Nějak jsem poslední dobou "nezvládala", ale pevně doufám, že je už všechno v pořádku. Na náhubek jsem si zvykla, takže všechno zas bude OK. A pochopitelně, že všem nedočkavcům, kteří čekali na pokračování "PÁTRÁNÍ DETEKTIVA SEDLINY", se tímto omlouvám. A máte tu dnes výjimečně dlouhé pokračování... Doufám, že si to předešlé případně obnovíte a začtete se do dalšího!

Před chvílí se rozmáchl tak silně, že povalil špalek na štípání. Narovnal ho a postavil na něj další poleno.

 Bude pak muset s pilou do lesa – a zase nějaké klády nařezat a přivézt.

 Přemýšlel o matce a o bratrovi – a to pak sebevětší a sebesukovitější poleno rozdělal na první dobrou. Úplně ho vyškrtly, hyeny. Nu dobrá, však on se jich doprošovat nebude. Můžou mu vlízt někam. Nehodlá se tu zahrabat na věky. Hlavní je, že je na svobodě.

 Ostří se zaleskne v ranním slunci a dopadne akorát doprostřed bukového polena. To se rozletí na přibližně stejné části, z nichž každá si to namíří zcela jiným směrem. Klecírek se pro obě sehne a hodí je do přistaveného proutěného koše. Za chvíli se z jeho komína vyvalí mohutný dým – a Filip bude moci v klidu uvažovat, jak hodlá se svým životem naložit.

 Damián Petříček už nějakou dobu Evu Holatovou pozoroval. Čekal, až bude sama. Dojde ji a pozdraví.

„My se známe?“ – zadívá se na Petříčka Holatová podezřívavě a s krajní nechutí.

 „Vy mne asi ne“, uchechtne se úlisně Petříček, „ale znám od vidění vašeho syna.“

Holatová zbystří. Vyčkává.

 „Myslím, že pro vás mám zajímavou nabídku.“

 Eva Holatová je nervózní.

 „Jak jste mě vůbec našel? To mne sledujete?“

 „Sledoval jsem vašeho syna. Vím, kde bydlíte. Víte“ – přerušil ji, když se nadechovala, aby mu do tváře vmetla něco ostrého – „něco mám, co váš syn asi postrádá.“

 Eva zbledla a rozhlédla se. Nikde nikdo. Přesto ztišila hlas. Byla kousek od domova – procházela parkem. Všimla si starého altánku, kde nikde nebyl. Pokynula příchozímu, aby si šli sednout tam.

 „Co tedy máte?“, upřela na něho ostrý pohled.

 „Jak říkám, něco, co zřejmě postrádá.“

 Eva se zvedla. „Na tyhle hrátky nemám čas.“

 „Myslím, že máte“, zpražil ji s ledovým úsměvem Petříček. „Řekněme, že mám nějakou bundu – a ta je od krve.“

 Eva Holatová propadala panice. Tak je to tedy pravda. Nejhorší noční můra se stává realitou. Nevěděla, co říci.

 „A co já s tím?“, vykoktala.

 „Podívejte, oba dobře víme, že je to bunda vašeho syna – a že ji zahodil tu noc, kdy byla zabitá ta holka.“

 „Možná jste synovu bundu někde našel – spáchal vraždu – a namočil ji v krvi. Snad si nemyslíte, že se takto nechám vydírat.“

 „A já bych řekl, že necháte“, trumfoval s odpudivým šklebem Petříček. „On v kapse té bundy byl zkrvavený nůž – a řekl bych, že jsou na něm otisky prstů. Dal jsem pozor, abych je nesmazal. Tak co – ještě se nenecháte vydírat?“

 Žena na něho doslova civěla, neschopna jediného slova.

 „Takže podívejte se. Můžeme se tu sejít třeba za týden – brzy ráno, když tu ještě nikdo není. Já donesu bundu s nožem – a vy, řekněme dvě stě tisíc.“

 „Jste se zbláznil“, vyjela na Petříčka Holatová.

 „Kdybych se zbláznil, šel bych s tou bundou a nožem na policii“, nedal se vyvést z klidu Petříček. Vychutnával si to. „Viděl jsem ho – občas se toulám v noci venku. Stačilo jen zvednout, co váš syn zahodil.“

Jeho slova dopadala na její hlavu jako ohromná sukovice. Eva Holatová měla pocit, že ji má rozdrcenou na tisíc kousíčků.

