Eva Holatová se ujistila, že má v kabelce vše potřebné. To v jejím případě kromě pepřového spreje znamenalo i středně veliké kladivo. Ráno již bylo vcelku světlo – ale spoléhala na to, že v parku, kde se má v altánku setkat s tím grázlem Petříčkem, nikdo nebude. Byla nervózní, ale snažila se ovládat. Opakovala si, že jiné řešení neexistuje. Musela svého syna – Filipa samozřejmě neměla na mysli – chránit. Vůbec to s ním neprobírala. Vše jí přišlo nad slunce jasné. Honza byl vrah – a Damián Petříček má proti němu v ruce důkazy. A vydírá ji.

I když mu zaplatí, je to stále svědek. Musí tedy zmizet. Její logika byla přímočará – a neúprosná.

 V altánku čekala asi čtvrt hodiny – a začala nabývat dojmu, že ten parchant nepřijde. Byla celá nesvá – reagovala vyděšeně na každé šustnutí.

 Konečně se odkudsi vynořil. Oddechla si. Je to on. Šoural se k ní pomalým krokem – s tím svým připitomělým úsměvem.

 Také se rozhlédl, že je nikdo nepozoruje.

„Tak co – máte to?“

 Žena přikývla.

„To se vám to vešlo do té kabelky?“, zatvářil se nedůvěřivě.

 „Přepočítáte si to. A co ta bunda a nůž?“

Petříček mlčky pohnul rukou s černou sportovní taškou.

 „Nejprve bych rád viděl ty prachy. Pak budeme pokračovat.“

Eva Holatová se k němu otočila zády – a dělala, že vyndává z kabelky svazky bankovek.

 Střelhbitě se k němu náhle otočila – a nastříkala mu sprej do očí. Zaklel tak silně, až se lekla, že teď už určitě někdo přiběhne. Nestalo se.

 Sevřela v ruce kladivo a nad křičícím mužem svíjejícím se v podřepu se sklonila. Nemířila. Prostě udeřila. Znovu. Viděla, jak mu z hlavy stéká krev – a jak se celá jeho postava hroutí k zemi.

Říkala si, že by ho pro jistotu měla ještě několikrát silně udeřit. Ale zaslechla v dálce hlasy. Zpanikařila. Utřela otisky a kladivo pohodila vedle Petříčkova těla. Popadla tašku – ale stačila rozepnout zip a s úlevou zjistit, že zakrvácená bunda i nůž tam skutečně jsou.

Znovu tašku zapnula a co jí síly stačily, se vzdalovala od altánku.

 Přec jenom se po chvilce ohlédla.

Ještě, než zmizela v zatáčce.

K altánku se blížili dva běžci. Srdce cítila až v krku. Nesmějí ji zahlédnout.

Už aby byla pryč.

 Těmi běžci byli manželé Rulínkovi. Jemu bylo kolem čtyřiceti, jí ještě ani ne pětadvacet. Ale oba milovali sport – cyklistiku, horolezectví, potápění.

 „Podívej – támhle někdo leží – a krvácí“, upozornila svého manžela mladá žena.

 To už byl však u ležícího a zkoumal, v jakém je stavu.

Podložil mu hlavu a trikem se mu pokoušel zastavit krvácení.

 Uměl si poradit – a v každé situaci zachovávat chladnou hlavu.

To se také na něm jeho manželce líbilo. Tohle možná ze všeho nejvíce.

 Muž již vytočil číslo záchranky i policie.

Uvědomil si, že pro dnešek dotrénovali.

Manželská dvojice zachránila Damiánovi Petříčkovi život.

Musel se podrobit operaci – ale již byl mimo ohrožení života.

Když ho vyslýchala policie, uvedl, že ho přepadla dvojice mladíků, které neumí blíže popsat. Docházelo mu, že kdyby sdělil pravdu, bude stíhán za vydírání.

 Sedlinovi se to celé nezdálo. Na rukojeti kladiva se sice otisky prstů nenacházely, tam byly setřené, zato na kovové části výrazný otisk zůstal.

Asi tam pachatel nevědomky šáhl, když kladivo otíral.

 Peckovi se podařilo najít svědkyni, jež si všimla ženy, která tou dobou opouštěla park – a jak svědkyně doplnila – v chvatu.

Popis té ženy – údajně byla při těle – ihned vzbudil Sedlinovu pozornost.

 Sice identifikační portrét nebyl moc přesvědčivý, ale někoho mu připomněl. Dal si dvě a dvě dohromady.

 Nechal sejmout otisky prstů Evě Holatové – a ejhle – měl pachatelku útoku.

Po krátké emotivní bouři, kdy chrlila, jaké je to nedorozumění, se se sklopenou hlavou přiznala.

Co se motivu útoku týče, však odmítala vypovídat. Mlčela přímo zarytě.

