Hana Koňaříková byla rozrušená. Právě se z televize dozvěděla o vraždě mladé dívky. Vypnula televizi a vzala do ruky fotografii své dcery, kterou lemovala černá stužka. „Srdíčko moje“, zašeptala – a na tváři se jí objevily slzy. Už tomu bylo několik let, co Lenka nebyla na tomto světě, ale Hana se odmítala s jejím odchodem smířit. Vždyť jí ještě nebylo ani dvacet, sakra! Se ztrátou se vyrovnávala po svém.

Měla krámek s ezoterickými předměty a s ezoterickou literaturou. Svolávala různé besedy – měla svůj klub. Po vzoru jiné ezoteričky také zbudovala lavičku, kde předávala energii potřebným. Po smrti své dcery se zaměřila na příbuzné tragicky zesnulých.

 Utěšovala se, že její dcera někde je. Že se nevytratila tak úplně.

 Možná i proto její manželství vydrželo. Byla totiž pořád mezi lidmi, neuzavřela se do sebe.

Její manžel pak založil spolek, který měl pomáhat ženám na ulici – feťačkám a prostitutkám, které se rozhodly s obojím přestat.

 Hana a Mojmír Koňaříkovi měli ještě jednu, starší dceru, Veroniku. Ta se ale odstěhovala do Austrálie – a nekomunikuje s nimi. Svým způsobem je stejně nebo i více mrtvá než její sestra. S tou totiž může Hana mluvit aspoň jako s duchem – ale s Veronikou ne. Ta je odřízla úplně.

 Těžko říct, která ztráta dcery mrzí rodiče víc.

 Hana se dala na buddhismus – a radí lidem, co se vztahy, s prací – a tak podobně. Má už docela slušnou klientelu. Snaží se působit seriózně. Krátké vlasy, dříve tmavé, si barví na blond a její světle modré oči lemují černé obroučky elegantních brýlí. Líčí se decentně a obléká střídmě.

 Málokdo by hádal, že tato žena kdysi holdovala nezřízenému sexu – a dokonce část svého života byla společnicí.

 Tak se vlastně seznámila i se svým manželem, který se kvůli ní rozvedl. Jeho manželství bylo bezdětné – a sexuálně prý strádal.

To s ní se mu stát nemohlo. Tehdy rozhodně ne.

 Když se narodila Veronika, pověsila nejstarší řemeslo na hřebík a otevřeli si s manželem malý bar.

Nějak se jim ale nedařilo. Oba pak dělali všechno možné – ona servírku, sekretářku, nakonec uklízečku, on údržbáře, řidiče a nakonec vrátného.  

 Ani jeden o tom, co potkalo jejich mladší dceru, nemluví. Prostě odešla. Tečka.

 Skutečnost je taková, že Lenka začala v šestnácti brát drogy a v sedmnácti šlapala za peníze – právě, aby měla na ty drogy.

 Skončilo to tak, že ji otec ještě v sedmnácti vyhodil z domu. Pořídil jí pak malý byt a dával jí i nějaké peníze.

Když jí bylo devatenáct, našlo se její tělo kousek od jejího bydliště, v takovém parčíku.

Vrah ji uškrtil a její polonahé tělo naaranžoval.

Policie pachatele dosud nedopadla.

Hana pohlédla na hodiny. Její manžel ještě nejméně hodinu nepřijde. Zcela se ponořil do práce s dívkami, jako byla Lenka.

Doufá snad, že najde smysl života v tom, že aspoň jednu takovou holku zachrání?

Ona tu mrtvou ze Stolehů poznala. Denisa za ní jeden čas chodila. Řešila svůj vztah – kdy se neuměla rozhodnout, zda má kluka, s nímž chodí, opustit, či ne.

 Hana jí tehdy řekla, že vidí v jejím životě zásadní změnu a bohatství. Ale také velkou hrozbu.