 „Dvě stě táců není zas tak moc, ne?“, šibalsky na ni mrknul. „Budu tady přesně za týden, řekněme v pět ráno. Tady v altánu. Donesu zboží, vy obstarejte sumu. A nesnažte se mě podrazit, jinak cena zboží půjde nahoru.“

 Eva Holatová byla přímo konsternována.

 To už se Petříček sebral a pomalu se loudal někam pryč.

 Přemýšlela, jak tohle bude řešit. Má na Honzu udeřit? Nezdálo se, že by tenhle kluk blufoval. Vždyť ji to napadlo hned, že tu bundu neztratil jenom tak. Až děsivě všechno zapadalo. A v té bundě má být nůž. Pokud je to pravda, pak jde o vražednou zbraň, která ukončila již dva lidské životy. Ne, tohle nesměla být pravda.

 Hned však v myšlenkách přešla k dalšímu problému: Kde vzít těch dvě stě táců? A co když Honzu vyděrač udá i poté, kdy mu zaplatí?

 Náhle věděla přesně, co udělá.

Cítila, že jinak to jednoduše není možné. Rozhodla se.  

Nebylo to tak, že by Štefan Ruhal přímo zašel za Mojmírem Koňaříkem. Štefan Ruhal však znal kde koho – a dokonale uměl těchto svých znalostí využít. Věděl, kdo má jaké slabé stránky, kdo je čím vydíratelný – a navíc si uměl lidi zavázat. Sice už dnes lidi nebyli grupováni pod jednu stranickou knížkou – ale existovaly jiné metody. Je tu například Sokol, který jaksi rezignoval na své původní cíle – a v těsném objetí s TOP09 se hlásil k bratrské lásce k sudetoněmeckým nárokům či zelené pro migranty odkudkoli. Sokol pochopitelně nebyl jedinou organizací nějak propojenou s nějakou politickou stranou. Vznikly všemožné kluby, organizace, spolky – a ty se tvrdě ideologicky upevňovaly – a bylo takřka nemožné v nich mít jiný než oficiálně daný názor.

 Družba pak probíhala i v různých profesích – například číšníci měli své pravidelné srazy – asi aby předešli situaci z komedie Vrchní, prchni!

 V soukromých firmách probíhal takzvaný team-building, kdy zaměstnanci spolu trávili více času než s rodinou – a to navzdory tomu, že si vzájemně mnohdy šli po krku a bez jakýchkoli servítek se nenáviděli.

 Družbu svého druhy pak poskytovaly i vykřičené domy.

 Štefan Ruhal se obrátil na jistého Groliše, aby mu sehnal někoho na sledování konkrétní osoby. Tou osobou byl jeho zeť, Richard Ferenc.

 Mojmír Koňařík se na tuto roli hodil přímo geniálně. Byl jako stín, uměl fotografovat, uměl si vyčlenit času, kolik potřeboval. A nebyl ani extra drahý. Stačilo zašustit tisícovkami – a slintal jako pes na buřta.

 Nutno říci, že se Mojmír Koňařík činil. Již měl celou řadu fotografií potvrzujících, že se Richard Ferenc schází s Monikou Barešovou. Koňařík se na ni pověsil, aby o ní zjistil co nejvíce. Pohledná sestřička v nemocnici. Pro Koňaříka ale „kurva“, která ničí spořádané manželství a rodinu. Přistihl se, jak zatíná pěsti – a jak cítí podivné, až hrozivé vzrušení. Přemýšlel, jestli by se těm nad ním zavděčil, kdyby ji prostě odklidil z cesty.

 Ne – nesmí nic podnikat na vlastní pěst. Zatím pouze monitoruje. Tak.

 Sleduje, s kým vším se ta coura stýká, kam chodí, jaký má denní program. Musí podat zprávu, kde nebude nic podstatného chybět. Víc není jeho úkolem.

 Prohlédne si fotky, které nacvakal. Má jich desítky. S uspokojením odloží fotoaparát na sedadlo spolujezdce a přivře oči. Chce se mu příšerně spát.

 Oliver Pecka byl úspěšnější, než čekal.

 „Někoho s iniciály á chá, říkáte? A má to bejt magor, co fotí zdechliny? To bude Chlopina. Alfréd. Bydlí na okraji v takový barabizně. Divnej patron. Vůbec bych se nedivil, kdyby byl do něčeho namočenej“, sdělil Peckovi důchodce se silnými dioptriemi, opírající se o berli.

 Dal Oliverovi přesnou adresu – a rukou naznačil, kudy se tam dostane.