 Sedlina konfrontoval Petříčka s nejnovějším vývojem vyšetřování.

 „Takže žádní dva mladíci – ale jedna korpuletnenjší žena. A vsadil bych se, že jste tam spolu měli schůzku. Takže – o co šlo? A už bych skutečně rád slyšel pravdivou verzi.“

 Petříček nasucho polkl.

Tohle mu tedy vážně nevyšlo. Nejenže nemá prachy, je potlučenej až běda, ale aby toho nebylo málo, ještě mu hrozí flastr.

Nejraději by se nad sebou rozbrečel.

 „Chtěl jsem po ní prachy“, zachroptěl.

 „Za co?“, nadzvedl Sedlina zvědavě obočí.

 „Viděl jsem toho jejího kluka, jak odhazuje zakrvácenou bundu. A v ní byl ten nůž.“

Sedlina náhle zbystřil. Sotva dýchal. Rozhodl pro tykání.

 „Tys ho viděl při vraždě?“

 Petříček se pokusil o úsměv, ale vše ho bolelo.

 „To si měla myslet ta kráva. Stalo se to tu noc. Ale ne – nevím teda, jestli zabil tu holku – ale já ho načapal, když zabil kočku. Svý bejvalky. To jsem ale té důře nevykládal. Napadlo mě, že se synáčkem o tom nemluví – a že by mohla dostat strach – a klopit.“

 Mluvilo se mu těžce. Sípal a popadal dech. Občas se v řeči zadrhával.

 „A místo toho dostala strach – a pokusila se tě zabít, co?“, podotkl Sedlina s určitým výsměšným podtónem.

 Petříčkovi do smíchu rozhodně nebylo.

 Eva Holatová se sesypala. Ještě nestačila bundu zničit – a nože se rovněž nezbavila.

Paradoxně tak však svému synovi prospěla. Nůž byl jako vražedná zbraň, která usmrtila Krnávkovou a Buřínskou, vyloučen.

Navíc na něm i na bundě byla krev zvířecí, nikoli lidská.

Jan Klecírek možná nějaký trest za nesmyslnou brutální vraždu kocoura dostane – ale to nebylo vůbec jisté. Dosud nebyl trestán – a zvířata, byť mnohdy co do kvality mnohé lidi předčí, jsou spíše brána jako věci.

 Sedlina ho přesto vyslýchal. Kdyby to záleželo na něm, vyfasoval by Klecírek aspoň pět let natvrdo.

 „To ses předvedl jako hrdina, zamordovat kocoura. Komu patřil?“

 „Markétě Brožanové“, hlesl Jan Klecírek, který se třásl strachy. Bál se, co s ním bude. Navíc, co bude s jeho matkou, kterou obviní z pokusu o vraždu.

 Zajímavá rodinka, blesklo Sedlinovi hlavou.

 „To proto, že tě pustila k vodě?“

 „Ublížila mi. Hrozně moc. Tak jsem jí to chtěl vrátit“, říkal neslyšně Klecírek spíše podlaze, než Sedlinovi.

 Sedlina by ho nejraději zfackoval.

Jak jen tímhle ubožákem pohrdal. Ale musel se ovládat.

 „A když jsi zabil toho kocoura – pak jsi uviděl holku, co vypadala jako ta tvoje Markéta. Možná jsi myslil, že je to ona. Tak jsi ji také napadl?“

 Sám tomu ovšem nevěřil. Že by měl Klecírek u sebe dva nože – jeden na kočku čtyřnohou – a druhý na dvounohou? Ne, to by bylo přitažené za vlasy. Jen ať se ale tenhle parchant vykoupe ve vlastní šťávě, zlomyslně si pomyslil Sedlina.

 Jan Klecírek rozrušeně koktal.

 „Tu-tu jsem o-opravdu ne-neza-zabil.“

 Měl slzy na krajíčku.

Odporná zbabělá kreatura, hodnotil ho opovržlivým pohledem Sedlina.

 „Zvláštní je, že tvá matka nepochybovala o tom, že jsi vraždil. Byla dokonce ochotná zabíjet, aby tě ochránila.“

 Teď se již Klecírek skutečně rozplakal.

 Sedlinu nedojmul – jen ještě více znechutil.

 „Nebul mi tu – a ve vlastním zájmu se přiznej, jestli´s to udělal.“

„Neudělal, vážně“, úpěnlivě křičel Klecírek jako smyslů zbavený.

 Sedlina ukončil jeho výslech.

Spokojený příliš nebyl.

Daleko se nedostal – a navíc ho čekal rozhovor s Veronikou Tružanovou, na který se obzvláště netěšil.

 Veronika ho přivítala s chladným úsměvem. Vykali si. Veronika nasadila komisní tón.