 Brzy poznala, že hrozbu představuje Denisa pro ni.

Vyjela po jejím manželovi – a jí bylo jasné, že spolu spali. Mojmír se dušoval, že pouze jednou – a že je konec.

Že to byla jeho momentální slabost. 

 Teď je tedy Denisa mrtvá.

 Otevře si griotku a nalije si dvě deci. Obsah skleničky v ní za chvíli zmizí a to již nalévá druhou.

Snaží se uniknout někam jinam. Lidé ji znají jako usměvavou energickou ženu čelící každé nepřízni.

Copak ale může někomu vykládat, že ví moc dobře, že její muž zneužil obě její dcery?

Že proto obě opustily domov, jen to šlo? Že proto jedna s nimi nemluví – a druhá je mrtvá?

 Jak tedy může se svým manželem zůstávat? Protože znají své kostlivce ve skříních. Protože se potřebují. Poutají je hrůzy, které jim nedovolí žít samostatně.

Cítí nesmírnou únavu. Na manžela již čekat nebude. Osprchuje se a půjde spát.

Tak aspoň vytěsní z hlavy otazník, kde byl její muž v době, kdy z Denisy vyprchal život.

Jsou věci, na něž nechce myslit ani vteřinu, třebaže se stále hlásí o slovo a dotírají.

 Spodkovice jsou malá obec na kopci, přibližně osm kilometrů od Stolehů.

Život se tu více méně zastavil. Mladí tady nezůstávají – nebo jen ti, kterým nevadí se na celý život zakopat v díře, kde prostě není zhola nic – práce, zábava, budoucnost.

 Kromě hospody a malého krámku s potravinami toho Spodkovice věru příliš nenabízejí.

 Alfrédovi Chlopinovi, který bydlí na okraji obce v rozpadajícím se patrovém domku, však Spodkovice vyhovují.

Kam by také šel? Je mu dvaadvacet let – a nikoho nemá.

Jeho otec, bachař, zemřel loni na podzim, když se vracel řádně napitý z hospody domů. Šel podél řeky – a patrně uklouzl a spadl do studené vody.

S tímto výsledkem tedy proběhlo vyšetřování, které dospělo ke konstatování, že se jednalo o nehodu.

 Alfréd otce nenáviděl. Nejprve tloukl jeho matku – až ta nakonec zmizela – a nechala syna v péči osoby, která by za nacistického Německa musela Gestapu či armádě udělat kariéru.

Tohle jí Alfréd nikdy neodpustil.

Že se na něho vykašlala.

Nikdy ji už neviděl. Netuší ani, zda ještě žije.

 Lidí se straní – a oni jeho. Považují ho za divného. Vždyť nepracuje – a je k ničemu. A je „takovej celej divnej“. Z čeho asi žije?

 Ať byl Alfrédův otec jakýkoli, zůstalo po něm asi půl milionu – a ty zdědil jediný jeho příbuzný, tedy syn.

Z toho se chvíli dalo žít.  

Alfréd byl možná divný, nebyl ale retardovaný. Vyučil se pekařem – ale živit se tím nehodlal.

Neměl rád lidi.

Pečení a vůbec vaření ho ovšem bavilo.

Nejraději ze všeho však fotil. Pořídil si několik fotoaparátů – kromě digitálního měl i starý, ruční, na film, kde si nastavoval clonu, expozici a tak podobně.

Tenhle starší kousek měl již asi pět let – ale ukrýval ho, aby otec o jeho zálibě nevěděl. Fotil všechno možné, nejraději však mrtvá zvířata.

Smrt ho vzrušovala.

Představoval si, jaké by to bylo fotit mrtvou ženu.

Mladou, samozřejmě.

Měl různé fantazie – takové, které by normálního člověka děsily.

V poslední době ale fotografoval hlavně jednu konkrétní osobu – a to živou.

 MAREK ŘEZANKA

Pokračování příště