 Oliver se zatím do výslechu Chlopiny pouštět nehodlal. U toho chce být Sedlina osobně přítomen. Ale zjistí o tomhle dárečkovi, co půjde. A ono šlo.

 Věděl už, kde bydlí. Nadto zjistil, že lidé ho nemají rádi – a vlastně se ho bojí. Ideální kandidát na podezřelého z dvojnásobné vraždy.

 Oliver si v hlavě srovnával, co se kde o Chlopinovi dozvěděl.

 „Budižkničemu. Jen se tu poflakuje, taky po nocích. Já vám řeknu, nechtěla bych na něj za tmy narazit.“

 „Znal jsem jeho otce. Tvrdej chlap. Rád se napil. Bachař, víte? Kluka řezal – ale je to grázl. Takovej divnej. Snad nekrade – ale zase, z čeho asi žije, že jo?“

 „Jestli má holku? Ne, tomu se každá vyhne. Teda, ne že by byl ošklivej, to zrovna ne – ale chová se podivně. Viděl jste, jak žije? Která by mu tam šla? Ruce mu jdou dozadu – a říká se, že to v hlavě nemá v pořádku.“

 Oliver měl též připravenou fotografii Denisy Buřínské, zda ji tu nikdo nezahlédl. Většinou ne – až na jednu všetečnou zmalovanou sousedku ověšenou kdejakým šmukem v béžové minisukni a černých síťovaných punčocháčích.

 „Viděla jsem ji, jak od něho zdrhá. Jsem si říkala, co se děje. Křičela na něho.“

 „A nepamatujete si náhodou, co křičela?“, zkusil to Oliver.

 „Hmmm, to už takhle přesně neřeknu. Něco jako že je úchyl, což tu dávno všichni víme“, uchechtla se zlomyslně.

 Oliverův obrázek Chlopiny nabýval konkrétních obrysů – samotář, lempl, mladík s podivnými až zvrácenými choutkami. U sousedů neoblíben – a to bylo vyjádřeno velmi kulantně. Stejně tak on bude pohrdat jimi a nenávidět je. Jak to asi má s opačným pohlavím? Nenávidí ženy? Proto je začal vraždit? Nebo je pak dokonce i fotí?

 Oliverovi je jasné, že by neměl fantazii tak moc popouštět uzdu. Že velké nadšení bývá následováno neméně značným zklamáním. Ale nemohl si pomoci. Připadal si jako lovec, který ví, že trofej už má takřka nadosah – jen si musí počínat opatrně.

 Sedlina Pecku vyslechl. „To není vůbec špatné, Olivere. Takže á chá bychom měli. Víme, že u něho Denisa byla – což potvrzuje výpověď té sousedky i Denisin deník. Takže ho zmáčkneme. Ale musíme opatrně. Zatím nemáme nic v ruce. Dokud ho nespojíme i s Krnávkovou, nepohneme se z místa.“

 „Chtělo by to u něho udělat domovní prohlídku“, navrhl Pecka.

 „Zkusím obstarat povolení. Mělo by stačit, že u něho Denisa poměrně krátce před svou smrtí byla. Tak, jak ho líčíš, mohl by to být náš pachatel“, zamyslil se Sedlina. Oliverovi však neušlo, že Sedlina váhá.

 „Něco se ti na tom nezdá?“

 Sedlina se smutně usmál. „Olivere, řeším pořád tu pro mě klíčovou otázku. Co dělal vrah tak dlouhou dobu od vraždy Krnávkové? Nebo snad ten Chlopina vraždí každou ženskou, která se s ním omylem vyspí? Obávám se, že ji vůbec neznal.

Já bych dříve, než tam vtrhneme, zkusil něco zjistit u té kartářky. Co s ní Denisa řešila, co vše jí svěřila. A ty, Olivere, zjisti maximum, co se dá, jestli někdo z Chlopinových sousedů viděl u něho tu Krnávkovou. Zda ji mohl znát.“

 „Ale pokud je to on, asi bychom neměli čekat. Co když sejme další?“

 „A pokud ho vyplašíme předčasně, může nám proklouznout. Raději bych ho sledoval a shromáždil proti němu maximum důkazů. Nevypadá to, že by vraždil každý měsíc.“

„Ale máme to riskovat?“

 Sedlina si povzdychl. „V týhle práci skoro pořád něco riskuješ. Uděláš něco zbrkle – a zaplatíš za to. Něco naopak nestihneš udělat včas – a cena je opět krutá. Nevybereš si. To povolení seženu.“

 Oliver v tuto chvíli Sedlinu nechápal. Vždyť má toho vraha naservírovaného přímo na zlatém podnose.

