Oliver se podívá na mobilní telefon. Ví moc dobře, čí zpráva mu právě zapípala. „Bylo to hezké – a ráda bych navázala, kde jsme přestali. M.“

 Nakopal by si zadek. Což má problémů málo?

Copak ho Sedlina kvůli ženské už jednou z průseru netahal?

Markéta Brožanová sice asi jen těžko bude jejich pachatelkou, ale teoreticky by být podezřelou mohla.

A on, skoro ženáč, si ji uváže na krk. Fakt skvělé.

 Byl by blázen, kdyby v tom pokračoval. Zkrátka – stalo se. Nemá chuť Markétě jakkoli reagovat.

Ale má obavu, že tak snadné to nebude.

Jeho obava by se ještě znásobila, kdyby tušil, že Markéta si právě řekla, že nebude pořád ta „hodná“.

Že se má Oliver ženit? Že se mu má narodit dítě?

To není její problém. Proč má pořád brát jen ona na někoho ohledy. Lidé kolem ní na ni také žádné ohledy neberou. Tak co?

 Oliver se jí docela zamlouvá. Proč by jednou nemohla být vítězkou ona?

Usne s přesvědčením, že tentokrát se jen tak odkopnout nenechá.

Adéla Beretová se protáhne. Předstírala hlasitý orgasmus, že by mohla získat Oscara za prožitek.

Milan Doneba je evidentně spokojen. Oddechuje vedle ní.

Má dost. Přec jenom to již není žádný mladík.

 „Tak co, už zase za rodinkou?“, procedí zklamaně Adéla, když muž vstane a začne si natahovat trenky a kalhoty.

 „Práce, povinnosti, znáš to“, pokusí se o úsměv Milan.

 „Kdy se zase uvidíme? V pátek večer?“

 „Tentokrát nemůžu“, zachmuří se Milan. „Ještě ti napíšu, určitě.“

 Co by také Adéla čekala. Nešetří na ní – to musí uznat.

Zrovna dnes jí daroval nádherné zlaté náušnice s českým granátem. Podlouhlé, sluší jí.

 To, že neopustí rodinu, jí předestřel jako axiom, cosi, co je dané a neměnné.  

 Dosud jí to takto stačilo. Čím dál víc se ale zaobírá myšlenkou, že potřebuje někoho, s kým se může ukazovat na veřejnosti, kým se může chlubit, s kým může plánovat.

 Ví moc dobře – že nic z tohohle Milan nesplňuje.

O mladší ale nestojí. Ráda by někoho podobně vyzrálého. V tomhle věku se ale pořádný chlap, který by byl sám, hledá obtížně.

Nadto má Adéla poměrně neskrovné finanční nároky.

 Vidí to tak, že jakmile bude moderátorkou zpráv, už někoho klofne. S jejím tělem – a zkušenostmi. Ví, jak muže nažhavit.

 Jde se osprchovat.

V hlavě jí pak zraje obraz dokonalého štěstí – obraz, v němž na něco, čemu se říká láska, není ani trošku místa.

Mojmír Koňařík chvíli měřil pohledem Sedlinu, chvíli Pecku.

 „Tak dobře, jo, párkrát jsem s ní spal – jako s Denisou. Je konec.“

 „To víme, protože Denisa je mrtvá“, lakonicky poznamenal Sedlina.

 „Tak jsem to nemyslil“, zabručel Koňařík. „Prostě to nebylo nic extra. Já ji opravdu neměl důvod zabíjet.“

 „A co vaše žena?“, zkusil to Pecka.

 „Naprostá blbost“, zavrtěl hlavou Koňařík.

 „Já bych to zas jako takovou blbost neviděl“, kontroval Sedlina. „Jestli vás viděla s mladou holkou, mohla žárlit – a třeba si to s ní vypořádala po svém.“

 „Ale vždyť to má dělat sériovej vrah, ne?“, ohradil se Koňařík.

 „No právě. Julii Krnávkovou jste neznal?“

 „Ne“, vypálil Koňařík jako z děla – tvář měl přitom strnulou.

 Sedlina by se byl vsadil, že v tu chvíli lhal.

 „Tady skoro nikdo nemá pořádný alibi, Olivere. A podezřelí se nám kupěj.“

Oliver přikývl na souhlas.

„Já bych řekl, že to bude ten Chlopina. Viděl jsi přece ty fotky. Ten normální není.“

 „Není, Olivere – ale každej nenormální pošuk ještě není vrahem.“

 Oliver pokrčil nos. „Prostě ho potřebujeme spojit s Krnávkovou – a pak už by nemělo být, co řešit.“

 „Jestli je, co spojovat. Nejsem si vůbec jistý, že Chlopina je náš muž. Podívej – on přece fotí mrtvá zvířata. Ale mrtvou Buřínskou tam nikde neměl. To by byla jistě jeho hlavní trofej. Vyfotí mrtvolu kocoura – a ji pak nechá být? Ne, pro něho by to byla trofej. A pak – nikde jsme tam nenašli jedinou fotku Krnávkové. Jestliže tedy Chlopina vraždí holky, co ho odmítly – a které následně šmíruje – jak to, že tam nebylo aspoň pár jejích fotek?“

 „Třeba je zničil, když objevil Buřínskou.“

 „Tak bychom našli něco na kartě či na negativu. Už to, že měl dva foťáky – digitál i klasický starý aparát – je posedlý focením. Určitě by ji někde měl zachycenou. A nic.“

 Oliverovi to stejně nepřijde jako přesvědčivý argument. Už by to chtěl celé dotáhnout – a soustředit se na svůj život.

 Jako by mu Sedlina četl myšlenky.

 „Za chvíli z tebe bude ženáč, co?“

 Pecka ho na svatbu pozval – a Sedlina byl rád.

Ne snad, že by ho bavilo chodit po svatbách. To právě naopak. Ale těšilo ho, že ho tam Oliver chce mít.

 O té svatbě si jinak Sedlina myslí své.

Nevěstu nemá rád – a navíc mu připadá, že ani jeden z budoucích manželů a rodičů není zralý.

Jenže to samozřejmě Oliverovi říkat nebude. Takových párů koneckonců je – vzdychne si. 

Také by již rád s tímto případem pohnul. Ale nemůže si pomoct – zkrátka tuší, že ho čeká ještě pořádná dřina.

MAREK ŘEZANKA

pokračování příště