 „Potřebuji s vámi mluvit. Máme již psychologický profil pachatele. Nevyrovnaný mladík kolem pětadvaceti let. Nevyzrálý, nestabilní, emočně plochý, výbušný. Narcismus u něho bude silný. Se ženami to patrně neumí a bude je nenávidět. Nesnese odpor – a bude mít sklon se mstít. Jak jste pokročili s výslechy?“

Sedlina si vzdychl.

Jistěže vyslechli, koho se dalo. Kolik jenom Pecka toho oběhal – to se této madam ani nezdá.

Sedlina se rozhodl pro věcný informativní tón.

 „Vše je ve spisu. Jsou to desítky výslechů, hodiny práce. Vytipovali jsme i nějaké možné podezřelé. U jednoho už máme právo na domovní prohlídku.“

 „Za to vás chválím“, pronesla Veronika afektovaně. „Už jsem se na to koukala – Alfréd Chlopina, že?“

 Sedlina přikývl.

 „Jenom nechápu, proč jste to neuspíšili?“, neodpustila si Tružanová rýpanec.

Sedlina se nenechal vyprovokovat.

 „Sledujeme více stop. Spěchat se má pomalu – vše by mělo takzvaně dozrát.“

 „Podle mě už to přezrálo“, odsekla tvrdě Tružanová. „Co jsem si stačila zjistit, tenhle Chlopina odpovídá profilu.“

 „To možná odpovídá“, zmínil rozvážným hlasem Sedlina, „ale já bych měl rád nejprve nějaké jeho spojení s první obětí.“

„Proto proběhne ta domovní prohlídka, ne?“, odbyla ho chladně Tružanová.

 Sedlina se úplně orosil, že by měl mít tohle doma.

Silně mu připomínala advokátku Ferencovou. Obě jsou to dominantní ambiciózní ženy, které pro svou kariéru obětují cokoli a udělají všechno.

Nějaké morální hranice by nečekal ani u jedné z nich. Jim bude jedno, kdo je pachatel a kdo oběť – obě pouze přemýšlejí, jak z toho vytěžit pro sebe co nejvíc. Aspoň tak na Sedlinu tyto ženy působí.

 „Jak poroučíte“, odtušil Sedlina – a nemohl se dočkat, až bude od Tružanové pořádně daleko.

 Ne, tohle říct jednoduše musí: „Mám tu i jiné podezřelé, jak jste si jistě všimla. Je tu ta kartářka či co to vlastně dělá – ta Koňaříková – a její manžel měl s obětí rovněž styk. Velmi těsný, řekl bych.“

 „Tam ale také nemáte vazbu na tu Krnávkovou, že?“, ledově ho zpražila Tružanová.

 „Nemám – ale může tam být, podobně jako u Chlopiny“, nedal se Sedlina.

 Na to už Tružanová nesdělila nic – a pouze se s ním chladně rozloučila.

{mospagebreak"

 Konečně se Sedlina rozhoupal – a vydal se za Filipem Klecírkem. Našel ho, jak natírá dřevěnou lavici – na béžovo.

 „Přišel jsem se vám omluvit“, začal Sedlina rozhovor bez velkých cirátů.

 Filip Klecírek se napřímil a pohrdavě se na Sedlinu zadíval.

 „To je mi platné, že jo?“

 „Možná víte, že jsme zatkli vaši matku.“

 „Jo, tady se roznese všechno“, uchechtl se Klecírek. „Aspoň v něčem jste užitečnej. A bratříček v tom prej taky pěkně lítá“, dodal pobaveně Klecírek.

 „Lítá v lecčems – ale ty ženy asi nezabil.“

Filip Klecírek pokrčil rameny.

 „To už musíte zjistit vy – a pokud možno lépe než v mým případě.“

 „Mrzí mě to“, zopakoval Sedlina. Více k tomu dodávat nehodlal. Filip musí chápat, že ke svému zatčení svých chováním výrazně přispěl.

Dobře, byl to omyl – ale i soud ocenil důkazy jako poměrně silné. Nikdo není neomylný.

 Filip se k němu otočil zády.

„S Krnávkovou se váš bratr znal?“

 Filip se opět otočil – tentokrát s jasně vyrytým zájmem ve tváři.

 „Myslíte teda, že vrah je on? Aspoň byste mohl tvrdit, že to byl Klecírek“, ušklíbl se.

 „Nemohu nyní nic vyloučit. Tak co? Jakej tam byl vztah?“

 „Záviděl – on to s babama neumí. Furt pod matčinou sukní“, dodal se zřetelným pohrdáním v hlase.

 Sedlina odcházel zamyšlený.

Jan Klecírek znal Krnávkovou – a mohl narazit na Buřínskou.

Proč by nakonec ty dva nože nemohl mít? Třeba záměrně zahodil tu bundu s jiným nožem – aby je svedl ze stopy.

 Každopádně nyní se bude muset zaměřit na Chlopinu. Jan Klecírek počká.

MAREK ŘEZANKA

Pokračování příště