A byla středa. Slunce mi cynicky svítilo do pokoje a venku hrály děti Krvavé koleno. „Změnu, zásadní změnu to chce!“ masírovala jsem si svůj skoro třicetiletý obličej před zrcadlem a z rádia zpívala Lucie Bílá depresivní song zkušené stárnoucí ženy. „A na vokurkách loňskejch se tiše kalí lák, a bude na něm plíseň, pojď, necháme to tak.“ S kulmou u hlavy zpívám s ní.

A najednou běžím s vlkodavem v patách ke kadeřnictví „Marta“. Kadeřnice Marta se při pohledu na mě doslova zlomila úlekem v kolenou.

„Panebože, on tě někdo zbil!?“ vykřikla spontánně při pohledu na moje prokousnuté obočí. „Ne, kousnul mě z lásky tady Drobek!“ ukázala jsem na štěně.

Marta hodila zrak po Drobkovi, který za agresivního vrčení okousával nohu židle a tiše poznamenala: “Z lásky!“

Za hodinu už jsem si to vykračovala ze salónu lehčí o půl metru vlasů a krásnější o dvojbarevný blond melír. Byli jsme teď s vlkodavem stylově naprosto dokonalý pár a vřele doufám, že ti dva páni, které jsme cestou potkali, se otočili za paničkou.

Příchodem domů ze mě všechen optimismus vyprchal jako mávnutím proutku.

Viděla jsem ho všude. Společná fotka nad gaučem z Mont Blancu, křivě přibitá polička na koření, špinavé spodní prádlo v proutěném koši vedle pračky.

Posledně jmenované mě skutečně zaujalo. Zajímalo by mě, jakou selekcí jeho mozek vyřadil z věcí hodných odnesení právě vlkodava a špinavé trenýrky.

„Drobka už jsem adoptovala, ale prádlo mu bídákovi prát nebudu!“, zamumlala jsem a zpod police vytáhla průhlednou igelitovou tašku. Naládovala jsem jí smradlavými ponožkami, špinavými trenýrkami a sepranými slipy k prasknutí. Nikdy jsem si neuvědomila, kolik takový průměrný muž vyprodukuje za svůj pobyt v bytě bordelu.

Celý ten „vrchol sprostoty“ jsem uvázala do úhledného balíku a kula pomstu, dokud byla žhavá.

Po meditaci nad kávou a drobném zaváhání v podobě hysterického záchvatu sebelítostného pláče jsem ze sebe udělala krasavici, které na světě není rovno. Pečlivě nalíčené kouřové oči ostře kontrastovaly s krátkým mikádem. Hluboko ve skříni se vynořil sukňový kostýmek, který jsem si nikdy nedovolila pro jeho zjevnou koketnost vzít do práce.

Dojem byl dokonalý. Uvnitř pomstychtivá mrcha, zvenku pomstychtivá sexy mrcha.

Drobek jen nevěřícně kroutil hlavou, když jsem mu kolem krku uvázala červený šátek Dolce a Gabbana, za který dal před pár lety Petr určitě celé jmění.

S igelitkou plnou slipů v jedné ruce a vlkodavem s obojkem Dolce a Gabbana jsem v metru působila zjevný rozruch.

Vpochodovali jsme s Drobkem prosklenou recepcí Petrovy firmy jako zjevení. Recepční si nás prohlédla jako nezvyklé sousoší a zeptala se, koho má ohlásit.

„Art z hradu Grabštejna s doprovodem!“, ohlásila jsem Drobka jeho civilním jménem.

Recepční zavrtěla hlavou a pokynula mi k výtahu. Bylo evidentně jen dílem překvapení, že mě pustila dovnitř i s poskakujícím vlkodavem, který ve výtahu zcela nearistokraticky vyrobil bobek.

Pochválila jsem ho, neb jsme byli na nepřátelské půdě a jeho chování se také dalo vyložit jako zjevný projev loajality.

V horních patrech Petrovy firmy jsme způsobili nebývalý rozruch. Asistentky začaly zběsile v úzkých sukýnkách pobíhat v uličkách mezi kójemi, pánové se otáčeli od počítačů a věnovali mi dlouhé zaujaté pohledy a já ťukala vysokými podpatky v rázném rytmu napříč firmou.

Cestu mi zastoupila bělovlasá žena středního věku. „Pokorná“ řekla bez špetky pokory a já řekla „Zoufalá“ bez špetky zoufalosti.

„Co pro Vás mohu udělat?“ řekla paní Pokorná, Petrova obávaná šéfová, stroze a fixou namalované obočí jí přísně vyskočilo vysoko na čele.