Tak na co čeká? To on by už dozajista jednal.      

 Hana Koňaříková byla ve střehu. Ani jeden z policistů se jí příliš nezamlouval. Přesto nasadila umělý povznesený úsměv a snažila se působit bezstarostným přívětivým dojmem. Uvnitř ale cítila takový tlak, že snad každou chvíli praskne.

 Sedlina s Peckou se zatím uvelebili v pohodlných křeslech – a oba souhlasili, že si ovocný čaj rádi dají.

 Sedlina si zatím stačil přečíst několik titulů knih, úhledně seřazených na polici kousek nad ním: Palouček – cesta k uzdravení, Nelson – Emoční kód, Léčení s anděly, do toho nějaký ten Nostradamus. To mu nějak stačilo. Přišlo mu, že to vše jsou takové náhražky za bibli, pro lidi, kteří se ani tak nechtějí vzdělávat, jako najít nějaký pevný bod – a to bez ohledu na to, že se tento bod sype jako tekutý písek.

 Sedlina neměl rád žádnou formu manipulace. A tady si připadal jako v jejím epicentru. Takový chrám moderní doby, pomyslil si – a s jeho kněžkou právě hovoří. Ovšem nikoli o obrození, ale o vraždě.

 „Znala jste ji?“ – ukázal jí fotografii Denisy Buřínské.

 Chvíli si ji prohlížela.

 „Ano, navštívila mne. Chtěla řešit nějaké vztahové dilema.“

 „A co jste jí poradila?“ – zeptal se se zvědavostí v hlase Pecka. Právě ho napadlo, že kdyby sem zašel dřív, možná nemusel nyní řešit problémy související se svatbou a dítětem.

 Koňaříková hned Sedlinu odhadla jako člověka, který nikdy na její vlně, jak tomu říkala, nebude.

 To ten mladší, Pecka – ten by se možná zpracovat dal.

 Odpovídala pomalu, jakoby nad celou záležitostí přemýšlela.

 „Vnímala jsem, že jí něco hrozí. Nevěděla jsem přesně, co – ale varovala jsem ji. Současně jsem jí předvídala změnu a bohatství. Myslela jsem změnu v jejím vztahu.“

Sedlina se ušklíbl. „To s tím bohatstvím se vám úplně nevydařilo, že?“

 „Předpovědi počasí také nevycházejí na sto procent, že?“, nenechala se Koňaříková vyvést z míry. „Já mohu naznačit určitý trend – je pak ale na konkrétním člověku, zda mu jde naproti.“

 „A jakou hrozbu jste cítila?“, zkusil se již zcela věcně a bez ironického podtónu zeptat Sedlina.

  „Nebylo to nic konkrétního. Ale bylo to intenzivní. Prostě mi přišlo, že je v nebezpečí.“

  „Navštěvovala vás často?“

 „Párkrát tu byla. Povídaly jsme si, víte?“

 „A o čem?“, zajímalo Sedlinu.

 „O energiích, literatuře, o životě…“

 Sedlinovi došlo, že více z ní nyní o Buřínské nedostane. Přesto to ještě zkusil.

 „A když jste probíraly ten život, nezmínila se vám o někom, koho se bojí?“

 Koňaříková zavrtěla hlavou na znamení, že nemá ani ponětí.

 „Snad trochu toho svého přítele. Ale že by se ho vyloženě bála – to asi ne.“

 Sedlina upřel zrak na fotografii mladé dívky, která byla opatřena černou stuhou.

 „To byla vaše dcera?“

 Koňaříková si vzdychla. „Už je to pár let, co není.“

 „Mohu se zeptat, co se stalo?“

 „Někdo ji zabil“, pronesla lakonicky. „Můžete si o tom zjistit více.“

 „Jistě, promiňte, že jsem na to zavedl řeč.“

 „Máme ještě jednu dceru. Ale ta žije v Austrálii, takže jsme tu s manželem sami.“

 Když osaměli, Sedlina se otočil k Peckovi.

 „Vybavíš si ještě ten seznam iniciál u Buřínské – s těma datumama?“

 Pecka svraštil čelo. Nevěděl nyní, kam Sedlina míří.

 „No, ve dnech, kdy navštěvovala tady tu Koňaříkovou, tam měla iniciály MK – a to několikrát. MK – to by mohl být Mojmír Koňařík, manžel téhleté roztomilé dámy. Asi bychom ho měli také brzy poctít návštěvou.“

To Olivera nenapadlo.

