A tři týdny uběhly a byl první máj a my jsme se s lahví vína procházeli po Stromovce. A pátého května jsme protančili noc v Lucerně a řekli si, že se milujeme. Osmého května jsme byli v opeře a dvanáctého jsme měli odjíždět na tři dny na divadelní festival kamsi na Moravu. Byla jsem proklatě hubená a proklatě šťastná. A pak přišel ten pátek jedenáctého před odjezdem. „Slečna Zoufalá má v hale návštěvu! Opakuji! Slečna Zoufalá má v hale návštěvu!“ vtipkoval Milan u mého kancelářského stolu a hlasem zdařile imitoval prodavačku v hypermarketu.

„Super!“ vyskočila jsem z křesla a bleskurychle si začala zasypávat pudrem upocený noc. Lukáš se od včerejšího rána neozval, a protože jsem se zuby nehty bránila stíhacím manévrům, ač mi to rvalo nervy, vydržela jsem mu nezavolat. „Určitě přinese kytku!“ usmála jsem se a napustila věštecky vodu do sklenice. Patřičně napudrovaná vyrazila s poněkud předimenzovaným odérem parfému po schodech do haly.

Lukáš nikde!

„Slečna Lucie?“ ozvalo se bezprostředně za mými zády.

„Ano“ usmála jsem se na hezkou paní trochu zklamaně.

„Mohly bychom si promluvit?“ řekla prosebně, aniž by se představila a já začala chápat, že nepůjde o pracovní záležitost.

„Jistě,“ pokývla jsem rukou směrem k zasedací místnosti a trochu zmateně se vydala za tajemnou návštěvou.

„Víte!“ usmála se a dokonalými zuby se kousla do rtu, „my máme s manželem volné manželství! Víte, o čem mluvím, že ano?“ hodila po mně trochu rozpačitý pohled.

„Vím,“usmála jsem se na tu bláznivou ženskou a marně přemýšlela, zda je to kamarádka mojí matky nebo nějaká pošahaná Milanova klientka.

„Já proti tomu jako takovému nic nemám, sama mám známosti!“ pokračovala dáma a nervózně si rozepnula a zapnula stříbrným nehtem velkou náušnici, „ale myslím, že to manželovi poněkud přerostlo přes hlavu! Vrací se pozdě, zanedbává děti! Pochopte, tady je už ve hře víc než jen vaše zábava, slečno“ podívala se mi prudce do očí, až mi po zádech přeběhl mráz.

„Moje zábava?“ usmála jsem se shovívavě na tu pošahanou ženskou a začala mě jímat úzkost z vlastní zmatenosti.

„Podívejte se, dělejte si, co chcete, ale berete dětem tátu!“

To byla poslední kapka!

„O co tady jde?“ vyštěkla jsem na madam poněkud hrubě tónem, který mě samotnou překvapil.

„Jde o to, že Lukáše už s dětmi prakticky nevidíme. Pořád je s Vámi někde na tahu a zanedbává vlastní rodinu. Já jsem, milá slečno, hodně tolerantní, ale čeho je moc, toho je příliš!“

Zalapala jsem po dechu.

„Vy říkáte, že jste...Vy jste Lukášova...žena!? Vyhrkla jsem takřka společně s první slzou, která mi stekla po tváři k bradě.

„On Vám o mě neřekl?“ zeptala se překvapeně a afektovaně se kousla do rtu. „Mně o vás řekl hned na začátku, musíte být skvělá, hodně o Vás mluví. O těch před vámi tolik nemluvil. Nechcete přijít na večeři? Jistě chápete, že na víkend bude Lukáš doma s dětmi..“

Plakala jsem už zcela nepokrytě a z nosu mi teklo jako z konve.

Když mi madam Cynická začala bez jakýchkoliv skrupulí líčit, jak by bylo milé, kdybych se zúčastnila jakéhosi víkendového mejdanu manželů Cynických a jejich přátel, zvedl se mi žaludek.

Na záchodové míse jsem strávila polovinu odpoledne.

Když mě našel Milan, předkláněla jsem se do umyvadla a po obličeji mi stékaly černé pruhy řasenky.

„V kanceláři Ti zvoní mobil jako o závod!“ poplácal mě Milan soucitně po ramenou. „Nebul, hajzlů je na světě jako vší. Do hlavy se Ti dostanou snadno, ale dostat je ven už je horší!“, prohlásil Milan tónem indiánského stařešiny a světaznale pokýval hlavou.

Odvedl mě do zasedací místnosti a přinesl mi kabelku, mobil a lampu slivovice. Pět nepřijatých hovorů od Lukáše.

„Kopni to do sebe a mazej domů!“ prohlásil nekompromisně a zavřel dveře.

A tak jsem šla a usedavě brečela nad bídou tohohle světa a nad tou vlastní. Pochodovala jsem ulicí jako němá barikáda a narážela rameny do lidí, kteří se na mě valili ze všech stran. Hučelo mi v uchu a z očí se mi valily provazy slz.

Přede dveřmi bytu ležel papírek a kopretina.

„Miluju Tě!“

Jenom Petr ví, že mám kopretiny nejradši.

RENATA FÍKOVÁ,

a konec, kamarádky...