„Byla byste tak laskavá a předala Petrovi nebo Marice tuto tašku.“ řekla jsem co nejrozhodněji a předala rázné Pokorné igelitovou tašku se zjevným obsahem.

Paní Pokorná, distingovaná dáma s perlami na krku vzala igelitovou tašku s odporem mezi palec a ukazováček a my dva se otočili k odchodu.

Z výtahu vystoupil Petr s dlouhonohou černovláskou v zatraceně nevkusném zelenkavém svetříku. Drobek mohutně štěknul a mocným skokem roztrhl brunetě punčochy. Poslední, co jsem spatřila mezi zavírajícími se dveřmi výtahu bylo Petrovo překvapení, když spatřil svojí šéfovou s taškou svých slipů v náruči.

O téhle souhře okolností se mu jistě nezdálo ani v nejšílenějších snech.

Před branami městského parku jsem Drobka pustila z vodítka a posadila se zmoženě na lavičku.

Při pomyšlení na tu jeho krasotinku mi do očí znovu stouply slzy, které zastavil až nedaleký kvikot.

Vběhla jsem v sametových lodičkách na orosený trávník, podjela mi noha a už jsem se válela na zádech. Kvičení nabylo důvěrných tónů a neustávalo. V ohromném strachu o to zlotřilé štěně jsem se vymrštila s vyvrknutým kotníkem a rozpajdala se směrem k tomu nářku.

Drobek ležel na boku na trávníku vedle zahradního traktoru, brečel psím pláčem a kolem něj obíhal hystericky nějaký údržbář.

„Skočil mi tam, skočil mi pod kola!“ vykřikoval plešatý chlapík a máchal nervózně rukama! „Drobečku!“ skláněla jsem se v slzách nad kvičícím štěnětem a prohlížela mu hlavu a packy!

„Skočil mi tam, to není pes, to je kůň!“ křičel děda v údržbářských montérkách a já věděla, že od něj se pomoci nedočkám.

Popadla jsem vřeštící 25 kilové štěně do náruče, vyzula lodičky a bolavými kroky pajdala k silnici. V kabelce na zádech mi do kroku kokrhal mobil.

Máti se chtěla určitě zeptat, jestli jsem na procházce.

U silnice jsem sundala sametové sako a položila na něj štěně s vyplazeným jazykem, které vypadalo jako v bezvědomí. Kokrhající mobil jsem utišila jedinou větou. „Mami, teď opravdu NE!“ a vytočila číslo taxislužby.

V mžiku a snad zásluhou mého topu s hlubokým výstřihem zabrzdil tak trochu smykem u cesty malý černý Opel.

Plakala jsem a nebyla schopná slova.

Z mobilu se opakovaně ozýval hlas asistentky taxislužby.

Z černého auta vyskočil chlap jako hora, otevřel kufr a naložil do něj bezvládného Drobka, otevřel sedadlo spolujezdce, popadl mě do náruče, posadil a už jsme jeli. V šoku jsem nebyla schopná racionálně uvažovat. Mlela jsem páté přes deváté a nevím, co z toho ten člověk pochytil.

„A pak jsem jí přinesla ty jeho slipy!“ a „Ten zahradník říkal, že to je kůň“, brebendila jsem zoufale stále v slzách a auto zatočilo kousek od Břevnovského kláštera ostrým smykem do zatáčky k pěkným vilkám.

„Známý je zvěrolékař, uvidíme, co se dá dělat!“ řekl náš zachránce, prudce zabrzdil a vyběhl z vozu.

Zazvonila jsem na zvonek soukromé veterinární ordinace a náš spasitel mohutným krokem odstrčil sestru ze dveří.

Když přistálo to velké nemotorné Drobkovo tělo na stole ve vyšetřovně, rozplakala jsem se strachem a úlevou zároveň.

Ani jsem nezaznamenala, kam se vypařil náš zachránce.

„Jó ten pes má tuhý kořínek!“ pronesl bodrý obtloustlý zvěrolékař Zvěřina, když ho Drobek k večeru láskyplně kousl do dlaně.

„Přes noc si ho tu necháme a zítra si pro něj přijeďte!“ prohlásil zvěrolékař a mně spadl kámen ze srdce.

Byla jsem bosa, moje sametové lodičky zůstaly kdesi v parku. Poprosila jsem sympatickou sestru o zapůjčení jakékoliv obuvi a vyfasovala plastové žabky. Do ruky jsem té baculaté zrzce vtiskla červený šátek Dolce a Gabbana. Byl to rozhodně nejlepší kauf jejího života.