 „Na tebe asi dojem moc neudělala, co?“

 „Přijde mi šíleně falešná, Olivere, strašně moc. A řekl bych, že před námi něco skrývá. Skoro bych se vsadil, že její muž a ta Buřínská měli poměr – a ona o tom věděla.“

 „Takže ji dáváme na seznam podezřelých?“

 „Chtělo by to najít nějakou linku na Krnávkovou. Kdyby měl Koňařík něco i s ní, pak už by to vypadalo velice slibně. Ale v tomto ohledu zatím nemáme nic.“

 Sedlina se smutně usmál. Uvědomil si, jak těžce bude tento směr vyšetřování prosazovat u svých nadřízených.

Sedlina byl svým způsobem rád, že se mohl ponořit do náročného případu, třebaže řada jeho aspektů byla velmi tragická. Mnohem tragičtější mu však připadala doba, v níž žije – a nemyslil si, že je to dáno pouze jeho vyšším věkem. Nabýval dojmu, že všechno je nějak naruby. Vídal čím dál více lidí otrávených z práce, kterou vykonávají, protože v ní nespatřují žádný smysl. Lidí, kteří žijí den ze dne bez jakékoli vize, víceméně ze setrvačnosti. Lidí, kteří mají strach – a jež na každém kroku doprovází všudypřítomná nejistota.

A místo toho, aby se někdo touto hlubokou systémovou krizí zabýval, vynořují se lidem před očima zjevení jako Olga Sommerová, která mimo jiné prohlásila, že: „Čím víc lidí přijde k volbám, tím je to horší.“ To už se pak Sedlina nediví, že topkařka Sommerová nemůže prezidentovi republiky Zemanovi, který dokola opakuje, že hlavní je, aby lidé k volbám chodili, přijít na jméno.

 Ještě tak, kdyby účast ve volbách byla povinná a svůj význam měl prázdný hlasovací lístek. Takto vlastně je člověk odsouzen volit to, z čeho si nevybere, nebo nevolit – a dát tomu, z čeho si nezvolí, rovněž zelenou, povzdychne si Sedlina.

 Sommerová v podstatě pouze navázala na pravičáka Dušana Třísku, který by hlasovací právo nejraději odňal těm nejchudším. Doslova prohlásil, že: „Znovu bychom měli zvážit princip všeobecného a rovného volebního práva, díky kterému je politické rozhodování ovlivňováno stále širší skupinou sociálně deprivovaného, neproduktivního či dokonce vyloučeného obyvatelstva. Následný růst finančních transferů (dotací a sociálních podpor) totiž pouze zhoršuje sociální mobilitu, která jediná je skutečným klíčem k řešení uvedeného problému."

Sedlina pozoruje se silným znepokojením i dění celosvětové. Macron si ve Francii počíná s podobným taktem a sociálním cítěním jako Ludvík XVI. – a mlácení do lidí včetně důchodců je náhle médii v tichosti přecházeno jako běžná demokratická praxe. Zpupná Evropa, která všechno zvládne, přece nemůže mít problém, natož problém zásadní, že?

 Sedlina netuší, nač by se měl těšit. Možná, kdyby měl děti a vnoučata – ale to mu nějak nebylo souzeno – a nyní si již ve svém věku nedokáže představit, že by do svého soukromí vpustil někoho cizího.  Na druhou stranu vidí kolem sebe až příliš rozhádaných rodin, příliš mnoho rodin, kde si děti nechaly vymýt mozek oficiální propagandou a svými rodiči v lepším případě útrpně pohrdají, v tom horším je přímo nenávidí a ponižují. Nebavilo by ho, aby viděl, jak z jeho vnuků vyrůstají novodobí ideologové a z vnuček prázdné fifleny dobré tak leda na to jedno.

 Možná to vnímá vše příliš černě – ale nemůže si pomoci. Z toho, co pozoruje, by často doslova zvracel.

 Chce-li se uklidnit, pouští si buď vážnou hudbu, například Brahmsovy sonáty – a nebo se začte do nějakého z děl Feuchtwangerových, bratří Mannů či Huxleyho.

 Nyní ovšem nějak nemá ani chuť na čtení – ani na poslech hudby, a to sebecitovější. Občas člověku stačí vydatný spánek – a je vděčný, že díky němu může – byť na malou chvíli – ze spárů děsivé přítomnosti uniknout.

MAREK ŘEZANKA

Pokračování příště